pondělí 31. prosince 2007

Kdo nehraje s námi, hraje proti nám

Malujeme, povídáme si, předvádíme se a někteří hlavně střílejí…ano, i takový byl náš Silvestr, kterým jsme zakončili rok 2007. Pochopitelně tomu předcházel úklid domečku, někteří jeli ještě tento den do práce, proto dostali za úkol i nákupy, ale bowle byla připravena od včerejška, tak už jen hlavní chod a mňamky. Však to známe. Nejdříve dorazilo Somado (pokud nepočítám nezbedného synka Honzíka)…čili Ivi, Linda a Jiří. Ti všichni u nás byli i na přespání. Další nejrychlejší byla delegace z ministerstva. Míša už měl hezky nachystané všechny propriety pro playery, a tak se mohlo začít pomalu testovat. A tak my jsme s Hankou chvíli něco chystaly v kuchyni a chvíli seděly s Lindou a Ivi. Zpočátku to pro ženskou sekci nevypadalo zrovna nadějně. Ale bylo nás 8, a tak někoho napadlo, že bychom zatím mohli zahrát Bang! Ten pro víc lidí stejně není. Výborný nápad. Jen kdyby někdo včas umlčel Honzíka s dalším výborným nápadem přečíst si, co má kdo za „zvláštní vlastnost“. Už u něj jsme s tím zabili čtvrt hodiny a nikam jsme se nedostali. Si asi dokážete představit, že to u zbývajících 7 nebylo o moc lepší. I při hře se projevily mírné nedostatky těch, co Bang! zatím nehráli dost často. Takže jsme omylem zabili Míšu a pak jej zase oživili, a to hned poté, co nám prozradil, že je bandita. Ups?!?! Jak mu to jako banditovi ale nesmírně slušelo si pak všimněte v albu, které bude pod článkem ;o)) Přežili jsme snad ještě nějaká dvě kola, kdy jsme zabili dalšího banditu a považovali (hlavně tedy já jako šerif) hru za vyhranou ;o)) Prekérní situace, kdy poslední zbývající bandita (z ministerstva) nemohl dostatečně protestovat, neboť by se prozradil. Vskutku povedená hra ;o) Někdy v jejím průběhu dorazili Skalákovic, proto existuje i ta výše zmíněná fotodokumentace.
Každopádně brzy dorazili taky Kolouškovic a Nohelovic (snad to nepletu) a ukecali jsme to ještě na mafiány (než kluci začnou střílet naostro ;o)). Hra to byla zajímavá… můj poslední tip před smrtí na Verun, Míšu, Lindu a Skaláka byl myslím přesný. Fakt nechápu, jak si někdo mohl myslet, že zrovna já a Dan jsme mafiáni!! Tak pro příště děcka. Jo?!?!
To už ale kluky svrběly prstíky a museli „ke strojům“. My holky jsme se pustily do hraní Activity. Šlo nám to skvěle. Co se kreslení týkalo, byla neporazitelná dvojka blondýnek. Na školní autobus asi nikdo nezapomene. Na Hančinu příklepovou vrtačku v pantomimě taky ne. Prostě zajímavých kousků bylo víc než dost. Pěkný byl taky Lindin kreslený kotoul/kotrmelec. Co vám budu povídat, to se musí zažít. (To je taková ta výzva pro ty, kteří nepřišli – jakože udělali velkou chybu, jestli to do teď ještě nepochopili ;o) …whatever…)
Hrálo se a hrálo, jedlo a pilo a nějak jsme skoro ani neměli čas bouchnout o půlnoci to šáňo. Rychle ven před dům. Bouchnout, rozlít, vypít, popřát, popusovat, odstřelit ty jediné Skalákovy „prskavky“ a mohli jsme se znovu věnovat svým bojovým hrám. Chvíli jsme ještě z tepla domova pozorovali tu „tajemnou září nad Muškovými“, ale času nebylo nazbyt. Musíme to přeci vyhrát – teda dohrát jsem chtěla říct.
Kolouškovi odešli nejdříve. Péťa musela za Marečkem, Jarda prý brzy ráno razí do Vídně. Časem kluci přešli z notebooku k naší Activity, jen Petr z ministerstva se se svým strojem nějak nedokázal rozloučit. Objevili jsme nové dimenze této hry a nové/mužské pohledy na věc. I když předvést „cit v prstech“ prostě nejde. A že někdo uhodne „knihomila“, když pantomimu předvádí Skalák?! To je víc než podivné!!! Ale to už byly téměř 4 ráno a kromě vtipu o chobotnicích, který Skalák sliboval na půlnoc, jsme si vzpomněli, že na všechny čeká ještě báječná tombola. Kolouškovic a Linda, která šla spát ve 2 ráno, mohli jen litovat. (Linda tak ráno v 9 hodin také učinila, škoda že si to nemohla nechat na později ;o))
Do pěti byly úúúúžasné dárky rozdány ke spokojenosti všech. Honzík si dodnes čte poezii. Marťa (Nohelová) se asi bude muset vydat na poušť, aby si své dárky užila. A jak to bývá, každý se vždycky se svými dárečky uchýlí někde do koutku, aby si je užil. A tak se všichni uchýlili do postýlek, aby si užili…trochu spánku.
Stejně tak i já s Míšou, sice až za hodinu, po umývání nádobí, ale „jak na Nový rok, tak po celý rok“ – takže jsme to tam nemohli nechat, přeci tady nebudeme mít celý rok kuchyň plnou špinavého nádobí, ne?!
Ráno nás vzbudila Linda (překvapivě). Příště ji ve 2 jít spát rozhodně nepustíme. Aspoň že se vytrestala tou tombolou. Jirkovy dárky se jí moc líbily. Tak jsme si dali kafe/čajík, Pétin výborný koláč či marlenku…. Jóóó jak na Nový rok… Pak už jen dychtivé Lindě a ostatním odprezentovat fotografie a příběhy z Afriky a můžeme Silvestra považovat za vyřízeného ;o)
Tak zase za rok!! Honzíku, Marki… nezapomeňte si to příště lépe naplánovat!!!

neděle 30. prosince 2007

Vodní svět v Holešovicích

Opět nás čekalo brzké vstávání, přesně jak Zuzka hrozila ;o)) Nácvik se snídaní, Míša dokonce musel k sousedům pro mlíko, ale zvládli jsme to. Pak bylo v plánu vyrazit do Holešovic podívat se na mořský svět a pak že bychom snad jeli na Floru do IMAXu a hlavně do obchůdků a CH. Každopádně v celé sestavě jsme zvládli pouze mořský svět, kde se holkám (jako prý i obvykle jiným dětem) nejvíce líbil plácek, kde se jim různé mořské potvůrky rozskakovaly pod nohama. Jelikož před tím stihly posnídat párek v rohlíku a hranolky, pokračovali jsme průzkumem Malé strany s lehkým občerstvením v podobě trdla ;o) Na zastávce Malostranské náměstí bylo nejlevnější a nejlepší, taky jejich výroba a prodej trvali nejdéle;o). Pár kousků jsme pak předali zbytku skupiny a v podstatě se s nimi rozloučili, neboť jsme domů do Nehvizd žádné suvenýry dovézt nemuseli.
Ale obchůdky na Floře nás pořád zajímaly, restaurace Orange moon taky. Čili cesta do CH a jeho okolí byla jasná. Po dobrém obědě, který nebyl tak „hot“ jak jsem se obávala, nastal hon na zajímavé kousky, nejlépe ve slevě. Pro Míšu bohužel hon marný. Já si v oblíbeném Promode přeci jen něco našla. Pak ještě hrníček pro Janku v CH a nějaké ty hry. Až nás to zcela unavilo. Tak hurá domů! A víkend je za námi :o(( Ale pro mne volný den před námi ;o)) neboť zítra je Silvestr. A na ten se raději pořádně vyspinkáme.

sobota 29. prosince 2007

Výlet na hrad na výstavu betlémů

Zuzka hrozila brzkým vstáváním, ale naštěstí to nebylo tak vážné ;o) V klidu jsme posnídali a vydali se do města, mj. s cílem projet se MHD. Po menším kolečku jsme zaparkovali před hlavním nádražím a vydali se skrze Slovanský dům a Coffee Heaven Na Příkopě do stanice Můstek. Tam holky vyfasovaly sladké rohlíky a mohli jsme pokračovat dále do metra. Hezky na Malostranskou a odtamtud tramvají na hrad. Zima byla velká, obzvláště když jsme zrovna postávali někde ve stínu. Fronta do chrámu svatého Víta byla nekonečná, takže prohlídka, o kterou Janka stála, se nekonala :o(( Prohlídli jsme až vánoční betlémy, od kterých jsme všichni tak nějak čekali trošku více. Holt není každý den posvícení. Teď ještě foto s hradní stráží, které Terezka tolik chtěla a šup šup po schodech dolů a směr pizzerie Donna.
Polévka dne byla cibulačka a dlouho to trvalo, než nám jídlo donesli :o( Ale pochutnali si všichni. Terezka odzkoušela všechno (sýrovou pizzu, Zuzčiny noky se smetanovou omáčkou i mé gratinované brambory), Vendulka si pochutnávala na svém kuřecím se smetanovo-sýrovou omáčkou.
No a hezky napapáni jsme se mohli vydat na Staroměstské náměstí. Projít kolem stánků, zakoupit trdla apod. Vzhledem k tomu, že osvícený Staromák viděli všichni včera, pokračovali jsme do Palladia. Tam jsem nakonec zůstala hlídat holky u jeskyně se skluzavkou. Na Terezku byla zpočátku velmi rychlá, ale provedli jsme jistá bezpečnostní opatření (jako odchyt před tvrdým dopadem) a nakonec už to zvládla i sama (stačilo chvíli nedávat pozor a už ji to šlo i samotné ;o)). Pochopitelně jsme Zuzce, která se vrátila z nákupů, musely předvést, jak jsme se taky naučily „lézt po skále“, ale pak už se šlo pro jídlo a pití a hurá domů do Nehvizd. Já teda stihla ještě zakoupit botičky a zkontrolovat Reserved ;o))
Doma jsme dali rychlou studenou večeři a holky chvíli samy malovaly a chvíli se dohadovaly, jaká pohádka se pustí na DVD. Ke konci jsme se ještě naučily stříhat vánoční hvězdy a mohly jsme jít do hajan ;o) Janka s Míšou si ještě stihli zahrát Jančinu nově zakoupenou hru Blokus (pokud to nepletu). No a když jsem se vrátila ze čtení pohádek (Vieweghovy krátké pohádky se mi zdají poněkud dlouhé), stihli jsme ještě na televizi odprezentovat fotografie z Afriky. Pochopitelně i s veselými příběhy. Ještě umýt nádobí, ale teď už fakt do postýlek všichni! I bez pohádek!
A tradiční fotodokumentace:

pátek 28. prosince 2007

Druhý Ježíšek

Dva pracovní dny mezi svátky máme za sebou, ještě rychle nakoupit a hurá domů uklidit a uvařit, dneska totiž dorazí Janka a Zuzka s holkami a Láďou. Rozhodli se ještě zajet zkontrolovat Staromák. Poté následovala večeře a rozbalování dárků. A to prý už Terezka cestou z Prahy do Nehvizd spinkala. Na testování hraček však bylo energie zase dost ;o)) Taky jsme se holkám zřejmě dokonce trefili do chutě, nebo jim cestou řádně vyhládlo, protože večeřely hezky s námi Terezka nejvíce zapečené těstoviny a Vendulka maso.
Odzkoušeli jsme skoro všechny hry a přišel na řadu boj žraloků v naší velké vaně. Ještě pořád je tam pro obě místa dost, jsem zvědavá, na jak dlouho ještě ;o)) A co že to bývá pro princezny na závěr?? Přeci pohádky na dobrou noc! ;o))

středa 26. prosince 2007

Druhý svátek vánoční

Opět obědváme u Skalákovic. Že prý mají velké zásoby a je potřeba se toho zbavit. Upřímně řečeno, na kvalitní uzené mne prostě dostanou vždycky. A bramborová kaše, ta je taky hitem poslední doby ;o)). Co nezvládáme, jsou nové „vánoční“ pohádky. Nějak vyžadují asi větší pozornost, než jsme jim věnovali. A tak raději konečně vyrážíme do plánované posilovny, shodit ty úlky a jiné dobroty. Večer máme poklidný, připravujeme se na pracovní dny, neboť Skalákovic jeli slavit s ostatními známými do Přílep.

úterý 25. prosince 2007

První svátek vánoční

Původně jsme dneska chtěli jít "pro jistotu" do posilky, ale protože fitka s takovými dychtivci nepočítají, nezbylo nám, že se jít projít na Staroměstské náměstí. Tam jsme vyrazili až po obědě - pro změnu opět u Skalákovic, podávala se vánoční rybí polévka. To je na naši rýmičku (to jako mou a Verčiny mamky) to nejlepší. Někteří šli ještě jednou i do salátu a ryby.
Každopádně "to je dost, že nás taťka zase jednou někam vyvezl". Na Staromák jsme dorazili k večeru. Udělali několik fotek osvíceného náměstí, stromečků, stánků se svařákem a trdlem ;o)) No byla to dobrota, ale zima byla taky pěkná. Takže jsme to vzali zpět přes Václavák a už se těšili domů do teplíčka.
Večer jsme se pustili do hraní hry Dostihy a sázky. Vzhledem k tomu, že už to nikdo z nás dlouho nehrál, museli jsme na netu najít pravidla. Pak jsem si nějakých 10 kol postála na políčku distanc, počkala, než všichni nakoupí koně, a mohla jsem vyrazit na okružní jízdu zbavit se nějakých prašulí. Překvapivě tentokrát nevyhrál bankéř - Skalák. Zřejmě jsme ho svou počáteční podezřívavostí rozhodili natolik, že neměl odvahu si brát z banku na přilepšenou (nebo mu to prostě nešlo). Každopádně v balíku se ocitla Verun s Papušem a nám, co jsme byli na mizině (čili mně a Míšovi), nezbylo, než si začít něco se zločinem. Bohužel nás prozradily důkazy, neboť Skalák stihl vše natočit. Na další hru už jsme si nějak netroufli, za to měl někdo skvělý nápad začít si takhle v 1 ráno na youtube sjíždět hity 90. let. A tak se tady Skalák v rytmu disca pohyboval s rukou na levém uchu ;o)) a taaaak...you know...prostě takový tradiční "sousedský" večírek ;o)) Však se podívejte:

pondělí 24. prosince 2007

Vánoce, vánoce přicházejí

Letošní vánoce už se konají opravdu v novém. Loni jsme to zvládli ještě U zeleného ptáka pouze s cestou do Nehvizd (vyvětrat). Tentokrát už je to opravdu v Nehvizdech, letos u Skalákovic i s Verčinou maminkou. Štědrovečerní večeře je připravena, částečně už z předchozích dní. Takže přes den probíhalo balení dárků a dolaďování detailů. Večer jsme se hezky ve svátečním sešli u stolu. Stačilo si donést vlastní židličku a mohlo se začít. Prý vzhledem k tomu, že teď bydlíme o 400 km dál, je 15 minutové zpoždění naprosto v pořádku. Polévka byla tentokrát smetanová-houbová, salát a ryba tradiční.
Dárků byla pod stromečkem hromada. Velká část patřila dosud nenarozenému ;o))
Jelikož chtěl Míša, abychom dárky rozbalovali jednotlivě za pozornosti ostatních (jako by tušil, že bude na chvíli slavným tankistou ;o)), snadno jsme tak překonali čas odchodu do postýlek z loňska.
Dokonce jsme se pak ještě pustili do hraní věže. Maminka od Verun z toho měla největší obavy, ale druhou hru jsme dojeli až do fáze, kdy se nedalo pokračovat, a to jsme přitom ještě zvládali kontrolovat taneční kreace ve Smím prosit ;o)). Každopádně Peti to všechno dokumentoval, tak to tady co nejdříve přihodím. (Už se stalo ;o))

neděle 23. prosince 2007

Kde ztratili kapři hlavu?

