Po včerejším náročném dni bylo dnes vstávání pomalé a dlouhé. Na snídani jsme si dali párky a po ní následoval jungle speed. Asi že už nějaká tradice.
Dilema s dnešním programem bylo snad ještě větší než včera. Střídavě jsme tak vyráželi do Primoštenu či Šibeniku a střídavě ráno, v poledne či večer. Aspoň jsem díky tomu stihla napsat pohlednice. A nakonec jsme vyrazili dolů na "pláž", nejdříve D+D s lehátky později i Míša a já. Bára s Maxem se pořád rozhodovali a rozhodovali, až to dopadlo tak, že vyrazili na koloběžkách pro vajíčka, že udělají slibované palačinky. A taky že jo. My se zatím vystavovali nezdravému polednímu slunci a Míša učil Danouše házet žabky. Bez velkého úspěchu.
Po několikáté verzi Danoušova proslovu o nezdravém poledním slunci jsme přeci jen vyrazili na oběd. Bylo ovšem příliš brzy, a tak došlo na Domčou často zmiňovaný ping-pong. Čtyřhra mně a Míšovi moc nešla, ani v kolotoči jsme nebyli o moc lepší. Ještě že nám jde ten JS.
Palačinky byly výborné a při jejich konzumaci se znovu otevřela diskuse na téma dnešního výletu. Po obědě jsme dali pár her JS, po nich ještě "polední siestu" a zhruba 15 minut na to jsme vyrazili směr Šibenik. Pokud vám někdy bude Tom Tom v Chorvatsku říkat něco o ostré zatáčce vlevo, ignorujte ho. Stejně tak při hlášce "pokud to bude možné, otočte se".
Šibenik jsme prošli celkem rychle a zvládli jsme i pěknou vyhlídku "na větrné hůrce". Není nad to mít v takové situaci nějakou delší sukni ;o) Však uvidíte na fotografiích, Danouš tradičně udělal i pár skupinových. Prohlídku Primoštenu jsme zvládli ještě rychleji. Měli jsme totiž jasné cíle jako místní pekárnu (a jejich výborné zapečené rohlíky se slaninou a sýrem) a trh s ovocem a zeleninou. Nemohli jsme vynechat ani návštěvu místního "vyhlídkového" hřbitova. Po celou dobu našeho pobytu v Primoštenu nás pronásledovala "žena bez tváře" a Danoušova VELKÁ kamarádka. Asi je to hodně malé město. Veselou příhodu o chorvatských hlídačích parkoviště nebudu nijak zvlášť rozebírat. V podstatě by byli rádi, kdybychom s náklaďákem zaparkovali na centimetru čtverečním (aneb jak si dobře vydělat), ale zázraky my dělat neumíme :o((
Večer zašli kluci koupit od "naší české slečny" lístky na výlet na Krku a my zatím nachystaly véču. Jelikož kluci vyrazili na koloběžkách, zvládli to dost rychle na to, aby zbyl ještě čas na JS a dnes i novinku – Talisman.
Ten jsme hráli – poprvé a naposled (jak následně okomentoval Danouš) – až do 0:45. Vyhrál Max, mimo jiné možná proto, že například Danouš stále "nic nedělal" a ještě si na to stěžoval. No prostě žádný šlágr z toho nebyl, ale spinkat se nám bude dobře, protože jsme při hře snědli esíčka, salám, zeleninu…prostě co kdo zrovna položil na stůl. Bylo to náročné!
úterý 31. července 2007
pondělí 30. července 2007
Na ostrově – den čtvrtý
Budíček v 7.15... definitivně jsme však vstali až později, až po Danoušových "vtipných" hláškách o velounech, což výjimečně nebylo z jeho hlavy, ale Domčin nápad. O to raději to Danouš převzal a začal hojně používat, alespoň pro dnešek.
Vycházku pro pečivo, peníze, opalovací krém atd. jsme si dnes dali s D+D společně. Bára s Maxem už byli toho času na koloběžkovém výletě. Asi bych ani nemusela psát, že bylo vedro. Ale dneska bylo obzvlášť horko.
U tržiště jsme stihli krmení dravé zvěře (rozuměj krmení racků rybími vnitřnostmi). Pochopitelně jsme ty potvory z moře vytažené museli zkontrolovat. Vypadalo to moc dobře. Ovšem jídlo na dnešní den je již zajištěno. Tak jen si vybrat pečivo na snídani a hurá do směnárny a zpět. Cestou jsme ještě udělali velké "jéééé" na zeleného metalízovaného megabrouka, který se nám snažil zkřížit cestu. Snad jej ostatní budou taky jenom okukovat. Vůbec jsme jej totiž z chodníku nikam nepřemístili, jak je našim dobrým zvykem. U snídaně jsme odhalili malý komunikační šum týkající se pečiva pro Báru a Maxe. Ale zvládli jsme to i tak.
Pak následovalo velké rozhodování. Vydat se s ostatními na rodinný výlet či nikoli?? Toť oč tu běží! A tak jsme chvíli dělali drahoty a nakonec se uvolili sdílet čas společně. Třeba by nám mohl zbytek chybět. Teda hlavně auto, kdyby se nikdo nevrátil. Takže jsme vlastně souhlasili s cestou do Segetu za Vránovic sestřenicí Veronikou a jejími rodiči. A do vesnice za Trogirem za Bářinou maminkou na večeři.
TomTom nemá Chorvatsko ještě úplně v malíčku, takže naše cesta za Veronikou byla poněkud klikatá. Ale dojeli jsme! A byly tam i stánky s párky. Ale o tom až později.
Danoušovi příbuzní si nás naštěstí vyzvedli už na parkovišti před stylovým komunistickým hotelem (zřejmě největším v okolí), který jsme měli – asi bohužel - tu možnost si prohlédnout i zevnitř. Cesta byla dlouhá, i tak mám pocit, že jsme nestihli všechny novinky ze Slovenska i z Hostivic. (Doteď nevím, komu z rodu Vránů udělit cenu za nejvíce vyřčených slov. Že by vliv genetiky??)
Na pláži nás slovenská vítací četa seznámila s vychytaným systémem "plážování se ve stínu i na sluníčku". (...se máme ještě co učit!) No a pak? Pak jsme se seznamovali s místními atrakcemi. Kromě stánků s párky zde totiž nabízeli také jízdu na banánu, gumách či let s padákem, skútry apod.
Po výborném obídku, Danouš dokonce našel své oblíbené fishchips ;o) a ostatní se taky nekompromisně přejedli, se vytvořily skupinky. Jako první se na jízdu na gumách vydali Danouš, Míša a moje maličkost. Držkovou jsme si dali jen já a Míša, Danouš se držel zuby nehty (teda hlavně rukama, takže si pak ještě 2 dny při umývání nádobí stěžoval, jak ho ta sedřená místa štípou. Au, au!). Masáž zadku, řádný průplach očí solným roztokem a testování hlasivek si už dali komplet všichni. A je dost možné, že se něco z toho podařilo zachytit Domče na kameru. To ještě zjistíme. Tuto krásnou atrakci si následně vyzkoušeli Max s Bárou a Veronikou. Myslím, že zážitek měli zhruba podobný, držkovou si v této skupince dal stylově pouze Max, který se po hlavě vrhl na Veroniku a pak se asi raději pustil.
Na cestu k nebesům se dnes vydali Míša, Danouš a Domča. (Asi se rádi vznáší v oblacích ;o)) Ovšem dalo to zabrat, než se v tomto složení dopočítali na 200 kg, které byly limitem pro uvázání na 1 padák. No ukecali to. I když Bůh ví, co znamenalo to kapitánovo významné mlčení?!? Whatever... Prostě stojím na člunu, oni tam někde hodně vysoko visí na padáku a já se to snažím natočit. To byl výsledek. Takže i tento, jistě krásný zážitek, možná zůstane na nějakém dlouhodobém nosiči (minimálně dlouho zůstane na té videokazetě ;o)). Ačkoli musím poznamenat, že jsem se střídavě mezitím snažila zachytit i Maxe a Báru dovádějící na skútru.
Pochopitelně jsme se někde mezi tím vším stihli ještě trošku slunit a jen tak zlehýnka osvěžit ve vodě. Ale opravdu jen zlehýnka, protože zdaleka nedosahovala úrovně, na kterou jsme z Rogoznnice zvyklí! No a když si tak s Míšou sedíme u koktejlů a imitujeme vyklidněné milionáře, přijdou D+D s tím, že bychom už měli vyrazit do Trogiru a na večeři. Co naplat, kamarády nezabiješ (alespoň prozatím teda ještě ne).
