čtvrtek 31. července 2008

Jančina dovolená v Nehvizdech skončila

Čas běží a tak jsme dnes ráno Janku vysadili místo na Smíchově už na Budějovické, aby to měla blíže na svůj spoj směr Morava ;o) Překvapivě se – i po úterním shoppování - zvládla sbalit do svých dvou kufříků. Teda podle všeho už ji tam nevešlo USB, ale jinak si sbalila vše důležité ;o) Podle zpráv ji cesta uběhla rychle a dokonce byla ještě po těch úterních orgiích schopna zajet se švagrem, který ji vezl z Ostravy domů, do Tesca. Hlavně jestli se ji dovolená „v Praze“ i Londýně líbila! Ale na to se raději zeptáme až po čase, až vstřebá všechny dojmy a na ty případné negativní zapomene ;o))

středa 30. července 2008

Sousedi se nám vrátili…

…asi to není na žádný velký článek, ale přeci jen jsme je dlouho neviděli a byla to jejich první delší dovolená s malým Daníkem. Tak je potřeba to aspoň zmínit. Verun si zase dala „venku“ něco výborného k snědku, takže přijela o pár kilo lehčí a krásnější. Bohužel pak mohla při večerním posezení ukusovat pouze suchary, když ostatní jeli na víně, chipsech a jiných pochutinách :o(

No a při té příležitosti můžu taky napsat, že dneska Míša zvládl oprášit svou zbrusu novou tenisovou výbavičku. Pečlivě jsme ho při tom s Jankou kontrolovaly, aby vše proběhlo v naprostém pořádku ;o) Vše se odehrálo na kurtech v ulici Italská blízko VŠE. Docela zajímavé místečko, kde se tak trošku zastavil čas. Člověk by neřekl, že takhle relativně v centru něco podobného najde.

úterý 29. července 2008

Big Shopping Day (v centru Chodov)

…přesně jak jsme předpokládali. Dorazili jsme z Londýna po půlnoci a představa, že bychom měli jít druhý den do práce se nám nezdála býti dostatečně lákavá. Takže jsem jednoduše po našem řidiči-Honzovi do práce vzkázala, že to pravděpodobné úterní volno fakt platí a ulehala s představou, že vstáváme až tak v 11 hodin. A fakt by mne zajímalo, kdo to byl, kdo způsobil, že i po tak náročném víkendu jsem se vzbudila kolem 8 hodiny!?!? Co teď s tím??? Bylo nutné urychleně vymyslet program dne.

S Jankou jsme to viděly na shopping day, abychom ukojily svou nakupovací touhu, což se nám v Londýně moc nepovedlo. Tahle představa se Míšovi tak úplně nelíbila. A tak se rozhodl zúčastnit jen úplně první části, cesty do centra Nehvizd, kde si skočil k holiči a odkud si to dal pěšky zpátky ;o)…a nutno říct, že udělal moc dobře. Je sice pravda, že nás cestou do centra zdržela hromadná bouračka na lanovém mostě, ale tím asi těch 8 hodin strávených mimo domov neokecáme :o( Na naši omluvu lze dál přičíst snad jen čas nutný na přeparkování a na výborný oběd ve Sphinx, kde se Jance moc líbilo a oběma nám tam moc chutnalo. Mínusové body jsme kromě času získali za nezvedání telefonů. (Fakt nevím, jak se nám to mohlo stát!)

A jaký je závěr??? Závěr zní, že se Jankou a tou hysterkou, co tam s námi byla, už dlouho na nákupy nevydám. A kdyby náhodou ano, rozhodně nepodlehnu té velmi nevhodně zvolené strategii „já si koupím, když ty si koupíš“. To byla vůbec největší blbost. No ale zashopovaly jsme si, jen co je pravda. Ačkoli nás pak špatné svědomí dohnalo až do obchůdku s PC hrami, abychom donesli z nákupů taky něco Míšovi, skončila i tato akce dalším přírůstkem do Jančiného šatníku (ani se neptejte, jak je to možné!) a tak jsme nakonec v obavě před dalšími nepovedenými pokusy zůstaly jen u oběda ze Sphinx a drinku z CH. Ani ten Míšou požadovaný meloun nám nikde nechtěli prodat :o(( Pár pěkných se na nás pouze usmívalo, a to překvapivě z regálu nehvizdské masny. Tak snad příště!! Nebo radši snad dlouho ne?!?!

Večer jsme Míšovi aspoň udělaly módní přehlídku a Míša nám vše jako velmi chápající a právě najezený muž dokonce i pochválil. No není úžasný!!!! To jsem zvědavá, jaké ovace s tím Janka sklidí doma na Ostravici ;o))

pondělí 28. července 2008

Londýn - den čtvrtý

Je to smutné, ale je to tak. Naše dny dovolené v Londýně jsou dneškem sečteny. To znamená se hlavně sbalit, naposledy pořádně nasnídat a vydat na trasu, na které nehrozí žádné velké zdržení.