Celou sobotu jsme dolaďovali vánoční výzdobu a jezdili do obchodů pro světýlka. Ale zvládli jsme to! A vánoční výzdoba je hotova, stromeček nastrojen...prostě paráda! Mezi tím se stihla ještě nějaká ta vánoční sklenička u Čejkových a diskuse o mikroventilaci a kapřích hlavách. Večer taky posezení se Skalákovic a Verčinou mamkou nad skleničkou portského.
V neděli dopoledne vyrazili Péťa s Míšou pro kapříky (asi jim na účet nic nepřišlo, tak si je museli vyzvednout sami). Odpoledne jsme zvládli návštěvu u Kolouškovic. Skalák zatím doma porcoval a Verun s mamkou mezi tím stihly nastrojit stromeček. My od Kolouškovic dorazili přímo k nim pomoct chystat salát.
Stihli jsme přes víkend i balení vánočních dárků, tak to vypadá, že Vánoce klidně mohou začít ;o))
Abyste věděli, že si nevymýšlím, tak přidávám fotky kapříků a salátu:

A taky našeho nazdobeného stromečku:

pátek 21. prosince 2007

Poslední vánoční nákupy

Potřebovala jsem pro Míšu vyzvednout vánoční dárek, a tak jsme se vydali na Chodov. Co se aut a lidí týče, nebylo to tak hrozné, jak jsme předpokládali. Zvládli jsme nakoupit i potraviny s vidinou toho, že už do Vánoc do obchodu nemusíme. Bohužel to zůstalo jen jako naše zbožné přání.
Každopádně po shoppingu jsme měli sraz u Skalákovic, protož už byl fakt nejvyšší čas začít dělat úlky. A že se nám letos opět povedly ;o)) Měli jsme nové "staré" formičky. Prostě takové, na jaké jsme všichni ze svého dětství zvyklí. Postupně se dodělávala máslová náplň, potom zase těsto...a tak pořád dokola. Až jsme se unavili natolik, že nezbylo než jít hezky do postýlek.

čtvrtek 20. prosince 2007

Pája slaví narozeniny

Toyota slaví Pájovy narozeniny, tak snad tímto letošní večírky končí. Já si tedy dala sraz taky s Pájou, však už jsem mu to taky dlouho slibovala...a od něj jsem mířila na poslední letošní volejbálek. Ten se však nekonal, a tak jsem místo toho stihla nějaké nákupy v Globusu. Prý tam nakupovali i Verun s Péťou, takže nám to aspoň pěkně vyšlo, neboť jsme byli domluveni, že pak dorazím k nim ;o)
Míša tentokrát ani nepil, čili dorazil domů po vlastní ose.

středa 19. prosince 2007

Můj vánoční večírek

Po dnech pilného analyzování přišel na řadu i můj vánoční večírek. Jako obvykle se mi averze k pivu zase trošku prodražila, ale co už, když je to jenom jednou za rok. Po dvou koktejlech jsme přešli rovnou na panáky a s Jájou jsme se rozhodli je kromě jídla prokládat i kvalitním tancem, abychom nebyly brzy společensky unavené. I tak to Jája z výše uvedeného důvodu kolem půlnoci zabalila. I když jsem ji nabízela zaručeně skvělý odvoz na ČM. I tak byl parket plný lidí až do našeho odchodu kolem 2 hodiny ranní, kdy si mne a Honzu přeci jen vyzvedl. Jak to tak vypadalo, u Honzy to bylo "na poslední" chvíli ;o)) Zhodnotili jsme, že přístupová cesta do našich Nehvizd je trošičku dopravně lepší, ale to už jsme byli doma a chystali se do vyhřáté postýlky. Míša se musí rychle vyspinkat, včera vyzvedával Skaláka z jeho vánoční besídky...jo, je to bydlení za Prahou trošičku náročnější, ale zvládáme to skvěle.
Jinak Jája druhý den do práce nedorazila, prý před naší společností upřednostnila klid a pohodu vlastního bytu neli záchodku.

neděle 16. prosince 2007

Vánoční výzdoba

Dnes jsem konečně s Míšovou pomocí dodělala vánoční výzdobu. Rozmístili jsme všech našich 24 metrů světýlek a řádně je vyzdobili všemi možnými ozdobami. Taky jsme dneska konečně zapálili svíčky na našem skvělém adventním věnci a Míša to vše pečlivě zdokumentoval.
Jó a dodělali nám dneska sádroš v garáži! Pan Konšel prý je velmi vtipný a dnes zřejmě i velmi hladový. Proto jej příprava našeho oběda zrovna nepotěšila vzhledem k tomu, že digestoř zatím stále ústí v garáži, kde byli celou dobu zavřeni.
Každopádně na naši vánoční výzdobu mrkněte zde:

sobota 15. prosince 2007

Moravská vánoční besídka

Po sousedské besídce se konala besídka moravská, tentokrát u Ševčíkovic, neboť se v podstatě jednalo taky o kolaudaci Ševčíkovic nového domku a dodatečnou oslavu Veselkovic veselky. Proto se tyto dva páry podělily o přípravu večeře, a tak jsme si pošmákli na Ševčíkovic kapříkovi a Veselkovic bramborovém salátu (Verun měla pochopitelně svou část s jogurtem).
My s Míšou a Honzíkem jsme viděli domek ještě brzy po naštěhování, čili bez nábytku. Takže zařízená kuchyň i obývák pro nás byly novinkou. Kombinace tmavého dřeva a světlé, pistáciové zelené vypadá opravdu moc pěkně.
Taky jsme otestovali zabudovaný kávovar. Jiřík připravil pro Míšu a Skaláka speciální kávy na přání.
V průběhu večera jsme taky odprezentovali naše fotky z Afriky. Honzík se akce tradičně neúčastnil, proto se nemohl bránit proti veselým historkám o topících se členech výpravy. Simča s Jiříkem pak přidali svou část o cestě do Singapore a přilehlého okolí, a to tématicky v tradičním oděvu. Veselkovic na závěr přihodili veselý příběh o tom, kolik tak v Praze stojí svatební fotografie. Velmi poučné!
Pak už nás Verun hezky odvezla zpátky do Nehvizd, do postýlek...Dobrou noc!

pátek 14. prosince 2007

Sousedská vánoční besídka

Od té doby, co se venku nedá grilovat, už jsme se dlouho neviděli. A tak nezbylo než svolat sousedskou vánoční besídku. Přes veškerou Skalákovu snahu účastníky besídky co nejvíce zmást, přeci jen všichni dorazili. Vše se konalo překvapivě u Skaláků. Jídla a pití bylo dost. Kontroloval se především vaječný koňak.
Na všechny jsem si vymyslela zákeřný úkol - vystřihování vánočních vloček. Že si doma uděláme mj. homemade výzdobu. Jarda a Skalák se sice k této činnosti přesvědčit nedali, což vynahradili jiní několika kousky navíc. Cenu za nejlepší vločku by asi získali Eliška a Míša. Bohužel jsem je ve vánočním shonu nestihla vystavit úplně všechny. Každopádně neteřím se na oknech moc líbily a musela jsem je to pak taky naučit.
Besídka byla nakonec i takovou jakoby rozlučkou s vídeňáky Jardou a Péťou, kteří teď budou střídavě pobývat v ČR i Rakousku.
V průběhu večera došlo i na tradiční Kaťáky. Finále patřilo Tomášovi, který musel nejdříve poslechnout několik Skalákových povelů, než si vysloužil na zpáteční cestu svůj demižonek se zbytkem slivovice.
Fotodokumentaci pořizoval Tomáš, čili si zde dovoluji prezentovat jeho dílo:

čtvrtek 13. prosince 2007

Předvánoční volejbálek

Tento příspěvek je především pro Raďu. Míša se na volejbálek dneska tak nějak úplně necítil, takže jsem jela sama. A bylo nás pět... Po několika výměnách jsme se rozhodli ověřit své znalosti a dovednosti práce s žíněnkou, trampolínou, švihadlem, létajícím talířem a kruhy. Na těch už jsem dlouho nevisela! A to to byla naše nejoblíbenější zábava při návštěvách u babičky. Vždycky jsme s Raďou dostaly vynadáno, protože jsme byly příliš slabé na to kruhy vytáhnout zpět nahoru. Ale houpat se a točit se jsme vydržely hodiny a hodiny...
Jinak jsem dneska Honzíkovi předala jeho čistě vypranou a vyžehlenou africkou výbavičku. Měl toho celou tašku. (A to si ještě hned po příjezdu jednu odvezl plnou špinavého prádla k mamce ;o))

středa 12. prosince 2007

Míša má vánoční večírek

Večer jsem vezla Míšu na vánoční večírek. Jako velmi výhodná se osvědčila cesta přes Karlín a kolem arény, kde byl právě nějaký mega-koncert a fronta pochopitelně široko-daleko žádná.
Do půlnoci jsem pak byla „tradičně“ ve vedlejším azylovém domě a vyráběla náš adventní věnec. První do nového domečku ;o)) Při té příležitosti jsme vyráběli tradiční vaječný koňak a s ním související tradiční sladké chipsy. Trvaly nám nějak hodně dlouho, takže jsme šli nakonec spát s tím, že až pojedu pro Míšu, vyzvednu si u Verun (snad již hotový) plech a těsto nakrájím. K tomu došlo zhruba ve 3 hodiny ráno. Nechápu, proč ani tentokrát chipsy nejsou jako „od maminky“ :o(( vždyť je to recept od ní!

úterý 11. prosince 2007

Buď fit!

Je to sice jenom krátký záznam a pro čistě archivační účely...každopádně dneska jsme byli po dlouhé době zase chvíli sportovat. To jen abychom si to případně mohli ověřit.

pondělí 10. prosince 2007

Náš první stromeček!

Dnes večer jsme si koupili náš první živý stromeček. Určitě mu to bude u nás doma moc slušet. Nejdříve jsme si zkoušeli vybrat ve Štěrboholích. Tam měli jeden krásný, ale měl poněkud rozdvojený kmen a Míša zhodnotil, že ten upravovat do stojanu určitě nechce. I přes skvělé manipulační techniky i ze strany pánů prodejců jsme se nakonec rozhodli zajet ještě na Černý most. Nabídka Hornbachu nás moc neokouzlila, aspoň jsme tam dokoupili nějaké vánoční ozdoby (i když největší základ máme z Roztylského Obi).
Nicméně náš první vánoční stromeček jsme nakonec koupili u Globusu. Pan prodavač byl velmi ochotný a vybíral a předstoval další a další kousky. Ta jedlička, co se nám zalíbila, byl poněkud košatější a měla větvičky nahoru. Byli jsme celkem přesvědčeni, že si ji vezmeme, dokud s ní pán potřetí neuhodil o zem, aby se jako předvedl v celé své kráse. Whatever, vdyž koneckonců každý stromeček potřebuje splnit svou vánoční povinnost, tak si ho vezmeme. To bude paráda, až budou mít stromeček i všechny vánoční ozdoby své místo!

sobota 8. prosince 2007

Posvatební rozlučka se svobodou

Někdy se to holt před svatbou nestihne (někdy se to dokonce nestihne vůbec). Každopádně Bára to nevzdala, a tak jsme se dnes večer mohli sejít u příležitosti jejího loučení se svobodou. Na akci mne hodila Verun hned po shlédnutí filmu Václav s Ivanem Trojanem v hlavní roli. Opět skvělý výkon, i když film opravdu nebyl komedií, jak mnohdy v článcích psali. V kině jsme byli pochopitelně všichni 4, ale kluci si pak jeli „po svém“, tj. do obchodů s elektronikou ;o)) Prý jsou potřeba nějaké nové televize nebo co.
Každopádně s Bářinou svobodou jsme se myslím rozloučili důstojně. Ačkoli (od ledna seznamí) Tomáš protestoval, že na tequily je ještě brzy, ukázalo se, že opak je pravdou a stihli jsme dnes večer asi jen 3 nebo 4. Tradiční pěší cesta do Infinity byla díky velké zimě opravdu náročná. Dali jsme to i se zastávkou na benzínce. V Infinity bylo bohužel narváno a tak nějak jsme se nedokázali rozhodnout, kam se jinak vrtnout. Takže jsme nakonec před Florou čekali na Míšu a zabíjeli čas ohlížením vánočních stromků. Nevím, jestli to bylo tím alkoholem, ale vypadaly nádherně. No nic, dneska se asi ještě nakupovat nebude. Ale teď už raději pojedeme spinkat.

pátek 7. prosince 2007

Corollka už je hezky v teplíčku

Míša se vrátil z Bratislavy tak akorát. U domu totiž ještě zastihl dělníky, kteří nám instalovali vrata, takže měli možnost mu předat ovladače. Každopádně teď už máme místo přístřešku hotovou garáž. Hurá!!!
A tady se můžete podívat, jak to vypadá. Prostě paráda, teda až na ten "jiný odstín bílé", jak vtipně pan "autor" nazval naši vanilkovou boční zeď ;o))

čtvrtek 6. prosince 2007

Mikulášský večírek u Ivi

Ivi na dnešek vyhlásila Mikulášský večírek ve svém novém bytě, čili to byla současně taková malá kolaudace. Míša byl toho času někde na Slovensku (konkrétně snad dokonce právě v casinu). Jídla a pití bylo dost, zúčastnili se kromě mne Linda, Jiří, Honza, Verča, Janka a dokonce i Marki. Jen byli všichni tak trošku pracovně unaveni. Každopádně pro příště víme, že je potřeba na kolaudaci zvát taky sousedku zezdola, kterou rušila i naše poněkud poklidná konverzace. Já nakonec u Ivi přespala, čili jsem strávila noc na Pankráci.

středa 5. prosince 2007

Máme práce až na půdu

Dnes nám totiž upravují půdu. Dávají tam desky, aby byla pochozí a instalují skládací schody, abychom se tam snadno dostali. Bohužel jim při té příležitosti spadly staré původní dvířka na naší plovoucí podlahu a zanechali tam neodstranitelnou vzpomínku. Jinak je to všechno docela v pohodě. Tak nějak jsme měli štěstí, že si to natrénovali nejdříve u Skaláků. Oni zase nemají památeční díru v podlaze. Čert ví co je lepší.
Jo a taky máme „vanilkovou“ zeď u naší nově dobudované garáže ;o) To taky potěší.

středa 28. listopadu 2007

Už zase chodíme do práce

Po dlouhé době zase v práci. Postupně vylepšujeme naše africké historky. Zkracujeme na posluchatelnou verzi, vybíráme to nejlepší, hledáme nejzajímavější formy prezentace... Kolikrát to asi ještě zvládneme prezentovat, než nás to omrzí?!?! Jinak pereme, žehlíme, analyzujeme…a mezi tím koukáme na Prison Break. Je to náročné!!! A napínavé!!