Takže šup šup do Trogiru...hmmm moc hezké...hmmm pamětihodnosti...hmmm fotečka, jedna, dvě...hmmm zmrzlinka (teda jen Míša, Danouš to měl kvůli slečně prodavačce zakázané, nebo to bylo jinde?)...hmm jachtičky (tak jsme si je zase spravedlivě rozdělili)...a hmmm, neměli bychom rychle zakoupit pití, ovoce a zeleninu???
Ufff, to jsme to rychle zvládli. Šikulky! Tak teď už hurá za Bářinou mamkou na večeři. Kdybyste tam někdy náhodou jeli, tak se stačí orientovat podle odpadků. Jakmile jich bude málo, jste špatně a vracíte se zpět na start. Asi jsem zapomněla dodat, že cestou jsme přibrali další auto s Bářinými kamarády Darjou, Tomášem, Janou a Pavlem. Tak teď je to komplet.
Po rychlé kontrole terásky a "téměř" skupinovém fotu jsme se vydali zkontrolovat místní kaskádovité pláže. Vypadalo to moc pěkně, hlavně to byla konečně zase čistá voda (i když koupat se rozhodla cca jen polovina z nás). Jen kdyby to zpátky nebylo tolik do kopce. Ještě že nám odměnou byla výborná večeře. Maličké rybičky (prý se jim říká "moly" – jak asi říkají molům??) byli prostě neodolatelné a k tomu nějaké to pečivo a zelenina. Plus diskuse Danouše a Domči o nejdokonalejším způsobu krájení rajčat. Po rybičkách přišly na řadu i stejky, prý taky velmi chutné (to já už netestovala). Každopádně si tam tak sedíme a pochutnáváme za doprovodu Danoušových argumentů pro výhody krájení zleva či zprava a najednou koukáme, jak nám tam nějaký týpek okoukává Previi. Kluci nejdříve pochvalně kývou hlavou, jaký je to znalec, když jej zajímá právě toyota, nicméně když se týpek začal stejnou měrou zajímat i o kamarádovic Peugeota, pojali jsme podezření, že něco není v pořádku. A taky že jo. Pán na nás prostě a jednoduše volal chorvatskou policii, protože jsme stáli na "JEHO" parkovacím prostoru. A že byl fakt velký a neoznačený! Whatever. Kluci šli taktně přeparkovat, a manžel Bářiny mámy – my s Danoušem mu říkáme prostě František Čížek (fakt nevíme, proč se jmenuje zrovna Martin Košek) – si šel s panem "majitelem Chorvatem" vyměnit pár – možná i chorvatských – slov. Tím jsme však považovali celou situaci za vyřešenou a vrátili se zpět ke konzumaci všeho, co ještě nikdo nesnědl ;o)
Tak nějak došlo taky na degustaci vína pana domácího. Velmi kvalitní produkt, po kterém prý se mohou Češi utlouct. Nás však ani po opravdu dlouhém zvažování nenapadlo, jak víno upravit tak, aby bylo pitelné, a tak jsme si s dovolením nic nekoupili. Nicméně jsme si u té příležitosti vyslechli Danoušovu teorii difuse plastových lahví s vodou v nich obsaženou. A když jsme tuto problematiku rozebrali už opravdu ze všech stran, nezbylo než se vydat na cestu k domovu.
Sedáme takhle do auta a co nevidíme. Vůz chorvatské police! Panu nervnímu domorodci se lehce zajiskřilo v oku! Františku Čížkovi už se asi trošku sevřela pěst. Prostě, kdybych chtěla zveličovat a přehánět – čili rybařit – byla by z toho hotová rvačka. Já se však k něčemu takovému nesnižuju, a proto upřímně napíšu, že došlo jen na výměnu pasů a krutých pohledů. Možná nám páni policisté něco řekli, ale v chorvatštině si mohli říkat, co chtěli ;o)) Výsledkem bylo pouhé zdržení, které ve srovnání s tím, co nám způsobily zácpy při cestě do Trogiru, bylo naprosto zanedbatelné. Krátili jsme si cestu nočním focením, ale vypadalo to, že se tím spíš jen zdržujeme a fotografický výsledek byl v podstatě nulový, tak jsem toho nakonec nechala.
Poslední perlička přišla v Rogoznici. Ve městě byl nějaká velká sláva. Policisté nám oznámili, že projedeme leda tak za 2 až 3 hodiny (po všech dnešních zážitcích nemyslitelné) nebo že se můžeme vrátit zpět. Čili vycouvat zpět jednosměrnou a protlačit se přes další auta, která si jela pro stejnou informaci. Holt někdy by stačilo postavit se o kousek dál, že páni policisté!! Jen ještě poznamenám, že jsme tím naším couváním v jednosměrce vyděsili naši českou slečnu prodejkyni zájezdů na Krku. Ale nakonec jsme si všechno vysvětlili a mohli jsme už vážně na kutě!
Vycházku pro pečivo, peníze, opalovací krém atd. jsme si dnes dali s D+D společně. Bára s Maxem už byli toho času na koloběžkovém výletě. Asi bych ani nemusela psát, že bylo vedro. Ale dneska bylo obzvlášť horko.
U tržiště jsme stihli krmení dravé zvěře (rozuměj krmení racků rybími vnitřnostmi). Pochopitelně jsme ty potvory z moře vytažené museli zkontrolovat. Vypadalo to moc dobře. Ovšem jídlo na dnešní den je již zajištěno. Tak jen si vybrat pečivo na snídani a hurá do směnárny a zpět. Cestou jsme ještě udělali velké "jéééé" na zeleného metalízovaného megabrouka, který se nám snažil zkřížit cestu. Snad jej ostatní budou taky jenom okukovat. Vůbec jsme jej totiž z chodníku nikam nepřemístili, jak je našim dobrým zvykem. U snídaně jsme odhalili malý komunikační šum týkající se pečiva pro Báru a Maxe. Ale zvládli jsme to i tak.
Pak následovalo velké rozhodování. Vydat se s ostatními na rodinný výlet či nikoli?? Toť oč tu běží! A tak jsme chvíli dělali drahoty a nakonec se uvolili sdílet čas společně. Třeba by nám mohl zbytek chybět. Teda hlavně auto, kdyby se nikdo nevrátil. Takže jsme vlastně souhlasili s cestou do Segetu za Vránovic sestřenicí Veronikou a jejími rodiči. A do vesnice za Trogirem za Bářinou maminkou na večeři.
TomTom nemá Chorvatsko ještě úplně v malíčku, takže naše cesta za Veronikou byla poněkud klikatá. Ale dojeli jsme! A byly tam i stánky s párky. Ale o tom až později.
Danoušovi příbuzní si nás naštěstí vyzvedli už na parkovišti před stylovým komunistickým hotelem (zřejmě největším v okolí), který jsme měli – asi bohužel - tu možnost si prohlédnout i zevnitř. Cesta byla dlouhá, i tak mám pocit, že jsme nestihli všechny novinky ze Slovenska i z Hostivic. (Doteď nevím, komu z rodu Vránů udělit cenu za nejvíce vyřčených slov. Že by vliv genetiky??)
Na pláži nás slovenská vítací četa seznámila s vychytaným systémem "plážování se ve stínu i na sluníčku". (...se máme ještě co učit!) No a pak? Pak jsme se seznamovali s místními atrakcemi. Kromě stánků s párky zde totiž nabízeli také jízdu na banánu, gumách či let s padákem, skútry apod.
Po výborném obídku, Danouš dokonce našel své oblíbené fishchips ;o) a ostatní se taky nekompromisně přejedli, se vytvořily skupinky. Jako první se na jízdu na gumách vydali Danouš, Míša a moje maličkost. Držkovou jsme si dali jen já a Míša, Danouš se držel zuby nehty (teda hlavně rukama, takže si pak ještě 2 dny při umývání nádobí stěžoval, jak ho ta sedřená místa štípou. Au, au!). Masáž zadku, řádný průplach očí solným roztokem a testování hlasivek si už dali komplet všichni. A je dost možné, že se něco z toho podařilo zachytit Domče na kameru. To ještě zjistíme. Tuto krásnou atrakci si následně vyzkoušeli Max s Bárou a Veronikou. Myslím, že zážitek měli zhruba podobný, držkovou si v této skupince dal stylově pouze Max, který se po hlavě vrhl na Veroniku a pak se asi raději pustil.
Na cestu k nebesům se dnes vydali Míša, Danouš a Domča. (Asi se rádi vznáší v oblacích ;o)) Ovšem dalo to zabrat, než se v tomto složení dopočítali na 200 kg, které byly limitem pro uvázání na 1 padák. No ukecali to. I když Bůh ví, co znamenalo to kapitánovo významné mlčení?!? Whatever... Prostě stojím na člunu, oni tam někde hodně vysoko visí na padáku a já se to snažím natočit. To byl výsledek. Takže i tento, jistě krásný zážitek, možná zůstane na nějakém dlouhodobém nosiči (minimálně dlouho zůstane na té videokazetě ;o)). Ačkoli musím poznamenat, že jsem se střídavě mezitím snažila zachytit i Maxe a Báru dovádějící na skútru.