V podstatě jsme to měli promyšlené už od soboty, kdy se nám fronta na London Eye zdála nepřijatelně dlouhá a cena za „fast“ vstup nepřiměřeně vysoká. Tak jsme si tak říkali, že by se možná hodilo vyrazit v pondělí brzy ráno, kdy by tady nemuselo být ještě tolik turistů. A taky že jo! Míša šel vyfrontit lístky, ty levnější, což způsobilo, že se tento den stal hitem celého výletu. Ale nepředbíhejme. Hned jak jsme si vyslechli stížnosti na to, že opět ani jedna nezvedáme telefony, jsme celkem snadno a rychle postoupili ke kabinám (teda až na malé zdržení, tradiční prohlídku Míšových zavazadel). Tam nás napočítali 20 a pak rychle popoháněli do nově uvolněné a zkontrolované kabiny.

Bylo asi nějak po desáté hodině, sluníčko se začínalo pomalu opírat do skleněných stěn naší kapsle a Míša spustil svůj projev o tom, jak to vlastně všechno jede na automobilových kolech, jako ty staré kolotoče na Ostravické pouti. Už už jsme začínali kontrolovat, jak se naše kabinka pomalu přetáčí a pak STOP. Z „místního rozhlasu“ nás ujistili, že není nutné vyvolávat paniku a máme posečkat v kapsli (co asi tak jiného ;o)). Nakonec se ukázalo, že to zřejmě 3 japonky/vietnamky nebo co to neunesly psychicky anebo co se žaludku týče, každopádně kvůli nim se celé kolo o kousek vrátilo, aby si hrdinky mohly vystoupit.

Ale jestli si myslíte, že tohle byla akce dne, tak to se šeredně pletete. To hlavní přišlo až v závěru naší jízdy, po všem focení, natáčení a panoramatech. Na základě skutečnosti, že jsme volbou obyčejného vstupného ušetřili téměř 30 liber, rozhodli jsme se reinvestovat zbytek a zakoupit výhodné foto v kabince (1 ks za 8, 2 za rovných 10 liber – no nekupte to). Vždyť stačí si v pravý čas stoupnout na vyznačený čtverec a nahodit úsměv. A tak tam stojíme, všichni 3 vedle sebe. Míša popotáhne Janku blíž k sobě, aby nevypadala jako cizí náhodný kolemjdoucí a komentuje „jaký je to ale kvalitní objektiv, že jo“. „Kde, já nic nevidím,“ říká Janka. „No támhle,“ odpoví ji na to Míša a ukáže rukou směrem k zabudovanému foťáku. Krabice jsou tam dvě, v jedné čočka, v druhé blesk, jak jsem následně zjistila. „Aha, tady je to,“ říká Janka. Konečně teda foťák viděla, bohužel tohle nebyla ta pravá chvíle. Ta pravá na fotku (jak si můžete všichni na vlastní oči ověřit) byla, když Míša říkal „támhle“. No nic, stane se i v lepších rodinách ;o)) Jisté však je, že tyhle fotky prostě musíme vzít obě dvě ;o)) Ještě dnes se tomu s Míšou rádi zasmějeme ;o)

Při následujícím programu nás však humor lehce přešel. Shodli jsme se, že na oběd bychom mohli do restaurace Žirafa, která byla hned na nábřeží blízko Oka. A že bychom mohli zakoupit pohlednice a při obědě je hezky naplnit textem. Bohužel k nim ve stánku neměli známky, a tak se to zvrtlo v hodinový maratón aneb honbu za známkami. Podotýkám, že bylo kolem poledne, já měla opravdu velký hlad a známky jsme koupili až na „nejbližší“ poště, což znamenalo půl hodiny cesty. Pak to samé zpět do vybrané restaurace, kde byli – podle toho, co nám donesli – specializovaní na hamburgery. Dodávka čerstvého ovoce a zeleniny dnes bohužel ještě nedorazila. I to jsme nakonec tak nějak zvládli a čekal nás úkol poslední, plavba po Temži směr Tower Bridge. Odtud do hotelu pro bágly a oblíbeným autobusem z Victoria station směr letiště.

Po dohodě jsme nakonec zvolili cestu otevřenou lodí s průvodcem. Docela dobrá volba. Pán byl vtipný, i když ne všem jeho fórkům jsme rozuměli ;o)) Ale byla to taková pěkná tečka za celým londýnským programem. (Cestu autobusem na letiště jsem totiž raději vymazala ze své paměti, i když už jsem na to byla evidentně připravenější než při příjezdu. Jó a štěstí, že jsme nastoupili už na Victoria station, bylo pak ještě hodně stations, kde jsme lidi nechali stát, protože už nám nevešli do vozu!)

