Třicátého už nikdy nebude co bývalo!

Ačkoli se považuji spíš za toho, kdo si diář nevede a plány nezapisuje, život mě občas donutí aspoň zásadní akce na měsíc-dva dopředu „někam“ zapsat. Obvykle do „outlook-kalendáře“, který Míša vytiskne a zaplní svými důležitými záležitostmi. No a občas dochází i k synchronizaci se Skalákovic programem. Toto však obvykle probíhá ústní formou, což má malá úskalí. Nejvíce to zadrhává na míře pozornosti všech zúčastněných, a tak se stalo, že 30. 9. se už s bezmála měsíčním předstihem stalo datem magickým, temným a záhadným, na které už se raději nikdo ZNOVU neptal.

Ještě že já s Verun jsme zůstaly v obraze a byly tak schopny zrealizovat výlet do Špindlerova Mlýna, kde chtěla Verun zkontrolovat, jak to letos běží na veletrhu pořádaném SPLV. Chvíli ještě zvažoval Skalák, že by si vzal volno, nakonec jsem se přeci jen funkce řidiče a hlídače ujala já. Ještě jsme si s Peťou dali oběd v pizzerii u Village a hurá na výlet! Kojili jsme hned za křižovatkou za Ženskými domovy, ale pak už to šlo jak po másle. Daník střídavě hezky spinkal, střídavě se stylově prezentoval jako hodný potomek všem Verčiným kolegyním a kolegům. Dal si i zdravotní procházku a spánek na horském vzduchu. A kdyby nebylo tak deštivo, mohlo to být úúúúžasné.

I tak jsme to všichni zvládli na výbornou. Doufám, že se Verun pořádně odreagovala a načerpala hromadu těch „jiných“ dojmů, než kterými je zahlcena maminka po 7měsíčním pobytu s prcošem na mateřské. Cestou zpět jsme stihli probrat všechny nedůležité maličkosti našich životů, jakož určitě kluci stihli doma u vínka vyřešit všechny globální problémy lidstva. Cestu nám zpestřila část s železničními přejezdy. To, že jsme chytili červenou vlnu, bych ještě zvládla tak nějak pochopit, ale ruku na srdce, kdo jste kdy naposled viděli, že by šraňky zvedal osobně „pan železničář“ točením klikou?!?! A to jsme myslím ještě zdaleka nebyli v Jičíně – městě pohádek. A jestli kecám, tak to musely být kolektivní halušky!

Večer jsem si pak u sousedů vyzvedla svého lehce ovíněného manžela a málem jsem se počůrala smíchy, při jeho nacvičování u dveří na terasu. Nejdříve jsem si myslela, že tam tak dlouho poskakuje a hledá ve tmě papuče, které měl přímo pod nohama, pak jsem zjistila, že se snažil si před deštěm uchránit své venkovní bačkůrky. Na ty domácí si vzpomněl až na schodech, kde je začal „velmi nutně potřebovat“. No raději jsem mu je donesla. Kdyby si pro ně šel sám, mohlo by to být ještě na dlouho. A co kdyby bez nich dokonce ani neusnul?!? ;o)

Míša se nám vrátil

Tak se nám „taťka“ vrátil z cest. Přijde si domů, ani se nerozhlédne a jde rovnou k sousedům. To se pak není čemu divit, že ho po návratu na schodech málem trefí šlak. Strašit lidi…to snad nejsou fórky ani z první třídy ZŠ. Hlavně když to pořád dobře funguje ;o)) A za půl hodiny, když se vrátí na svou normální tepovou frekvenci, už mi klidně může při vybalování prádla „k vyprání“ vyprávět veselé historky z teambuildingu.