Pochopitelně jsme se někde mezi tím vším stihli ještě trošku slunit a jen tak zlehýnka osvěžit ve vodě. Ale opravdu jen zlehýnka, protože zdaleka nedosahovala úrovně, na kterou jsme z Rogoznnice zvyklí! No a když si tak s Míšou sedíme u koktejlů a imitujeme vyklidněné milionáře, přijdou D+D s tím, že bychom už měli vyrazit do Trogiru a na večeři. Co naplat, kamarády nezabiješ (alespoň prozatím teda ještě ne).
Takže šup šup do Trogiru...hmmm moc hezké...hmmm pamětihodnosti...hmmm fotečka, jedna, dvě...hmmm zmrzlinka (teda jen Míša, Danouš to měl kvůli slečně prodavačce zakázané, nebo to bylo jinde?)...hmm jachtičky (tak jsme si je zase spravedlivě rozdělili)...a hmmm, neměli bychom rychle zakoupit pití, ovoce a zeleninu???
Ufff, to jsme to rychle zvládli. Šikulky! Tak teď už hurá za Bářinou mamkou na večeři. Kdybyste tam někdy náhodou jeli, tak se stačí orientovat podle odpadků. Jakmile jich bude málo, jste špatně a vracíte se zpět na start. Asi jsem zapomněla dodat, že cestou jsme přibrali další auto s Bářinými kamarády Darjou, Tomášem, Janou a Pavlem. Tak teď je to komplet.
Po rychlé kontrole terásky a "téměř" skupinovém fotu jsme se vydali zkontrolovat místní kaskádovité pláže. Vypadalo to moc pěkně, hlavně to byla konečně zase čistá voda (i když koupat se rozhodla cca jen polovina z nás). Jen kdyby to zpátky nebylo tolik do kopce. Ještě že nám odměnou byla výborná večeře. Maličké rybičky (prý se jim říká "moly" – jak asi říkají molům??) byli prostě neodolatelné a k tomu nějaké to pečivo a zelenina. Plus diskuse Danouše a Domči o nejdokonalejším způsobu krájení rajčat. Po rybičkách přišly na řadu i stejky, prý taky velmi chutné (to já už netestovala). Každopádně si tam tak sedíme a pochutnáváme za doprovodu Danoušových argumentů pro výhody krájení zleva či zprava a najednou koukáme, jak nám tam nějaký týpek okoukává Previi. Kluci nejdříve pochvalně kývou hlavou, jaký je to znalec, když jej zajímá právě toyota, nicméně když se týpek začal stejnou měrou zajímat i o kamarádovic Peugeota, pojali jsme podezření, že něco není v pořádku. A taky že jo. Pán na nás prostě a jednoduše volal chorvatskou policii, protože jsme stáli na "JEHO" parkovacím prostoru. A že byl fakt velký a neoznačený! Whatever. Kluci šli taktně přeparkovat, a manžel Bářiny mámy – my s Danoušem mu říkáme prostě František Čížek (fakt nevíme, proč se jmenuje zrovna Martin Košek) – si šel s panem "majitelem Chorvatem" vyměnit pár – možná i chorvatských – slov. Tím jsme však považovali celou situaci za vyřešenou a vrátili se zpět ke konzumaci všeho, co ještě nikdo nesnědl ;o)
Tak nějak došlo taky na degustaci vína pana domácího. Velmi kvalitní produkt, po kterém prý se mohou Češi utlouct. Nás však ani po opravdu dlouhém zvažování nenapadlo, jak víno upravit tak, aby bylo pitelné, a tak jsme si s dovolením nic nekoupili. Nicméně jsme si u té příležitosti vyslechli Danoušovu teorii difuse plastových lahví s vodou v nich obsaženou. A když jsme tuto problematiku rozebrali už opravdu ze všech stran, nezbylo než se vydat na cestu k domovu.
Sedáme takhle do auta a co nevidíme. Vůz chorvatské police! Panu nervnímu domorodci se lehce zajiskřilo v oku! Františku Čížkovi už se asi trošku sevřela pěst. Prostě, kdybych chtěla zveličovat a přehánět – čili rybařit – byla by z toho hotová rvačka. Já se však k něčemu takovému nesnižuju, a proto upřímně napíšu, že došlo jen na výměnu pasů a krutých pohledů. Možná nám páni policisté něco řekli, ale v chorvatštině si mohli říkat, co chtěli ;o)) Výsledkem bylo pouhé zdržení, které ve srovnání s tím, co nám způsobily zácpy při cestě do Trogiru, bylo naprosto zanedbatelné. Krátili jsme si cestu nočním focením, ale vypadalo to, že se tím spíš jen zdržujeme a fotografický výsledek byl v podstatě nulový, tak jsem toho nakonec nechala.
Poslední perlička přišla v Rogoznici. Ve městě byl nějaká velká sláva. Policisté nám oznámili, že projedeme leda tak za 2 až 3 hodiny (po všech dnešních zážitcích nemyslitelné) nebo že se můžeme vrátit zpět. Čili vycouvat zpět jednosměrnou a protlačit se přes další auta, která si jela pro stejnou informaci. Holt někdy by stačilo postavit se o kousek dál, že páni policisté!! Jen ještě poznamenám, že jsme tím naším couváním v jednosměrce vyděsili naši českou slečnu prodejkyni zájezdů na Krku. Ale nakonec jsme si všechno vysvětlili a mohli jsme už vážně na kutě!
neděle 29. července 2007
Na ostrově – den třetí
Dnes je služba v kuchyni na nás. Snídani jsme zvládli tak nějak všelijak. No minimálně teda to nádobí jo. A to už na nás čekali včera domluvení kajaci. Dopoledne jsme na ně vyrazili my s Domčou a Danoušem. Hezky jsme si objeli ostrov, rozhlídli se, kam všude by se ještě dalo jet a vrátili se zpět.
Bára s Maxem a dalšími dvěma páry (Darčou a Tomášem a Janou a Pájou) se do jízdy na kajacích pustili odpoledne. Dopoledne stihli prozkoumat Primošten.
Každopádně cestování kajaky nebylo tak náročné, jako jejich umístění zpět do stojanů. Sedíme si tak na terásce a hrajeme tradičních „30“, a v tom se ozve strašná rána. Myslím, že nikdo dlouho nepochyboval o tom, že to byl pád kajaků. Kluci se děsně nenápadně odplížili zpět před apartmán a v duchu „a je to“ se snažili kajaky zase nahodit do stojanů. A pak…jako by se nechumelilo (vždyť se taky nechumelilo)…zase sedíme na terase a hrajeme „30“ pouze s malou přestávkou na torteliny se sýrem a kečupem (<- máme přeci službu, tak je třeba vařit jednoduché jídlo). Dneska jsme se naučili ještě jungle speed (JS). A pro sichr jsme vyzkoušeli i kostkové scrabble. V JS zřejmě pravidlo o „štěstí v lásce – neštěstí ve hře“ moc neplatí. V kostkovém scrabble je to dost na hraně. Skóre bylo:
Dan - 97
Míša - 93
Já - 111
Domča – 111
Což znamenalo, že při rozdělení Veličkovi versus Vránovi jsme prohráli. Ale to už bylo dost pozdě a bylo nutné jít do moře a opalovat se.
Tentokrát všichni na lehátcích, všichni nahoře bez a všichni u bójek. Všichni teda myšleno jako já, Míša, Domča a Danouš, protože Bára s Maxem byli na těch kajacích, jak už jsem psala. A když to opalování Míšu přestalo bavit, pustil se do šnorchlování. A když se do toho pustil i Danouš, ocitly se rázem všechny mořské potvůrky ve velkém nebezpečí. Vytáhl takové ty potvůrky, co si hledají útočiště v ulitách. Dali jsme je do mělčiny a pozorovali, jak se „z toho srabu vyhrabou“. Chvíli jim trvalo, než se odvážili z ulity vůbec vytáhnout nohy. Překvapivě víc zaspeedoval ten, kterého Danouš vylovil až jako druhého. Stal se z něj jasný favorit na vítěze. Teda do té doby, než jej Danouš znovu vylovil a donesl zpět na mělčinu v domnění, že je to zbrusu nový úlovek. Tomu se říká mít peška. Snad toho živočicha nečekala další zrada.