úterý 27. listopadu 2007

Příjezd z JAR

Jak nás Píchač odvezl, tak si nás na letišti zase vyzvedl. U Toyoty nás pozdravili ještě ostatní kolegové a pak už jsme mířili hezky do Nehvizd. Cestou jsme si dali předkrm u Meka, vyzvedli corollku a následně pořádné jídlo U Paši. Klasickou českou kuchyni - to už jsme dlouho neměli ;o)) Poté se konalo vybalování všech dárků, věcí i oblečení a příprava na velké prádlo apod.

pondělí 26. listopadu 2007

Veličká kupka afrického dobrodružství

Pá 16. 11.
Ať bylo, jak bylo, hlavně když se vířilo
Polovinu dne jsme sice ještě strávili v letadle, ale lehce po obědě už jsme seděli s Raďou v autíčku a za pomoci klimatizace se postupně aklimatizovali. S touto činností jsme pokračovali ještě u bazénku a kluci chvílemi i ve vířivce. Proběhlo taky alergologické cvičení, neboli Míšovo seznámení s koťaty. No a po dobré večeři jsme večer zkontrolovali ještě pravou africkou bouřku a mohli jsme jít v klidu spinkat.

So 17. 11.
Klobouky, servis a drinky
Na dnešní den byly naplánovány velké přípravy. Bylo potřeba nakoupit zásoby na safari, což byl úkol pro Raďu a kluky. Na mne zbyla slečna kadeřnice. Když ji Honzík spatřil, marně přemýšlel nad tím, co a jak by si taky mohl nechal ostříhat. Bohužel si tento zážitek musel odepřít a raději si při nákupech s Míšou vybrali pěkné safari kloboučky. Smutek pak s Míšou zapil několika míchanými drinky v místní kavárně. Odpoledne jsme zakoupené zásoby několikrát přerovnali, přidali k tomu naše tašky s oblečením a byli jsme ready brzy ráno vyrazit. Abych nezapomněla, při tomto nakupovacím cestování jsme poznali, jak vypadá místní autoservis (několik pánů na rybářských židličkách u cesty) a jak fungují páni vrátní Johannes a Burg („vždy s úsměvem“).

Ne 18. 11.
A nejhorší ze všeho jsou divočáci, ti vám vlezou všude!
Dnes nás čekalo brzké ranní vstávání a zhruba 8 hodin jízdy autem. Cestou jsme se několikrát setkali s místní africkou umělou zaměstnaností. Kvóty na počet černochů např. způsobily, že k tomu, abychom si dali náš úžasný brunch, bylo zapotřebí téměř deseti černošek (3 u dveří, další nám podala menu, jiná přijala objednávku, nevíme ani kolik vařilo, jiná nám brunch donesla a opět rozlučka u dveří). Do Hluhluwe Umfolozi Parku (konkrétně Mpila parku), kde jsme měli zajištěno naše safari a ubytování, jsme se dostali odpoledne. Místní recepce vypadala solidně, až na nějaké divné existence s parohy, které se zde vyskytovaly. Místní zvířectvo z blízkého okolí jsme zkontrolovali v rámci noční vyjížďky, čili poté, co Honzík splnil prvý ze svých nakupovacích úkolů a do své sbírky dárků zařadil pravé africké náprstky. Blíže se k této akci, na níž jsem byla potupně zbavena funkce hlavního svítíce, snad ani zmiňovat nebudu. Stejně se Honzíkovi ty slečny na sedadlech před námi ani nelíbily. No a že jsme se polili horkým čajem, to není vůbec žádné překvapení.

Každopádně ubytování ve stanech bylo luxusní, avšak s částečně otevřenou kuchyní. Tu musíte na večer patřičně zabezpečit proti hladovým opicím a jiným zvířátkům, což jsme taky učinili. Na popelnici pod schody jsme však zapomněli. Ne tak pan divočák, který přišel ve 3 v noci na večeři. Naše vychytralá akce zahánění prasete rozsvícením světla se moc neujala. (Ačkoli rozsvítit světlo skrze moskytiéru není vůbec žádná sranda!) No a jelikož nikdo neměl dost odvahy si zajít s panem divočákem popovídat z očí do očí, vyslechli jsme si jeho hodování do posledního kousku odpadků. Aspoň jsme se poučili pro příště. Tedy možná… Snad…

Po 19. 11.
Osudové setkání s nosorožci
Dnes brzy ráno vstáváme, měníme totiž místo působiště. Přesunujeme se pozorovací safari jízdou do Hlathikhulu Bush Lodge. Cestou proběhlo mimo jiné osudové setkání s nosorožci. Schovávali se ve stínu největšího stromu…kousek od něj ideální velká louže…no co vám budu povídat, nechtěli se hnout…bohužel to bylo vše maximálně 5 metrů od silnice. My se pomalu blížili, paní nosorožkyně taky. A když jsme se přiblížili ještě blíže, ona taky. A když jsme byli na jejich úrovni, šlápli jsme na plyn a ona ne. Uff, to bylo o fous! A tak jsme protentokrát zvítězili nad divokou zvěří.

Další setkání nás čekalo odpoledne, kdy jsme se vydali na pěší túru. Páni černoši nás provedli okolím. Jeden byl ozbrojen, druhý – který nám kryl záda – naštěstí ne. Ten totiž celou cestu něco žvýkal a při drinking pauze si dokonce sňupl broučka, co mu chvíli před tím lezl po noze. Halt divočina! No a s tímto doprovodem jsme se ocitli na 20 metrů od pana nosorožce, který prý sice dobře slyší a cítí, ale houby vidí. Vzhledem k naši skvělé geografické poloze jsme si mohli dovolit jej hodnou chvíli v klidu pozorovat a udělat i nějaké pictures, než pan nosorožec totálně znervózněl a zbrkle, jakoby „útočně“, se rozběhl opačným směrem. Tento zážitek dokonce předčil fotografování hrochů, kteří jsou prý také velmi nebezpeční, nicméně na tu vzdálenost, na kterou jsme si je fotili, nás žádný strach nepřepadl. To bylo větší drama, když na mne cestou do Hlathikhulu zcela troufale a drze zaútočila mega-velká africká kobylka. Honzík se chvíli ostýchal mi v této těžké životní situaci pomoct a maskoval to hledáním kapesníku (zřejmě nutně potřeboval otřít ty slzy smíchu, které mu vyhrkly, vtipálek! Jediné, co ho omlouvá, je, že v tu chvíli ještě netušil, že taková africká mega-kobylka může být klidně i jedovatá!!)

Večer pak proběhlo tradiční přejídání…páni černoši nám skvěle uvařili a my to málem ani všechno nezvládli sníst.

Út 20. 11.
Další den v Hlathikhulu
Dneska jsme si dali pro změnu ranní vstávání a vyrazili na pěší túru dříve než začne sluníčko pořádně hřát. Co se zvířátek týče, byl to výlet méně úspěšný, ale hlavně že jsme zase protáhli kosti. Po zbytek dne jsme totiž opět jezdili, dnes s jasným cílem „po stopách lvů“, kteří byli předchozího dne viděni u brány do druhého parku. Honzík nezapomněl celé akci dodat šťávu popěvkem „where the lion sleeps tonight“. Dojeli jsme až na druhý konec celého safari komplexu a pak zase zpátky domů. Po lvech pochopitelně ani památky :o(( Za to jsme měli tu čest poznat pana nosorožce, který byl přesvědčen o tom, že je buvolem. A nenašli jsme stanoviště č. 14. Naštěstí to nezměnilo nic na kvalitní večeři, kterou nám páni kuchaři opět připravili a my mohli jít v klidu prospat svou poslední noc v Hlatihikhulu.
Za celých 8 hodin jsme dnes najeli necelých 140 km, což znamenalo, že tipovací soutěž překvapivě vyhrál Honzík, zřejmě si uměl lépe spočítat, kolik nám zabrala času opičí akce obsazení silnice.

St 21. 11.
Hvězdu na čele máš aneb Oceán mezi námi!
Ráno nás čekalo opět ranní vstávání a opět přesun. Tentokrát k oceánu. Indickému (aby bylo jasno). Zabalili jsme si svých 5 švestek, zkontrolovali, jestli se u řeky nepovalují páni krokodýli a mohli jsme vyrazit. Ještě kousek přes park se zvířátky. Impaly už snad ani nefotíme a míříme dál na východ do Cape Vidal.

Ubytovat se můžeme až odpoledne, proto bylo potřeba vymyslet dopolední program. Vzhledem ke střídavému oblačnu jsme se rozhodli zkontrolovat pláže, neboť právě na chvíli zase svítilo sluníčko. Tušila jsem, že to bude něco silnějšího než moře s vlnkami, ale na takový nářez jsem připravena nebyla. Hukot to byl co se zvukových efektů i síly vln týče. A jaké plyne z oceánu poučení?
1. Brát si na pláž prostěradlo je zcela zbytečné.
2. Zahrabete-li se do písku, stane se z vás regulérní pan černoch (nebo aspoň pravý ostravský horník).
3. Mazat se, mazat se a mazat se, že Míšo!
4. Zapomeňte na hry typu „postavíme se vlnám a necouvneme ani o krok“, že Míšo! (Pokud teda nehodláte mít kolena protlačená na druhou stranu a plavky někde v dálce.)
5. Prcháte-li v oceánu od svých přátel, dělejte to rychle, jinak můžete tvrdě narazit (například hlavou do Honzíkových žeber).
6. Tzv. „Honzíkova“ oceánská rada: máte-li pocit, že už se nedostanete zpět na břeh, plavte vodorovně s břehem čili po vrcholu vlny na její kraj, kde nemá takovou sílu a tudíž ani zpětný chod, který by vás vracel daleko od civilizace ;o)) A hlavně to pak nezapomeňte ve vhodnou chvíli aplikovat, že jo Honzíku!
7. Boj s vlnami vás zaručeně řádně vysílí a vyhladoví. Na doplnění sil doporučujeme „oceánský košík“, který je nabízen v rámci místního, afrického, „fastfoodového“ řetězce. Ideální je si potom zajít do nedalekého obchůdku s oblečením, pro nějaké pěkné plážové tričko, či trenky. To je pak radosti…

A teď si dáme neveselý příběh s ubytováním. Představte si chatičku jako klícku v borovém lesíku….jedna vedle druhé. Máte číslo 13, což přeci VŮBEC NIC neznamená. Proč ovšem právě toto číslo má nepoužitelnou sprchu, jakož i vanu a velmi vábné umyvadlo, nad kterým kachličky už zřejmě delší dobu chybí?!? A lákavé postýlky s úžasně flekatým povlečením s pravými hovínky? Odpověď snad ani nechci znát. Jediné pozitivum byla „nedaleká“ pláž hned za „kopcem písku“. Trošku mne zneklidňovaly ty malé modré potvůrky medúzovitého typu, které oceán toho večera vyplavoval. Míša je s velkou chutí zahrabával do písku a pukal jako takové ty naše bílé kuličky z křoví, však je znáte… Asi proto se ho pak jedna ve vodě chytla a pomstychtivě jej za všechny zemřelé několikrát řádně žahla. Neměl si s nimi zahrávat! Jinak to v Cape Vidal takhle na večer pod mrakem vypadalo jako po pádu Oceanic 815, jak uvidíte na fotkách. Čili jsme stručně řečeno letěli desítky hodin pro zážitek ala „Pupendo“, kde se na závěr u moře pro velkou mlhu všichni ztratí… Whatever… vyfotili jsme se, dali si večeři a šli spát spánkem spravedlivých. Vždyť zítra ráno brzy vstáváme, tentokrát na focení východu slunce.

Čt 22. 11.
Slunce nevyšlo, černoši ano, už mezi ně patří i náš Honzík
Vstávali jsme snad o půl páté, nejdříve jsem si myslela, že budu-li ráno požádána, že se jim na to vy… Ale nakonec jsem se v polospánku přeci jen oblíkla a vyrazila s kluky za kopec. Už jsme si mysleli, že to snad ani nestihneme, ale Míša hezky v klidu vybalil stativ, nastavil foťáček, udělal zkušební picture, pak ještě pár dalších, pak jsme ještě v klídku další hoďku postávali a slunce pořád nic. To už začal Míša trošku nervózně popocházet po pláži a přemisťovat stativ sem a zase tam. Po další hodině jsme se dohodli na tom, že dneska prostě slunce nevyjde a že už v tom „více jasno“ mít ani nebudeme. Svou pozornost jsme tedy na chvíli zaměřili na ubohé krabíky. Míša konečně jednoho chytil do ruky, čímž si splnil svůj target a mohli jsme jít zpátky do chatky spinkat.

A zatím co jsi spal, Honzíku, jsme vymýšleli, co zvláštního bychom (kromě venkovního sprchování takhle na konci listopadu) mohli podniknout. Počasí vypadalo všelijak, tomu odpovídaly i naše neurčité plány. Shodli jsme se pouze na oceánském košíku k obědu a dál že se uvidí. Mezitím stihl Míša odmítnout naši první a poslední návštěvnici v Cape Vidal, uražená paní opice odešla i se svým prckem si dát aspoň kapku vody z naší venkovní sprchy.

Po tradičně skvělém obědě jsme si dali tradiční billabong shopping (obojí nám šlo výborně) a přesunuli jsme se na naší tradiční „první“ pláž, kterou jsme zde v Cape Vidal (spíš tedy v St. Lucii) navštívili. Spokojeně jsme se střídavě rochnili ve vlnách, dokud se nezačaly stahovat černé mraky. Tím je myšlen stále se zvyšující počet mladých černochů, kteří se koncentrovali v naší blízkosti a začali vést řeči typu „I love you“, „I will follow you“…jelikož jsme si nic podobného nehodlaly s Raďou ani představovat, začali jsme se DĚSNĚ nenápadně přemisťovat ke sprchám a autu. Jde to dost těžko, když vás následují desítky černochů, no aspoň si díky tomu kluci všimli, že odcházíme a nechápavě se k nám přidali. Vypadali poněkud méně nervózněji a Míša dokonce vážně zvažoval nabídku pana černocha na společné focení. (Pochopitelně foťák nemajíc, pokud nepočítáme ty naše, kterých jsme se takto snadno zbavit nehodlali.) Pochopitelně bez písku z pláže neodejdete a pochopitelně v takové situaci funguje vždy pouze 1 sprcha, a to sprcha venkovní. (Ostatně se pak ukázalo, že ani uvnitř dámských záchodků není člověk před pány černochy v bezpečí.) Tak se tam veřejně s Raďou sprchujeme a Míša se za rohem fotí, neboť pan černoch byl „OK“, protože měl svého „cameramana“. No není to úžasné! Doufám, že se aspoň jedna z těch téměř desíti Míšových fotografií s pány černochy objeví na přední stránce místního černošského měsíčníku. Nebo jej budou po letech poznávat potomci vyfocených s tím, že je to ten pán, co je s taťkou na té fotce, co mají doma na zdi. Každopádně z pláže se nám překvapivě podařilo uniknout, ačkoli nikdo nepochyboval o tom, že by nás Honzík před těmi dvěma desítkami pánů černochů ubránil. Proto jsme ho přeci s sebou vzali!