Pak je potřeba se o ně podělit i vedle u Skalákovic, je to velmi nenápadný a nenucený způsob, jak se pozvat na oběd. Hlavně je to rychlé a my přeci potřebujeme dneska ještě zajet pořádně nakoupit. Něco do začátku života toho našeho potomka. Co kdyby se rozhodl vydat na svět dříve, než má od doktorů stanoveno ;o) To by byl tatínek nejspíš trošičku v rozpacích. I když teta Veronika by určitě pomohla. A za odměnu se zatím snažíme pomáhat my.

Třeba dneska odpoledne. Jdu se zeptat, jestli chce Verun opravdu realizovat svůj plánovaný velký úklid a chce teda pohlídat. Ovšem terasa zavřená a doma to vypadá na „pusto a prázdno“. I když přední dveře se zdají být ještě pootevřené. Tak rychle na druhou stranu, třeba je ještě stihnu venku. Stihla jsem je!…Sklidila jsem osamocený kočárek z chodníku do předsíně, taky klíče ze zámku vpředu, tiše jsem prošla kolem spícího Skaláka a šla po zvuku nahoru za zbytkem rodiny. Daník prý se dneska na vycházku úplně necítil, a to bylo prosím nádherné, ukázkové, podzimní odpoledne. No nic, snad se mu bude líbit aspoň u nás. Mamka mu zabalila pro sicher s sebou i několik hraček.

Hlídal střídavě i šikovný strejda a Daník vydržel i na večeři. Trošku se ochudil o to, co si umístil na bryndák, ruce a následně plínku, do které jsem ho utírala. Byl tak hodný, že se o část „siváčka“ (to jako přesnídávky) podělil i se mnou (lokalizace - svetr a výstřih). Ale to už byl večer a Daník mohl zahájit své koupání v čistě uklizené koupelně. A pak hurá do hajan. Ten nápad se zalíbil i strejdovi, který toho v předchozích dnech evidentně moc nenaspal ;o)

Vítání občánků

Míša už je od včerejška na teambuildingu, a proto přišel o skvělou akci. Opomenu, že nemohl včera vyzvednout Skaláka na letišti a ani nebyl účasten jejich reakci na náš designérsko-kreativní kousek. Za zcela zásadní však považuji nehvizdské vítání občánků. Ne že bych měla nějaká velká očekávání, ale pán „tiskový mluvčí“ (jak jsme si jej museli označit) se svým výkonem (rozuměj „SCÉNKOU“) dostal zcela mimo možnosti mé fantazie a představivosti. Mít kameru, tak z toho byl druhý díl filmu Hoří, má panenko.

Nejvíce času počítám zabralo představení programu celé akce a věcí s tím spojených. Vypadá to, že i na dětské besídky se budu muset zřejmě ještě nějak psychicky připravit. V mých vzpomínkách se zdály být poněkud krásnější, že by nějaká autosugesce??? Nebo že by dílo milosrdného časového odstupu, který dokáže vše v lepší obrátit?!? Těžko říct! Každopádně to byl „zajímavý projekt“, po němž už můžeme Daníka považovat za regulérního občánka (i když za odpad už platí pěkně dlouho ;o))

Nicméně tuto retrodávku bylo potřeba naředit něčím komerčnějším, a tak jsme se vydali do Centra Chodov. Tuším, že původním impulsem byla návštěva Elektroworldu, ale nejdříve jsme si pěkně naplnili bříška ve Sphinx, pak jsme se Skalákem absolvovali nějaké „jeho“ obchůdky, následně s Verun zakotvili v H&M (tam jsou věci pro děti vůbec nejlepší – Daník dostal od tety a strejdy nové „občánkovy“ gaťata), no a pak už jsme šli raději jen do potravin. I tak jsme shoppovali déle než 3 hodiny. No zkrátka náročný den plný zážitků ;o)

A následuje Skalákova fotodokumentace:

Hlavně nenápadně!

Skoro by si člověk řekl, že jsme se museli hodně nudit. Tak to ne vážení!!! Ale na druhou stranu „máme pro srandu uděláno“ a tak jsme nelitovali času, abychom našim milým sousedům – rozuměj Skalákovic – zpříjemnili návrat po pobytu v Londýně a na Moravě. V první destinaci se školil Peti a v druhé za podpory babiček odpočívala Verun (aspoň teda doufáme že stihla i relaxovat!).

