čtvrtek 30. dubna 2009

Čáry máry Hostivice

Jak bychom se už nenarajzovali dost ;o)) Člověk se „horko těžko“ vrátí z Afriky, ještě se ani nestihne „ohřát“ ve vlastním a už se jede tu k paní doktorce na pravidelnou kontrolu (tentokrát ve 4 měsících), pak za Míšou do práce, protože dnes večer nás čekala „tradiční oslava čarodějnic“ v Hostivicích. Tak abychom nejezdili tam a zpět a tam a zpět ;o))

Na „přebalovací“ skok jsme se vnutili i k Vránovým do bytečku. Strejda Danouš je evidentně zvyklý na „žertovná přivítání“, i tak je evidentně nemá rád ;o)) Naštěstí to za nás schytala teta Dominika ;o))

Ještě kdyby se Danouš naučil, jak se zakládá a udržuje oheň (takový ten bez ohňostroje), byl by to hotový ideál a krásný zvyk ;o)) Na druhou stranu doufám, že mé nevhodně vyzdobené i ty Míšovy „kamínkové“ buřtíky se tradicí nestanou. Kvůli potomkům jsme se Skalákovic odcházeli mezi prvními, aspoň jsme tak unikli dešťovým přeháňkám ;o)) Tak teda zase za rok?? Možná už na druhém konci pole??? We will see.

Btw. nezapomeňte na oslavu čarodějnic Filípovýma očima ;o))

středa 29. dubna 2009

Sprint ve Frankfurtu

Už někdy od 4 ráno jsem začal sledovat obrazovku s naším příletem do Frankfurtu – zda jako máme šanci stihnout přílet nebo ne. Pořád tam svítilo 9:00, což by znamenalo 35 minut na přestup (teoreticky asi možné).

Těsně před přistáním jsem se snažil zjistit od letušek, jaký bude náš gate, abychom se nezdržovali. Byly ale odměřené a odkázaly mne na obrazovky v letadle, kde se údajně vše včas objeví. Neobjevilo. Hlásili to pouze rozhlasem, ale bohužel na našich sedadlech nebylo vůbec nic slyšet. No paráda.

Takže jsme přistáli, lehce po 9. hodině. Teď se ještě rychle dostat z letadla a hurá hledat náš gate. Btw. nechápu, proč Lufthansa přichystala autobus jen pro některé přílety (jakože odvezla lidi přímo k přípojům), ale do Prahy nic. Přitom kromě nás letěli minimálně další 2 lidi, které jsem pak viděl na letišti v Praze.

Takže jsme vystoupili z letadla a čekali, až vylezou i všichni ostatní, abychom mohli autobusem do haly. Hned při výstupu byla přepážka Lufthansy, tak jsem se šel optat, odkud nám to letí. „Jéje, to máte ale smůlu, váš gate je úplně na druhé straně letiště. No ale jestli poběžíte, tak byste to mohli stihnout…“ Paráda. Takže Soňa s malým v nosičce, já s batohem plným foťáků (ca 15 kg) na zádech a kočárkem s dalším batohem jsme vyrazili. Kličkovat mezi lidmi nám docela šlo. Pasovou kontrolu jsme taky zvládli (byli jsme asi třetí na řadě), bohužel nás čekala ještě bezpečnostní kontrola, u které byla brutální fronta. Jdeme za nějakým černouškem, který vypadá, jakože tady pracuje, ať nás pustí dopředu, že potřebujeme běžet na přípoj. Bez keců nás vede na začátek jedné fronty. Tam se to ale nelíbí jedné postarší Němce – prý nejsme první, kteří se takto před ní dostáváme, a že prý ona taky potřebuje rychle na let apod. Řve na mě německy, já na ní česky, to je ale asi tak vše, co se stane. Svůj výstup zakončí slovy: „Je tady ještě někdo, kdo potřebuje rychle jít? Já ho klidně pustím“. Jeden pán, který přišel asi později, toho využil… Paní to možná ani nečekala:-)

No takže jsme u kontroly, ale máme bohužel problém. Náš kočárek se nevejde do rentgenu. Strašný problém. Takže si nás berou stranou, Soňu s malým (kteří prošli) posílám ke gejtu, ať se pokusí letadlo nějak zdržet. Mezitím já jsem u kočárku, sekuriťáci jej prohlížejí, ručně skenují, vytahují všechny věci, co tam kde jsou. Nakonec někam odcházejí s tím, že já mám čekat… Čekám asi 5 minut, pak přijdou a pouštějí mě pryč, že je to OK.

Super. Takže teď už jen najít náš gejt. Bohužel jsem o patro níž, výtah nikde nevidím, ale jsem hned u schodů. Říkám si, že přece musí být maximálně tak 3x zalomené a jsem tam. Beru tedy kočárek s batohem do ruky a jdu na to. Bohužel jsem se mýlil, patro bylo přece jen vyšší, takže když se schody zalomily poosmé, měl jsem fakt dost. Zpocený jako kráva jsem vyšel ven a hurá dát si asi 300m sprint s kočárkem a všemi věcmi ke gejtu. Dobíhám na místo, kde už mě vyhlíží Soňa. Bohužel ale letadlo je už v pr… Pryč.

Takže jsem se zpotil jak hovado, ale stejně to k ničemu nevedlo. No nic, u pána, který je u gejtu, si měníme let na další, máme tedy asi 3 hodiny času…
Myslím, že už se nic zásadního nestalo, vlastně nám ještě jednou přesunuli gejt, ale to už byla prkotina.

Let do Prahy proběhl naprosto v pohodě, Veruš nás vyzvedla a my se konečně (téměř po 24 hodinách cestování) dostali domů.