Na letišti jsme stihli ještě zkontrolovat Burger King a poslední Starbucks a překvapivě jsme relativně podle plánu odletěli směr Praha. Přistání na Ruzyni bylo poněkud tvrdé, prý se druhý pilot teprve učí, ale přesun autem s Honzovou pomocí úplně v pohodě. Takže jsme kolem 1 hodiny večerní mohli v klidu zalehnout do našich nehvizdských postýlek. Dobrou noc!

neděle 27. července 2008

Londýn - den třetí

I dnes jsme dali na doporučení dalšího z Míšových kolegů a vyrážíme na tržiště - Camdem Town. Míša s Jankou vypadali poněkud překvapeně, no já jsem něco takového očekávala, neboť jsem už kdysi s Raďou zažila návštěvu pravého londýnského tržiště. I když si nejsem jista, zda to bylo právě toto, či nějaké jiné.

Prošli jsme to celé docela pečlivě, řekla bych. Míša ohlížel vojenské oblečky i reklamní věcičky k významným filmům jako třeba Hvězdné války, nebo Star Trek apod. ;o) Tam si postáli s Jankou oba dva. Zajímavá byla i část věnovaná fast foodům, ale odvážili jsme se pouze na místní citronádu ;o) snad v ní byly i nějaké vitamíny, kromě té hromady cukru.

Taky jsme zde pořídili dárečky pro Veličkovic i Prachařovic. Ačkoli tomu Míša nechtěl věřit, ozdůbky vhodné pro zavěšení někde do průvanu prý se doma moc líbily. Asi jsme jich měli vzít více ;o)

Naše další cesta vedla do čtvrti Notting Hill aneb Po stopách Hugh Granta. Prostě jedno vetešnictví vedle druhého a někde mezi tím obchůdek s mapami a atlasy, který se ve filmu objevil. Ještě že tady mají Starbucks i Subway, jinak bych už brzy padla hlady nebo žízní. Pochopitelně hned poté, co se najíte, natrefíte na několik „zajímavě vypadajících“ hospůdek.

Whatever… Zásadní labužnická událost nás totiž teprve čekala. I když nás průvodce navigoval trošilinku jinak (Janka skoro zvažuje, zda nevydá vlastní opravené a vylepšené vydání), nosánky a Míša nás nezklamali a zavedli nás na místo, kde dortíky a zákusky vypadají jako malované, kde to krásně voní a kde si tohle všechno nezadá s chutí dobrot zde nabízených. Ano, nechali jsme se zlákat do místní vyhlášené cukrárny Ottolenghi na zákuseček. Ačkoli zde jsme si to pouze vyfotili a nechali si 3 kousky zabalit s sebou (můžete zkontrolovat ve fotodokumentárním albu za článkem ;o)). Tyto zákusky v průměru za 100 Kč jsme poté „stylově“ konzumovali na zastávce a přilehlém okolí. Na jejich lahodné chuti to však nic nezměnilo.

Následoval přesun autobusem, který jel překvapivě docela na čas, směr Oxford street, kde jsme provedli další neúspěšný pokus o shopping a odkud jsme zamířili do čínské čtvrti. Tam se to hemžilo skupinkami dalších Čechů. Míša s Jankou zde pořídili nějaké to foto a já už po očku sledovala, kde bychom se tak mohli najíst, což jde dost těžko, když už téměř šilháte hlady a ještě k tomu téměř ani necítíte nohy.

Ale zvládli jsme to, našli jsme další pobočku naší z prvního dne osvědčené restaurace a dali si pro tentokrát menší porce ;o) Pak už hurá na hotel, odpočívat a odpočívat a popřemýšlet, co bychom tak ještě zítra mohli stihnout. Jo a zkontrolovat další díl naší oblíbené "hudební" soutěže.

Cestu do hotelu (opět autobusem) nám zpestřil týpek, který neustále cizojazyčně řidiči nadával do kreténů (to víme díky našim širokým znalostem v oblasti lingvistiky). To, že seřval spolucestující za to, že mu stojí na náhradních botách, jenž si v přeplněném autobuse položil vedle sebe, jsme ještě v klidu přešli. To, že nás nechtěl nechat vystoupit už jsme mu však tolerovat nemohli. Nejprve mu Míša, který si skrze něj klestil cestu ven jako první, natrhl sako. Poté následoval Jančin dobře mířený (prý tak zvaný "ostravický") bodyček do žeber, no a já už jsem se jen kryla a doufala, že s tímto pánem nepojedu ještě o nějakou tu zastávku dál. To bych opravdu velmi nerada! Dost bylo ale veselých příhod, však zítra je taky den ;o)

sobota 26. července 2008

Londýn - den druhý

Hurá, konečně pravá anglická snídaně – fazolky, párky, vajíčka, slanina…všechno sem. Přejedli jsme se, jako by to mělo být naposled a jako bychom tušili, že nás dnes čeká akce „100 londýnských kilometrů“. Na dnešek jsme totiž, zcela nepromyšleně, dali Míšovi prostor pro realizaci a výběr denní trasy.