To jsme ale netušili, že stále není veselým příhodám konec. Jelikož jsme se nedokázali rozhodnout ani pro večerní výlet za želvami, které v této době kladou vejce, ani pro výlet za delfíny, kteří jsou v této oblasti téměř zaručenou atrakcí, nezbylo nám, než se po úniku z pláže vydat do tradiční africké Zulu vesnice. Společnými silami jsme nějak dorazili na to správné místo právě včas, abychom se přidali ke dvoučlenné výpravě páru odněkud ze severu Evropy, jestli se nepletu. Slova paní průvodkyně o 10tisícové vesnici se trošku neshodovala s těmi několika domky lemujícími cestičku, kterou jsme došli až k první tradiční africké chýši. Tam nám předvedli tradiční sekání dříví, tradiční fazolovou večeři, tradiční paní čarodějnici s tradičními skalpy na zdi její chýše a tradiční africký taneček sponzored by místní pivovar. By jeden nevěřil, co se dá udělat z plechovek od piva…whatever…nekup to za zhruba 600 Kč na osobu plus různé drobné, které ti doporučují nechat jako pozornost. Takže jsme se chtěli - po průchodu uličkou hanby, kde máte dětem rozdávat bonbóny, které jsme neměli – tak nějak vypařit s úhradou minimálních nákladů. Ty jsme odhadli na 300 Kč za všechny ;o)) No paní průvodkyně byla chytrá a přišla na nás s tím, že jsme nestihli „first part“, která je úplně nejvíc tradiční. Co na to říct!! A tak jsme šli zkouknout ještě pár těch jejich domků, tradiční pletení slámových koberců, tradiční navlékání korálků a další tradiční africké tanečky 7 mladých černochů. Upozorňuji, že tanec spočívá v tom, že si co nejrychleji strčíte nohu co nejvíce za ucho a celé to přežijete. Dále upozorňuji, že ani zde jsme nevyužili možnosti se k tanečkům přidat a raději jsme zaplatili výkupné v podobě „turistického příspěvku chudým černochům“. A tak paní průvodkyně vymyslela další, úplně nejvyšší level, návštěvu „hlavní chýše“. Vlevo je pro dámy a vpravo část pro pány. Na zemi spousta věcí, Raďa se jako jediný aktivně hovořící turista ptá, jaký je to pěkný pařez a k čemu slouží. „Toto je tradiční africká sukně!“…“Hmmm, to musí být asi nepohodlné.“ Zněla její reakce. „To si právě vyzkoušíte.“ Odpověděla vtipná paní průvodkyně. A to už na sobě měli kluci různé kůže a opičí ocásky… Honzík hovořil o tom, jak úplně cítí, že se z něj stává pan černoch…no a k velkému překvapení napotřetí už jsme - co se tradičních afrických tanečků týče - neměli možnost volby a museli skotačit v tradičních oblečcích s ostatními černochy dokud nás smrt nerozdělí… Chtěli jsme tradiční turistické zážitky, tak tady je máme!!! Asi se z toho půjdeme raději vyspat, stejně se blíží tradiční africká večerní bouřka.

Pá 23. 11.
Rychle na pláž a zpět do Johannesburgu
Neustálé dodávky čerstvých hovínek na našich postelích a mytí u venkovní sprchy (čili VyVolení 4) nás znechutili natolik, že jsme se rozhodli svůj pobyt u oceánu o něco zkrátit. Ještě si dopoledne odskočíme na pláž, k našemu překvapení je útesů víc a vody míň, což jsme nečekali. Taky to ovšem způsobilo, že bylo možné se v klidu placatět v „zátoce“, která tak vznikla, což jsme uvítali. I když Honzík vstup do oceánu už po předchozích zkušenostech hodně a dlouze zvažoval. Tento den totiž – zatím co jsme s Raďou balily věci – proběhlo i životu nebezpečné šnorchlování. Ale to je úplně jiný příběh ;o)) Pro většinu to byl prostě efektní závěr oceánského dovádění a mohli jsme vyrazit na cestu zpět do Johannesburgu. Tradiční oceánský košík už jsme bohužel nestihli, neradi bychom zůstali někdy v noci trčet na africké dálnici. Prý to není žádná sranda. A benzínky zde nejsou nijak časté.

Co je mi divné, jak je možné, že i když s námi v autě nebyl Danouš, hrála se jeho oblíbená hra „hádej postavu“. A to docela dlouho! Sice jsme si střídavě museli s Raďou ujasňovat, že „hádej věc“ by byla úplně jiná varianta. Každopádně myslím, že ve hře jednoznačně zvítězil Míša se svým Neználkem, kterého jsme hodně dlouho nikdo nepoznali :o((

So 24. 11.
Hlavně když je co jíst a pít!
Dneska byl vyhlášen takový ten „přelomový“ odpočinkový den. Zahájili jsme jej v podstatě až pozdním obědem. Porce stejků ovšem odpovídala našemu dlouhému čekání. Prostě mňamka. Pak nás Ian vzal na prohlídku muzea pivovarnictví. To se prostě musí. Ve srovnání s prohlídkami u nás to byla velká show, jakož asi všechno v této části zeměkoule. Nevýhodou je, že se bohužel nevyhnete koštování ručně dělaného tradičního afrického piva. Pak jsme ještě chvíli poseděli na terase se skupinkou mladíků zřejmě zapíjejících svobodu. Zhodnotili jsme, že kartičky s nápisem „V případě krize volejte na číslo….“ nejsou vůbec špatný nápad a že bychom to měli někdy zkusit aplikovat.

Ne 25. 11.
Itálie a Lion King
Dnes jsme si měli dát vyhlídkový let balónem, abychom ten Johannesburg viděli pěkně z výšky. Bohužel – nebo možná bohudík – bylo poněkud větrno, a tak se atrakce nekonala. Neboli konala, naštěstí byla v koši várka dřívějších zájemců. Podle výrazu v obličeji by totiž Honzík, jakož asi i my ostatní, přežil tuto akci jen s velkým sebezapřením. Whatever…za to jsme měli možnost si prohlédnout jinou atrakci. Itálii uprostřed Johannesburgu. Evidentně se někomu v této části Evropy velmi zalíbilo, a tak se rozhodl postavit centrum plné restaurací, velkého casina, divadla apod. ve stylu italských uliček se vším všudy – tj. s imitacemi domků, sušícího se prádla, holubů či dokonce hnízda s čápy. No na fotkách určitě nepoznáte, že je to celé „interiér“. Jednotlivé části areálu se lišily především „oblohou“ – někde ji udělali denní, jinde noční, pak zase s červánky… V casinu nás překvapil věkový průměr 40 over a neustálé prohlídky batohů (a že jsme těch zbraní měli). Večer tady jdeme na představení Lion King, ale na to je ještě chvíli čas. Tak jsme vyrazili na okraj Johannesburgu dodělat, co jsme v safari nestihli. Fotky lvů!

Areál to byl docela velký a dle našeho názoru docela nezabezpečený. Ovšem my zítra odlítáme, takže nám to může být fuk ;o)) Nejdříve jsme zkontrolovaly ty chudáčky zavřené v kleci, pak se pustili na okružní jízdu autem. Pochopitelně to bylo včetně vzdělávací části o rozmnožování. Docela se divím, že se panu lvovi v tom vedru vůbec chtělo, a to několikrát rychle za sebou. Paní lvice z toho byla celá rozdivočená, a když jsme si dávali druhé zvídavé kolečko, vrhla se na nás. Tak tak jsme stihli zavřít okna. A v době přemýšlení nad tím, zda platí pojistka auta i na útok lvice jsme zpoza okna stihli udělat pár detailních fotografií.

Následoval přesun domů na večeři a příprava na představení The Lion King. V životě by mne nenapadlo, že by se Míšovi mohl nějaký muzikál líbit (ještě když autorem hudby je jeho „velký oblíbenec“ pan Elton John). A přeci! Ačkoli jsme z celého programu „chytili“ jen 1 vtip (Honzík 0), byla to opět taková show, že nám bylo jedno, že jim v podstatě téměř nerozumíme. Kostýmy byly úžasné a celé to bylo takové svižné, že si představení udrželo pozornost i těch 5letých dětí, jejichž přítomnost jsem z počátku na 2hodinovém muzikálu nedokázala pochopit. Ještě v autě jsme si pamatovali některé ty jejich „africké“ hlášky. Dnes už bych ovšem dala dohromady jen slova písně „Can you feel the love tonight“ ;o)) Muzikálové dojmy jsme večer doplnili Brucem Willisem ve Smrtonosné pasti 2 nebo kolik a v nezvyklém originále, který rozhodně není tak šmrncovní jako náš český dabbing.

Po 26. 11.
Co je to Soweto?
Dnes večer odlétáme a potřebujeme ještě stihnout nákupy a návštěvu Soweta. Čili nervozita lehce stoupá, ale nebojte, už teď vám prozradím, že to všechno víceméně zvládneme ;o))
Hned poté, co nám potvrdili hodinu setkání s našim sowetským průvodcem, jsme mohli vyrazit na nákupy. Pravé africké, čili smlouvat a smlouvat! (Což byl vzhledem k naší slovní zásobě někdy úkol nelehký, ale postupně jsme se zlepšovali a zlepšovali. To už nás ale taky všichni na tržišti znali a pokřikovali na nás „Hello czech republic!“) Stihli jsme ovšem jen to jejich „tržiště“ a tedy pravé africké suvenýry (a už teď nechci vidět, jak to budeme ládovat do našich zavazadel).

Jinak pokud jste si jako my mysleli, že naše návštěva tradiční africké vesnice je ten největší turistický trapas, co nás v JAR potkal, hluboce jste se spletli. Na recepci SABu si nás vyzvedl pán, který celý výlet zařídil (vazbu na spolupráci s Ianem čili SABem není nutné nějak rozebírat, prostě to byla pleasure pro Iana, čili vysoký komfort zaručen…až nám bylo trapně, že všechno platí apod.).

V autě kromě řidiče čekali také paní „svačinářka“ a pan průvodce. Ten nám cestou do Soweta (cca 20 km) začal vyprávět zajímavosti historie Jihoafrické republiky. Míšovo probuzení lehce před cílem komentoval slovy, že by se sám taky nejspíš uspal, a začal se vyptávat, zda není v zásobě nějaké kafe. Pak nám byl představen „tak trochu jiný“ způsob života bez elektřiny a vysokých zdí ve zhruba 4milionovém městě plném černochů, které sem v rámci apartheidu z Johannesburgu „vyhostili“. Jak tvrdil pan průvodce, všichni černoši se vzájemně znají, a tak není potřeba žádných ochran proti kriminalitě, neboť případný zloděj by byl dříve či později odhalen. A aby nám pan průvodce svá slova dokázal, vzal nás do jednoho ze sowetských domků na návštěvu. Už chybělo snad jen vytáhnout foťáky a byli bychom jako zvídaví japonští turisté z filmu Samotáři. Takže tam sedíme u čaje a bábovky, pan černoch povídá o půlročním pobytu v Londýně, o vystudované dceři pracující v Johannesburgu („…jaká škoda, že tady není…má tak ráda návštěvy!“), o tom, jak dlouho v Sowetu žijí…úplně mu visíme očima na rtech… nebo spíš na té zubní protéze, která vypadá, že každou chvíli vypadne. Nu což, ještě probereme politickou situaci, necháme Honzíka rozlít čaj na rozloučenou a můžeme se jít podívat, jak žijí ti méně šťastní Afričané. Taky si v místním katolickém kostele Regina Mundi vyslechneme několik opravdu neuvěřitelných historek, zkontrolujeme bývalý domek Nelsona Mandely a místní muzeum Hektora Petersona, který zemřel jako první dítě při politických bojích roku 1976.

Ale teď už rychle zpět, sbalit se (kluci nezlobte se, ale samotné mi to jde lépe a radostněji) a hurá na letiště. Cestou nás ještě Raďa chvíli přemlouvá, abychom zůstali, ale letenka je nesmlouvavá. Na johannesburském letišti už jsme dali jen velmi mírný nácvik při balení zavazadel a hurá přečíst knížky, než nám to poletí. Že jsme ve správném letadle, poznáme podle těch krásných portugalských skautíků. Tak letu zdar!