No a my jsme zatím ve čtvrtek večer seděli u počítače a vytvářeli stylové obrázky, kterými jsme následně šli zaplnit Skalákovic bejvák. Doufáme, že se jim to bude líbit a že jim to tam ještě dlouho tak krásné zůstane!!! Jde totiž o takovou hovadinu, kdy si můžete na webu vyzkoušet, jak byste vypadali v letech dávno minulých. A jelikož to některým v rámci této aplikace moc slušelo, nemohli jsme to nechat jen tak bez povšimnutí bleskově proběhnout našimi životy, aniž by to na blogu a hlavně taky v našich hlavičkách nezanechalo nějakou tu stopu ;o)) Opět totiž doufáme, že to bude „jedna z těch historek, na kterou bychom si jednou rádi vzpomněli“.

Viva La Vida Or Death And All His Friends

Dobře posilněni večeří ve smíchovském Sphinx jsme vyrazili směr O2 Aréna. Cesta nebyla úplně nejlehčí , překvapivě tím směrem jela spousta aut. Měli jsme s sebou mapičku, kde zaparkovat a ušetřit tak nemalé penízky za parkování přímo před halou (to víte, v době řešení výbavy dětského pokojíčku a nového foťáku je každá koruna dobrá). Bohužel jsme odbočili trošičku jinak, tak jsme pak zastavili tam, kde bylo místo (místo pro parkování pouze s povolením pražské 9). Parkovali tak všichni, tak snad se nic nestane (pro nedočkavé – nestalo se, auto zůstalo na svém místě).
Teď už jen najít svá místa v hale. Naštěstí je O2 Aréna proslavená tím (nebo se tím aspoň sama chlubí), že z každého místa je na plochu vidět velmi dobře. Sedíme v páté řadě, výhled je docela v pohodě. Navíc jsou Coldplay šikovní kluci a mají nainstalovaná 2 velká plátna, postupně pak průběžně odhalují velké promítací plátno za pódiem a velké koule, do kterých taky promítají obraz.

Zhruba přesně v 8 večer začíná hrát předkapela. Přiznám se, že jsem nějak přeslechl jejich jméno. Dozvěděl jsem se jej až druhý den v médiích – šlo o Alberta Hammonda, kytaristu kapely The Strokes, který v Praze hrál se svou vlastní kapelou. Mně osobně to nějak nenadchlo.

V tu dobu jsem se trochu obával, kolik že přijde lidí. Z mého pohledu to na začátku hraní předkapely vypadalo tak na zpoloviny zaplněnou halu. Postupně se to ale zlepšovalo, kolem deváté hodiny, kdy už všichni čekali na začátek Coldplay, byl kotel zaplněný a v sedící části se jen tu a tam našla volná místa (jak už bývá pravidelně zvykem, nepočítám do toho prázdná místa v klubové a sky-boxové části). Kousek od nás seděl David Koller, vypadalo to, že si koncert docela užívá. Těsně za námi pak seděla nějaká slečna, ke které někdy před prvním přídavkem přišel jakýsi týpek s pořadatelskou vizáží a řekl 17 885 (nebo takové nějaké číslo). Tak nějak si myslím, že tolik lidí bylo ten den v hale (byť se všude v médiích objevilo 15 tisíc).
Zhruba kolem té devítky už to lidi nevydrželi a rozjeli mexické vlny. Tohle jsem už dlouho na žádném koncertu nezažil. Super!