V závěru druhé části slunění jsme se rozhodli navštívit Vránovic u jejich bóje. Se tam s nimi tak chvíli sluníme a sluníme, D+D se občas něčemu zasmějí, prý „jen tak, pro nic za nic“. No a když se pak rozhlédneme po okolí, je to už docela jiné okolí, než na začátku. Okolí o několik desítek metrů dál. Klasická Vránovina. Náš lehátkový geometrický útvar spojený rukama a nohama totiž závisel na jednom „chybujícím“ lidském faktoru – na Danoušovi.
Večer proběhla velká výprava na večeři. ...a bylo nás 10! Naštěstí jsme vyrazili včas, a tak jsme ulovili docela krásné místo, překvapivě všichni u jednoho stolu. Někteří zůstali u svého – rybiček a kalamár – jiní se pustili do čevapčiči, ražničí apod. Následoval průzkum místní „lidové kultury“. Pod tímto slovem se zde považovalo pozorování hry velmi podobně pétanque. Ale na pravidla jsme se snad radši ani neptali. No a se zmrzlinou na sukni jsem se s ostatními mohla vrátit zpět k apartmánu, kde jsme na velké terase pokračovali hraním JS. A to do té doby, než jsme rozlili baileys. Pak jsme raději hráli „30“ a snažili se přitom naplánovat zítřejší výlet do Trogiru. No a když jsme na terásce zůstali sami, vrátili jsme se k hraní JS. Nejdříve v jeho nové podobě s využitím (s)prostých slov. Opět do té doby, než jsme něco rozlili a tentokrát i rozbili. To už jsme zhodnotili, že je asi na čase, abychom vše ukončili a šli raději spát. A tak jsme taky udělali.
Bára s Maxem a dalšími dvěma páry (Darčou a Tomášem a Janou a Pájou) se do jízdy na kajacích pustili odpoledne. Dopoledne stihli prozkoumat Primošten.
Každopádně cestování kajaky nebylo tak náročné, jako jejich umístění zpět do stojanů. Sedíme si tak na terásce a hrajeme tradičních „30“, a v tom se ozve strašná rána. Myslím, že nikdo dlouho nepochyboval o tom, že to byl pád kajaků. Kluci se děsně nenápadně odplížili zpět před apartmán a v duchu „a je to“ se snažili kajaky zase nahodit do stojanů. A pak…jako by se nechumelilo (vždyť se taky nechumelilo)…zase sedíme na terase a hrajeme „30“ pouze s malou přestávkou na torteliny se sýrem a kečupem (<- máme přeci službu, tak je třeba vařit jednoduché jídlo). Dneska jsme se naučili ještě jungle speed (JS). A pro sichr jsme vyzkoušeli i kostkové scrabble. V JS zřejmě pravidlo o „štěstí v lásce – neštěstí ve hře“ moc neplatí. V kostkovém scrabble je to dost na hraně. Skóre bylo:
Dan - 97
Míša - 93
Já - 111
Domča – 111
Což znamenalo, že při rozdělení Veličkovi versus Vránovi jsme prohráli. Ale to už bylo dost pozdě a bylo nutné jít do moře a opalovat se.
Tentokrát všichni na lehátcích, všichni nahoře bez a všichni u bójek. Všichni teda myšleno jako já, Míša, Domča a Danouš, protože Bára s Maxem byli na těch kajacích, jak už jsem psala. A když to opalování Míšu přestalo bavit, pustil se do šnorchlování. A když se do toho pustil i Danouš, ocitly se rázem všechny mořské potvůrky ve velkém nebezpečí. Vytáhl takové ty potvůrky, co si hledají útočiště v ulitách. Dali jsme je do mělčiny a pozorovali, jak se „z toho srabu vyhrabou“. Chvíli jim trvalo, než se odvážili z ulity vůbec vytáhnout nohy. Překvapivě víc zaspeedoval ten, kterého Danouš vylovil až jako druhého. Stal se z něj jasný favorit na vítěze. Teda do té doby, než jej Danouš znovu vylovil a donesl zpět na mělčinu v domnění, že je to zbrusu nový úlovek. Tomu se říká mít peška. Snad toho živočicha nečekala další zrada.
V závěru druhé části slunění jsme se rozhodli navštívit Vránovic u jejich bóje. Se tam s nimi tak chvíli sluníme a sluníme, D+D se občas něčemu zasmějí, prý „jen tak, pro nic za nic“. No a když se pak rozhlédneme po okolí, je to už docela jiné okolí, než na začátku. Okolí o několik desítek metrů dál. Klasická Vránovina. Náš lehátkový geometrický útvar spojený rukama a nohama totiž závisel na jednom „chybujícím“ lidském faktoru – na Danoušovi.
Večer proběhla velká výprava na večeři. ...a bylo nás 10! Naštěstí jsme vyrazili včas, a tak jsme ulovili docela krásné místo, překvapivě všichni u jednoho stolu. Někteří zůstali u svého – rybiček a kalamár – jiní se pustili do čevapčiči, ražničí apod. Následoval průzkum místní „lidové kultury“. Pod tímto slovem se zde považovalo pozorování hry velmi podobně pétanque. Ale na pravidla jsme se snad radši ani neptali. No a se zmrzlinou na sukni jsem se s ostatními mohla vrátit zpět k apartmánu, kde jsme na velké terase pokračovali hraním JS. A to do té doby, než jsme rozlili baileys. Pak jsme raději hráli „30“ a snažili se přitom naplánovat zítřejší výlet do Trogiru. No a když jsme na terásce zůstali sami, vrátili jsme se k hraní JS. Nejdříve v jeho nové podobě s využitím (s)prostých slov. Opět do té doby, než jsme něco rozlili a tentokrát i rozbili. To už jsme zhodnotili, že je asi na čase, abychom vše ukončili a šli raději spát. A tak jsme taky udělali.
sobota 28. července 2007
Na ostrově – den druhý
Dnes jsme se pustili do testování pláží kousek dál od apartmánu. Ale ještě před tím jsme s Míšou ráno stihli udělat malý průzkum „města“. Vyfotili nějakého toho rybáře… you know... Cestou jsme potkali Maxe běžícího pro pečivo. Službu dnes měli Domča a Danouš.
Někde směr včerejší restaurace a dál jsme si našli „plážové“ místečko. Počítali jsme, že lehký stín za chvíli přejde a do té doby si krásně počteme. Ovšem to jsme se trošku přepočítali… Klukům to ale nevadilo, protože se vydali na průzkum mořských zvířátek. Pěkná hvězdice na ně čekala už u schůdků. Šnorchlovalo se sem a tam – zkrátka generální průzkum. Půjčování ploutví byl výborný nápad. Danoušova scénka „ploutevního“ vstupu nám na pořádnou dávku smíchu stačila.
Nicméně chladno v tom stínku bylo. To bychom neokecali. Čili logicky následoval přesun na slunnější části. Hned poté co Domča s Danoušem otestovali nafukovací lehátka. Po přesunu jsme je totiž testovali Míša, Bára a já.
Kvůli službě v kuchyni vyrazili Domča s Danoušem z pláže napřed, přichystat výborný obídek. Za odměnu jsme tedy D+D po obědě naučili hrát „30“. A jelikož máme na letošek zaplaceno šťastné manželství, D+D vyhrávali a vyhrávali. Odpoledne jsme využili nabídky přidat se k Báře, Maxovi a jejim známým a nechat se odvézt na místní největší pláž. Nebylo to špatné, ale chyběly tam stánky se zmrzlinou, koktejly apod. Tak jsme se chvíli slunili, ale pak přišlo takové jakoby pálení – u mne na obličeji u Míši klasicky na ramenou a zádech. A to my už dobře známe, proto jsme sbalili svých pár švestek a vyrazili zpět k apartmánu. Se zastávkou ve směnárně, obchodu a u stánků s ovocem (pro hroznové víno). D+D prý nás už z dálky viděli přicházet po mostě pěkně ze svých nově zakoupených lehátek, na nichž se slunili u jedné z bójek.
Patřičně jsme se s nimi přivítali, Míša s Domčou možná víc než by oba chtěli (opalování nahoře bez je holt risk ;o)). V průběhu večeře dorazili i Bára s Maxem a melounem (sláva, všichni totiž měli obavu, že meloun koupí „ti druzí“ a už hrozilo, že dneska žádný nebude).
Po večeři jsme se s Domčou a Danoušem vydali na průzkum místních zmrzlin a výletů lodí do parků Krka či Kornaty. Nechyběla ani vtipná scénka se smlouváním slevy (na 100 Kuna pro všechny). Venku nás pak odchytla nějaká slečna z Čech, která pro tuto lodní společnost taky prodávala s nabídkou slevy 10 Kuna z každého lístku. Trošku nám tím zamotali hlavu, ale nakonec jsme si to s Danoušem všechno vysvětlili a shodli se, že by možná při delším vyjednávání vyšla slečna z Čech levněji ;o)) Nu což, snad příště.
