pondělí 29. května 2006

Hlásím upgrade

Tak jsem se po letech dokopal k tomu, abych si konečně pořídil motorku novější, silnější, rychlejší, hezčí, lepší, prostě tuto:
Pro znalce, je to Suzuki GSF 650S (Bandit), model 2005.

pondělí 1. května 2006

Scotland 2006

Ve dnech 11. - 17. dubna roku 2006 jsme s přáteli (občas nevím, jestli to slovo nemám dávat do uvozovek, takoví to jsou někdy "kamarádi", ale stejně bych je nevyměnil) navštívili Skotsko. Výprava se uskutečnila ve složení (podle abecedy): já, Michal, Peťa, Soňa a Verča. Do Skotska, konkrétně Edinburghu, jsme se dostali letecky s přesednutím v Londýně. O tomto výletu jsme začali uvažovat někdy před Vánoci roku 2005, kdy jsme se střetli s kamarádkou Evou ze střední školy, která se tam šťastně provdala a pozvala nás na návštěvu (nebo jsme se možná pozvali sami, to už si přesně nepamatuji a není to podstatné). Původní myšlenka byla, že budeme u Evy a jejího muže (vím, jak se jmenuje, ale nebudu to psát, abych to jméno nezkomolil) přespávat doma, nicméně několik týdnů před odjezdem jsme zjistili (já teda ještě o několik týdnů později), že naši hostitelé v době naší dovolené odjíždějí na svou dovolenou. Já už jsem si začal představovat, jak strašné to bude, až zase budeme spát ve stanech, avšak Eva s manželem byli tak laskaví, že nám svěřili svůj dům do naší péče a nechali nás v něm týden bydlet. Na následujících řádcích se pokusím popsat naše zážitky.

11. dubna 2006 – Letecký den
V 7:10 jsme vyjeli s taťkou a mamkou (čili s Michalem a Soňou, pokud je ještě vůbec nutné to pořád opakovat) od Zeleného ptáka. Myslím, že bylo škaredě. Takže jsme byli tak zhruba připraveni na počasí, které nás tam mělo pravděpodobně čekat. V osm jsme přišli na letiště Praha – Ruzyně a o deset minut později jsme se postavili do dlouhé fronty na odbavení u přepážky 121. 8:20 přišel Peťa i s Verčou (neboli strejda i s tetou), takže jsme byli všichni.
Další procedury, které se odehrály na letišti, asi nebudou tak zajímavé, ale já jsem si je značil, neboť pro mě byly nové (kromě poznámky s časem 8:40 „Už mě serou“). Takže už jen ve stručnosti: 8:50 převzetí palubního lístku při současném odevzdání zavazadel (Michal 12 kg, Soňa 11 kg, Verča asi spoustu věcí zapomněla, takže jenom 7,2 kg, já jsem si vzal naopak i to, co jsem nepotřeboval – 12,1 kg, Peťa hezkých 10,1 kg), 9:20 jsme prošli všichni zdárně rámem a naše příruční zavazadla rentgenem, či co to tam mají, no a 9:35 jsme vstoupili na palubu letadla Airbus 319. 9:45 jsme se rozjeli a v 9:55 vzlétli. Od té chvíle je pro mě létání rutinou.
Ve čtvrt na jedenáct jsme přistáli v Londýně, Stanstedu. Bystřejší pochopili, že jsem právě přešel na londýnský čas. Na letišti jsme měli několik hodin času, takže jsme si stihli dát oběd, projít se po obchodech, nebo v nich několik desítek minut hrát hry na PSP.
O půl třetí jsme nastoupili do letadla Boeing 737-300. Dále by se nestalo prakticky nic hodného zaznamenání, až na to, že jsme náhodou odhalili druhou identitu Michala, který se ve Velké Británii a okolí vydává za Paola. Hlásil se totiž k němu nějaký jeho známý, ale Michal alias Paolo před námi dělal, že ho nezná, takže spolucestující odešel s rozpaky dál hledat si své místečko v letadle. Během toho výletu jsem vůbec zjistil, že Michal je tajemnějším člověkem než by se mohlo zdát, a bylo s podivem, že jsme se mohli volně procházet letištními halami bez přímého dohledu ozbrojených složek.
15:55 jsme přistáli v Edinburghu. Po přistání jsme řešili dopad letu ve výškách na tvar plastových lahví. Sonina flaška byla totiž trochu zdeformovaná, tak jsme si říkali, jak k tomu asi tak mohlo dojít. V 16:40 jsme začali ukrajovat první míle naším vypůjčeným vozem VW Passat s poznávací značkou AK06LGX. Cestou do East Saultonu jsme ještě nakoupili v Lidlu, někteří z nás vůbec poprvé v životě. A ve čtvrt na sedm jsme pak konečně stanuli před naším dočasným útočištěm.
Po vstupu a částečném zabydlení se v útulném, avšak dosti chladném domečku, jsme našli několikastránkový elaborát, který pro nás sepsala Eva. Týkal se prakticky všeho, co nás mohlo v jejím domě potkat a případně překvapit. Bylo vidět, že myslela v podstatě na všechno a skoro na nic nezapomněla. Takže jsme se dozvěděli, jak vytopit dům (ve smyslu, aby v něm bylo teplo, čehož jsme po třech dnech dosáhli), jak pouštět televizi a vodu v koupelně, co je v lednici apod. Jak by byl život snazší, kdyby měl člověk ke všemu takový detailní návod…