úterý 28. dubna 2009

Balíme to

Sákryš, a je to tady. Poslední den v JAR, zas na nějakou dobu.

Ráno ještě rychle do obchodu, večer jsme si rozmysleli, co ještě chybí, co nám v obchodě sedělo a co se nám vejde do zavazadel. Naštěstí toho nebylo mnoho, už ján pár tričínek a mikýnek pro Soňu, jestli si to dobře pamatuju.

Teď už to jen všechno narvat do našich kufrů. Ještěže je Soňa tak dobrá v Tetrisu a tuto schopnost umí přenést i do reálného života. Takže jak jsme přijeli do Afriky s dvěma kufry, jednou cestovní taškou, 2 batůžky a kočárkem, tak jsme se i vrátili. Jeden z kufrů byl asi kompletně zaplněný nově nakoupenými věcmi, aniž bychom cokoliv v Africe nechali. Dokonce jsme i splnili všechny váhové limity (aspoň teda nikdo po nás nechtěl žádné příplatky apod.).

Na letiště jsme vyrazili něco kolem 16 hodin, dali jsme si raději fóra, abychom případně stihli ještě projít obchody na letišti a abychom s malým nemuseli nikam utíkat.

Po rozloučení s Radkou a Ianem tedy vyrážíme vstříc našemu gejtu. Bohužel už při check-inu se dozvídáme, že letadlo bude mít asi hodinové zpoždění, protože stávkuje cateringová společnost (sakra, vykašleme se na ně a leťme co nejdříve domů, každý si přece tu bagetu do letadla koupí a těch 11 hodin vydrží, ne?). Nu což, sedíme a čekáme. Bohužel se na tabuli naše zpoždění stále zvětšuje a zvětšuje, až jsou z něj 3 hodiny navíc strávené na letišti:-(

Ve Frankfurtu byly dle plánu na přestup právě 3 hodiny času, tak uvidíme, jak to všechno dopadne…

Btw. zřejmě náhradní cateringová společnost to moc nezvládla – jak jsem byl na letu do Afriky příjemně překvapen, tak tentokrát to bylo dost hnusné:-(
Jo, a abych nezapomněl – Radi, Iane, moc a moc děkujeme za pozvání a za to, jak jste se o nás starali!!!

pondělí 27. dubna 2009

Hysterky: pokračování

Sláva, dneska nám to vyšlo – je docela hezké počasí, nefouká, vyrážíme na balón. Čekání se malinko protáhne, před námi si balón pronajala dvojička – žádost o ruku? Výročí? Kdo ví. Každopádně proběhlo šampáňo a kdo ví co ještě…

Pak už letíme nahoru my. Vítr se pomalinku zvedá, když jsme nahoře (údajně ca 200 metrů), tak se to docela dobře kymácí ze strany na stranu (náš „pilot“ tvrdí, že vítr je na svém maximu, kdy balón může být ještě ve vzduchu – hodnoty fakt nevím). Hraju před ostatními, že se mi to nelíbí a že se bojím, všichni mi věří:-) Každopádně výhled je to hezký, což o to – Johannesburg a nejbližší okolí je obrovská placka, nikde žádný kopeček, nic.

Po balónu jdeme hádejte kam – ano, správně, nakupovat. Našli jsme ještě jeden OBROVSKÝ obchod s našimi oblíbenými značkami Quiksilver a Billabong. Hysterky se zase rozjely a utratili jsme dalších moc a moc tisíc. Opět vyvstává otázka, jak to dovezeme domů??

neděle 26. dubna 2009

Odpočinková neděle

Ráno se chystáme opět vyrazit na balón, ale (samozřejmě hlavně holkám) to trvá docela dlouho a mezitím se zvedne vítr, takže nakonec nikam nevyrážíme. Venku je ale hezky, tak se vyvalíme na terasu.

Počasí se ovšem malinko horší, ještěže jsou dneska v televizi další formule, ideální pořad na nedělní podřimování:-)

Mezitím Ian s Ráďou dokončí další z fantastických obědů (na výběr buďto výborná žebírka nebo stejně dobré kuřecí závitky s kuskusovým salátem). Po formulích se jdeme s Fífou projít po okolí a, světe div se, rázem je večer.

sobota 25. dubna 2009

Ptačí zahrady

Další den plný nakupování. Tedy alespoň snahy o nakupování. Nejdříve se koukám na objektivy a blesky, že bych třeba něco pořídil, ale vše je dražší než u nás, a to docela o dost. Navíc je zajímavý přístup prodavačů v místním velmi dobře zásobeném obchodě. Žádné zboží u sebe nemá cenovky, ceny jsou jen na vyžádání. Každý prodavač ale zjevně má svůj vlastní ceník, případně mění ceny dle zákazníka. Tak se stalo, že foťák, nad kterým Ian uvažuje, mi nabídli v přepočtu asi o tisícovku levněji než asi o dvě hodiny později nabídli jemu. Zajímavé.