Vymyslel to chytře, začal krásnou procházkou přes Tower Bridge po nábřeží s pěknými office budovami a rozlehlými parčíky plnými laviček a posezení…no nádhera. Ovšem to byl pouze „motivační začátek“. Po nábřeží jsme totiž, s malou zastávkou na oběd (v jedné nábřežní pizzeri), došli až k v současné době zřejmě nejvýznamnější atrakci - London Eye. (Její význam jsme patřičně ocenili dokonce i my, ale o tom až později ;o))

Velké koncentraci turistů v těchto místech odpovídá velká koncentrace „rádoby umělců“, nebo jak jinak nazvat lidi, kteří zde každý den postávají v různých oblečcích, aby se s nimi turisti za nějaký ten peníz rádi vyfotili. Ovšem najdou se i tací, kteří předvádí nějaké to „akrobatické číslo“. Nás naprosto uchvátil klučina, předvádějící za hudebního doprovodu, co všechno se dá udělat se čtyřmi křišťálovými koulemi. Pochopitelně je celé představení postaveno na iluzi, ale nádherné to bylo! A určitě i velmi náročné! Děkujeme!

Nicméně my jsme, ignorujíc všechny sladké mandle nebo ořechy nebo co všechno se zde k jídlu nabízí, pokračovali dál k Big Benu a Parliamentu. Tady jsme si na travičce uprostřed rušných ulic dali malou pauzu a pak jsme pokračovali přes St. James park až k Buckinghamskému paláci. V parku fungovaly jako atrakce pouze veverky a jiná drobná zvěř. Nezapomenout hodit před palácem nějaké foto. Míša se pokusil velmi vtipně pro kameru předvést, jak se snaží vniknout vekou branou dovnitř, čímž neskonale pobavil kolemjdoucí turistku, která tomu na chvíli málem uvěřila.

Závěrečná štreka přes Hyde park až do Speakers Conor už pro nás byla za trest. Že jsme raději nepřilehli k ostatním na deku a neodpočívali – hoďku, dvě, tři… Na druhou stranu, když jsme si jednou náhodou na chvíli sedli, vypadalo to, že Míšu už zase chytly záda a že už se dál nepohneme. Abychom nemuseli nijak zvlášť přestupovat, zvolili jsme na cestu zpět bus číslo 15, který měl mít intervaly příjezdů okolo 10 minut. Pochopitelně jiná čísla projela několikrát, než došlo na naši „patnáctku“. Pak nám tam nějaký surešský mladík pouštěl nejspíš nejnovější výběr z hip-hop, nebo co to neposlouchám. Ale hlavně když jsme v pořádku dojeli domů.

Proběhla sprcha, krátký odpočinek a výlet do „relativně blízké“ uličky Brick lane. Vyrazili jsme tam na doporučení kamaráda, který v Londýně nějaký ten rok pobýval s tím, že v sobotu je to tam nejlepší. Což znamenalo, že vás na každém metru někdo přemlouval, abyste se dnes večer šli najíst právě k nim, sliboval slevy a víno zdarma, což v případě, že si dáte jenom předkrm padá (jak jsme předpokládali ;o)). Pak jsme ještě těžce lovili drobné na dýžko, místo abychom si všimli, že nám tam páni i tak naúčtovali něco navíc. Ale tak zážitek to byl, o tom žádná.

Ačkoli jsem tedy byla řádně posilněna, nějak už mi na večerní focení, se kterým Janka s Míšou počítali, nezbylo moc sil. A tak si vyfotili jen Tower Bridge, protože dál už jsem faaakt nechtěla. Dobrou noc!

pátek 25. července 2008

Londýn - den první

Už to přišlo…ranní vstávání a cesta na letiště. Obětoval se Honza, který za odměnu získal pár kousků marlenky a plnou nádrž na víkend. My jsme si za odměnu, že jsme všichni zvládli vstát, přichystat se a dokonce si vzít pas nebo aspoň občanku, mohli před odletem v klídku posnídat v mekáči. Hurá!

Nevím, jestli to bylo proto, že Janka letěla poprvé, nebo jestli to mám brát jako pravidelné zpestření všech našich minulých, současných i případných budoucích letů, ale opět za námi seděla kvalitní sestava s veselými historkami o sobě i všech známých celebritách, se kterými se stýkají. A nechyběly dokonce ani velmi, opravdu velmi vtipné historky o blondýnkách. Co se týče designu, byl odpovídající formě, kterou spolu diskutovali, jen mi přišlo divné, že by zrovna TOTO měli být organizátoři Miss (zřejmě asi někde Horní/Dolní nebo co).