Výběr z fotek:

čtvrtek 15. listopadu 2007

Odjezd na dovolenou

Dnes jsme si pro zpestření dovolené dali nácvik akce „zapomenutý pas“. To takhle přijedete na letiště.. (teda necháte se dovézt, abyste to neměli s možností úniku tak jednoduché), zorientujete se, zjistíte, že letadlo letí ještě o půlhodiny později, než jste si mysleli a říkáte si, co tam tak dlouho budete dělat. A na to je jednoduchá odpověď. Stačí vyrazit na check-in a hned je jasné, kdo zapomněl pas a co se bude dít. (Upřímně… stává se mi to maximálně 1-2x za 10 let!).
Special mission padla na Píchače. Dojezd do Nehvizd jsme mu motivačně stanovili na 12:30. Mise byla úspěšná, překročení hranic obce nastalo ve 12:30, u domku jsme byli ve 12:32… Zpáteční cesta už se tolik nevydařila… vypadalo to, že 13:10 je reálná výzva, ale zúžení na okruhu trošku narušilo práci a zvedlo naši hladinu adrenalinu. Ale zvládli jsme to… 13:30 jsme doběhli do haly… já na check-in a Míša pro Honzíka. Píchač se ze zvědavosti přišel ještě přesvědčit, zda nás odbaví či nikoli. Myslím, že pocit z dobře vykonané práce mu byl pro tuto chvíli útěchou, hmotná odměna přijde až po návratu, morálním ohodnocením je toto prohlášení Píchače za hrdinu dne. Díky! Příště se zase ozveme ;o))
Každopádně pokud se domů zakoupí nový televizor, bude mi vše odpuštěno a prý už se k tomuto tématu nebudeme nikdy vracet. Tak asi po návratu zkusím vykrást banku, to bude možná méně ponižující.
V letadle nás příjemně překvapili teplým jídlem. Lehce jsme se „po dnešní akci“ uklidňovali i skleničkou vína. Přistání bylo hladké, akorát jsme pak v Madridu o fous minuli směr pro changing flights a nezbylo nám, než se metrem totálně vyexitovat… Nechápu, proč na letišti nikdo nehovoří anglicky… nebo že by jim to přišlo tak vtipné, mluvit na lidi v nouzi schválně španělsky??? Naštěstí jsme natrefili na last english speaking man in Madrid airport, který nám doporučil zmíněnou exitovací okružní jízdu, po které následoval „strašný“ problém, proč chceme do haly, když letíme „až zítra“ (což v našem případě znamenalo nějakých 5 hodin)?? Ano, je to dost, ale že by to bylo až příliš??? To se mi nechce věřit. Ještě že jsme se mohli zklidnit u Starbucks. Neboť jemu předcházející english all day breakfeast nás nijak zvlášť nepotěšila. Asi si ji člověk nemá dávat v 18 hodin :o(
Pak už následovalo posedávání u SB, pochůzky po blízkém okolí (jenom blízkém, abychom se zase někde nevykostili mimo „naši halu“) a na závěr se nám podařilo ukořistit křesílka (i když to nejsou praví „přátelí“ ušáci, dobře se na nich píše do NTB, hraje PSP i čte Mládí v hajzlu, že jo Honzíku?!?)

středa 14. listopadu 2007

Už jen jednou se vyspinkáme a…

Tak to aspoň vždycky říkal tatínek. A taky že jo. Poslední noc před námi, spousta práce, balení a Afrika taky. Tak proč se na to nenapít, že ;o)) A nebýt toho, že si pro Skaláka nakonec Verun s Papušem přišli, seděli by tam s Míšou a Honzíkem nad slivovičkou asi dodnes. Taky toho patřičně druhý den litovali ;o))

pondělí 12. listopadu 2007

Poslední přípravy před odjezdem

To znamená stihnout kontrolu u lékaře a nakoupit všechny objednané dárky. Nakonec se mi to přeci jen povedlo, akorát z toho byla akce největší. Po opakovaném chybném zadání PINu jsem nakonec k placení použila jinou „starou“ kartu a podepsala se Veličková. Bohužel na kartě jsem ještě jako Juchelková :o(( No aspoň má paní prodavačka pro své přátelé pěknou historku o tom, jací jsou ti zákazníci pěkní kreténi.

sobota 10. listopadu 2007

Už dva roky spolu

…jak pán řekl, tak jsme taky udělali… prý že nám přeje do společného života vše nejlepší. A my se fakt snažíme. Už dva roky spolu sdílíme to zlé i to dobré a tak jsme společně sdíleli i ty hodiny našeho významného dne. Mimo tradici se přidal i Honzík a vzhledem ke všem okolnostem se tak počet účastníku oproti loňsku zvedl zhruba na 2násobek. To jsem zvědavá, jak to bude příští rok ;o))
Jinak jsme tentokrát s alkoholickým opojením nezašli až tak daleko jako minule a mariáš jsme vyměnili za kostky. Těžko říct, zda tento večer existoval nějaký vítěz. Zřejmě jsme to byli my všichni ;o)).
Abych nezapomněla, dopoledne se stavilo „ministerstvo“, domluvit se ohledně garáže, což pro nás bylo v podstatě druhořadé. Nejvíc nás totiž zajímalo, jak se to tak stane, že Hanka z matiky dvojčičku dostane. A když nám to pak popisovala a prozradila, že to bylo dokonce mezi 1-2, opravdu jsme ji dle jejich předpokladů jen stěží věřili ;o) Ale je super, že už to má za sebou, už se u nás na návštěvě nikdy nebude muset trápit a my víme, že když k ní půjde na návštěvu 20 lidí, všichni dostanou svůj kus koláče ;o))

čtvrtek 8. listopadu 2007

Poslední doučování

Termíny se posouvaly, času přibývalo, Míša zase někde lítá, a tak až dnes jsem si našla čas na poslední Hančino doučování. Tentokrát jsme počítaly nějaké desky a já se to snažila přetransformovat na koláče, aby to třeba bylo Hance bližší. I tak to dlouho trvalo, než jsme se shodli na tom, kolik je potřeba koláčů zakoupit ;o)) Každopádně za pokus Hanka nic nedá, jelikož jich může mít nekonečně mnoho, a tak jsem ji doporučovala to zítra přeci jen zkusit. Jaká byla radost, když pak v pátek poslala sms, že to má za 2!! Hurá!!!!

pondělí 5. listopadu 2007

Hlas stále na cestách…

Můj hlas se pořád nevrací, už si začínám myslet, že vyrazil do Afriky napřed. Abychom si to náhodou nerozmysleli. Tak snad se tam s ním šťastně shledáme.

sobota 3. listopadu 2007

Palladium

Dneska jsme provedli rychlý průzkum nového obchodního centra Palladium. Já, Míša i Skalák jsme byli holt dostatečně zvědaví, abychom si v sobotu přivstali a vyrazili do centra Prahy. Upřímně řečeno na fotkách mi to obchodní centrum připadalo větší, ale pěkné to tam bylo, to ne že ne. Janka tam má aspoň další CH, pro své případné další toulky Prahou.
Míša byl s návštěvou Paladia zřejmě taky spokojen, protože zde zakoupil pro Toyotu fotáček, který tam teď nutně potřebují, a to docela rychle, abychom jej stihli ještě otestovat na zvířatech (tím myslím v Africe). Jen kdyby to všechno nezabralo tolik času. Teď abychom zase doma zaspeedovali s analyzováním.

pátek 2. listopadu 2007

S nikým se v práci nebavím

…technicky to totiž nelze. Takže následky hospody jsou tragické a znamená to, že se ani nezvládnu zúčastnit Atlasího sklípku. Hančino doučování jsme taky museli zrušit, leda bych ji to všechno vysvětlovala po icq. To je teď u nás jediný možný způsob komunikace, protože Skalákovo „Cože?“, „Já ti nerozumím.“, „Nemohla bys to zopakovat?“ už prostě vážně není vtipné. Má jediné štěstí, že se občas zapomene a aplikuje to i na Míšu. Jinak by si mohl jít pracovat klidně sám vedle za svoje humna.

čtvrtek 1. listopadu 2007

Kam se poděl můj hlas?

Ačkoli jsem ve středu už raději jela do práce, bacilky si se mnou pořád zahrávaly a někam zahnaly můj hlas. Ve středu to ještě nebylo tolik znát, ale ve čtvrtek už jsem kvůli tomu chtěla zrušit naplánované setkání s Evičkou a Kačenkou. Střídavě se k akci přidávali kluci, střídavě jsme to zase s Verun a Míšou kvůli velkému množství práce a já kvůli ztracenému hlasu rušili. No nakonec jsme se cestou domů vyhecovali a zajeli za holkami na Floru. Bohužel Skalákovi už jsme toto rozhodnutí podali pozdě a nechtělo se mu vracet. Takže jsme se sešli jenom čtyřka od Zeleného ptáka. Odcházeli jsme kolem 21 hod. Ve výtahu nás telefonicky zastihla Verun, to už se ale začínal projevovat vliv hlučné zakouřené hospody a já už ji jen horko těžko odpovídala na dotazy. Ale setkání to bylo příjemné, to zase ne že ne. I když se mi Kačenka za mé mutování posmívala. Ty, ty, ty!!!

středa 31. října 2007

Huraaáá, máme plot

Jelikož bylo v neděli opravdu krásně, dohodli jsme se v sobotu se sousedkou Sylvou na realizaci našeho společného plotu.
I přes svou přetrvávající křipku jsme se v neděli do toho pustili a takhle to dopadlo. Teda, fotodokumentace není kompletní, zato plot až na scházející 4 plaňky ano :)



Kromě této velkolepé nedělní akci jsme v sobotu měli dlouho očekávánou návštěvu pana stolaře a došlo k dokončení schodiště - štuk, a hlavně už máme madla a zábradlí. Původní představa byla malinko jiná, ale hlavně že už ho máme, je bezpečné a líbí se nám.

úterý 30. října 2007

Rýmička

V pondělí večer přišla teplota a bolest v krku. Tak přesvědčivá, že jsem odložila veškerou práci a šla raději spinkat, abych do rána načerpala dost sil. No v úterý ráno mi nebylo o moc lépe. Ovšem bylo před dovolenou a tak jsem zvažovala, jestli by přeci jen nebylo lepší do práce jít. Vyhrála postýlka, prášky a čajík. A dobře že tak. Přes poledne jsem skoro nenašla sílu si nachystat něco k snědku. Snad to bude mít po vzoru rychlého začátku i rychlý konec.

neděle 28. října 2007

Víkend na Moravě

V pátek to v práci uběhlo docela rychle a večer jsme mohli vyrazit směr Morava. Domů jsme dorazili relativně brzy. Rozhodně dříve než obvykle. I když Zdeněčka jsme našli v jeho obvyklé poloze pozorného diváka ;o))

V sobotu jsme dopoledne stihli dokoupit chybějící dárky a kytičky s tradiční zastávkou u Roberta v T-Mobile. Pak už nás čekal oběd u Veličků a přesun na oslavu Vendulčiných narozenin k Zuzce. Míša dostal za úkol vytisknout nějaké fotky z loňska a díky tomu, jsme zjistili, že Zuzka, mamka, taťka i paní Prachařová letos zvolili stejné oblečení, jaké měli i na fotkách. Pochopitelně i Terezka dostala hromadu dárečků, takže rozbalování nějaký čásek zabralo. Mezi tím jsme stihli ochutnat výborné maso z Polska ;o) Zkontrolovat nové stoly v dětském pokojíčku (už nachystané na psaní úkolů). A taky si pohrát s výborným dárečkem. Pálkou s míčkem na gumičce. Nějakých pár minut se s tím Janka s Míšou schovávali vedle v obýváků, pak mne zavolali na pomoc a pak se mohli počůrat smíchy, když mi to vyšlo napoprvé. No prostě vydařená oslava.

Den jsme dokončili u hráze, kde jsme ochutnali narozeninový dort, dobré vínko i slivovičku.

V neděli dopoledne jsme díky posunu času stihli navštívit Janku s Lumírem a malou Klárkou. A máme z této návštěvy pár foteček. U taťky jsme pak malovali obrázky, které svítí ve tmě, hráli na rodiče a děti (to šlo Míšovi úplně nejlépe, protože jsme hráli na to, kdy budeme vstávat ;o)). Pak ještě na schovku a tím bychom to měli pro tentokrát vyřešeno ;o)

Už jenom cesta zpátky do Prahy, která proběhla docela rychle. Kontrola Skalákovic plotu a zábradlí a hurá do hajan.

čtvrtek 25. října 2007

A zase ten volejbal

Tak dneska už se Míša nemohl vymluvit a na volejbal jsme dorazili. Bohužel až v Satalicích jsme zjistili, že době prázdnin se do tělocvičny nesmí. Náhoda?!? Takže se Míša akorát se všemi seznámil a mohli jsme jet domů se sbalit na cestu na Moravu.

úterý 23. října 2007

Spací úterý

Jak jsem psala, včera jsme šli spát až kolem půl druhé, ráno vstávali v 6, takže výsledek byl takový, že si Míša dal slušných 12 hodin spánku (od 19 do 7 hodiny) a já pěkných 10 (od 21 do 7 ;o)). To už tady opravdu dlouho nebylo.

pondělí 22. října 2007

Promítací den

Na dnešek si u nás Honzík Hamza domluvil promítání fotografií, a to od Lindy a Jiřího z Malajsie a od Ivi z Thajska. Ráno jsem musela být v práci na 8.30, takže jsme si trošku přivstali a večer v 19 už byl srázek u nás.

Naštěstí jsem po vzoru Klárky z práce zvolila jednoduchou večeři – těstoviny zapečené se smetanou. K tomu nějaké přílohy jako zeleninu, žampiónky, uzená šunka… Taky klasické česnekové jednohubky a mohlo se začít promítat. To jsme ani netušili, jak to bude akční.

Linda měla vše řádně připravené hezky s mapičkami apod., i tak jsme to nenechali bez poznámek ;o)), ale to jen do chvíle, než došlo na „bikiny lost story“. Jak jsme zjistili, Lindy a Jiřího výlet do Malajsie byla hotová adventura, kde si opravdu sáhli až na pokraj svých sil. Z příběhu plyne poučení nevydávat se v Malajsii na tůry bez průvodce, neboť jejich mapy jsou nepřesné. Nepouštět se na trasy, které bývají zatopené a pro sicher si brát s sebou nafukovací raft, který by se při následném sjíždění rozvodněné řeky rozhodně hodil.Mávat na Malajce v loďkách je podle všeho taky zbytečné, raději rovnou pište vzkazy do písku! Naštěstí ale všechno dobře dopadlo, jinak bychom si dneska žádné fotky neprohlédli.

Promítání ukončila Ivi svými fotkami z Thajska. Zajímavé byly především fotky různých druhů jídla…nevím, nevím, co všechno bych ochutnala.

Pak ještě kluci na projektoru odzkoušeli Medal of Honor (vypadalo to moc dobře, určitě by to byla zajímavá hra ;o)) a večer jsme zakončili klasicky Simpsonovými někdy kolem půldruhé ráno. Pak už následoval jen boj o postele a hurá na kutě! Zítra se vstává brzy ráno, protože Honzík už má v 7:30 hodinu ve škole. A kdo že se vlastně zúčastnil? No klasicky Honza, Jirka, Linda a pak taky Ivi a Janka. Lucka nakonec nejspíš kvůli nemoci nedorazila a Verča tradičně kvůli hlídání pejska taky ne ;o))

neděle 21. října 2007

Studijní neděle

Tohle už tu dlouho nebylo ;o) Dopoledne jsme pilně uklízeli, tak tak jsme stihli oběd a už u nás byli sousedi – Petr s Hankou. Hanka totiž dálkově studuje Zemědělku a potřebuje vysvětlit simplexovu metodu. A tak jsme to spolu zkusily…počítaly jsme až do pozdního večera. Příště si to prý dáme zas ;o) Kluci se mezitím zdokonalovali v Medal of Honor. Teď už jenom zjistit, kdo z toho bude mít větší noční můru ;o))

sobota 20. října 2007

O tom, jak jsme s Honzíkem kupovali letenky

Tradiční sobotní ráno a Míša dělá tradiční sobotní budíček po 8 hodině. No co, musíme dneska dořešit projekt „letenky“, tak jdeme na to. Před ranní sprchou jsem ještě spustila počítač, abych zjistila, jestli už nemám v poště nebo na icq nějaké zprávy od Radi. Ale zatím nic. Ovšem po sprše už byla Rada připojena a podávala po icq hlášení. Rozhodnutí padlo, Honzík jede!

Takže hezky posnídat, mezi tím ještě pár upřesňujících telefonátů a změna na jiný termín ;o) ale pak už hurá směr SA. Se zastávkou ve sběrně, kam jsme mimo jiné odváželi starý fén (Míša mi totiž v pátek koupil nový, úplné jiný -> takže Jani, až k nám dorazíš příště, fén bude!). Zatímco jsem koukala, jak si Míša poradí s plnými kontejnery na plast, rozeběhl se ke mne jeden z pánů zaměstnanců a krabici s fénem mi vyloženě bral z rukou, až mne vystrašil, protože jsem si vůbec nevšimla, že se ke mně někdo řítí.