Prošli jsme toho více, ale myslím, že jsme nic nekoupili. Sedli jsme si do místní pizzerie, která byla totálně plná (zřejmě to bylo tím, že šlo o jednu z mála restaurací s venkovní terasou. Mimochodem, zajímavé bylo i to, že malé děti (tedy aspoň nikoho jiného jsem tam neviděl) si mohly připravit svou vlastní pizzu – dostaly kus těsta a mohly si ji „vyválet“ a připravit dle své chuti. Tak se stávalo, že kolem nás chodily malé děti s rukama obalenýma v pizza těstě.
Po předloňském neúspěchu zkoušíme navštívit místní zábavní centrum Montecasino a vyletět s balónem pár desítek metrů nahoru a podívat se na Johannesburg z výšky. Bohužel, je větrno a balón je mimo provoz. Vedle balónu je však „ptačí“ zahrada, tak se jdeme podívat tam. Příjemně mě to překvapilo, bylo to tam moc hezké včetně nějakého ptačího vystoupení:-)

pátek 24. dubna 2009

Hysterky

Den začíná opravdu netradičně. Ráno přichází Rosie (nebudu psát služebná, ale hospodyňka) a zahradník a Radka jim vysvětluje, co je třeba udělat. Přitom nějak nezvládá koordinaci všech pohybů a při východu z baráku ven na terasu padá na schodech z pražců hlavou dolů. Výborný pohled… Zahradník a Rosie, kteří jsou hned u ní, ji pomáhají vstát, já se snažím dostat k ní a při tom vyčelím skleněné posuvné dveře:-)

Naštěstí není tak zle, byť to vypadalo docela drsně, Radka se zdá býti v pořádku. Tedy až na tu díru v triku a zhruba 2 cm dírku v ruce po dopadu na poměrně špičatou venkovní lampičku. Je rozhodnuto, pojedeme k lékaři na stehy. Pro jistotu řídím já, co kdyby náhodou Radka omdlela či tak něco. U lékaře strávíme necelé 2 hodinky – Radka má za sebou 3 krásné stehy a já jedno kafíčko a jeden ovocný koktejl.

Po návratu domů vyrážíme – jak jinak – nakupovat. První centrum – Soňa si vybírá plavky. A to takovým způsobem, že já zvládnu dvakrát obejít všechny obchody. Stejně si nic nevybere… Takže přesun do dalšího centra, už ani nevím proč. No a třetí je naší finální zastávkou – mají tam obrovský shop s Quiksilverem a Billabongem. Paráda. Kdyby Radka nemusela jet domů, aby zaplatila zahradníkovi, tak jsme tam asi ještě teď. Nakoupili jsme toho šíleně moc, jsem zvědav, jak to povezeme domů.

čtvrtek 23. dubna 2009

Návrat do Jo´burgu

Bohužel, počasí nám moc nepřeje. Je sice podzim, ale v této oblasti by mělo být stále krásně. Ian nás ujišťuje, že předpověď počasí hlásí na dnešek jasnou oblohu, venku je ale hnusně a prší, takže to předčasně balíme a vracíme se do JNB.

Cesta probíhá naprosto v pohodě, Fífa je hodný. Tedy až na finále, kdy přinutí Soňu, aby mu asi hodinu v kuse zpívala. Výborná záležitost (myslím pro Soňu, jen si to někdy zkuste).

středa 22. dubna 2009

Kruger Park podruhé

Tak dneska se nemůžu skoro ani hýbat, nožičky jsou úplně mimo ze včerejší námahy. Ještěže program je zvolen velmi nenáročně – jedeme všichni čtyři do Kruger Parku. To znamená, že budeme většinu času sedět v autě, sláva.

Tentokrát zkoušíme Phabeni Gate – je nově otevřená, ještě celá taková nedostavěná. Ceny vstupu jsou ale překvapivě stejné. Moc toho nenajezdíme – Fífa se pokadí, ale nevíme, jestli jakože vystoupit z auta a přebalit a nechat se sežrat lvy nebo raději nic neriskovat. Vítězí druhá volba, takže je Fífa docela naprdnutý a my ostatní tak trochu s ním. Míříme tedy přes kemp Skukuza (btw. dneska jsou v JAR volby a i v kempu je volební místnost, je totálně v obležení zřejmě jednak místními zaměstnanci, jednak turisty) k Paul Kruger Gate, kde Fífu přebalujeme a uklidňujeme. Jsme v parku sice jen relativně krátce, všehovšudy pár hodin, i tak ale vidíme spoustu buvolů, stádo pakoňů (wildebeast), slona, opice, kudu, impaly, želvu. Tzn. do seznamu oproti první návštěvě přibývají nějaká zvířátka…

Cestou zpátky zastavujeme v našem oblíbeném nákupním centru v Hazyview – tentokrát hřešíme a kupujeme Family Feast meníčko v KFC (samo o sobě asi pro 3-4 lidi), k tomu navíc Twister (zdejší je poněkud odlišný od toho našeho) a Chickem Pops – suma sumárum jídlo pro 5-6 lidí pro nás 3:-) Samozřejmě máme velké oči, nesníme to.

Večer už jen tradiční procházka po resortu s Fífou v nosičce (dnes neběhám, nejsem sebevrah) a den zakončíme pro velký včerejší úspěch ohýnkem v krbu.

úterý 21. dubna 2009

Boží okno zavřeno

Tak bohužel ráno taky prší, navíc je docela mlha. Čili to dnes nevypadá na válení se u bazénku. Co teď? Radka navrhuje vydat se na nějaké údajně nádherné místo God´s Window. Tak jo, vyrážíme. Po možná hodině cesty jsme tam, ale mlha je zde hustá tak, že by se dala krájet, tzn. je absolutně prd vidět:-( Nu což, otáčíme se a jedeme zpátky do Hazyview.

Zkoušíme se kouknout do dalších obchůdků, tentokrát narazíme na Quiksilver/Billabong shop. Náhoda? Takže je jasné, že máme asi tak na hodinu a půl o zábavu postaráno. Když oni to tady mají tak levné!!! Všechno je tak za třetinu ceny u nás doma, to se nedá jinak než to pořádně prošmejdit.