Naštěstí jsme to všechno přežili a čekala nás další zásadní akce dnešního dne. Myslím, že příště budu při způsobu dopravy z letiště Luton hlasovat raději pro vlak. Autobusem to bylo opravdu náročné :o(( V Londýně jsme stavěli snad úplně všude. My vystoupili až na Victoria station. Jelikož jsem si myslela, že už jsme docela blízko, prosazovala jsem cestu pěšky. Poté, co mi Míša na mapě NAČRTL, kolik listů bychom museli přejít, vyhrálo metro. Ještě že hotel byl tak blizoučko stanice. Ovšem na ubytování prý bylo ještě brzy, tak jsme si v hotelu aspoň odložili kufříky a těžké batožiny a vydali se na průzkum blízkého okolí.

Poté, co jsme na blízkém rohu zahlédli Starbucks, museli jsme Míšovi ještě jednou pochválit jeho kvalitní výběr. Ale nejprve je potřeba najít ještě něco k obědu. I mé prosby o Subway byly na dalším rohu vyslyšeny. Takže teď už jsme napapaní, sedíme v SB u kafíčka či čokolády, plánujeme, co dál, a čekáme, až se budeme moci ubytovat = osprchovat a převléknout z propocených oblečků.

Vzhledem k pokročilé hodině byl na dnešek nakonec vyhlášen shopping day. Bohužel se tato akce ukázala (až na mé dvoje kalhoty za 150 Kč a Míšův klidný spánek) jako ne zcela úspěšná. Zničeni chozením a marnou snahou najít mezi všemi nabízenými kousky něco zajímavého do vlastního šatníku, jsme nakonec zapadli do jedné z hospůdek. I když ani výběr hospody nebyla akce jednoduchá. Za to jsme při ní mohli vypozorovat zřejmě anglický zvyk – „pub Fridays“. Před většinou hospod na chodnících postávaly davy lidí s nějakým tím pivem či drinkem v ruce. Zřejmě vliv zavedeného zákazu kouření v hospodách. O co déle jsme hospůdku vybírali, o to lepší asi bylo jídlo. Moooc jsme si pochutnali a opět se přejedli ;o).

Po zpáteční cestě jsme zvládli zkontrolovat ještě Trafalgar square a večer jsme pak pilně odpočívali u báječné hudební soutěže, kde bylo nutné prokázat nikoli hudební nadání, nýbrž dokonalou znalost slov písní. Zajímavé… Já s Míšou jsme pak zvládli ještě miniprůzkum místního baru, ale to už bylo pro dnešek vše.

středa 23. července 2008

Levandule

...protože se mnozí ptali, jak se daří našim levandulím, bude lepší vystavit pár aktuálních fotografií.




pro srovnání ještě přikládám fotografie levandulí čerstvě po přesazení z květináčů na zahradu.

úterý 22. července 2008

Co se děje na D1

Míša měl nějaké prezentace pro dealery na Slovensku, a tak si cestou zpět dovezl do Nehvizd Janku, která s námi za pár dní vyráží směr Londýn. Celou cestu prý řídila Janka, aby si pořádně užila jak cestování po dálnici, tak jízdu avensisem. Někde u Želiv pohotově zareagovali na značení o dopravní nehodně a doporučení ke sjezdu z dálnice. Cesta po místních okrskách jim sice nepřišla dostatečně záživná, o to víc ji ocenili, když pak doma zjistili, co že se to na D1 stalo. Zkrátka nějaký kamion to vzal přes svodidla do protisměru, tam sejmul dva další kamiony a několik osobních aut. Čili z toho byla pěkná hromadná havárie s odklízením plánovaným až do 3 do rána. To už jsme ale my všichni - živí a zdraví - byli na štěstí v postýlkách.

neděle 20. července 2008

Pět lidí v ZOO

…a máme za sebou další víkend. Bylo to náročné, ale stálo to za to. V sobotu ráno po oslavě jsme ráno museli na chvíli zabavit Klárku, neboť Lumča se snažil chvíli protestovat v postýlce. Nevím, kde Janka přišla na to, že vždycky když Lumír pije s Míšou, je na tom druhý den faaakt špatně. To bude nějaký výmysl ;o)

Druhý akční hrdina – Jiřík - dorazil asi kolem 11 hodiny (to jako před naším odjezdem do ZOO) vrátit kolo, na kterém se ve 3 ráno vracel do Jirn. A vypadal, že původní řeči o tom, že se k nám na náš výlet do ZOO přidá, mají zůstat zapomenuty uzavřeny na dně lahví, které se včera vypily ;o)

Pak jsme se šli ještě rozloučit se Skalákovic, kteří vyráželi na dovolenou na Moravu. To se pojí s historkou o tom, jak malá Klárka na Daníka žárlila, když si ho na chvíli Janka na ruce vzala. To jste měli vidět ty slzičky v očích. To nám ji bylo líto. Ale po zbytek víkendu už měla celou naši pozornost zaručenou.