Večer bylo posezení na „velké“ terase, která patřila k naší ubytovně. Spolu s Bářinými známými Darčou a Tomášem, s nimiž jsme dneska byli na pláži. Holt krásný a náročný den...
Někde směr včerejší restaurace a dál jsme si našli „plážové“ místečko. Počítali jsme, že lehký stín za chvíli přejde a do té doby si krásně počteme. Ovšem to jsme se trošku přepočítali… Klukům to ale nevadilo, protože se vydali na průzkum mořských zvířátek. Pěkná hvězdice na ně čekala už u schůdků. Šnorchlovalo se sem a tam – zkrátka generální průzkum. Půjčování ploutví byl výborný nápad. Danoušova scénka „ploutevního“ vstupu nám na pořádnou dávku smíchu stačila.
Nicméně chladno v tom stínku bylo. To bychom neokecali. Čili logicky následoval přesun na slunnější části. Hned poté co Domča s Danoušem otestovali nafukovací lehátka. Po přesunu jsme je totiž testovali Míša, Bára a já.
Kvůli službě v kuchyni vyrazili Domča s Danoušem z pláže napřed, přichystat výborný obídek. Za odměnu jsme tedy D+D po obědě naučili hrát „30“. A jelikož máme na letošek zaplaceno šťastné manželství, D+D vyhrávali a vyhrávali. Odpoledne jsme využili nabídky přidat se k Báře, Maxovi a jejim známým a nechat se odvézt na místní největší pláž. Nebylo to špatné, ale chyběly tam stánky se zmrzlinou, koktejly apod. Tak jsme se chvíli slunili, ale pak přišlo takové jakoby pálení – u mne na obličeji u Míši klasicky na ramenou a zádech. A to my už dobře známe, proto jsme sbalili svých pár švestek a vyrazili zpět k apartmánu. Se zastávkou ve směnárně, obchodu a u stánků s ovocem (pro hroznové víno). D+D prý nás už z dálky viděli přicházet po mostě pěkně ze svých nově zakoupených lehátek, na nichž se slunili u jedné z bójek.
Patřičně jsme se s nimi přivítali, Míša s Domčou možná víc než by oba chtěli (opalování nahoře bez je holt risk ;o)). V průběhu večeře dorazili i Bára s Maxem a melounem (sláva, všichni totiž měli obavu, že meloun koupí „ti druzí“ a už hrozilo, že dneska žádný nebude).
Po večeři jsme se s Domčou a Danoušem vydali na průzkum místních zmrzlin a výletů lodí do parků Krka či Kornaty. Nechyběla ani vtipná scénka se smlouváním slevy (na 100 Kuna pro všechny). Venku nás pak odchytla nějaká slečna z Čech, která pro tuto lodní společnost taky prodávala s nabídkou slevy 10 Kuna z každého lístku. Trošku nám tím zamotali hlavu, ale nakonec jsme si to s Danoušem všechno vysvětlili a shodli se, že by možná při delším vyjednávání vyšla slečna z Čech levněji ;o)) Nu což, snad příště.
Večer bylo posezení na „velké“ terase, která patřila k naší ubytovně. Spolu s Bářinými známými Darčou a Tomášem, s nimiž jsme dneska byli na pláži. Holt krásný a náročný den...
pátek 27. července 2007
Na ostrově – den první
Po zdárném překročení Rakouských hranic následovala ještě cesta přes Slovinsko (to už řídil Míša a všichni ostatní to na chvíli zalomili – takže jsme nemuseli hrát žádné hry) a pak Chorvatsko (to už se k volantu dostal i Max). To už se Danouš prospal a měl dost energie na to, aby po nás systematicky vyžadoval hraní her. Jakýchkoli.
A tak jsme na chvíli zkusili slovní fotbal, ale to nějak končilo na zadní sedačce mezi Danoušem a Domčou. Tak co takhle hádat osoby?? Nejlépe nějaké známé. Nevím, jestli můžu nazvat hru jako úspěšnou, každopádně nám to vydrželo na delší dobu, hlavně díky Rampovi McKvakovi, Codeemu apod. (jo…tohle byly Danoušovy „záhadné osoby“). Pak jsme ještě hodinu odolávali Danoušovým svodům k výborné nové hře „hádej věc“. Ustáli jsme to a brzy již jsme byli na místě.
Losování pokojů proběhlo velmi rychle a hádejte co?!? Bez nápovědy… Aspoň jsme to měli blízko k ledničce. A hurá do plavek a do moře. Dneska jsme taky nikoho nechtěli trápit službou v kuchyni, takže se vyrazilo na večeři do restaurace – na rybičky a chobotničky a tak. Pak všichni překvapivě rychle odpadli a spinkali, jako bychom je zabili ;o)) Jen Domča, Míša a já jsme se ještě chvíli plácali ve vodě a pak tiše jako myšky taky hurá do hajan. Dobrou noc!
A pár fotek:
A tak jsme na chvíli zkusili slovní fotbal, ale to nějak končilo na zadní sedačce mezi Danoušem a Domčou. Tak co takhle hádat osoby?? Nejlépe nějaké známé. Nevím, jestli můžu nazvat hru jako úspěšnou, každopádně nám to vydrželo na delší dobu, hlavně díky Rampovi McKvakovi, Codeemu apod. (jo…tohle byly Danoušovy „záhadné osoby“). Pak jsme ještě hodinu odolávali Danoušovým svodům k výborné nové hře „hádej věc“. Ustáli jsme to a brzy již jsme byli na místě.
Losování pokojů proběhlo velmi rychle a hádejte co?!? Bez nápovědy… Aspoň jsme to měli blízko k ledničce. A hurá do plavek a do moře. Dneska jsme taky nikoho nechtěli trápit službou v kuchyni, takže se vyrazilo na večeři do restaurace – na rybičky a chobotničky a tak. Pak všichni překvapivě rychle odpadli a spinkali, jako bychom je zabili ;o)) Jen Domča, Míša a já jsme se ještě chvíli plácali ve vodě a pak tiše jako myšky taky hurá do hajan. Dobrou noc!
A pár fotek:
čtvrtek 26. července 2007
Odjezd na dovolenou
Odjíždět na dovolenou jsme měli ve čtvrtek o půlnoci. Čili normálka den v práci, pak dobalit vše, co jsem nezvládla den předtím a přivítat Janku s Dájou, které přijedou hlídat dům (snad).
Jak už to bývá, pochopitelně se do toho ještě něco přimíchalo, aby nebyla nuda. Tentokrát to byla moje maličkost v podobě slavné rádiové moderátorky (aspoň teda na 1 hodinu ;o)), déle mne nenechali). Ti, co poslouchají Expres Radio už možná někdy slyšeli o projektu ExpresYourself, kde se může přihlásit kdokoli (čili s-prostý lid) a odmoderovat si svou hodinu slávy (playlist si tvoříte sami). Takže na tohle já jsem se přihlásila (už nevím kdy) a asi více než před měsícem jsem to byla v rádiu nahrát. No a dneska to zrovna pustili. Pak už jen vyřešit, jak DĚSNĚ NENÁPADNĚ dostat všechny k rádiu. Skalákovic jsme přemlouvali půl hodiny, Jance jsme psali na mobil, který si nechala u nás na stole (naštěstí jsou Nehvizdy malé, takže se z průzkumu té naší vísky stihli vrátit včas). Míša pak ještě smskoval na všechny strany. Co vím, tak se chytli hlavně Danouš a Lumča. Raďa bohužel zrovna nebyla u PC. Škoda. Určitě by ji můj hlas v té daleké Africe pobavil ;o))
No byly to nervy, byly tam i nějaké chybičky a nervozita vyhrála, takže bylo poznat, že je to čtené (holt chybí mi ty roky praxe), ale jinak zajímavý zážitek. Doporučuju všem. Osobně jsem teda měla tu čest vidět reakce Skaláka, Verun, Janky a Dáji. Pochopitelně jsme dělali JAKOŽE NIC a měli puštěné rádio. Všem to trošku trvalo, než uvěřili svým uším, že to mluvím opravdu já, i když sedím s nimi v místnosti ;o)) Na závěr jsem sklidila potlesk ;o) Děkuji všem! Doufám, že jste se taky aspoň trošku pobavili.
Mezitím jsem teda nějak dobalila tašky s hrami, jídlem atd. Převlékla jsem holkám povlečení a už jsme v podstatě čekali na Vránovy. Ještě jsme si to trošku zkrátili výborným příspěvkem na idnesu – žebříčkem nejtrapnějších videoklipů – nasmáli jsme se všichni docela dost.