12. dubna 2006 – Sick of it all
Ačkoliv snaha, byť nepatrná, byla, nikdy se nám nepodařilo vyjet ráno dříve než v deset hodin. Ten den jsme měli v plánu cestu do Glasgowa. Vyrazili jsme tedy v 10:20 a vezla nás Verča. Se skotskou šetrností jsme se setkali během našich cest autem, kdy jsme poznali, že hospodární Skotové se rozhodli neplýtvat zbytečně asfaltem a vystavěli si dosti úzké silnice. Někdy proto bylo putování pro naši posádku značně dobrodružné, neboť jsme míjeli, ať už stojící nebo jedoucí auta, doslova o příslovečný vlásek, řekněme třeba můj, aby bylo dokreslení těchto dramatických situací dostatečně zřejmé.
Těsně před polednem jsme zaparkovali v Buchannon Car Parku a vyrazili do města. Bylo dost škaredě, někteří Skotové nás přesto ohromovali tím, že chodili v tričkách. V Glasgowě jsme navštívili náměstí George Square, viděli jejich katedrálu a hřbitov nad městem. Ten byl docela hezký. V tom pošmourném počasí to bylo docela logické místo k prohlídce.
Nevím, co bych dále k tomuto městu dodal. Edinburgh, který jsme navštívili další den, nám přišel o mnoho hezčí. Zase bychom to ale nemohli být my, abychom i v tomto nepříliš atraktivním městě nezažili zajímavou historku. Hlavně teda Veronika. Přijde mi s ohledem na další události toho týdne dost indiskrétní rozepisovat to, co se jí stalo, pouze tedy naznačím rovnicí, že hospoda „Dows“ + home made soup = 5x zle nedobře.
Zbytek dne už v deníčku zaznačený nemám, takže se asi nic zvláštního nedělo.

13. dubna 2006 – Chůze, chůze, zase ta chůze a hlad
Tentokrát jsme vyrazili až za deset minut jedenáct. Jak již bylo výše naznačeno, cílem naší cesty byl toho dne Edinburgh. Toto město bylo docela blízko, takže jsme již za ? hodiny hledali vhodné parkoviště. Asi v 11:35 jsme vyrazili na zpočátku procházku městem, pak to byla prostě sprostá několikahodinová túra bez přestávky na jídlo, neboť Skotové jsou disciplinovaní a chodí se do restaurací najíst pouze v určených hodinách, takže zřejmě jen v době 12:00-13:00 a pak pravděpodobně někdy večer. My jsme toto samozřejmě netušili a až v půl čtvrté se nám podařilo nalézt restauraci, která se těmito zvyky neřídila, a to asi proto, že byla italská. Tam jsme trochu poškádlili žaludky a šli vstříc další chůzi. Během toho dne jsme mimochodem tedy viděli Edinburghský hrad, nějakou jejich slavnou ulici Royal Mile, další katedrálu a několik whisky shopů.
To ale nebylo nic proti našemu grandióznímu výjezdu z parkoviště. Přišli jsme totiž asi o půl osmé k autu a zjistili, že strážní budka hlídačova je zavřená. Dostalo se nám pod kůži asi taky něco z té skotské šetřivosti, protože jsme se radovali, že tak aspoň něco uspoříme. Nastoupili jsme do auta a začali se blížit k výjezdu. Budka se však jako na potvoru otevřela a z ní vylezl hlídač. Chvíli jsme se na sebe s parkovišťákem dívali, teda hlavně ti, co seděli na pravé straně vozu, a jelikož jsme nabyli pocitu, že nám byl umožněn bezplatný průjezd, tak jsme nezastavovali a jeli pryč. Náš pocit však byl jiný než pocit velkého manažera malého parkoviště, protože ten nám skočil na auto, čímž nám dal najevo, že by nějakou tu libru rád za své služby viděl. Potvrdil to i následující rozhovor:
Hlídač – „You have to pay something!“
Michal (alias Paolo) – (nechápavě) „Really??? How much?“
Hlídač – (po chvíli přemýšlení a počítání) „5 pounds 10 pences“
Posádka ve voze dává složitě dohromady požadovanou sumu.
Do rozhovoru se vložil a tímto ho zakončil Honza, čili já – „Dejte mu 5,20, ať už jde do prdele“.
Ten den jsme ještě někde koupili dárek pro našeho kamaráda Jirku, a to hezkou skotskou čepku s vlasy a dostali jsme s Michalem ponaučení, že není vhodné příliš nahlas chválit krásu skotských prodavaček, zvláště pokud vás slyší, mohly by se z nich vyklubat Češky.