Z obchodu míříme rovnou na oběd do místní pizzerie, překvapivě je to jídlo fajn. Asi tady stojí za zmínku popsat místní obsluhu. Všechno samozřejmě černoši, jak jinak. Jsou docela příjemní, což o to. Jeden nám ale přece jen uvízl v paměti více než všichni ostatní. Bbbbbbbbyyyyyyyyyylllllllll tttttttttooooooooootttttttttiiiiiiiiiižžžžžžžžžž sssssssttrrrrrrrraaaaaaaaššššššššnnnnnnnnněěěěěěěěěě ppppppppppooooooommmmmmmmmaaaaaaaaaalllllllllýýýýýýýýýý. Když nám přinesl kafe, všichni čtyři včetně Fífy jsme mu očima pomáhali, aby se hrníček při tom "rychlém" pohybu nepřevrhl nebo mu nedej bože nespadl:-)

Pak už jen nakoupit dřevo (stále je pod mrakem a mrholí, tak si večer zapálíme oheň v krbu) a hurá zpátky na chatku.

Večer přestává pršet, takže se vydávám rozběhat ty nohy, co mě dneska tak zatraceně bolí. Dneska dávám kolem 3,7 km, jde mi to přece jen líp: http://sportstracker.nokia.com/nts/workoutdetail/index.do?id=893479

pondělí 20. dubna 2009

Sami v Africe

Ráno je hezky a nám zase docházejí nějaké ingredience, tak se vydáváme pěšky do Hazyview do sámošky. Jak cestou tam, tak i na místě a cestou zpátky jsme asi jediní běloši, kteří nejsou zavření v autech. Však to taky vyvolá (obdivné?) pohledy z některých aut, například i z jednoho obrněného vozidla (čert ví, co tady v tom malém městečku hledalo). Kromě sámošky procházíme i místní tržiště, kde černošky prodávají hlavně ovoce – nakonec neodolám a kupujeme banány a pomíky. Obojí výborné, čerstvé.

Po našem návratu do Sabi River Resortu je program opět docela jednoduchý – válíme se u bazénku, užíváme si sluníčka a teplot lehce pod třicítkou. Dáme si zase procházku s Fífou po areálu (je v nosičce, docela si to v ní užívá). Večer se přemůžu a jdu si zaběhat. Není to žádná sláva, přece jen už asi 4 měsíce nemám skoro žádný pohyb, ale dávám nakonec necelé 3 kilásky. I tak jsem ale totálně vyflusnutý. Btw. zkusil jsem to zaznamenat pomocí prográmku Sports Tracker of Nokie – tak se koukněte: http://sportstracker.nokia.com/nts/workoutdetail/index.do?id=888615

Večer zvažujeme, zda půjdeme na místní Bring & Braai, ale vzhledem k tomu, že máme jen klobásy, děláme si je sami na grilu:-) Do toho se nám spustí déšť… No paráda.

neděle 19. dubna 2009

Odpočinkový den

Dneska se nic zásadního nestalo. Samozřejmou nutností bylo sledovat formule:-) Ian pak odpoledne odlétal zpátky do Jo´burgu, Radka jej odvážela na letiště. My mezitím stále doděláváme analýzu (sláva, povedlo se!) a čučíme na bednu a tak. Mezitím samozřejmě nějaké ty procházky po okolí, hraní si s Fífou, válení se u bazénku a podobné dovolenkové radovánky.

sobota 18. dubna 2009

Kruger Park poprvé

Sláva, další budíček v 5. Tedy natáhl jsem si jej sám, Ian tvrdil, že se mi přizpůsobí. Evidentně se mu ale moc nechtělo:-) Každopádně jsme vyrazili směr Kruger Park, konkrétně k Paul Kruger Gate.

Do parku vjíždíme kolem šesté ráno. Vypadá to, že bude hezký den, sluníčko příjemně hřeje už takhle brzo.

Z brány míříme do kempu Skukuza (dle Iana jeden z největších), kde si v místním bufetu kupujeme snídani. Objednáváme si rolku do auta, ovšem stává se z ní houska, která se nedá jíst, aniž by na člověka nevytekla spousta omáčky a nevypadla spousta jiných věcí:-)

No ale teď už hurá za zvířaty! Jsme docela úspěšní – vidíme spoustu slonů (jeden dokonce skoro zaútočil na naše auto; Ian zůstal klidným, já moc ne – na můj dotaz, zda se bál, klidně řekl: „ne, byl na Tvé straně:-), spoustu žiraf, nepočítaně impal, hrochů, opic, jednoho buvola (to číslo si pamatuju naprosto přesně), 2 nosorožce (tohleto číslo taky) a já nevím co ještě. Až zpracuju fotky, určitě to tady všechno najdete.

Mimochodem, najezdili jsme v parku něco kolem 200 km (aspoň si to myslím), i tak jsme ale viděli jen asi desetinu parku a kdo ví jak malou část zde žijících zvířat. Je to prostě obrovské.

Zpátky za zbytkem výpravy vyrážíme kolem půl šesté (akorát včas dle místních pravidel). V Hazyview ještě musíme nakoupit tenčící se zásoby potravin (rozuměj naše zásoba je už jen na 4 dny) v místním supermarketu – jsou tady sice 3, ale takhle pozdě (kolem sedmé) má otevřen jen jeden, samozřejmě ten poslední, který není úplně lehké najít.

Po náročném dni je třeba si dopřát nějakou odměnu – výborný kus hovězí panenky udělaný na grilu. Mňam!