Někdy ve čtvrt na deset se konečně začalo něco dít na pódiu. Sice ještě pořád bylo pódium schované za plachtou a byly jen vidět obrysy, ale všem bylo jasné, kdo se to tam objevil. Life In Technicolor byla první skladbou, kterou zahráli. A po ní to konečně začlo. Kluci se s tím nepárali, hned poté rozjeli várku obrovských hitů – Violent Hill z nového alba, Clocks, In My Place, Speed Of Sound… Sice bylo v hlase poznat to, že Chris byl o víkendu nemocný, myslím ale, že to nikomu nevadilo – všichni přišli s úmyslem užít si super atmosféru a zazpívat si s Coldplay. Včetně nás.

Zhruba v půlce standardní doby se celá čtyřka přesunula na boční část pódia, kde spustili techno verzi písničky God Put A Smile Upon Your Face. Pak se Chris omluvil za to, jak špatně zahráli jednu z předchozích skladeb – Fix You. Kdyby to neřekl, přiznám se, že jsem nic nepoznal. Každopádně na svou řeč navázal totální změnou žánru – z techna jsme přešli na písničkou The Hardest Part doprovázenou jen na piano. Hezké.

Těsně před koncem „normální“ hrací doby všichni 4 seběhli z pódia. Nejdříve jsem myslel, že si dají kolečko kolem haly, jen tak, pro kondičku. Ale ne. Na druhé straně haly v jednom z diváckých sektorů se zastavili a začali hrát mezi lidmi. Nejdříve The Scientist, pak skladbu Death Will Never Conquer (nezpíval Chris, ale bubeník Will Champion). Mimochodem, tahleta písnička není na žádném CD, je ke stažení na stránkách kapely www.coldplay.com.

No a to bylo vše. Teda vše z „normální“ hrací doby. Kapela se schovala v útrobách haly, světla ovšem zůstala zhasnuta, jasný signál, že se bude pokračovat. Navíc se spustil taneční remix Viva La Vida. Bylo úžasné, jak většina lidí do toho začala svítit svými mobilními telefony. Fakt to vypadalo skvěle. Pak jsem se teda na internetu dočetl, že takhle to vypadá i při koncertech v jiných městech. I tak se mi to ale moc líbilo.

Po remixu kapela znovu naběhla na pódium a spustila první přídavek – Politik, Lovers In Japan a Death And All His Friends. Zase válí, lidi nadšeně reagují. A druhý odchod z pódia doprovázený obrovským jásotem. Ten vydržel ještě dlouhou dobu, takže následoval druhý přídavek – Yellow a opakovaně Fix You (tentokrát zřejmě bez chyby). Pak už jen rozloučení a alou všichni domů. Myslím, že všichni (jak kapela, tak i celá hala) spokojeni s předvedeným výkonem. Teda já určitě. Celé se mi to moc líbilo a koncert řadím po bok Depeche Mode na 3. - 4. místo v rámci Top 4 všech koncertů, co jsem kdy viděl.

Playlist koncertu
Life In Technicolor - Violet Hill - Clocks - In My Place - Speed Of Sound - Cemeteries Of London - Chinese Sleep Chant - 42 - Fix You - Strawberry Swing - God Put A Smile Upon Your Face (techno verze) - The Hardest Part (piano) - Postcards From Far Away (instrumentální verze) - Viva La Vida - Lost! - The Scientist (akustická verze) - Death Will Never Conquer (akustická verze) - Viva La Vida (remix)
První přídavek
Politik - Lovers In Japan - Death And All His Friends
Druhý přídavek
Yellow - Fix You (opakování)

Neodpustím si ještě vložit jeden Coldplay videoklip. V TV jsem jej neviděl, původně se objevil jen na jejich webu. Jde o písničku Viva La Vida, klip je ale inspirován starým klipem od Depeche Mode ke skladbě Enjoy The Silence.