14. dubna 2006 – SPB
Standardní výjezd o půl jedenácté, cílem byly nějaké hrady, především Stirling. Cestou jsme se stavili ještě na Rosslin, na který jsem se už dlouho těšil a nadšeně jsem o něm už dlouho všem vyprávěl, na místě nás však čekalo pouze lešení, pod kterým se skrýval tento údajně krásný chrám, či co to vlastně mělo být. Takže jsme po čtvrt hodině vyrazili na další cestu s tím, že pamětihodnosti, které jsem chtěl ve Skotsku shlédnout, jsem tímto vyčerpal.
Pak byl teda ten Stirling, kde jsme pobyli asi hodinu a poté jsme jeli poprvé vstříc nějaké té skotské přírodě, kterou ten den představovalo jezero Loch Lomond. Cestou jsme řešili, teda hlavně Peťa, nějakou myšlenku, kterou mám v notýsku poznačenou jako „ovce do kopce“, tenkrát mi přišla zřejmě docela zajímavá, teď už však nevím, proč jsem si to značil. Co bych řekl k samotnému jezeru Loch Lomond? Je velké, je v něm voda a ostrovy. Popojedem. V podvečer jsme se zastavili v nákupním centru, kde jsem si koupil své první a nejhezčí, jen trochu potrhané, ale zato značkové rifle (pro Pražáky džíny).
Večer… Večer jsme popíjeli, ostatně nebylo to poprvé, dávali jsme si dobrá skotská piva z Lidla nebo z Tesca, na tom zase tak nesejde, jako problematická se však později ukázala asi nepříliš kvalitní skotská whisky Bell’s. Její plíživý smrtící účinek jsem poznal jenom já, a to asi ve tři hodiny ráno. Tečka. Náladu jsme před spaním ale měli výbornou, což dokazuje to, že jsme, pokud si vybavuju byl u toho i Michal, zkoušeli něco jako skákání rockových hudebníků při koncertu do publika, které pro nás představovala ležící Verča. Peťovi se to už ovšem tak moc nelíbilo a Verči, jak jsme pak zjistili, taky ne.

15. dubna 2006 – Memory remains
Jak jsem uvedl, večer byla nálada výborná, možná až moc, ráno mě osobně však příliš dobře nebylo, a to nejen fyzicky. Nějak jsem zamlknul, zřejmě mě tížily vzpomínky na
nepříliš klidnou noc, a moc jsem toho tedy ten den nenamluvil ani nenapsal. Takže jen stručně. Vyjeli jsme výjimečně už o půl desáté (zrovna, když by se mi hodilo trochu déle si poležet), protože jsme měli v plánu dvoudenní cestu do skotské Vysočiny. V deset hodin jsme projížděli most Forth Road Bridge, který vede nad nějakým zálivem, pak jsme během toho dne dojeli k jezeru Loch Ness, viděli zříceninu největšího skotského hradu, jméno jsem si nepoznačil, ale bylo to stejné fiasko jako Rosslin, procházeli se kolem nějaké řeky s několika zdymadly ve vesnici Fort Augustus a pak se večer ubytovali v zařízení typu B&B ve městě Fort William, kde jsme si zašli na večeři. Co se týká počasí, bylo taky hnusně.

16. dubna 2006 – Highlands
Naše brzké odjezdy pokračovaly, vyrazili jsme totiž něco po půl desáté, počítám někam na sever nebo severovýchod (anebo někam jinam). V deset hodin jsme míjeli jezero Loch Linnhe, pokud jsem si to dobře poznamenal, kde jsme se zastavili a tam jsem viděl nejsnazší úlovek v dějinách, kdy totiž Peťa našel rybu, která na něj čekala na stole. Pravda, již nežila, ale evidentně byla před smrtí ve skvělé formě. Asi byla z nějakého dobrého oddílu.
Pak jsme dorazili ke Glen Coe Village, kde byl pozoruhodný Massacre Monument připomínající vyvraždění několika tamních obyvatel jinými obyvateli. Pokračovali jsme raději dál. Měli jsme v plánu zdolat nejvyšší skotskou horu Ben Nevis, bohužel nám však počasí nepřálo, proto jsme se dohodli, že nebudeme riskovat cestu lesuprostou horou bez buzoly, jak znělo varování v turistických průvodcích, a vybrali jsme si raději krátkou procházku k nějakým vodopádům. Vyrazili jsme kolem jedné hodiny, přičemž hned zpočátku vedly naše kroky poněkud chybným směrem, vydali jsme se totiž k nějakému stavení, odkud žádná stezka dále nevedla.