Něco málo o parku
Krugerův národní park je nejstarším africkým parkem, vyhlášen byl v roce 1902 a patří mezi nejnavštěvovanější přírodní zajímavosti Jižní Afriky. Rozlohou jde prakticky o malý stát – měří necelých 19 000 km2 a nachází se v provinci Transvaal na hranicích s Mosambikem a Zimbabwe (do Mosambiku jsem se vlastně koukal). Od severu na jih měří kolem 350 km, což jen o malinko méně než když jedeme z Nehvizd za rodinou do Beskyd. V parku se jezdí vlastními auty nebo samozřejmě je možné využít průvodce (ať už pro pěší výpravy s ozbrojeným doprovodem nebo ve speciálních otevřených safari autech). Vstup na dospělého a den vyšel na 140 randů (tzn. kolem 320 Kč), přičemž místní to mají asi jen za čtvrtinu. Každá vstupenka je při vjezdu do parku zaevidována a při odjezdu je nutné se „odhlásit“ nebo se do 18 hodin nahlásit v nějakém kempu – jinak začíná pátrání.

pátek 17. dubna 2009

Hurá na sever, blíže k rovníku

Ráno je budíček nachystán na zhruba půl šestou, což nám problém nedělá (on tak nějak Fífa budí i dříve:-). Nejsme ale jediní, kdo nemohou "dospat" - Ian je vzhůru už nějak od 4, takže když jsme nachystaní my, on už má vše sbaleno a přichystáno v autě (včetně rakve na střeše plné jídla apod.). Výborně, velká pochvala!

Takže můžeme vyrazit. Sláva, máme za sebou totiž málo cestování:-) Cesta je relativně v pohodě, Fífa si jen párkrát žádá nějaké to papání. Stejně tak samozřejmě my. Zastavujeme proto u jedné pumpy, kde si v místním fast foodovém řetězci (Cheers??) dáváme něco dobrého. Má to jeden háček, "fast" v místních podmínkách neznamená, že to jídlo je rychle na stole. Nu což, holt Afrika...

Čím dále jsme od Johannesburgu, tím (překvapivě:-) se dostáváme do méně a méně civilizované části Afriky. Cesty řídnou, jsou horší a horší, domečky jsou menší a menší a vypadají stále hůře a hůře. Symbolem místního bohatství je zřejmě omítnutý domek - valná většina je bez omítky, některé jsou dokonce jen sbité z několika plechových plátů apod.

No a zhruba v takovéto končině máme i náš domov na téměř celý týden. Což o to, místo je to nádherné. Jde v podstatě o golfový areál (18ti jamkové hřiště) s několika (tipuju tak 50) chatkami, které jsou zpravidla na týden pronajímány. Celý areál je, jak jinak, oplocen elektrickým plotem, u brány je ochranka, prostě standard, jak to v Africe chodí.

Chatičky jsou stylové, hezké, moc hezky vybavené. Strategicky zabíráme pokoj s koupelnou, ve které je vana (kvůli Fífovi).

Sotva vybalíme věci, jdeme se podívat dolů k "zátoce" řeky Sabi, kde se rochní několik hrochů (dávají o sobě poměrně hlasitě vědět). Nádhera.

Dnes už nic speciálního neděláme, já se, bohužel, vrhám na data, abychom co nejdříve dodělali jednu z našich oblíbených analýz (to je dovolená, co??).

Celý den pak zakončíme naprosto úžasnými grilovanými vepřovými žebírky (Ian prostě umí, nebo že by spíše uměly místní obchody dobré polotovary???:-). No a protože jsme v JAR, musíme se večer podívat na nějaký zápas v kriketu. Hraje JAR proti Austrálii. Ačkoliv je, dle Iana, JAR nejlepší na světě, dneska se nedaří a s Austrálií prohrává.

Každopádně zjišťuju, že kriket je docela zajímavá hra (prosím, neplést s kroketem). Pro zájemce přidávám link na pravidla na Wikipedii.

Btw. pro představu přikládám i mapu jak místa, kde jsme bydleli v Johannesburgu (tedy u Radky), tak i Sabi River Resortu. Trochu si to případně "odzoomujte" a tak... Případně se podívejte na satelitní verzi.

Zobrazit místo Afrika 2. na větší mapě

čtvrtek 16. dubna 2009

Přípravy na cestu

Soňa vyráží s Radkou (a samozřejmě i s Filípkem) do obchoďáku, resp. hlavním cílem je holič. To se přece před odjezdem na safari musí:-) Když odjíždějí, říkají, že to budou tak 3 hodinky. Ale já vím své…

Takže těch 6 hodin, co jsou pryč, využívám k tomu, že pracuju. Dělám data k analýze, bohužel nás to nemine ani tady (holt nějak si ty penízky vydělávat musíme).

Po návratu výpravy Radka ještě jednou vyráží pryč, do obchoďáku, tentokrát nakoupit jídlo na naši cestu do Sabi River resortu.

Btw. Ian (nebo Radka? kdo ví…) připravil výbornou večeři – naprosto úžasně jehněčí maso. Mňam! Nechci vidět váhu, až přijedeme z Afriky domů…

středa 15. dubna 2009

Aklimatizace

Pět hodin ráno a to na zemi i ve vzduchu znamená, že Filípek se potřebuje vykadit. Daří se i v letadle:-). Problém je v tom, že nás letušky nechtějí pustit na záchod přebalit, neboť jsou menší turbulence… Po chvíli sice přestanou, ale to je zase snídaně a chodby jsou plné a) letušek s vozíky b) courajících lidí. Takže na přebalení dojde až relativně pozdě ve stísněných prostorách místní přebalovárny (tzn. letadlového záchůdku, kam se nakonec vměstnáme všichni 3:-).