No nic, jedeme dál. Zkoušíme volat Jiříkovi, protože bychom si chtěli dneska mj. vyzvednou zimní pneu (rozuměj pnojmatiky ;o)). Ale ještě jsou v Jirnech a mineme se o půl hodiny, za to víme, kde je ve Šterboholích bankomat KB. Bohužel interval s limity pro výběr jsou nastaveny striktně po 24 hodinách a my máme první problém. Ten nakonec vyřešila místní pobočka KB. Štěstí, že jsem si tam postála trochu déle, aspoň se mezitím stihla vyřešit další překážka – „dočasně nefungující“ bankomat ČS, kde potřeboval vybrat pro změnu Honzík. A díky tomu všemu jsme stihli ještě poslat poštu a zakoupit CD Kate Nash. Jako slušně vychovaní jsme ho v autě hned pustili a pověděli jsme Honzíkovi o tom, kterak Kate Nash k vlastnímu albu se zlomenou nohou přišla.

Parkování v centru nikdy není easy, čili do SA jsme se dostali někdy lehce po 11 hod. Po 12 hod jsme se dostali dokonce na řadu. V rytmu písně „Final countdown“ jsme si sedli naproti pruhované slečně v zeleném a už nebylo. Začalo tedy žertovné objednávání letenek, při kterém Honzík – jak je mu vlastní – zcela nenápadně vnutil slečně svou emailovou adresu, akorát jsme nepochopili, za jakým účelem ji potřeboval sdělit také svůj věk ;o)) Při našich simulačních úvahách, které provázely výběr pojištění, Honzík nenápadně poukazoval na slova právě hrající písně „I love to hate you“. Prostě nám k tomu našemu životnímu příběhu dneska někdo moc pěkně namixoval hudbu ;o)) Kolem půl druhé už jsme však odcházeli s tím, kdo asi zabije kolik lvů, co si kdo s sebou vezme a do jaké tašky, a také za doprovodu několika italských a arabských frází. A pak že ty SA promoční dárečky ke každé letence nebudou tématické…to se slečna hodně spletla!

O nákupech v Kotvě se už nebude podrobně rozepisovat, zkrátka cesta na parkoviště byla klikatá, ale máme dárek pro Zdeněčka i pár jiných drobností. Vše završeno párkem v rohlíku, neboť hlad už se začíná ozývat. Ozvali se však také Ševčíkovic, měli podobný problém a prý ho jdou řešit do jedné ze Štěrboholských hospod. Tam jsme si je zase odchytli, já a Honzík jsme neodolali polévce. Míša nakonec mým smutným očím prosícím o pomoc při dojídání. A hurá, teď už si můžeme vyzvednout ty zimní gumy pro miláška… vždyť už včera sněžilo i v Praze! Nakonec jsme Ševčíkovým pomohli naložit pár věcí a dali si malou „předkolaudačku“. Cesta k nim je poněkud horší, ale mají to tam pěkné…jen co je pravda. A zmínka o sauně – především dnes – nejen Honzíka zahřála nejen u srdce ;o)) No jsme zvědavi, jak se to u nich bude vyvíjet.

A tak se stalo, že jsme dorazili domu kolem 16 hodiny (jako na koni) a já mohla nachystat „oběd“ a pustit se konečně do toho krtkova dortu, co už peču minimálně týden!
Jinak musím poznamenat, že se nám v pracovně opět sráží voda v rohu :o(( Vůbec to od ní není pěkné.
Jo … a PC hry už asi nehraju. Zjistila jsem, že to je zřejmě ta grafika, co mi vůbec nedělá dobře na žaludek.
Ale teď už dobrou…stejně za chvíli skončí ten Bournův mýtus, co ho Míša tak pečlivě sleduje.

pátek 19. října 2007

První sníh (nebo něco takového)

Skalák je na Moravě a Míša chce na spinning. To znamená, že jelikož se mi nechce jet MHDčkem, nezbývá než si přivstát :o(( I tak mi prvenství v brzkém příchodu do práce uniklo o 1 člověka a 15 minut :o(( Snad příště. Nicméně ve finále je to důvod, proč už se mi kolem 16 hod začínají klížit očka, a tak jsem si já hloupá vymyslela, že dojedu za Míšou na Zličín a zkusíme udělat nějaké nákupy tam. Minimálně jídlo.

Na Zličíně pršelo až praštělo…V podstatě padalo něco mezi sněhem a kroupami, což bylo třeba vyfotit a zaslat do Afriky. Nákupy se moc nevydařily, za to jsme si dali malou véču u meka a procházku celým shopping centrem. Cestou zpět jsme si vyzvedli Honzíka na Letné a stavili se U paši, kde byli na večeři stěhující se Ševčíkovi. Měli výbornou zelňačku a my se dozvěděli, jak probíhá stěhování. Taky jsme se domluvili, že bychom si někdy o víkendu vyzvedli zimní pneu a při té příležitosti zkontrolovali nový domek ;o) Tak uvidíme...

čtvrtek 18. října 2007

Místo volejbalu se pilně analyzuje

Dnes měl být ten slavný den, kdy se měl Míša poprvé dostavit na náš iDnesí volejbálek. Bohužel nad ním tentokrát zvítězily analýzy :o((

středa 17. října 2007

I v posilovně může být veselo

Dneska jsme se konečně dostali k návštěvě posilovny. Stálo to hodně usílí, ale nakonec jsme sladili čas i se Skalákem a vydali se do Chodova, kde se Peti po dlouhém zvažování nahlásil někdy minulý víkend.

Na místě jsem obdržela svou poukázku na 3měsíční vstup a mohli jsme se do toho pustit. Pánové vtipálci na recepci si od nás vzali poukázky i iniciále a poslali nás cvičit, že to ještě musí ošéfovat manažer, což prý zmáknou než docvičíme. Fórky ohledně dvaceti korun na šatnu apod. snad ani nebudu zmiňovat.

Takže jsme si dali nějaké kolo, běh, šlapání...vyzkoušeli pár strojů a hurá do šaten. Pánové nám při odchodu oznámili, že se u nich máme zastavit, že musíme ještě něco dořešit. Schválně jsem se zdržovala v šatně s tím, že to snad bude vyřešeno, než se vrátím, ale kluci na mne trpělivě čekali. Už jsem si myslela, že budeme řešit nějakou prošlou platnost poukázek nebo co, ovšem kluci z recepce překvapili. Oznámili nám, že poukázky jsou VIP - jak jistě víme - a že tedy můžeme chodit do kteréhokoli BBC v Praze a začali jmenovat, která to jsou a co tam mají navíc. To už jsme ale moc nevnímali a čekali, kdy se do nás Skalák pustí. Ještě pány poprosil, aby ověřili, zda jeho vstup taky náhodou není VIP, ale bohužel to byla poukázka od jiného klienta a u ní to neplatilo.

Na schodech jsme Skalákovi poděkovali za pěkný dárek, na což nám bylo řečeno, že na nás sere, nemá nás rád a hlavně, že nám zase někdy něco dá. Na to už se těšíme ze všeho nejvíc. Po delší době jsme se ještě od Verun dozvěděli, že ji tuto veselou historku Peti volal hned než vůbec nasedl do auta, a to i přes to, že byla na Slovensku. Joooo, veselé historky se šíří rychle. No a tak nějak jsme zahájili naši sportovní sezónu.

sobota 13. října 2007

Velké víkendové fajtování

Tak si Míša přinesl práci domů, a to znamená, že u nás začalo velké víkendové fajtování. Hraní jsme přerušili v podstatě jen kvůli kinu a filmu Pokoj 1408, na který jsme Honzíka celou sobotu při sledování Letiště lekáním pilně připravovali. Dobře jsme udělali, protože bez treninku by si v kině Honzík určitě snědl celou svou novou bundu, a to by byla škoda. Musím přiznat, že mne taky bolely ruce z toho, jak jsem se musela celou dobu schovávat, ale máme to za sebou. Hurá!

V neděli jsme pokračovali v litém boji. Verun sice tradičně bojovala jenom u žehlícího prkna, ale my ostatní jsme nahodili Medal of Honor a už to jelo. Teda u mne jenom do té doby, než se mi udělalo nevolno. Asi budu muset vylepšit styl nebo co.

Btw. zapomněla jsem, že nám Honzík donesl úplatky. Ještě uvidíme, co s tím uděláme.

neděle 7. října 2007

Tobias opět v Praze

Ještě pořád pilně pracujeme, ale oběd je dneska U paši. Dorazil Tobias a k obědu jsme včera v Letňanech nic vhodného nenašli, tak nezbývá než domácí kuchyně v hospodě ;o)) Naštěstí mu tam chutnalo, stejně jako nám ;o) Po obědě nějak na všechny padla únava, a proto byl vyhlášen „polední klid“. To už tady dlouho nebylo ;o)) Ale v 18 hod se podávala zmrzka, a to si nikdo nenechal ujít. Po ní následoval svařák a po něm burčák… prostě výborná kombinace. Do toho ještě sousedi a film Volvem – recenze tvrdily, že prý kvalita… no já vám nevím… sice jsem u toho tak nějak jakože pracovala, i tak mi ten film nepřišel jako nějaký velký zázrak. Snad příště…

sobota 6. října 2007

Doba zkracování

Dopoledne se pilně pracovalo na analýze a Míša vydatně pomáhal. Ve 14 hod jsem byla domluvena u kadeřnice a Míša měl seznam úkolů, které by v té době měl zvládnout. Cestou do města jsme ještě sjeli k Verun s nějakým tím ovocem a kakurem. A tak se i Míša seznámil s muflony. Nakupování ho však přestalo bavit dříve, než mne kadeřnice stihla nabarvit i ostříhat. To způsobilo, že byl následně také ostříhán ;o)) Moc nám to oběma sluší a tak můžeme na srázek se Zákorovými. Vybaveni colou a pop-cornem jsme společně zkontrolovali nový český film Gympl. Docela jsme se nasmáli a v sále jsme svou přítomností aspoň zvyšovali věkový průměr ;o)) Následoval rozbor a kafe v CH. Na závěr ještě dohoda o výstupu na „sopky“ podmíněném konzumací šampaňského (to jsme zvědavi, kdy na to dojde ;o)). A pro sicher už se těšíme.

Nemohu nezmínit, že nákup potravin v Letňanech nás opět neuspokojil. Ba co dím, spíše znechutil. Příště už tam fakt nejdeme!

Dorazili jsme sice dost pozdě, ale ne natolik pozdě, abychom ještě nestihli nějaké to vínko se Skalákem. Přesun do TV koutku k projekci Vymítače ďábla se ukázal jako ne zcela šťastný nápad. A tak jsme se raději šli před zlými silami schovat do postýlky pod peřinu. Tam je to podstatně bezpečnější. Viď, Peti?!?!

pátek 5. října 2007

Malá Anna

V průběhu týdne holky po icq řešily, jak je to s Marií a očekávaným potomkem. Anna se narodila 3. října, měla lehce přes 3 kila a bez centimetru půl metru ;o)) A my se vydaly zkontrolovat, jak jim to oběma sluší. Až to budeme dělat někdy příště, máme prý dát Marii nějaké echo předem, aby si stihla udělat hlavu a make-up a tak… Ale já myslím, že byly obě za princezny. Anna předváděla spící variantu hodného miminka a maminka se nám snažila barvitě popsat, jak vypadá její pravá/noční show. Ale já myslím, že to nebude tak horké, obě vypadají moc spokojeně a zdravě. Co víc by si jen mohly přát! Seznámili jsme se i se zbytkem rodiny, asi z nás nebyli moc nadšeni…Příště se polepšíme…Slibujeme!

Bohužel byl dnes vyhlášen „globální“ nemocniční den. A já si udělala také průzkum Krčské porodnice. Verun si tam nechali na pozorování, a tak jsem ji šla se Skalákem na chvíli dělat společnost. Vždyť mám ještě v živé paměti, jaká byla v nemocnici pěkná nuda. Za odměnu jsem měla tu čest se seznámit s muflony. No a poté, co se Peti vyspinkal, jsme vyrazili klasickou trasu směr KFC a Nehvizdy.

Byl to opravdu náročný den!

pondělí 1. října 2007

Znovu na kontrolu

Po všech peripetiích v nemocnici se opět vracím do péče svého nového gynekologa a hurá na kontrolu. V podstatě šlo jen o rozhovor o tom, že bych měla mít ještě týden nemocenské, což se mi moc nehodí, tak jsme se nakonec domluvili na práci z domova, to by mělo pro mé zdraví stačit. Je ovšem potřeba vyřídit „oficiality“ v práci a nakopírovat prácičku. Naštěstí jsem stihla i původně dohodnuté kafe s Jájou…a večer HURÁ domů.

sobota 29. září 2007

Oslava v Dětenicích aneb VOTE FOR PEDRO

Dopoledne nákupy – Míša už má konečně dárek k narozeninám i k svátku a v zimě bude mít botičky, ve kterých mu nebude zima. Ostatní členové výpravy si taky něco přikoupili – kromě hromady DVDček. Nicméně včetně dlouhého posezení v ČS (vložit peníze na účet není jen tak jednoduchá záležitost, ještě že nás potěšili co se toho stavebního spoření týče). Nicméně návrat tak akorát, abychom se stihli připravit na cestu do Dětenic.

Oslava proběhla na výbornou. Vypadalo to dokonce, že byl Skalák našim týmovým oblečením „VOTE FOR PEDRO“ nejen překvapen, ale i potěšen. Celý večer se náš pak všichni ptali, kdo že je ten Pedro a jestli se jim s ním opravdu splní i ty nejdivočejší sny. (což je sicher ;o))

Program byl zábavný, ovšem na malého Štěpánčina Prokůpka trošku hlasitý. Podařilo se nám ho ovšem zabavit až do 22 hod. chlebovou bitkou, červenýma rukama, Skalákovým červeným nosem apod. Tak snad nám do voleb dobrá nálada vydrží a Pedro zvítězí. Teď když už má na to roky!

Jinak fotky od Marka najdete zde.

Skalákovic úlovky:

čtvrtek 27. září 2007

Bára se vdává, Jitrocel se žení

Ráno mne Míša vyzvedl v nemocnici a nakonec se nechal přemluvit a přeci jen jsme vyrazili na Bářinu svatbu. Když už to kdysi v hospodě Honza Bíňák tak pěkně naplánoval, nemůžeme to přeci jen tak vzdát. Cesta byla nádherná, serpentinky v zeleno-žluto-červených stromových tunelech – prostě nádhera. Oslava byla komorní, poklidná avšak plná zábavných vstupů ;o) Nezbývá než novomanželům popřát hodně štěstí do dalších dnů. Snad se jim náš dáreček líbil.

Spinkat jsme šli ještě docela slušně, přeci jen Míša vyhlásil odjezd na 8 ranní. Nemůžu nezmínit drobný automobilový incident, jinak by to za mne určitě udělal Míša. Ale nebojte, Auris všechno přežil jen s drobným zraněním. Hůř na tom byl možná Míša, který se večer možná trošku zapomněl, možná jen neměl pořádnou pozornost při udržování rovnováhy. Jisté je, že zhruba v 6 hodin ráno při protahování spadl z postele, což nám vydrželo na dobrou čtvrthodinku vydatného smíchu. Páteční snídaně i cesta domů byly zase moc pěkné, jen na hradecké dálnici pořád nějak moc prší.