Vránovi nakonec přeci jen dorazili. Takže ta dovolená fakt nebyl žádný Vrána-vtip??! Za to akce s rakví jo. Nějak nám to všechno, včetně nás, vešlo do auta. Takže rakev do Chorvatska nejela a dala si týden hezky u nás v Nehvizdech. A tak začala naše velká pouť za chorvatským sluníčkem. Po ČR řídil Danouš, takže my ostatní jsme mohli v klidu spinkat. Během cestování i tankovacích/čůracích pauz se nic zvláštního nestalo. Veselé historky přišly na řadu až na celnici.
Tak nějak nám totiž nesvítilo jedno světlo. (Tím se vysvětluje, proč na Danouše již delší dobu protijedoucí vozy blikaly.) Na české straně nás na to jen „zdvořile“ upozornili. Danouš se rozhodl, že to riskne, že to u Rakušanů projde… Ale oni nejsou zas tak blbí. A hlavně jsou docela nekompromisní. O tom, že jsme neměli reflexní vestu a riskovali tak pokutu, ani není třeba mluvit, že. Každopádně jsme rakouskou celnici vzali velkým obloukem a hurá zpět na benzínku vyměnit světlo. Akce trvala všehovšudy okolo 45 minut, využili jsme nápovědy z manuálu, přítele/servis na telefonu, rady všech členů posádky a také energii sbalenou na cestu v podobě řízků. Nakonec se to Danoušovi přeci jen povedlo vyměnit a mohli jsme pokračovat v cestě směr Chorvatsko. Ale to už byl v podstatě pátek…
Jak už to bývá, pochopitelně se do toho ještě něco přimíchalo, aby nebyla nuda. Tentokrát to byla moje maličkost v podobě slavné rádiové moderátorky (aspoň teda na 1 hodinu ;o)), déle mne nenechali). Ti, co poslouchají Expres Radio už možná někdy slyšeli o projektu ExpresYourself, kde se může přihlásit kdokoli (čili s-prostý lid) a odmoderovat si svou hodinu slávy (playlist si tvoříte sami). Takže na tohle já jsem se přihlásila (už nevím kdy) a asi více než před měsícem jsem to byla v rádiu nahrát. No a dneska to zrovna pustili. Pak už jen vyřešit, jak DĚSNĚ NENÁPADNĚ dostat všechny k rádiu. Skalákovic jsme přemlouvali půl hodiny, Jance jsme psali na mobil, který si nechala u nás na stole (naštěstí jsou Nehvizdy malé, takže se z průzkumu té naší vísky stihli vrátit včas). Míša pak ještě smskoval na všechny strany. Co vím, tak se chytli hlavně Danouš a Lumča. Raďa bohužel zrovna nebyla u PC. Škoda. Určitě by ji můj hlas v té daleké Africe pobavil ;o))
No byly to nervy, byly tam i nějaké chybičky a nervozita vyhrála, takže bylo poznat, že je to čtené (holt chybí mi ty roky praxe), ale jinak zajímavý zážitek. Doporučuju všem. Osobně jsem teda měla tu čest vidět reakce Skaláka, Verun, Janky a Dáji. Pochopitelně jsme dělali JAKOŽE NIC a měli puštěné rádio. Všem to trošku trvalo, než uvěřili svým uším, že to mluvím opravdu já, i když sedím s nimi v místnosti ;o)) Na závěr jsem sklidila potlesk ;o) Děkuji všem! Doufám, že jste se taky aspoň trošku pobavili.
Mezitím jsem teda nějak dobalila tašky s hrami, jídlem atd. Převlékla jsem holkám povlečení a už jsme v podstatě čekali na Vránovy. Ještě jsme si to trošku zkrátili výborným příspěvkem na idnesu – žebříčkem nejtrapnějších videoklipů – nasmáli jsme se všichni docela dost.
Vránovi nakonec přeci jen dorazili. Takže ta dovolená fakt nebyl žádný Vrána-vtip??! Za to akce s rakví jo. Nějak nám to všechno, včetně nás, vešlo do auta. Takže rakev do Chorvatska nejela a dala si týden hezky u nás v Nehvizdech. A tak začala naše velká pouť za chorvatským sluníčkem. Po ČR řídil Danouš, takže my ostatní jsme mohli v klidu spinkat. Během cestování i tankovacích/čůracích pauz se nic zvláštního nestalo. Veselé historky přišly na řadu až na celnici.
Tak nějak nám totiž nesvítilo jedno světlo. (Tím se vysvětluje, proč na Danouše již delší dobu protijedoucí vozy blikaly.) Na české straně nás na to jen „zdvořile“ upozornili. Danouš se rozhodl, že to riskne, že to u Rakušanů projde… Ale oni nejsou zas tak blbí. A hlavně jsou docela nekompromisní. O tom, že jsme neměli reflexní vestu a riskovali tak pokutu, ani není třeba mluvit, že. Každopádně jsme rakouskou celnici vzali velkým obloukem a hurá zpět na benzínku vyměnit světlo. Akce trvala všehovšudy okolo 45 minut, využili jsme nápovědy z manuálu, přítele/servis na telefonu, rady všech členů posádky a také energii sbalenou na cestu v podobě řízků. Nakonec se to Danoušovi přeci jen povedlo vyměnit a mohli jsme pokračovat v cestě směr Chorvatsko. Ale to už byl v podstatě pátek…
neděle 22. července 2007
Sekání trávy na zahradě (podruhé)
Dneska jsme si trošku pospali a po dobré snídani se pustili do velkého uklízení. Proběhlo taky velké prádlo (nějak se nám tady po těch návštěvách nahromadilo ;o)) a pak už překvapivě klepal Skalák, že bychom mohli posekat trávu. Tak dneska měl tu čest Míša. Opět máme fotky před a po… No travička už byla nádherná. Sice toho plevelu je tam zatím hafo, ale to se vytříbí. Teď je z toho pro změnu fotbalové hřiště ;o) Pak zase práce doma na počítači plus resty VKV plus Veruš se svým žehlením. Prostě tradiční nedělní odpoledne Za humny ;o)) Však to známe.
a zde nezbytná fotodokumentace:
a zde nezbytná fotodokumentace:
sobota 21. července 2007
Letiště a moravské grilování
Ráno jsme měli neobvyklý budíček… Malý Luka má - jako všechny děti - rád ranní vstávání ;o) Míša a Fraser dospávali včerejší skotskou Whiskey, tak jsme se s Evkou pustili do koupele toho našeho budíčku. Naše vana je úúúúžasně velká, ale Luka je na ni úúúúúžasně malý, takže nezbývalo než že jsem šla do vany s ním, přidržovat, aby nespadl, a Evka jej umývala. Šlo nám to výborně a Luka byl jak ze škatulky. Pak jsme v klídku posnídali a než Evka všechno sbalila, dali ještě nějaké ty cviky na nohy a apod. ;o)) Taky jsme Evce pustili malou ochutnávku stužkováku, který si – sice s krajním odporem, je to krajanka – odvezla s sebou. To bude mít jednou pěkný večer u televize.
Pak jsme se – my úchyláci, co zbožňujeme letiště a letištní halu – jeli Evku, Frasera a Luku doprovodit. A to až ke gates, dál už nás překvapivě nepustili… No snad někdy brzy třeba někam poletíme.
Cestou zpět jsme udělali ještě průzkum zahradnictví a sportu. Protože Míša by fakt chtěl na zahradě rybíz (a Verun meruňku). Nicméně ovocné stromky prý se sází až na podzim ;o)), tak jsme zatím zakoupili jen klematis. V tom vedru dostal v autě dost zabrat, tak snad to přežije. Ve sportu si Míša koupil ploutve na dovolenou, protože to přeci nejsou žádné pičoviny, že jo Danouši ;o)) A pro sichr jsme si oba vzali botičky proti ježkům. Minule to prý Míšovi stačilo, znovu už bodlinky v chodidle prý mít nechce. Počasíčko bylo čím dál tím tropičtější a hlad čím dál tím větší. Takže už jsme spěchali domů. Ještě teda zastávka „na ministerstvu“, kde dneska podávali výýýborné koláčky – na žízeň. Později jsme zjistili, že to byla finta, jak nás přemluvit k přemístění mega-šutrů na zahrádku k založení skalky. Ale stálo to za to.
Doma jsme pak různě poposedávali venku a doma a tak… Chvíli jsme i pleli trávníček, pak přišla Skalákovic návštěva, která měla původně zůstat i na grilování. Ovšem jejich dítě prý na to bylo příliš živé. Naloženého masa bylo hodně, takže jsme narychlo svolali klasickou moravskou skupinku a Jiřík, Gonza a Líba nezklamali. Za odměnu se s námi dobře najedli (doufám) a naučili se řádně kydlit či self-kydlit. To přeci stojí za to, ne?!?! S Míšou jsme si pak ještě "romanticky" poseděli na houpačce. A dřív, než jsme úplně usnuli, jsme se přemístili domů do postýlky. Abych nezapomněla, před příjezdem "moravské skupinky" jsme stihli ještě zasadit zakoupený klematis. Snad se uchytí!!