Po přistání hned zapínám mobil, abych zjistil, jak to vypadá s Radkou. Ta už je na letišti, tak rychle honem honem za ní!!!

No jo, jenže nás čeká ještě místní pasová kontrola. Naštěstí i na tu platí naše privilegia, takže máme vlastní černošskou úřednici. Jenže nejsme sami – před námi je asi zájezd důchodců na invalidních vozících. I tak je naše půlhodinka čekání rychlejší než možná několikahodinová standardní fronta.

To ještě pořád ale není všechno – chybí nám kufry. Na pásu se ne a ne objevit. Soničku s malým posílám za Radkou, aby mohla jít Filípka znovu přebalit a tak. Kufry se na pásu hromadí, jen teda ne ty naše. Hromadí se dokonce tak moc, že v jednom místě padají na zem… Nakonec se ale v celé své kráse objevují i ty naše, takže už nám nic nestojí v cestě a můžeme se přesunout k Radce domů do Duxberry.

U Radky se nic zásadního (aspoň na první pohled) od naší poslední návštěvy před zhruba rokem a půl nezměnilo. Vyfasovali jsme stejný pokojík jako tehdy, takže jsme vybalili věci a nachystali Fífovu zapůjčeno postýlku (kterou už okupovaly kočky). Aby se neřeklo, tak si na chvíli dávám dvacet:-). Když se proberu, je večer a doma už je i Ian. Přivezl si ale návštěvu (jestli tomu dobře rozumím, tak bývalou kolegyni z práce, která je nyní někde v Evropě a zrovna taky přiletěla do JAR) a s ní ale i spoustu dobrých (co dobrých – VÝBORNÝCH těstovin z jakési restaurace. Hurá na večeři.

Po večeři pak všichni poměrně rychle usínáme.

úterý 14. dubna 2009

Vzhůru na jih!

Ještě ani neodezněly Velikonoce a my už začínáme trošku hysterčin s naším dlouho plánovaným výletem za sestrou, švagrovou a tetou Radkou (a pochopitelně i švagrem a strejdou Ianem) do JAR.

(Hlavně) Sonička prakticky celé dopoledne i část odpoledne chystala a balila poslední kousky (no, poslední kousky – nakonec toho byly 2 plné kufry, 1 cestovní taška, 2 batohy jako příruční zavazadla a kočárek, tedy poměrně dost věcí).

Celou dobu jsem si myslel, že odlítáme někdy kolem 6. večerní, až zhruba kolem poledne jsem zjistil, že je to až o půl osmé večer. Hurá, máme více času na sbalení. Na druhou stranu po minulé zkušenosti (zapomenutý pas mé milé ženy) jsme i tentokrát vyráželi s jistou časovou rezervou.

Na letiště s námi jela Veruš s Daníkem. Vypadalo to, že bude vše v klídku, ale bohužel si Fífa myslel něco jiného (nebo se mu zkrátka nechtělo cestovat?). Každopádně už kousek za lanovým mostem (pro neznalé místních poměrů ca ve čtvrtině až třetině cesty na letiště) jsme byli nuceni zastavit a Soňa malého nakojit. Zabralo to a zbytek cesty už byl relativně klid.

Odbavení proběhlo docela hladce (hlavně jsem se bál, aby všechna zavazadla splňovala váhové limity), takže jsme se mohli ještě zajít posilnit do místního Mekáče.

Tááák, s plným bříškem se ještě rozloučit s naším doprovodem a hurá do víru velkého cestování. Fífa se naštěstí umoudřil a usnul.

Pro lítání s malými dětmi všude doporučují při vzlétání a přistávání kojení, aby dětem nezalehlo v uších. Tak to Soňa taky zkoušela. „Už mám začít?“ „Ještě ne, ještě vydrž…“ „Už?“ „Ještě ne…“ „Už?“ „Už to zkus…“ Dílo se podařilo, Fífa pil (byť při tom spal) a vypadalo to, že mu letadlo problém nedělá. Let do Frankfurtu je ale jen hodinový, takže zkouška ohněm teprve přijde.

Ve Frankfurtu máme na přestup necelé 2 hodiny. Což je čas tak akorát, obzvláště s malým dítětem. Jednak je místní letiště opravdu velké a jednak je třeba čas využít na přebalení (kdoví, jak to všechno v letadle bude vypadat/fungovat). Přesouváme se k našemu gate, kousek vedle je místnost na přebalování. Sonička se tedy s Fífou zavírá na přebalovací místnosti a já venku hlídám věci. Zřejmě to vypadá, že stojím frontu na záchod – za těch asi 20 minut jsem musel „slušně poprosit“ 4 pány, aby šli jinam.

Co je na cestování s dětmi dobré jsou jistá privilegia – např. i to, že boarding je přednostní. To si já náležitě vychutnávám (a baví mě pozorovat ty naštvané lidi). Takže i ve Frankfurtu tomu nebylo jinak.

Najdeme si v letadle svá místa, trochu překvapivě to v řadě 3 sedadel není okýnky a prostřední (kam se má dávat postýlka), ale chodba a prostřední. Po vzlétnutí, když letušky začnou postýlku instalovat, naše spolucestující pochopí, že pro ní bude pohodlnější se přehodit. Nechápu, proč na to lidi při vydávání boarding pasů nemyslí.