Den tvarohové buchty

Bylo domluveno, že dopoledne dorazí Rudolfovi a vyrazíme někam do přírody. Jo…a taky že Bára donese vlastnoručně upečenou tvarohovou buchtu. Tak až na tu buchtu a drobný časový posun všechno platí. Rudolfovi dorazili a vydali jsme se na výlet do Klánovického lesa. Vzhledem k tomu, že prý po včerejším Obi-rodinném dni není Klárka úplně ve své kůži, byla zvolena „oddychovější“ 4kilometrová trasa ;o)

Na Skalákovo doporučení, které jsme získali těsně před odjezdem na výlet odměnou za zapůjčení auta (aby mohl Peti v neděli do práce), jsme procházku zakončili posezením v restauraci u Dašů. To byl teda nápad, zvenčí to vypadalo jako klasická nádražní hospoda, uvnitř nás překvapil příjemný interiér a široká nabídka jídel (a taky spousta rezervací, málem nás neusadili ;o)). Už jen si vybrat – úkol nejsložitější. Tak jsme začali s tapas a pak už jsme individuálně otestovali mořské plody, lososa na různé způsoby či vepřovou panenku. Zdaleka jsme tím neobsáhli vše, co nás na jídelním lístku zaujalo, takže tam budeme zajet ještě několikrát. U nás jsme se pak rozloučili nad čajem, kávou a marlenkou (ani nevím, kdo to pekl ;o)).

Po náročném domlouvání jsme se dneska nakonec ještě vydali za Markétkou, Pájou a malým Matýskem. Abychom tu drobotinu zkontrolovali dříve, než vyroste. Však prý se taky za poslední týden pěkně vytáhl. No každopádně až tam půjdeme na potřetí, tak už si snad budu pamatovat všechna jména ;o)

Večer nás čekal ještě další díl Lostu (teď nově sledujeme díky O2 TV na AXN ;o)) a Míšu práce pro Toyotu. Ale vypadá to, že stihl vše, co potřeboval. Hurá! Jako pohádku na dobrou noc jsme si ještě vyslechli Tobiášovy trampoty s dělníky a přestavbou domku, však to znáte ;o)) Ty realizace staveb nikdy nejsou jednoduché.

Všechno je jinak

Původně jsme chtěli dopoledne vyrazit obhlídnout obchody s věcmi pro miminka. S tím, že Verun ráno před odjezdem pohlídám malého, aby si stihla připravit všechno na jejich noční cestu na Moravu. No dopadlo to tak, že Míša dopoledne pracoval a já, poté, co jsem si ráno vyžehlila, jsem střídavě připravovala králíka na smetaně a střídavě hlídala. Oběd jsme tak nějak zvládli do 12 hod., snad si všichni pochutnali, ale na obchody už to Míša neviděl. Obzvlášť, když se Skalák rozhodl vpředu „po sezóně“ vertikutovat/provzdušnit trávník a Míšovi to pak nedalo a nakonec vertikutoval/provzdušňoval i celý trávník vzadu. Zatím co já jsem u Verun hlídala a žehlila, aby Verun stihla dodělat práci pro svaz, co chtěla ještě před odjezdem stihnout.

No bylo to náročné ;o) A to jsme někde mezi tím stihli ještě přesadit květiny. Ty potvůrky se pořád množí, za chvíli budeme spát venku ve stanu, aby měly všechny dostatek prostoru. I když byly chvíle, kdy mi Míša při rozdělování nových výhonků pomáhal tak, že došlo k nezvratitelné amputaci kořenů, a tak máme aspoň mizivou šanci na to, že se něco z přesazovaného neujme. Uvidíme ;o) Jinak holt budeme rozdávat.

A takhle dopadl náš původně shoppovací den. Večer jsme se ještě rozloučili s Verun a Daníkem, kteří podle plánu vyrazili po večerním kojení směr Ostrava, a relaxovali při sledování Agenta bez minulosti.

Náročný den to byl, takže už jsem ani neměla sílu vyrazit na Ivčin narozeninový bowling. Už je jí třicet a já ji ještě neviděla :o( Tak snad to stihneme někdy do dalšího výročí.