Cestou do ZOO jsme zhodnotili, že by možná nebylo špatné se před akcí někde pořádně naobědvat, a tak jsme ještě zaskočili na Staromáku do Donny. Klárka tam zapózovala pro fotografa, my snědli všechny naše dobroty a mysleli jsme si, že jsme ready na tu dlouhatánskou procházku, co nás čekala. Ještě že Klárka zatím nemluví. I tak stačilo, že chtěl Lumča tuhle vidět ledního medvěda, támhle tučňáky a pak ještě nějakého ještěra. Už ani nevím, jak se jmenoval. No řeknu vám, s přestávkou na zmrzku (Klárka teda jen svoje křupky – vychovávat děti správně a důsledně je někdy hodně těžké!) jsme tam byli téměř až do zavíračky. Teda myslím, že jsme odcházeli někdy kolem půl sedmé. Fotografie z celého výletu naleznete tradičně pod článkem.

Večer jsem ještě – než se ostatní trošku zrehabilitovali - přichystala rychlo-večeři, zapečené těstoviny (to je hit ;o)). No a mohli jsme zasednout k hračkám a televizi. Tradičně jsou pro děti nejvhodnější věci denní spotřeby, a tak jsme mohli klidně povečeřet, zatímco Klárka se pyšnila chňapkou, která ji sahala téměř po rameno. Bylo těžké ji vůbec na ruce udržet. Následovaly další zásadní hry, jako přemisťování magnetků na lednici, pejska z a do tašky, stavění věže apod. Někde mezitím jsme pustili pro rodiče film Tahle země není pro starý. Což nás s Klárkou při hře občas vyrušilo zvukovými efekty, při všech těch přestřelkách, co tam byly. No a spát jsme šli, až nám Klárka dovolila, někdy kolem 23. hodiny. Ty děti ale mají výdrž ;o))

V neděli si pro změnu přispala Janka, která prý měla s Klárkou těžkou noční službu :o(( Bobíšci. I když Klárka byla ráno pochopitelně čilá jako rybička. Tentokrát jsme si hráli na zahradě, než Janka s Lumčou zvládli všechno zpátky nabalit, aby mohli pokračovat ve své cestě na dovolenou v chatičce mimo civilizaci. Při odjezdu už to vypadalo jako čas na oběd, a tak jsme se ještě společně vydali k Pašovi, kde jsme se po dobrém obědě s naší milou návštěvou rozloučili. Tak zas třeba za rok, až pojedete na dovolenou, ale klidně můžete i dříve! Těšíme se!!

pátek 18. července 2008

Slavnostní grilování

Už to přišlo! Sice je to už pár týdnů, co Míša překročil hranici další dekády, ale sladit prázdninový program všech sousedů je věc přímo nelehká. I tak budou bohužel na oslavě chybět Čejkovic (ještě že s námi byli na oslavě ve sklípku!) a nakonec i Muškovi :o( Tak rychle ještě upéct koláče, douklízet a pomalu můžeme začít chystat mňamky.

V podstatě jsme ani nevyhlásili oficiální start, neboť někteří jedou z Ostravy, jiní z Vídně, část se musí podřídit potřebám potomků…no, není to jednoduché, ale aspoň náš gril v pohodě stihal ;o)

Poprvé jsme taky rozložili náš nový velký stůl a s vypůjčením židlí od sousedů jsme zvládli v domečku pohostit chvílemi až 15 lidí + malá Klárka a Daník (jeho dokonce už druhá oslava strejdových narozenin ;o)). Po delší době dorazili aspoň na skok i Veselkovic. (Moc chválíme! Zapomenutý deštník je u nás dobře uschován, stačí si jej přijet vyzvednout, dobrý trik, že ;o))

Jídla a pití bylo snad dostatek. (Eliška mne podezřívá, že ji zveme jenom kvůli těm skvělým omáčkám a máslu, co si vždycky vyžádám. To tady veřejně popírám, zvali bychom je i bez toho, jen je problém, že je umí prostě výborně a já nemám odvahu je zkoušet udělat sama ;o)) No a skvělá nálada snad taky nechyběla. V tom množství i v zaujetí Klárkou, pro kterou jsme byli jediní „známější“ v celé místnosti, jsem totiž totálně ztratila přehled nad celou situací.

Pamatuju si jen, že malá Klárka vydržela docela dlouho, ale i tak ji předčili rodiče, Míša s Petrem z ministerstva a Jirkou Ševčíkem (ten v podstatě celý večer „odcházel“ vyvenčit Odi ;o)) Ti poseděli myslím nejdéle. Až ráno jsem se dozvěděla, že se Jirka nakonec (tj. zhruba ve 3 ráno) rozhodl vydat domů na kole. Tak šťastnou cestu a dobrou noc!