Pak jsme se – my úchyláci, co zbožňujeme letiště a letištní halu – jeli Evku, Frasera a Luku doprovodit. A to až ke gates, dál už nás překvapivě nepustili… No snad někdy brzy třeba někam poletíme.
Cestou zpět jsme udělali ještě průzkum zahradnictví a sportu. Protože Míša by fakt chtěl na zahradě rybíz (a Verun meruňku). Nicméně ovocné stromky prý se sází až na podzim ;o)), tak jsme zatím zakoupili jen klematis. V tom vedru dostal v autě dost zabrat, tak snad to přežije. Ve sportu si Míša koupil ploutve na dovolenou, protože to přeci nejsou žádné pičoviny, že jo Danouši ;o)) A pro sichr jsme si oba vzali botičky proti ježkům. Minule to prý Míšovi stačilo, znovu už bodlinky v chodidle prý mít nechce. Počasíčko bylo čím dál tím tropičtější a hlad čím dál tím větší. Takže už jsme spěchali domů. Ještě teda zastávka „na ministerstvu“, kde dneska podávali výýýborné koláčky – na žízeň. Později jsme zjistili, že to byla finta, jak nás přemluvit k přemístění mega-šutrů na zahrádku k založení skalky. Ale stálo to za to.
Doma jsme pak různě poposedávali venku a doma a tak… Chvíli jsme i pleli trávníček, pak přišla Skalákovic návštěva, která měla původně zůstat i na grilování. Ovšem jejich dítě prý na to bylo příliš živé. Naloženého masa bylo hodně, takže jsme narychlo svolali klasickou moravskou skupinku a Jiřík, Gonza a Líba nezklamali. Za odměnu se s námi dobře najedli (doufám) a naučili se řádně kydlit či self-kydlit. To přeci stojí za to, ne?!?! S Míšou jsme si pak ještě "romanticky" poseděli na houpačce. A dřív, než jsme úplně usnuli, jsme se přemístili domů do postýlky. Abych nezapomněla, před příjezdem "moravské skupinky" jsme stihli ještě zasadit zakoupený klematis. Snad se uchytí!!
pátek 20. července 2007
Skoti v Nehvizdech
Dnes byl den zrušených akcí. Naštěstí ne všech. Nicméně Blanka nakonec zůstala doma, takže prohlídka domu zatím neproběhne. A schůzka s Andrej taky časově nevyšla.
Ovšem organizační předdovolenkové sezení jsme stihli. Dokonce dřív, než jsme si mysleli. Což bylo nakonec výhodné především pro Danouše a Domču (teda co se po finanční stránce týče). Maxe s Bárou už toto zvýhodnění nepostihlo. Za to na všechny dolehla ta velká tíha brutálních vtípků, které jsme ten večer sypali na stůl. Zvládli jsme to tak akorát, abychom vyzvedli Evku s Fraserem a Lukou na smluveném místě. V totálním obklíčení jsme je pak dovedli až k nám domů.
Až doma jsme zjistili, že jsem úplně zasklila jakoukoli večeři (hlavně že mi Verun psala, jestli něco nechybí), no ale nakonec jsme to po malém váhání s pomocí blízké pizzerie zvládli. A tak jsme navzdory silnému větru seděli na terásce dlouho do noci. Kluci si ke všem dobrotám, co byly na stole, otevřeli skotskou. Někdy člověk ani neví, na co připíjí ;o) Na kvalitu alkoholu to však vliv naštěstí nemá. Tak já myslím, že celkem vydařená akce. Podařilo se nám – jako obvykle – vyřešit všechny problémy světa. Čili můžeme jít klidně spát spánkem spravedlivých.
Ovšem organizační předdovolenkové sezení jsme stihli. Dokonce dřív, než jsme si mysleli. Což bylo nakonec výhodné především pro Danouše a Domču (teda co se po finanční stránce týče). Maxe s Bárou už toto zvýhodnění nepostihlo. Za to na všechny dolehla ta velká tíha brutálních vtípků, které jsme ten večer sypali na stůl. Zvládli jsme to tak akorát, abychom vyzvedli Evku s Fraserem a Lukou na smluveném místě. V totálním obklíčení jsme je pak dovedli až k nám domů.
Až doma jsme zjistili, že jsem úplně zasklila jakoukoli večeři (hlavně že mi Verun psala, jestli něco nechybí), no ale nakonec jsme to po malém váhání s pomocí blízké pizzerie zvládli. A tak jsme navzdory silnému větru seděli na terásce dlouho do noci. Kluci si ke všem dobrotám, co byly na stole, otevřeli skotskou. Někdy člověk ani neví, na co připíjí ;o) Na kvalitu alkoholu to však vliv naštěstí nemá. Tak já myslím, že celkem vydařená akce. Podařilo se nám – jako obvykle – vyřešit všechny problémy světa. Čili můžeme jít klidně spát spánkem spravedlivých.
pondělí 16. července 2007
Radujme se a množme se!
Lumčovi a Jance se dneska narodila se Klárka. Šťastným autorům tohoto malého zázraku ze srdce přejeme spoustu krásných dní! To by mne zajímalo, kdopak bude další na řadě?!?
neděle 15. července 2007
Beruškám už je 6 let, už se těší do školy
Dnes už žádné Colours nebudou. Definitivně jsme přestřihli VIP pásky a tím ukončili letošní ročník. To teda až po 10 hodině. Dříve jsme se totiž neprobudili.
Oslava u taťky – holky už mají 6 let. Už tam je na prázdniny teta Milada, takže bylo veselo. No ale hlavně bylo příjemně v tom bazénku, v němž měla voda osvěžujících 21 °C.
Po 15 hodině jsme si odskočili do F-M, na srázek s Evkou, Fraserem a Lukem. Účastnila se i Káťa a následně dorazila ještě jedna Evčina kamarádka. Poseděli jsme dlouho, takže se nám odjezd domů poněkud oddálil. Vyrazili jsme až po 20 hodině.
Nicméně před půlnocí jsme byli doma. Při příjezdu nás zkontrolovalo ještě ministerstvo, jestli vše proběhlo v pořádku. My zase zkontrolovali travičku vpředu i vzadu. Vzadu na zahradě ji to momentálně sluší mnohem víc. Vpředu Skalák nasadil velmi letní a velmi krátký sestřih.
Pro srovnání přiládám fotografie before a after ;o)
Oslava u taťky – holky už mají 6 let. Už tam je na prázdniny teta Milada, takže bylo veselo. No ale hlavně bylo příjemně v tom bazénku, v němž měla voda osvěžujících 21 °C.
Po 15 hodině jsme si odskočili do F-M, na srázek s Evkou, Fraserem a Lukem. Účastnila se i Káťa a následně dorazila ještě jedna Evčina kamarádka. Poseděli jsme dlouho, takže se nám odjezd domů poněkud oddálil. Vyrazili jsme až po 20 hodině.
Nicméně před půlnocí jsme byli doma. Při příjezdu nás zkontrolovalo ještě ministerstvo, jestli vše proběhlo v pořádku. My zase zkontrolovali travičku vpředu i vzadu. Vzadu na zahradě ji to momentálně sluší mnohem víc. Vpředu Skalák nasadil velmi letní a velmi krátký sestřih.
Pro srovnání přiládám fotografie before a after ;o)
sobota 14. července 2007
Colours of Ostrava - den třetí
Pro náš však především den plný návštěv. Po 11 hodině se nám podařilo vyrazit (před tím Míša pracoval a já s mamkou jsme upravovaly povlečení na peřiny). Nejdříve zastávka u Zuzky, holky prostě potřebují publikum ;o) na víc jsme se v tom horku už stejně ani nezmohli. Pak cesta do neznáma, čili do Dolních Domaslavic za Káťou a Robertem. Mají to tam moc hezké! Domeček jedna báseň. A to mají ještě kus pozemku, na který by se vešly ten náš i Skalákovic domek, a to i se zahradou. Hlavě se jim tam ale děsně hodí ta opilá orchidej, kterou jsme jim dovezli. Je to teď nová móda, zalívat květiny slivovicí. Taky byste měli vyzkoušet, co to udělá!
Poté jsme – s mírným zpožděním – dorazili za Lumčou a Jankou (a Klárkou). Už 5 dní si Klárka dává na čas. Tak jsme s nimi zhruba 2 hodiny čekali, jestli si to náhodou nerozmyslí. Při té příležitosti jsme jim všechno snědli a vypili, takoví jsme my návštěvníci!