Vrátili jsme se tedy k autu a po pár metrech našli branku, kterou jsme prošli na cestičku vedoucí vzhůru do kopců. Zprvu to vypadalo na příjemnou procházku, pak však ona stezka byla čím dál kolmější, až jsme na jednom místě museli použít naši vytříbenou horolezeckou techniku, z čehož jsem zrovna dvakrát radost neměl. Opět jsme však byli nakonec limitováni počasím, neboť se rozpršelo, proto jsme se dohodli, že dojdeme k náhodně zvolenému kamenu a zpátky. Při sestupu jsme kromě počasí narazili na další pozoruhodný jev, a to Verčiny vibrující nohy. Tvrdila, že když se zastaví a napne nohy, tak jí začnou vibrovat. Zkoušel jsem to napodobit, ale moc mi to nešlo.
Za hodinu a půl už jsme seděli zase v autě a jeli vlastně zpět k East Saultonu. Během sestupu z kopce se mi už definitivně vrátila dobrá nálada, proto když jsem viděl, že si Soňa sundala v autě boty, tak jsem neváhal a vyzval ji na ponožkový souboj, který jsem s přehledem vyhrál. Cestou se samozřejmě zastavovalo, jednak kvůli větrání v autě a především kvůli pořízení skvělých záběrů skotské flóry a fauny.
Ve voze bylo celkem veselo, nicméně mě se ještě pořád občas vracely vzpomínky na předminulou noc a zejména na reakce, které mohly nastat. To, že jsme si užili legraci dokumentuje i to, že při jedné zastávce u silnice Michal tak dlouho popojížděl s autem a znemožňoval tím nastoupit Peťovi, až se před nás dostala asi kilometrová fronta vozidel, které vévodil kombajn a auto s lodí na přívěsu. Ti dva však hned zahnuli někam jinam, takže to zase tak vtipné nebylo.
V čase 18:02 – 18:05 jsme navštívili vesničku sousedící vedle East Saultonu, Gifford. Myslím, že jsme mu věnovali přesně ten čas, který si zasloužil.
Po chvíli jsme se setkali s Evou a jejím manželem, se kterými jsme pak strávili příjemný večer v nějaké restauraci pár mil od jejich domu.

17. dubna 2006 – Letecký den II.
Den poslední. Tentokrát jsme vyjížděli už ve čtvrt na osm, spěchali jsme totiž na letiště. V osm jsme vrátili auto; úplně čisté nebylo, to musíme přiznat, pár smítek se na zemi našlo. Celkový počet mil, který jsme s passatem najeli, činil 852,7. Z toho já tři a i to mi stačilo.
Nebudu rozepisovat všechny naše kroky letištěm, snad jen pro názornost zmíním váhu našich zavazadel při odletu: Michal 13,9 kg (+1,9 kg oproti příletu), Soňa 11,7 kg (+0,7 kg), já 12,6 kg (+ 0,5 kg a navíc outsize baggage), Verča 10,3 kg (+3,1 kg!!!), Peťa 12,3 kg (+2,2 kg – teta a strejda hodně nakupovali trička, mikiny apod.).
V Londýně při poslední osobní prohlídce a kontrole příručních zavazadel se mi potvrdilo, že s Michalem nebude něco v pořádku (to máme jeho druhou identitu jako Paolo, družné hovory s letištním personálem, které jsem doposud ani nezmínil, navíc prý už byl kdysi veden policisty se samopaly a kdoví, co nám ještě neřekl). Přišlo totiž, co se muselo stát, v jeho příručním zavazadle byla po důkladné kontrole nalezena nějaká ostrá zbraň, kterou si nechali na letišti na památku. Taťku nám vrátili.
A tak už pak nic nebránilo tomu, abychom v 16:03 SEČ přistáli všichni v Praze a udělali si fajfku u další země na mapě.

Stavební deník - 1

Dneska bylo v Praze krásně (sice trochu zima, ale sluníčko), vyrazili jsme tedy se Soníkem velmi krátce zkontrolovat naši (i Skalákovic) stavbu. Oproti posledně žádná změna u nás (aspoň si myslím), jen opravena chybička u Skaláků.

Pohled zezaduZadní pohled, vstup na zahradu, náš baráčekPohled zepredu - vlevo náš, vpravo Skalákovic