Opět pravidelná kontrola u doktora

Nebýt vyšetření plodové vody, tak nám bobiš své pohlaví stále tají ;o) Tentokrát už je sice hlavičkou dolů, ale pro změnu sahá nožičkama zhruba k pupíku a za ním prostě maskuje všechno co jde. Nepomáhá ani žádné pošťuchování, i když zahýbat se umí. To zas ne že ne ;o)

Oslava Verčiných narozenin

Jak psala Verun v mailu, už to přišlo… Přišlo září a přiblížilo se i její výročí (ačkoli vždycky machruje s tím, že je nejmladší, tak zítra na tom na chvíli budeme všichni stejně, aspoň co se zaokrouhlování na celé roky týče ;o))

Pozvaná byla moravská skupinka a sousedi, ovšem jak už to tak bývá, někteří si vždycky zvládnou najít výmluvu ;o) Ale předpokládaná účast 14 lidí byla i tak dostatečná.

S ohledem na Daníkovo klidné spaní se Verun modlila, aby bylo pěkně a dalo se sedět venku. A evidentně byla tato její činnost efektivní. Na dopolední návštěvě Mstětického golfového klubu, které se kromě nás účastnili taky Muškovi a Jirka, to tak sice úplně nevypadalo, ale při zahájení odpoledního grilování (kolem 15-16 hod) jsme chvílemi seděli pouze v tričkách. (Jenom poznamenám, že jsme si v klubu stihli dát něco lehkého na oběd a vaří tam opravdu dobře. Doporučujeme!)

Odpoledne už se ale grilovalo jako o život. Jestlipak si bude Daník pamatovat tohle mamčino první výročí, kterého se střídavě taky účastnil?!?

Během dne jsme s Míšou Verun několikrát popřáli a postupně ji předávali dárky. Kytičku už dokonce v pátek večer, pak dortík a když byla plná účast všech, co se finančně podíleli, mohli jsme předat hlavní dar – pár hodin v dabingovém studiu. Doufám, že si to Verun pořádně užije a že se s námi o výsledek pak podělí ;o)) Na ten jsou všichni moc a moc zvědaví. No a když pak dorazil slavný fotbalista Honzík, mohli jsme předat i dárek poslední (možná…snad…jeden nikdy neví ;o)) poukázky na hlídání Daníka. Sice bychom v případě potřeby pohlídali kdykoli i tak, ale přeci jsme Verun nemohli ochudit o naše grafickodesignérské schopnosti. Však se podívejte, jak se nám poukázka povedla ;o))

Během toho všeho předávání, se pochopitelně stále jedlo a pilo. Hlavními aktéry večera se opět stali Tomáš s Honzíkem (ti dva se dlouho hledali ;o)) tentokráte metající salta, dělající hvězdy a stojky apod. Všechno jsme se to snažili zdokumentovat v následujícím albu. Jen Tomášův nenadálý pád na mne a Míšu se Skalákovi z nepochopitelných důvodů nepodařilo zachytit. Ale na to, že se chtěl Tomáš „už když padal“ raději zabít/oběsit/zastřelit, jen aby nespadl na těhotnou ženu, na tu historku bychom si jednou určitě rádi vzpomněli ;o)) Každopádně večer přituhlo, myslivec i rum do grogů postupně došli a tak jsme se nakonec přeci jen vydali každý do své postýlky. Dobrou noc děti!

Daník - první hlídání

Skalák konečně zrealizovat svou dlouho plánovanou operaci kolene. A jelikož ho Verun chtěla odpoledne zkontrolovat (zřejmě ji vyděsily ty Skalákovy žertovné pooperační sms ;o)), konala se taky premiéra prvního „regulérního“ Daníkova hlídání. Myslím, že jsme to zvládli na výbornou, mj. díky všem kolem chodícím pejskům a na bruslích jezdící mládeže ;o) Tak zase někdy příště.