A aby to nevypadalo, že jsme zapomněli na naše oblíbené sousedy, tak jen poznámka o tom, jak Skalák o další Audinku přišel. To je tak, když si necháte na benzínce natankovat a on vám tam někdo místo benzínu natankuje naftu. Klidně si tipněte, jak daleko pak dojedete a jaké vám za Audinku půjčí náhradní vozidlo.

středa 26. září 2007

Operace proběhla v pořádku, pacient přežil…

Skoro k tomu není co dodat. Na maličké veličky si holt budeme muset ještě chvíli počkat.

Jinak místo toho, aby mne ve 13 hodin pustili domů, jak slibovali (a to mi docela pomáhalo pobyt v nemocnici lépe snášet), mi bylo oznámeno, že zůstávám až do dalšího rána, kvůli odběrům krve. Paráda :o(( Naštěstí se za mnou stavil Míša a následně i Verun s Puťou. Přes velký hlad zůstali až do 19 hod. Pak už se nám nechtělo dále trápit spolupacientku z pokoje na chodbě, takže nezbylo, než se rozloučit. Btw. ještě že mi Míša pomohl s tou nemocniční večeří. Sama bych to UHO a mega-kolena nesnědla. Myslím, že ananas od Verun byl podstatně lepší. Tak aspoň že zítra už mne snad opravdu pustí.

úterý 25. září 2007

Kontrola u doktora

Dnes jsem si vzala volno mimo jiné kvůli kontroly u gynekologa, po níž měly následovat další záležitosti jako změna pojišťovny, dotazy ohledně stavebního spoření apod. Na to však už nedošlo. Potvrdily se špatné zprávy předchozího doktora o nerostoucím miminku. A jelikož se ani na dalším ultrazvuku neprojevily srdeční ozvy, poslali mne rovnou do nemocnice. Tak rychlý postup jsem ani nečekala a docela jsem z toho byla rozhozená. Naštěstí mne ještě na noc pustili domů, kde jsem se mohla v klidu hezky vyspinkat s Míšou v naší postýlce. Následující den na mne však nekompromisně čekala „operace“. První zákrok a pobyt v nemocnici.

neděle 23. září 2007

Po dlouhé době zase na Moravě

Míša má sraz z OA na Morávce. Počasí jim vyšlo, jen co je pravda.

Doma jsme udělali malé prohlášení, ne všichni nám to však uvěřili. Těhotné Zuzce jsme museli opravdu hodně popisovat a vysvětlovat. U mamky a Zdeněčka ani to nezabralo ;o)). Ale tak nemusíme přesvědčit všechny, hlavně když snaha byla.

Pak jsme domů vyrazili trochu dříve, to abychom stihli zápas s Baníkem (jak říkal Honzík).

neděle 16. září 2007

Video z rozlučky

Soňa se tentokrát neopila, takže stihla spoustu věcí nafilmovat. Já se snažil to trochu prostříhat, aby velikost byla snesitelná, tak snad to půjde přehrávat...
Tímto se náš blog stává opravdu multimediálním:-)



Rozloučení s grilovací sezónou

Dnes se konalo velké „nehvizdské“ rozloučení s grilovací sezónou. Předcházela tomu velká mailová komunikace. Tentokrát zdařilá, protože dorazili všichni a rozhodně nám ani nechybělo nic z dobrého jídla a pití. Původní začátek v 15 hodin jsme sice nestihli, ale počasí bylo výborné i v 16 a několika následujících hodinách, takže proč se zbytečně stresovat.

Hančiny zapečené brambory a Skalákovo naložené maso všem moc chutnaly. Stejně jako dobroty od Elišky. Z bábovky od Peti nám zůstal už jen kousek na snídani ;o)) Prostě to bylo výborné. Ocenili jsme ještě hrdinu minulého měsíce – Jardu – novým toyota děkovným tričkem, a pak už jen seděli a pili a hodovali… až se tak trošku venku udělalo chladno. Což jsme předpokládali a kvůli tomu jsme taky vyhlašovali začátek na tak brzkou hodinu. Následoval přesun k nám domů. Naštěstí jsme se všichni vešli, takže mohla zábava nerušeně pokračovat dál.

Tomáš si sice chvíli stěžoval, že nemá chlastacího parťáka, když musel jít Slávek uspat drobotinu, ale určitě tu nucenou pauzu pak zase rychle dohonili. Na Tomášovo přání jsme některé části zachytili i na videokameru, prý že by nám jinak nikdo nevěřil, že tady sedíme a zpíváme včelí medvídky. (To je přeci zcela běžná grilovací zábava ;o)). No a vrcholem večera zřejmě zůstane Tomášův „tučňáček“. Zhodnotili jsme, že jeho taneční kreace na základě předlohy pořadu Sám doma věrně odpovídaly výkonům „pana doktora-psychologa“, který patřil k předváděcí skupince na obrazovce. Možná se občas „vlnky-vlnky“ blížily víc výkonům pana Srstky. Globálně vzato to bylo prostě výborné! (Asi bude muset Míša vymyslet, jak vám tady vložit video, asi se obrátíme na youtube a Tomáš se stane hitem měsíce ;o)) Na fotografiích z akce (které počítám přidám, protože budou u Toma na rajčeti ;o)), patrně zvítězí spíše Jardova „odvrácená tvář“. Ale co už… hlavně když bylo veselo a rozloučili jsme se se sezónou DŮSTOJNĚ!!! Jen nevíme, proč si Jarda dává ještě před spaním rozcvičku a obíhá domek, když mají přeci u sousedů schované klíče! Tak pro příště, Jardo!

A tady zatím máme Skalákovy fotky:


A jak jsem tušila, nyní už i Tomášovy úlovky:


Jen ještě doplním, že akce se konala taky na počest 3 dny staré a ze čtvrtka na pátek v noci ukradené Kolouškovic Tutynky. Ty škodovky jsou tady holt pořád v kurzu!!!

pátek 14. září 2007

Jedna z dalších "kolaudací"

Verun má narozky, a tak proč se nesejít a neposedět u dobrého jídla a pití.

Asi už stárnu, protože se v poslední době začínají projevovat nějaké organizační nedokonalosti. Tento termín měl být totiž také nejlepším vhodným pro Evičku a Kačenku, které u nás zatím ještě nebyly. Čili premiéra. Nicméně Kačenka na mail používaný v pandoře prý už moc nechodí a má jiný/nový (bohužel stále nevíme jaký) a Evička do pandory prý nikdy zařazena nebyla. JAK JE TO MOŽNÉ?!? No naštěstí se toho Evička nezalekla a až z dalekého Německa dorazila k nám do Nehvizd. Ivča to už bohužel v pátek nestihla, zdržoval ji ještě pan domácí. O Lindě a Jiřím snad radši ani psát nebudu, by nám kvůli velké spoustě sprostých slov mohli zavřít blog.

Nicméně klasická čtyřka obohacená o Jirku, Honzu H. a Evičku se i přes tyto nedostatky bavila celkem dobře. Jak slíbil, tak po volejbalu také dorazil Standa. Bohužel nás včas neupozornil, že dorazí se zbrusu novou přítelkyní (teda aspoň pro nás, co jsme ji viděli prvně). Tak jsme nějak nezvládli přepnout do reprezentativnějšího módu a máme tak trošku obavu, že jsme Standovi zrovna dobrý obrázek toho, jaké si vybírá kamarády, neudělali. Snad příště…bude-li mít slečna přítelkyně ještě někdy dost odvahy.

Na závěr asi jen poznamenám, že nás pobavil jejich kolaudační dárek, který Skalákovi hodnou chvíli vystačil na to, aby nás trápil kvízem „kolik vidíte prstů“. Po čase ho to však přeci jen přešlo a začal se svým klasickým repertoárem vtipů ze základní a tentokrát dokonce i ze střední školy.

pondělí 27. srpna 2007

Naše první kontrola

Dneska jsme byly s Verun u doktora. Trošku celou akci ohrozilo Verčino nočně/ranní kontinuální zvracení (prý si to dneska dala ze celý první trimestr a tím pokládá celou věc za uzavřenou).

Hlavně že jsme nakonec dorazily, ne?! A výsledek?

Vetřelec ma 14 mm a zatím mu říkají pouze "plodové vejce" :o((
Papušovi, ačkoli se prý neustálým mrskáním snažil měření maximálně znesnadnit, bylo naměřeno 53,5 mm. A to znamená, že jsem se svým odhadem 6 cm vyhrála ;o) (Verun podhodnotila na 4,5, Skalák s Míšou nadhodnotili.)

Ještěd podruhé

Ne že bychom si to dali ještě jednou, ale ráda bych se vyjádřila k této možná záhadné a možná vůbec neobjevené části Skalákova textu:

"Měli jsme z toho takovou radost, že S+M nezvládli úplně nejlépe všechny bezpečnostní opatření."

Kromě zasvěcených si pod tím totiž asi nikdo nic konkrétního nepředstaví, a možná, že by to byla škoda. Ale začněme hezky od začátku...

Existují lidé, kteří mají (pro vlastní pocit klidu) potřebu svůj rádo-by majetek nějak zabezpečit. Mezi ně jsme se objednáním služeb hlídací agentury úspěšně zařadili i my. Jak už to bývá, podstatnou roli zde hraje chybující lidský faktor. Kromě veselých historek o spouštějícím se alarmu vždy, když Míša překročí hranice naší republiky, tady máme jednu novinku.

Teda novinku…upřímně řečeno, už se mi jednou stalo, že jsem hezky pustila alarm, zamkla a šla k sousedům. A pak, když se spustila siréna, mi došlo, že jsem nezavřela dveře na terasu a vítr si je sám otevřel. (Teda doufám, že to byl vítr ;o))

Takže si tak jedeme na Ještěd, Míša řídí, já sedím na sedadle smrti a Skalák sedící vzadu hlásí, že v kufru někomu zvoní mobil. Verun jeho slova výjimečně potvrdila a my začali přemýšlet, zda a na kolik by to mohl být důležitý hovor (takhle v sobotu dopoledne). Míša se slovy: "kašli na to, to vyřídím později, to nemůže být nic důležitého ... leda by nám hořel barák a byla to agentura" myslel, že celou diskusi uzavřel. Ve zbytku posádky to však vyvolalo spíš lehké zaváhání a zadalo impuls k přemýšlení nad tím, jaká je pravděpodobnost, že začne hořet dům a případně i co se asi stane s tím sousedním, že…Mezi tím Skalák vylovil z kufru Míšův mobil, ale už jsme to nestihli zvednout a volané číslo nám nic neříkalo. Neshodovalo se ani s žádným z těch, které měl Skalák uložené pod heslem "alarm". Rozhodovací proces, zda zavolat zpět či nikoli, přerušilo volání na Skalákův mobil, kde se na displeji zobrazilo "naše ztracené číslo". No a hádejte co! NE NEHOŘEL nám dům. Ale alarm hlásil vniknutí dveřmi na terasu. Shodli jsme se, že situace není hodna placené výjezdové čety, že tímto alarm rušíme a že nikdo z agentury nikam jezdit nemusí.

Nyní se tedy nabízely 2 varianty:
vrátit se zpět a dveře zavřít (to jsme měli za sebou asi půlhodiny cesty)
najít někoho ze sousedů (nejlépe důvěryhodného), který by byl ochoten nám jít dům zavřít

Zkusili jsme přítele na telefonu. Ačkoli nás (ani nevím proč ;o)) jako první napadl Tomáš, nešlo o přijatelné řešení, neboť soused Čejka se toho času nacházel stále v globusu (pravděpodobně v sekci prodeje čerstvých ryb).
Další pokus – Silva – dopadl také neúspěšně.
Aspoň že do třetice všeho dobrého pořád platí. A proto Jarda dneska vyhrál cenu "Nejlepšího souseda" a měl tu čest s telefonem na uchu a Aleškem doma překonat zahrady a i těžký úsek u Eliščina kompostéru, aby nám zavřel naše "francouzské" dveře. To ovšem znamenalo vstoupit do domu a spustit další alarm (tentokrát díky pohybovému čidlu). Tajně jsem doufala, že moje klíče s dálkovým ovladačem jsou opravdu na místě, které jsem Jardovi do telefonu popsala. HURÁ! Zvládli jsme to! Alarm byl zastaven, domek uzavřen ze všech stran. Stálo nás to nervy, Jardův čas a tričko. To, že se takto Jarda dostal do lehce patové situace, neboť se teď vracel domů předními dveřmi, kterými rozhodně neodešel, a tudíž neměl klíč, což si lidé, kteří jdou na zahradu obvykle neberou, to tady snad ani radši psát nebudu. Myslím, že bude stačit velké "DĚKUJEME SOUSEDE", odměna tě nemine! Minimálně v podobě téhle oslavné ódy, kde jsi jasně za hlavního hrdinu zachraňujícího "téměř" celý svět!

A to by pro vysvětlení asi mohlo stačit.

neděle 26. srpna 2007

Ještěd

Po dlouhé době nás v sobotu Myshák vyvezl na vejlet. Vyhověl návrhu Veruš a jeli jsme se podívat na Ještěd. Měli jsme z toho takovou radost, že S+M nezvládli úplně nejlépe všechny bezpečnostní opatření. Naštěstí bylo možné vše vyřešit i na dálku a tak jsme mohli v cestě pokračovat.

Nebylo to vůbec daleko a přálo nám počasí. Lanovkou jsme si pomohli nahoru (dokonce bezplatně, děkujeme Verun!) těšně pod vysílač. Kousek jsme se prošli, abychom si vytvořili dostatečný prostor v žaludku pro - guláš, hodně knedlíků, smažený žampióni, uzeným plněný knedlíci se zelím, sladký knedlíci, bramborovou polívku, banánovou nálož s čokoškou, zmrzlinový nášup, velkou a miniaturní kávu. Jako bonus k tomu ještě Myshák okukoval servírku :))



Po přežrání jsme seběhli od vysílače dolů zpátky k autu. Cestou jsme nasbírali pár hub a hřibů. Některé z nich bohužel těžko specifikovatelné a tak pro sichr cestovaly do koše.
Výlet byl skvělý a zakončili jsme ho u Tomáše a Jany na grilovačce - tentokrát ryby. Výtečně jsme si pochutnali a závěrem přišlo i na karty - prší ve čtyřech. Zřejmě proto, že Soňka i Verun šly spát, nám s Myshákem se dařilo trochu více :)

středa 22. srpna 2007

Tak už jsou z nás těhulky

Stálo to jen 2400,- a máme průkazky na plavání pro těhotné. Už se obě moc těšíme, jen si musíme ještě někde rychle zakoupit plavky s imaginárním břichem, protože Verun se bojí, že tam budeme za exoty, když se nám zatím pouze zvětšily prsa na normální velikost ;o)) Tak asi tak.

Jinak ještě dneska večer Míša pohnojil trávník. Tak uvidíme, jestli pohnojil, nebo pohnojil.