Bohužel fotodokumentace celé akce chybí, neboť dvorní fotograf Gonza odjel mezi prvními a zřejmě se nikdo jiný nechtěl této role ujmout. Štěstí že na kvalitě oslavy to nic nemění ;o) Beztak by na fotkách byla tak akorát zase nějaká (rozuměj něčí) prdel!

čtvrtek 17. července 2008

A zase ta dovolená!

V pondělí jsme si sice ještě užívali dovolenou, ale v podstatě to byla zase samá práce a přesun do Nehvizd, takže já myslím, že bylo víc než nutné si už ve čtvrtek opět vzít volno ;o) Hlavně totiž musíme dodělat ty zatracené analýzy a připravit domeček na návštěvu z Ostravy (přijedou Janka, Lumča a Klárka) a zítřejší grilování se sousedy u příležitosti Míšových 30. narozenin. Ještě že Míša je ten analytický typ. Já to zachraňuju aspoň úklidem domu a přípravami ;o) Vypadá to, že počasí nebude nic moc, takže je třeba vše nachystat na in-door oslavu, nakoupit, naložit maso, přidělit úkoly ostatním sousedům a tak… Vždyť to znáte ;o)

neděle 13. července 2008

Colours of Ostrava – den třetí

Dopoledne jsme strávili u mamky. Na oběd jsme byli domluveni u taťky, kde se nás zase sešlo požehnaně, ještě že bazének je dostatečně velký pro všechny ;o)

Pochopitelně bolest Míšových zad stále trvá! Tentokrát jsme aplikovali oranžovohnědou čínskou mastičku. Když už nic, aspoň vypadal Míša u bazénku jako by se vrátil ze slunečné dovolené u moře.

Zajeli jsme ještě rychle na skok na Ostravici, kde jsme zastihli Prachařovic. Pak proběhlo složité rozhodování, zda vůbec ještě na fesťák vyrazit či nikoli. Cesta do Ostravy na J.A.R. jsme zůstali viset v pěkné zácpě. Díky velmi deštivému počasí byla někde na začátku Ostravy větší hromadná bouračka. Vydali jsme se tedy směr Paskov a opět zvažovali, zda pokračovat či nikoli. Koncert jsme nakonec stihli, a to díky tomu, že měli JAŘi (taky díky počasí a tím pádem problémům s aparaturou) velké zpoždění.

Hromadnou bouračku, která nás tak zdržela, jsme viděli ještě cestou zpět. I po těch hodinách stále nebylo všechno odklizeno. Cestou jsme neodolali ještě frýdeckému Tescu, protože pořád potřebuju nějaké letní kalhoty ;o) a taky jsme museli pro filety na zítřejší oběd ;o) Chudáka mamku jsem pak ještě v noci donutila mi zkrátit nově zakoupené kalhoty, neboť druhý den odcházela brzy ráno do práce, a to už bychom nic nestihly. No, myslím, že přes všechny nástrahy velkoměsta vcelku úspěšný den!

sobota 12. července 2008

Colours of Ostrava – den druhý

A máme tady další nový den. Míša včera v noci aplikoval prášek na uvolnění svalů, o kterém se každý vyjadřoval zhruba v tom smyslu, že je téměř životu nebezpečný. Jeho aplikaci (nutné vzít nejspíše až v posteli, abyste se po polknutí už vůbec nehýbali) Míša přežil, kýžený efekt zlepšení jeho zdravotního stavu se však bohužel nedostavil :o(

Dopoledne jsme pracovali o 106, abychom toho stihli co nejvíce, protože po 15 hod nás na festivalu čekalo vystoupení D. Bárty. Hezky jsme si to na sluníčku odtančili a zvažovali, co dál. Brácha byl s Gabčou na dovolené, tak jsme se rozhodli pro nákupy v ostravském Futuru.

Míša si nemohl vybrat, a tak si odnesl troje nové kraťasy. A protože jsem se nemohla nechat zahanbit, taky jsem si následně v Tescu něco vybrala. V průběhu našeho pobytu v obchoďáku se spustil pěkný slejvák, což rozhodlo přiklonit se spíše k variantě návratu do Frýdlantu a pokračování v dopoledne započaté práci. A dokud jsme neusnuli, šlo nám to určitě výborně.