Let probíhá v pohodě – start je trochu těžkopádnější (inu, velké jumbo…), jídlo přiměřeně dobré (večeře i snídaně). A co hlavně, skoro celou cestu Fífa krásně spinká!

pondělí 13. dubna 2009

Tradiční velikonoce

Tak už tu máme zase ty velikonoce. Nejkrásnější byly před 2 roky, kdy jsme se snažili zkulturňovat naše zahrádky a děsně nenápadně jsme se se Skalákovic a sousedy Čejkovými za pomocí vaječňáku a sluníčka pěkně opili. Zkoušíme z toho udělat tradici, takže i dnes je v plánu společné grilování. Na to však došlo až později odpoledne.

Dopoledne se totiž někteří snažili dodržet tradice a vyrazili po blízkém okolí vyšlehat aspoň ty sousedky, které známe. Bohužel se při té příležitosti Míša se Skalákem i Daníkem potkali ještě s Petrem z ministerstva a jeho sousedem Kamilem, čímž se okruh osob, které je potřeba vyšlehat poněkud rozšířil. Malovaná vajíčka pomalu vytlačuje „tradiční“ alkohol. Škoda, že není jedna velikonoční varianta, protože mixovat to je to nejhorší, co můžete udělat. To ví přeci každý ;o)) A tak se kluci moc nediví, když jsou kolem poledne polomrtví a potřebují se vyspinkat. Míša si totiž dal část trasy ještě jednou i s tím naším drobečkem, aby se zaučil. Podle článku na webu se mu to moc líbilo. A to jsem se těšila, jak se dospím já, když nás čekají ty 3 volné dny, takže by mohl tatínek pohlídat. Snad příště :o((

Překvapením dne byl Gonza, který se jel projet na kole a nenalezl lepší cíl než Nehvizdy. Výborný nápad, aspoň jsme si je mohli domluvit na odpolední posezení v rámci Libuščiných vycházek, když je teď s Františkem doma na nemocenské.
No a po male smskové konverzaci se po delší době dostavili taky Ševčíkovi.
Čili jsme se před Afrikou ještě se všemi viděli, co kdyby to náhodou bylo naposled, že ;o))

Den tedy uběhl v pořadí šmigrust (po Nehvizdech se šíří historka o Petrovi, který se kolem poledne producíroval vlažným krokem jen v ponožkách), Gonza, Ševčíkovic, Veselkovic, grilování se Skalákovic a Čejkovými. Všem zúčastněným děkujeme za příjemnou společnost, těšíme se třeba zase za rok a do tradičního velikonočního grilování s Čejkovými přidáváme tradiční velikonoční avokádový dipp ;o)

neděle 12. dubna 2009

Co se děje v ulici U hřiště

Po odjezdu Veličkových jsme dokončili velký úklid přesazováním a mytím domácích květin. Akorát jsme to zvládli, než dorazila Markétka s Pájou a Matýskem. Toho a Daníka se kluci snažili zaujmout autíčkem na dálkové ovládání. (Docela se jim to povedlo. Jsem zvědavá, jak taková akce bude vypadat, až budou kluci chodit/běhat ;o)))

Jinak nám poklidný večer zpestřil ještě Mendlovic Mareček, který zamknul mamku (rozuměj Peťuli) na zahradě. Aby tam nemusela trčet, než se jim vrátí taťka (rozuměj Jarda) z práce, vyrazili k nim kluci oknem. Vypadalo to úžasně, když obcházeli blok s naším dlouhým žebříkem a děsně nenápadně se snažili vniknout do „cizího objektu“ ;o))) Hlavně že to všechno dobře dopadlo.

sobota 11. dubna 2009

Návštěva z Moravy

Předcházel tomu náročný a ku…sky rychlý globální úklid, ale zvládli jsme to a byli jsme ready na návštěvu z daleké Ostravice. Veličkovi dorazili před odletem do Afriky ještě zkontrolovat Fífu. (Co kdybychom se nevrátili?!?!)

Ten se prezentoval v tom nejlepším světle. Rozdával úsměvy a předváděl, co všechno už dovede. Sklidil za to obdiv i pochvalu. Babka Veličková se nakonec naučila vzít bobiše na rameno, neboť klasická poloha nám není krom chvil, kdy uspáváme, tak úplně vhod :o(((

V zájmu tradice si dali Míša s taťkou a mamkou výlet do Hornbachu (na rybičky apod.), Janushka vyfasovala kočárek (dopoledne ho měla sousedovic Janička ;o)) a já si mohla dát v klidu sprchu. Hurá!!!

Odpoledne jsme stihli ještě zagrilovat. Pak předvést „pro veřejnost“ Fífulovo koupání. A v noci jsem si já hrála s žehličkou a žehlícím prknem a Míša s Janushkou se bavili skládáním a přeinstalováváním PC. Prostě klasika ;o))

A jak to viděl Fífa, si můžete přečíst zde.

pátek 10. dubna 2009

Shopping day

Konečně jsem dodělala analýzu a mohla vyrazit nakoupit dárky na cestu do Afriky a zásobit se na ty blížící se svátky. Vzali jsme to se Skalákem a Daníkem směr Centrum Chodov. Po práci tam za námi dorazil Míša. Každopádně to byl s Fífou asi shoppingový rekord. Pohybovali jsme se v obchoďáku až do 20 hod, což znamená, že večerní koupání už se dneska nekonalo. Naštěstí to Fífula nesl statečně a vše ve zdraví přežil. A my naštěstí taky. Dokonce už máme dárek pro Iana. Hurá!!!

středa 8. dubna 2009

Stylové občanky

Nebudu to protahovat a prodlužovat detaily typu „chcalo až praštělo“ apod. Prostě máme ode dneška s Verun nové OP. Stejně tak ode dneška doufáme, že se brzy najde důvod je opět změnit. Fotografie na nich jsou totiž stylové, ovšem ve stylu místního „fotoateliéru“. (Prostě slovy hnusné.) Tak snad ta změna přijde někdy dřív než s dalším dítětem. Každopádně k tomuto příspěvku rozhodně nebude žádná fotodokumentace ;o))

úterý 7. dubna 2009

Večerní plavání

Dneska jsme si dali Fífovo plavání až na večer, aby se ho mohl zúčastnit i Míša. No a před tím jsme zajeli navštívit Evičku a malého Adámka. Podrobněji si o tom můžete přečíst u Fífuly na webu ;o)) A jelikož tam má i fotky a video, tak budete i pěkně čubrnět.

pondělí 6. dubna 2009

Jak si zpestřit den?!?