úterý 21. srpna 2007

Simpsonovi

Tak to vypadalo, že jsme se v neděli domluvili, ale dnes to bylo ještě na několik hodin. Nicméně kino nakonec bylo. A celé.

Taky byl dneska obídek s Martiškou. To se tak někdy stane, že se Ostravská princezna po Praze prochází. Opět spousta veselých historek, třeba o tom, jak Martinka 140 tisíc našla a pak zase vrátila. No vždyť ji znáte. Hlavně když je pro co žít.

pondělí 20. srpna 2007

Jak jsem se málem stala zprávařkou

O víkendu jsme dokončili analýzy a ještě večer rozeslali do světa. A hned dneska (no jo pondělíčko) se Míša zdržel v práci, a tak jsem jela domů z práce MHDčkem.

Ještě před vstupem do metra mne stihl telefonát od Jany z Expresu. V podstatě pro mne nemohla mít špatnou zprávu. Ať tak či onak, každá varianta měla své pro i proti. Nicméně slavnou zprávařkou se budu muset stát až někdy příště. Tentokrát na to asi ještě nebyl ten pravý čas. Ale oceňuju, že mi vůbec byla šance projevit své "schopnosti". Byla to opět docela zábava, potkala jsem se tam s Charliem, se kterým jsem nahrávala svůj úžasný projekt ExpresYourself.

Jinak cesta městskou hromadnou stálo to za to. Podél silnice dvě ozbrojené jednotky držely na zemi posádky dvou postarších favoritů. Zřejmě velcí pašeráci, které je třeba krutě potrestat. Nepochybuji o tom, že se tak určitě i stalo.

sobota 18. srpna 2007

Eliška má narozeniny

Přes den jsme pilně pracovali, jen občas jsme se zašli vyhřát na sluníčko na zahrádku. A večer bylo zase grilování. Tentokrát narozeninové u Elišky. Měla všechno moc pěkně přichystané, k masíčku byly různé dresingy...prostě lahoda.

Dokumentují to ty již jednou zmiňované Skalákovy fotky, kde je mix i z předchodí akce ;o))

pátek 17. srpna 2007

Toyotí kolaudace

Dnes mám dovolenou. Ano, vzala jsem si volno, abych se řádně vyspinkala a připravila pak domeček na kolaudaci. Dnes pro členy svazu TMCZ. Takže nějaký ten úklid, pečení koláčů, příprava jednohubek…všechno se nám povedlo na výbornou. Co se tak úplně nepovedlo, byl příchod hostů. Podle našich odhadů jako první dorazil Danouš s Domčou. No aspoň jsme stihli probrat všechny dovolenkové i podovolenkové záležitosti, než se dostavili i další účastníci zájezdu. Přijelo jich tolik, že nezbylo než parkovat i na trávníku. Co se dá dělat. A pak se jedlo, pilo (nejvíce teda nealko pivo) a veselilo. Ti kluci toyotí mají vždy nějakou veselou historku v rukávu.

A pak už nám tu zůstal jenom Lumpik a Ivča, ta spíš nedobrovolně. Ale určitě byli za svou výdrž skvěle odměněni našim veselým příběhem. A doufám, že bylo Ivě aspoň o trošku méně líto, že musela zůstat vzhůru až do 3 do rána.

A výsledek? Výsledek je jasný. Dům zůstal stát a dokonce to vypadá, že dojde k jeho dalšímu rozvoji. Kolaudace znamenala totiž velký přísun kvalitního vína, což Míša zcela jistě využije v argumentaci o výhodách a nutnosti zakoupení vinotéky. Už se na to všichni moc těšíme!

čtvrtek 16. srpna 2007

Přípravy na toyotí kolaudaci

Dnes jsme byli pro změnu v práci a po ní nás čekal velký nákup na zítřejší kolaudaci. Který jsem pak večer uklízela celou dobu, co se Skalákovic dokoukávali na Lost. Stihla jsem i naložit maso, aby bylo na zítra pěkně uleželé...snad bude výborné.

středa 15. srpna 2007

Cesta na Moravu

Míša má dnes cestu k dealerovi do Ostravy a tak jsem se rozhodla, že se k němu přidám. Díky tomu jsem se mohla stavit za Péťou, Gabkou a Matýskem, který už vypadá jako pořádný velký kluk. A vyřídit doktora. Odměnou mi byl megavýborný oběd v Zámečku v Jičíně. Všechno to časově krásně vyšlo, skoro jsme tomu ani nechtěli věřit. Málem mne ještě v Jičíně zaměstnali jako recepční. Určitě by mi to šlo skvěle, ale to dojíždění…nevím, nevím. Asi přeci jen zůstanu v iDnesu.

Večer jsme se nějak zasekli na zahradě se sousedy a najednou sedíme u nás na terásce, v krásném počtu 13 lidí. A byl z toho večer velkých odhalení, která nám vydržela na posezení až do 1 hodiny ranní. Výsledkem byl Jardův poněkud zcestný mail o averzi ke slivovici ;o)

Akci fotili:
Čejkovi
a
Skalák
(Skalákovic album obsahuje i fotky z pozdější akce u Elišky)

neděle 12. srpna 2007

Dnes jsme za bandity

V neděli večer se zastavili se Jiří s Lindou a Honzou. Naučili jsme je hrát 30 a oni nás za odměnu naučili Bandity. I když při této hře a v našem počtu se mi zdál výsledek tak nějak předem jasný. Fakt nevím proč.

sobota 11. srpna 2007

Co v dílech Lostu nebylo

Někde mezi dílem a dalším dílem, a jednou a další skleničkou vína jsme Honzíkovi oznámili tu šťastnou novinu. Když na předcházející poznámku, "na zdraví strejdo" nereagoval. I tak se v podstatě zmohl jen na zvídavé "obě?", čímž diskusi o sourozenci a bratranci pro dnešek ukončil.

Tento víkend zahradničíme

Tento víkend se mělo vyrazit na Feraty, ale pro nepřízeň počasí jsme dojeli jen do nedalekého zahradnictví. Tam jsme se nadchli na úplně všechno a najednou to vypadalo na hustý les nebo aspoň lesík na zahrádce. Stálo nás to sice ještě jednu cestu, ale za to teď máme před domečkem mooooc krásné. Však na fotkách posuďte sami. K večeru dorazil Honzík a rozhodli jsme se popojet s Lostem.

pátek 10. srpna 2007

Co se děje v práci

Často se mě lidé ptají, cože to v té práci dělám.
Tak třeba jako chodím na obědy, někdy i na záchod a někdy...

čtvrtek 9. srpna 2007

Výlet s Verun do Hostivaře

Ráno jedeme s Verun do Hostivaře na testy. Taky jsem si mohla ověřit, že se nemá snídat před tím, než jsem se pustila do vloček. Snad to na přítomnost hormonu HCG vliv mít nebude. Za pokus to stojí. A stojí to něco málo přes 300,- Kč, kdybyste to chtěli vědět. Míša po icq vyzvídá, co a jak. Nějak se mu nezdá, že výsledky budou až zítra ráno, že pro ně nepojedu už přes oběd. Bonzuju to Verun a ta se staví na Míšovu stranu a dychtí po výsledcích úplně stejně. A já vůl jim na to skočím a mažu si to do Hostivaře. S tím, že jim za trest nic neřeknu. Jenže oni ani neřekli nic mně. Čekala jsem něco jako pozitivní nebo negativní a ono číslo…To je na mne trochu moc. Tak jsem tuto veselou historku předala dál. Ovšem než jsem se vrátila, měla už Verun vyhledané tabulky o hodnotách HCG v době těhotenství a připravenou i svou vylepšenou verzi o dvojčatech ;o)) To už by bylo asi hodně splněných přání najednou.

úterý 7. srpna 2007

Jak nám jdou testy

Děcka, hádejte co?!?! Bez nápovědy!!! Ano, vyplnilo se nám naše další přání. Nejen že máme s Verun společnou zahradu (rozuměj "dvojdomek" ;o))), my budeme mít i společné těhotenství. Tím míněno jakože po časové ose se nám to bude docela shodovat ;o) No není to nádhera, vědět, že tady budeme společně vyšilovat a ... však víte. No ale je to jenom test. Takže co teď.

pondělí 6. srpna 2007

Když se člověk nudí...

Malé dodatky s tématem, které se dříve nemohlo prezentovat...

Když nám v pondělí po dovolené netekla voda a dostali jsme rozchod, cestou domů jsem si – fakt nevím proč ;o) - zakoupila těhotenský test. Verun už byla taky doma, takže jsme stihly probrat všechny důležité věci včetně toho, že test můžu dělat i večer ;o) Na ty fórky ale neskočím ;o))

Zase neteče voda

Tak přijdu po dovolené do práce...a že se mi fakt nechtělo...no a netekla nám voda. Tohle znám z minula, to znamená, že máme jít domů. Protože to minule dopadlo zakoupením nové sukně a trička, raději jsem se v budově zdržovala do poslední chvíle. Ale příroda je nekompromisní, takže po obědě jsem vyrazila směr Nehvizdy. Aspoň jsem pokecala s Verun, která dneska taky dorazila poněkud dříve.

A trik s vodou se dostavil i ve středu. Co víc si člověk po dovolené může přát. Jen jestli to tak půjde dál, tak se možná i začnu doma nudit. Musím o tom více popřemýšlet.

sobota 4. srpna 2007

Konečně zase doma!

Ve 3 ráno jsme se dostali do postýlky, v 6 už nás budily skvělé ukrajinské hity. Jak jen jsou podobné té chorvatské lidové... No nic. Hurá do práce. Analýzy čekají! A pracovně jsme pokračovali i v neděli, kdy mne (abych se nenudila) začala tradičně bolet moje osmička vpravo dole. Kromě bolesti to má za následek špatnou artikulaci a poslintané polštáře. Ještě že je možné je prát v pračce!

pátek 3. srpna 2007

Na ostrově – den poslední

Dnes naše dovolená končí. Dopoledne probíhalo balení věcí a likvidace zásob v lednici, neboť do 10 hodin jsme měli opustit apartmán. A nějak jsme to nakonec zvládli.

Už včera jsme zjistili, že jsme se měli předem domluvit na odjezdu, neboť – jak se ukázalo – představy naší skupiny se poněkud lišily. Já a Míša jsme počítali, že se po opuštění apartmánu vyrazí domů, zbytek počítal, že cestou domů zvládne zkontrolovat ještě nějaké další krásy Chorvatska. Máme aspoň poučení pro příště, že je třeba na přípravném setkání kromě odjezdu, zásob jídla i her, projednat i podrobnosti návratu do vlasti.

Nakonec se tedy vyrazilo dopoledne ještě na pláž a s poledním nezdravým sluníčkem jsme se vydali na cestu k domovu. Ještě jsme využili "hotelové" venkovní sprchy a hezky se na veřejnosti převlékli a hurá do Prahy, do Podolí, do lékárny… s tím, že se cestou někde najíme. Odbočka na pizzerii se nám zdála lákavá a vzdálenost pár kilometrů přijatelná. Skutečnost však předčila naše očekávání. Ani jsme nezkoumali, jestli je ten podnik otevřen či nikoli a rychle zamířili zpět (teď by měl Tom Tom říkat to své "pokud je to možné, otočte se"). Další varianta "po cestě" vypadala velmi lákavě. Bohužel jen vypadala. Obsluha byla poněkud pomalá a nedostačující. Kvalita kuchyně nás také nijak neohromila. Z čehož Danouš vyvodil svou další teorii, tentokrát o obecně nekvalitním chorvatském pohostinství.

A konečně jsme mohli jet dál k domovu. Cestou nás zastihly nějaké deště a následně také kolony. K diskusi v autě tentokrát nebyla žádná vhodná témata. Téma analýz a představ o cestě domů se propralo několikrát, téma finančního vyrovnání to nevytrhlo. Ale doufám, že tyto mráčky na závěr nezkazily celkově (překvapivě) velmi pozitivní dojem z celé dovolené. Jinak cesta domů proběhla bez větších problémů, ale i bez nějakých zásadních veselých historek. Ani ten mekáč už nějak nevyšel. Ale co už. Hlavně když jsme v pořádku dojeli.

Jinak myslím, že až budeme někdy příště požádáni… že se jim na to nevy…, jen se včas domluvíme, jak to bude s odjezdem.

čtvrtek 2. srpna 2007

Na ostrově – den sedmý

Ráno jsme s Míšou vstali jako první, a tak jsme rovnou vyrazili pro pečivo. Od rána sluníčko řádně hřálo! Nakoupili jsme od všeho trochu a všechno se to ráno snědlo. A to tak tak, abychom včas dorazili k lodi.

Výlet nás celkově poněkud zklamal. Vlnky byly malé, takže se loď málo houpala, jela celkově docela pomalu, oběd (čili ryby) taky nic moc (holt je teď laťka hodně vysoko ;o)), s pitím to taky byla bída (o pivo si Danouš musel důrazně říct a víno bylo opravdu stolní). Zkrátka výlet na Kokořín by byl možná lepší.

Na Krce jsme s Míšou už jednou byli, zůstali jsme proto nedaleko slunit se a osvěžovat u dolního velkého vodopádu. Taky jsme si krátili čas přemýšlením nad tím, co bychom si tak ve stáncích koupili. Jestli zmrzlinu, palačinku, nebo perfektně vychlazené ice-tea.

Domča, Danouš, Bára a Max vyrazili udělat několik komerčních promo-fotografií a před odjezdem se ještě rychle stihli zajít do dolního vodopádu vyčůrat… teda osvěžit, jsem chtěla říct. Myslím, že strategii placených záchodků v "komerční" zóně s placeným vstupným není nutné nijak zvlášť rozebírat. Prostě je to holý nesmysl a tím to hasne.

Cestu zpět jsme všichni strávili na lodi nahoře, kde jsme se slunili a občas taky řádně sailovali. Danouš dokonce chvíli simuloval kapitána. Po příjezdu jsme zamířili rovnou do restaurace. Evidentně ta, kterou jsme v Chorvatsku navštívili jako první, poskytovala nejlepší služby a nejchutnější jídlo. Po dnešku už jsme opravdu nic neriskovali a zamířili přímo na krevetky, mix-gril, špíz, pizzu, či oblíbené fish-chips ;o)) Královské krevetky byly opět velmi drahé, ale opět velmi chutné. Pak jsem ještě měla tu čest ochutnat Domčinu pizzu a Bářin špíz. Což doplnilo krevetky na normální porci jídla.

A následovalo speedování na západ slunce (naše poslední šance). Chtěli jsme tam vyrazit na koloběžkách, ale ty nás společně s Janou a Pavlem míjely, když jsme se blížili k apartmánu. Takže varianta B – auto a pěšky. Zvládli jsme to! Bohužel bylo pár mráčků, takže to na focení nebyl úplně ideál. I tak jsme něco nafotili.
Pak jsme ještě zvažovali večerní plavání, ale nikdo se nedokázal patřičně odhodlat, a tak jsme pouze zlikvidovali ráno zakoupený meloun, který byl výborný a který se nám teď náramně hodil. Zítra nás čeká cesta domů, tak je třeba se na to pořádně vyspinkat.