MTBI školení

Pokud taky patříte k těm, co se rádi zajímají o svůj psychologický profil a věci s tím spojené, tak určitě dobře chápete, proč jsme se s Honzou (Hamzáčem) rozhodli využít vzdělávacích kurzů, které nám náš zaměstnavatel nabízí, a přihlásili se na MTBI školení. Minimálně je to aspoň malé zpestření jinak poklidných pracovních dnů ;o) (fakt nechápu, proč nás někdy někdo nepošle na služební cestu do zahraničí nebo tak něco…whatever)

Každopádně jsme se po dva dny seznamovali s několika ze stovek dalších zaměstnanců naší firmy a snažili jsme se najít odpověď na zcela zásadní otázku KDO JSEM. (…hledání odpovědi na otázku kdo jsou TI DRUZÍ už jsme dávno vzdali ;o))

Při pročítání profilu, který mi z testů a případových úkolů vyšel a ke kterému bych se nejspíš i sama osobně přihlásila, to vypadalo docela v pohodě. (Vždycky stačí nad negativy přivřít oko a vyzdvihnout ty lepší kousky ;o)) Jen nechápu, proč zrovna mezi představiteli mého profilu byli zařazeni Lenin, Hitler či Othello :o( v této souvislosti naše stručná charakteristika „vnést do života trochu vzrušení“ už chvílemi nevyznívá tak pozitivně, jak jsem si ji původně malovala. Asi bude lepší se tím více nezabývat.

Jo…a abych nezapomněla, v tyto dny se školila taky Martiška! A díky tomu, že to má za rohem, tak se mohla aspoň zaskočit podívat, jak vypadá mých 6 (nebo už možná 7) kilo navíc ;o)) Nádhera, viď Martišku ;o))

A pro ty, které tato tématika zaujala, doporučená literatura:
Typologie
16 tipů osobnosti, které ovlivňují život, lásku, výchovu dětí a úspěch v práci
Janet M. Thuesenová, Otto Kroeger

Naše pěstitelské úspěchy

Myslím, že není nutné to ani nějak zvlášť komentovat. Prostě „kozel zahradníkem“. Bych asi mohla zasadit tu zlomenou násadu od rýče a vykvetla by nám, a to čistě jen proto, že tomu vůbec nerozumíme ;o)) A tak se nám levandule rozjíždí do obřích rozměrů a machrují i ty, co po přesazení vypadaly na smrt. Však se na to podívejte v albu ;o)
Kopretiny zůstávají trošku pozadu, možná jsme je zasadili moc na husto nebo co. Čistě orientačně teda vyhodily pouze jeden květ, aby nás zbavily pochybností o tom, že si pěstujeme salát.

Jahody se domluvily se sousedovic růžemi a momentálně se snaží proniknout a dobýt území druhé strany. Taky jste zvědavi, kdo vyhraje?? Pro přesnější sázení bych jen podotkla, že to u nás jahody mají vzhledem k nedostatečné úrodě (vzhledem ke Skalákovic odrůdě) trošku nahnuté. Na druhou stranu se u nich aspoň nezdržují myši a hraboši, tak jako na Skalákovic polovině zahrady. So we will see!

KlaTom svatba

Nakonec jsme si na to vzali celý den volna, i když většina kamarádů si jenom z práce „odskočila“ přes oběd na obřad, aby pak po celodenním pracovním výkonu dorazili večer ke golemovi. A pro co, ta velká sláva? No Klárka se vdává a Tomáš se žení. Nic jiného v tom není ;o))

Překvapivě jsme dorazili i se slušnou časovou rezervou a tak jsme s hledáním obřadní síně Libeňského zámku.neměli problém. Obzvlášť když před vchodem stála od pohledu známá nevěsta ;o) Bára to štěstí neměla, z části proto, že si jako navigátora zvolila právě mne, člověka Libeň totálně neznajícího :o( Snad mi to jednou odpustí. Chudák byla téměř na místě, než jsme se do věci vložili a nechali ji chvíli pobíhat po okolí. Nevěstu pak poznala, když se ji snažila na schodech předběhnout, aby se do obřadní síně dostala včas. Ale tohle je asi jediné drama tohoto dne. Protože jinak měli novomanželé vše precizně připraveno ;o) Začala už Klárka svým lehce napínavým „ano“, které nakonec přeci jen zřetelně zaznělo a rozlehlo se po místnosti za jemného podkladu plačících rodičů a prarodičů apod. Nebo že by to byla jen Tomášova mamka? ;o) Ono to bude nakonec jedno, hlavně jestli jim při těch prvních krocích společným životem napršelo dost štěstí ;o)