Stává se to určitě jednou, maximálně dvakrát za 10 let, ale přišlo to. Bůh ví, co jsem snědla, nebo jakého bacila jsem to potkala, každopádně jsem si noc, zatím stále plnou vstávání kvůli kojení, proložila ještě četnými a rychlými procházkami na záchod. Pochopitelně, když to člověk nejméně potřebuje! Místo analyzování jsem si šla lehnout a od 21 hod začala s procházkami. V 1 v noci jsem si k tomu přidala akci blinkací. Prostě ideál. Ráno jsem měla pocit, že je Fífa 2x těžší než obvykle a že budu za chvíli spát ve stoje. Tak s námi raději Míša zůstal doma. Brzy ráno mi zajel pro rohlíky, abych měla z čeho načerpat energii, a hned, jak z „home office“ udělal to nejnutnější, vzal si na starost i Fífulu. Naštěstí se situace jen zlepšovala a „nemoc“ ustupovala. Jak říkala Verun, holt se musím opičit a používat stejné hubnoucí metody jako ona. Snad to ale u mne bylo poprvé a naposled.

sobota 4. dubna 2009

Hurá do Harrachova!!!

Svaz provozovatelů lanovek a vleků zakončoval sezónu, a tak nás Verun vytáhla do Harrachova. Ona už tam byla od včerejška, aby si stihla večer pořádně zatrsat. No a my za ní jeli v podstatě proto, aby mohla nakojit Daníka a zůstat ještě další den ;o)) Mise byla splněna, počasí nám vyšlo nádherně, takže jsme si to, co se procházky týče krásně užili.

Dokonce nám kluci (včetně Skaláka) valnou část cesty tam i zpět prospali. No a když byl Skalák náhodou vzhůru, popisoval nám, jak si s Daníkem ten samostatný večer krásně užili. Jakož i noc před tím a před tím, neboť Skalák je hlavním aktérem v kauze odstavování od nočního kojení. Jde mu to výborně, už má v rukávu pár triků, třeba na přesprosté „ukolébavky“, které zaručeně zaberou apod. ;o))

Mimochodem o tomto výletu se na svém webu zmínil i Fífa.

Jó a „čistě náhodou“ jsme tam potkali Tulachovy. Dělali sice, že nás nevidí, ale my se nedali, a tak jsme poznali malého Toníčka (i když proti Filípovi už je to velký kluk!).

pátek 3. dubna 2009

Linda má narozeniny

Dnešek nám měla zpestřit večerní oslava Lindiných narozenin. Nebylo by to tak hrozné, jen jsem cestou potřebovala natankovat a nějak se nám to nepodařilo vychytat. Takže si Fífa docela dlouho pobrečel v autě v autosedačce. Začínám mít obavy, jestli ho do ní vůbec někdy ještě dostaneme.

Ačkoli jsme se nevyhnuli kojení v závěru cesty, k Lindě a Jiřímu jsme i tak dorazili jako první. A tak jsme taky po čase odešli. Hned poté, co jsme se pozdravili se všemi somadími tetami a strejdy. Každopádně další akce, kterou jsme zvládli relativně na výbornou (pokud neberu cestu v úvahu.)

čtvrtek 2. dubna 2009

Plavání s Daníkem

Verun s Daníkem začínají další lekce plavání a hned ze začátku je Verun nachlazená. Neboli těsně po vyléčené nemoci. Jelikož nechce riskovat, že by se rýma či teplota vrátily, domluvily jsme se, že do 4lístku vyrazíme společně a kluky si na chvíli prohodíme. Do vody půjdu já s Daníkem a ona zatím pohlídá Fífulu. Nebyl to špatný nápad. Jen v takovém případě musíme překonat veškerou zvědavost a být s těmi našimi ratolestmi opravdu odděleně. Jakmile totiž Daník zahlídl mámu na břehu bazénu, už ztratil pozornost a ohlížel se po ní i po zbytek hodiny, kdy už byla schovaná v šatně. Aspoň jsme pro příště o trochu chytřejší.

středa 1. dubna 2009

Apríl

Máme tu další nový měsíc. 1. duben - je potřeba si z někoho vystřelit. Taťka nám sms o tom, že se Filípo přetočil z bříška na záda, docela sežral. Honza Beaňák apríl o tom, že dohodnutý oběd na Floře se nekoná, taky. Nakonec jsme přeci jen společně poobědvali, zatímco Fífa krásně spinkal. A jelikož jsem si při čekání na Honzuláka stihla koupit boty, které potřebovaly vyměnit, zlákalo mne to ještě na Smíchov, kde jsem našla tu správnou velikost i mnohé jiné kousky jako kalhoty či trička apod. S Fífulou jsem musela zariskovat a vzít všechno bez zkoušení. A vyplatilo se ;o)) Chvíli mi na Smíchově při shoppingu s Fífou pomohla i Klárka z iDnesu, kterou jsme tam náhodou potkali. A pak že se s dětmi nedá nakupovat ;o)