pátek 11. července 2008

Colours of Ostrava je zase tady

…a tím pádem nezbývá, než zase vyrazit směr Morava. Nejdříve jsme vypravili taťku, který u nás pár dní přespával, a ostatní dělníky. S tím se pojí veselá příhoda o tom, jak Míša uklízel novou rozkládací pohovku, na kterou jsme umístili druhého nocležníka, jenž po prvním přespání ve společném pokoji s taťkou vypadal velmi nevyspale a říkal něco o chrápání. No a při té přiležitosti si nějak "hnul se zádama", a to tak, že některé úkony se neobešly bez zvukového doprovodu po většinou ve formě sprostých slov. Následovalo balení a odjezd podle plánu dokonce ještě před 9 hodinou ;o) Cestou jsme v Jevíčku vyzvedávali holky, aby se domů dostaly dříve a stihly si ještě užít sluníčka a bazénku. Další cesta byla – díky uzavírce v Konicích – poněkud náročná a delší než by musela být. Také Míša pomalu přestával být schopen kontrolovat vozidla přijíždějící zleva, takže bylo potřeba se časem prohodit.

Pak ještě na Moravě u někoho rychle vyložit cenné věci jako notebook. Před tím teda ještě vyložit holky a při té příležitosti se svlažit v bazénku (taky si s Blankou pohovořit o lécích na bolavá záda) a hurá směr Ostrava na festival. Nejdříve však ještě slíbená návštěva u Janky a Lumíra. Klárka už má skoro rok a je to moc šikovná holka. Během našeho (teda především mého) pojídání všeho nabízeného nám předvedla své hračky. Poté následovala kontrola pupíků, která proběhla v pořádku a počet pupíků je platný pro celý sázkový týden, takže můžeme úplně v klidu vyrazit na Colours.

Konkrétně teda na Priessnitz. Tam jsme taky potkali Martinku a jejího „pána střech“. Ale moc jsme si toho povědět nestihli, hudba byla hlasitá a Martinka chtěla hoooodně tančit ;o) Pak jsme šli obhlédnout areál a zkontrolovat, co se děje pod hradem. Btw. podhradí je nově upraveno a má nově vytvořené atrium pro letní představení Shakespearových slavností. Moc pěkné. My jsme každopádně někde cestou stihli zakoupit a zkonzumovat langoš a trdlo.

Následoval návrat na hlavní stage na vystoupení Ingy Liljeström. Míša nakonec zhodnotil, že je to hudba, kterou bude lepší si poslechnout doma hezky v klídku, a tak jsme mohli vyrazit do Frýdlantu do postýlek. Mamka sice na terásce pořádala posezení s kolegyněmi z práce, ale to nás v žádném případě nemohlo rozhodit, jak jsme byli unaveni z cest ;o) Ani nevím, kdy akci ukončili a jak tak nenápadně vše uklidili, že nás nevzbudili.

A výběr z klasické fotodokumentace dvorního fotografa Colours of Ostrava Gonzy:
http://www.gonza.cz/archiv_2008/080711_colours/image59.htm
http://www.gonza.cz/archiv_2008/080711_colours/image60.htm
http://www.gonza.cz/archiv_2008/080711_colours/image61.htm
http://www.gonza.cz/archiv_2008/080711_colours/image103.htm

úterý 8. července 2008

Ufoni jsou tady

Dneska ráno byl pro nás zatím asi nejvíc největší den. Poprvé jsme totiž u doktora na ultrazvuku viděli našeho malého bobiše. Zatím je mu 15+5 tt a maskuje své pohlaví, ale jinak se nám mimčo předvedlo v celé své kráse. Ukázalo páteř, srdíčko, žaludek, mozek…některé věci dokonce viděl jen pan doktor ;o) Každopádně jsme z toho byli tak na měkko, že jsem si úplně zapomněla říct o fotku. Hrdý tatínek naštěstí nezapomněl a poslal mně z čekárny zpět, bez fotky prý ať se nevracím ;o)) – dobře trošku zveličkuju, ale pro fotku jsme museli jít na podruhé. Pózování pro fotografa sice ještě budeme muset natrénovat, ale i tak se nám myslím mimozemšťan docela povedl ;o) Uvidíme, co se z něj vyklube.

Šlo se na tuleně

Díky nejmenovanému sponzorovi jsme se dnes večer mohli zavlnit v rytmu písní ó velikého Seala. Dorazil na čas - to chválím - a od začátku do toho dával všechno. Jakože nemám ráda předkapely, tak dnes jsem pochopila jejich smysl. Zřejmě by vůbec neškodilo, kdyby Sealovi to dnešní publikum předem někdo rozehřál. A tak se není čemu divit, že vzhledem k vlažným nebo možná jen pomalým reakcím publika si Seal odzpíval svoje a skončil. Žádné přídavky, žádné vracečky. Skvěle odvedl svou práci a hotovka. Pro mne to teda bylo dostačující, čili neprotestuju. Jen doufám, že Seal byl taky aspoň trošku spokojen. Nebo že by svým nekompromisním zakončením bral ohled na tu spoustu těhotných, co jsme na koncertě viděli?!?