No a my, co jsme pak měli chvíli volna (poté, co jsme si dali oběd s Heřmanskými ;o)), jsme se nakonec vydali na průzkum nabídky kočárků. Tak nějak jsme se vydali právě do Hostivic a tak nějak se tam s námi vydal taky docela obstojný kompars. Což znamenalo, že Míša s každým dalším kilometrem ztrácel nervy a na průzkum obchůdku už mu žádná trpělivost nezbyla. Ale snažil se a každý jsme si obhlídli, co pro nás bylo nejdůležitější (Míša chůvičky, já oblečky, však to znáte ;o)) Obhlídli jsme i nějaké kočárky, ale vzhledem ke kapacitě obchodu jich tady moc neměli. A komunikace s paní prodavačkou taky nebyla zrovna ideál. V zácpě na Radlické už se Míša ani nevzrušoval, to už byla hotová rezignace, proto byl taky ochoten se zastavit ještě v druhém obchůdku, kde bylo naštěstí k obhlédnutí trošku více modelů. I tak jsme zatím stále na vahách :o( Nicméně jsme tím zabili volné odpoledne a nezbylo než se zajet převléct a vyrazit na večerní část oslavy.

Ještě přidat konečně od všech podepsané přáníčko a můžeme zabalit svatební dárek. Jako vždy, hotové veledílo. To budou mít novomanželé určitě radost ;o) (bohužel jsem ho zapomněla vyfotit, ale věřte, že se nám moc povedl) U golema už na nás novomanželé netrpělivě čekali s několika dalšími kamarády a Klárčinými rodiči. Ty pak dokonce někteří měli tu možnost poznat i po hudební stránce při karaoke. To ale pouze ti, co se nepřidali do partičky únosců nevěsty. Ti totiž velkou část večera projezdili po okolí s Klárkou, Pájou a Alešem. Musím říct, že se mi jejich nápad s únosem líbil, neboť to nebyla jen obyčejná ožíračka v první hospodě, ale hotová hra „po stopách nevěsty“ prostřednictvím postupného vykupování nápověd. Skončili jsme na místě, kde měli ženich s nevěstou první schůzku a slavili výročí, tak teď aspoň vím, kde je na Proseku bobová dráha ;o)) Bohužel se tam na nás nalepil velmi se nudící místní týpek, který přicházel se stále originálnějšími nápady. A tak se stalo, že jsme se rozhodli ženicha poslat ještě po dráze dolů pro střevíček nevěsty. Bohužel nás v tu chvíli nenapadlo, že by se mohlo podstatně více rozpršet, což se taky pochopitelně stalo. A tak než Tomáš získal zpět svou nevěstu, řádně se u toho „zapotil“ (rozuměj promokl). I tak věřím, že si na tento zážitek po letech s úsměvem a rádi vzpomenou.

Zpátky u golema se pak holt novomanželé převlékli do suchého, potrestali viníky/únosce tequilou a pustili se do další zábavy. Ale kolik bylo tanečků a kdo všechno se pustil do karaoke už vám nepovím, protože jsme relativně brzy vyrazili domů „uspat drobotinu“ (rozuměj nenarozené potomstvo a Míšu ;o)). Dobrou noc!

Fotodokumentace je tentokrát mizerná, nějak jsme si na obřad foťák zapomněli vzít a večer už nestihli nic pořádně vyfotit, i tak jsem to málo hodila na rajče ;o)