Na Colours jsme se dostali nějak kolem 19 hodiny. Právě na Gipsy Kings, následně Dana Bártu a následně Tata Bojs ;o) Večer už bylo teplé počasí příjemné, jen kdyby se na festival lidi nechodili vykecávat... Můj oblíbený Bárta se zrovna na pódiu snaží a já neslyším nic jiného, než že "ze zeleniny člověk nepřibere, že je třeba jíst něco pořádného…bla bla bla blabla" – tak tyhle starosti bych fakt chtěla mít!!! Tyhle – evidentní fanoušky – vystřídal borec, který se do telefonu asi půl hodiny snažil navigovat svého zřejmě stejně festivalem „unaveného“ kolegu. "Stojíme vedle stanu zvukařů, to jsou ti, co pouští zvuk, tam jak jsme se v poledne schválně schovávali tomu_a_tomu..." – řeknu vám, když to slyšíte po dvacáté, vraždili byste! Počítám, že ten borec, co tam následně bezradně pobíhal dokola a rozhlížel se na všechny strany, byl onen volaný chudák, kterému mezi tím pochopitelně partička zdrhla zase někam jinam. Ještě že na tatáčích se nikdo nevykecával a všichni způsobně zpívali a tančili. Hurá! Tak to má vypadat! Domů jsme dorazili kolem 3 hodiny ranní, neb Martince jsme se nedovolali, a tak na plánované přespání u ní bohužel nedošlo. A mohli jsme mít rekord v počtu navštívených v jednom dni. Snad příště!
Poté jsme – s mírným zpožděním – dorazili za Lumčou a Jankou (a Klárkou). Už 5 dní si Klárka dává na čas. Tak jsme s nimi zhruba 2 hodiny čekali, jestli si to náhodou nerozmyslí. Při té příležitosti jsme jim všechno snědli a vypili, takoví jsme my návštěvníci!
Na Colours jsme se dostali nějak kolem 19 hodiny. Právě na Gipsy Kings, následně Dana Bártu a následně Tata Bojs ;o) Večer už bylo teplé počasí příjemné, jen kdyby se na festival lidi nechodili vykecávat... Můj oblíbený Bárta se zrovna na pódiu snaží a já neslyším nic jiného, než že "ze zeleniny člověk nepřibere, že je třeba jíst něco pořádného…bla bla bla blabla" – tak tyhle starosti bych fakt chtěla mít!!! Tyhle – evidentní fanoušky – vystřídal borec, který se do telefonu asi půl hodiny snažil navigovat svého zřejmě stejně festivalem „unaveného“ kolegu. "Stojíme vedle stanu zvukařů, to jsou ti, co pouští zvuk, tam jak jsme se v poledne schválně schovávali tomu_a_tomu..." – řeknu vám, když to slyšíte po dvacáté, vraždili byste! Počítám, že ten borec, co tam následně bezradně pobíhal dokola a rozhlížel se na všechny strany, byl onen volaný chudák, kterému mezi tím pochopitelně partička zdrhla zase někam jinam. Ještě že na tatáčích se nikdo nevykecával a všichni způsobně zpívali a tančili. Hurá! Tak to má vypadat! Domů jsme dorazili kolem 3 hodiny ranní, neb Martince jsme se nedovolali, a tak na plánované přespání u ní bohužel nedošlo. A mohli jsme mít rekord v počtu navštívených v jednom dni. Snad příště!
pátek 13. července 2007
Jak dostat rodiče (i ty nevlastní) do protialkoholové léčebny
Dnes byl vyhlášen pracovní den. Vesměs jsme jej strávili u Veličků. Já si jen dala ráno cestu do Bašky, kde proběhla předávka DVD s Tai-chi pro Milenu. Při té příležitosti jsem se dozvěděla novinky o příběhu Janky a Vítka (Janku tímto zdravím, prý si u nás taky občas počte ;o)).
Jinak jsem měla v plánu dopoledne zkontrolovat mamku, ale nějak jsme si špatně rozuměly a dneska měla dopolední službu. Takže to nevyšlo. Nicméně bylo třeba ještě zakoupit nějaký dárek pro Míšovu babičku, která dnes slaví narozeniny, a pro všechny, které půjdeme zítra navštívit. Taky jsem si udělala rychlou zastávku u taťky nahoře, ale pak už k Veličkům na oběd.
Když se tam začali hromadit lidé (na tu babiččinu oslavu), přemístili jsme se k mamce a Zdeněčkovi. Tam jsme se pustili do kontroly zásob archivních vín. Šlo nám to moc dobře a moc rychle... takže jsme byli brzy tak nějak hotoví. Štěstí, že jsme Míšův dárek – nové sportovní náčiní – vyzkoušeli ještě před grilováním.
Jinak jsem měla v plánu dopoledne zkontrolovat mamku, ale nějak jsme si špatně rozuměly a dneska měla dopolední službu. Takže to nevyšlo. Nicméně bylo třeba ještě zakoupit nějaký dárek pro Míšovu babičku, která dnes slaví narozeniny, a pro všechny, které půjdeme zítra navštívit. Taky jsem si udělala rychlou zastávku u taťky nahoře, ale pak už k Veličkům na oběd.
Když se tam začali hromadit lidé (na tu babiččinu oslavu), přemístili jsme se k mamce a Zdeněčkovi. Tam jsme se pustili do kontroly zásob archivních vín. Šlo nám to moc dobře a moc rychle... takže jsme byli brzy tak nějak hotoví. Štěstí, že jsme Míšův dárek – nové sportovní náčiní – vyzkoušeli ještě před grilováním.
čtvrtek 12. července 2007
Colours of Ostrava - den první
A máme tady první festivalový den. Festival však začíná až večer, takže dopoledne si Míša naplánoval ještě nějakou schůzku s místními dealery. Nejdříve s tím v Novém Jičíně, to jsem zatím byla u Veličků a pomáhala hlídat malé cácorky. Myslím, že úplně nejlíp mi šlo hlídání Terezky při odpoledním spaní.
Poté už bylo třeba vyrazit za dealerem do Ostravy, což pro mne znamenalo návštěvu u Gabky a Péti. Čili proběhlo seznamování s Matýskem. Myslím, že si výborně rozumíme. Míša se mu líbil možná ještě víc ;o)) Nicméně naše cesta na Colours inspirovala Péťu k tvorbě bramboráků, takže jsme před odchodem vyfasovali 2 velmi chutné kousky. Následovala drobná přežíračka ve VIP prostorách (už víme, že se vyplatí chodit včas). Každopádně kvalit Verčiných šneků prý ty místní zdaleka nedosahovali, asi do nich zapomněli dát papričky.
Gipsy.cz jsme tedy sledovali jen z povzdálí, ale na Gorana a Kryštofy už jsme hezky v pláštěnkách tvořili davy.
Pochopitelně setkání s Martinkou bylo opět nezapomenutelné. Pořád tahá z rukávů své veselé historky. Tentokrát tu o tom, jak je dobré, když má každý svou Líbu. Viď Honzo!! Prostě Skalákův dealer Jiří Novák (takhle se jmenuje přeci úplně každý), měl 2 lístky od Romana (??) z Libimseti. Jeden pro Marťu a druhý pro Gonzovu Líbu. Škoda, že Martiška do dnešního večera žádnou Líbu neznala. Bála se to však přiznat, aby tím nepřišla o svůj lupen, takže si dokážete představit, jak asi vypadala komunikace Marti s Jiřím, že?!?!? Naštěstí teď už Marťa ví a zná a má taky svou Líbu, takže je vše v naprostém pořádku. Po seznámení s Líbou se přemístila „za těmi svými“ a od té doby už jsme ji neviděli.
Jinak myslím, že není nutné psát, že při vystoupení Kryštofů, hlavně teda při písni Obchodník s deštěm, tradičně chcalo až praštělo. Ale na to už jsme naštěstí zvyklí i připraveni.
Fotodokumentaci prováděl pouze pan Novák, takže si dovolím odkázat na jeho materiál. Snad z toho nebudou žádné popotahovačky ohledně autorských práv!
Marťa už ví, jak je dobré mít svou Líbu
hádejte, na kterou kapelu tady čekáme?
Poté už bylo třeba vyrazit za dealerem do Ostravy, což pro mne znamenalo návštěvu u Gabky a Péti. Čili proběhlo seznamování s Matýskem. Myslím, že si výborně rozumíme. Míša se mu líbil možná ještě víc ;o)) Nicméně naše cesta na Colours inspirovala Péťu k tvorbě bramboráků, takže jsme před odchodem vyfasovali 2 velmi chutné kousky. Následovala drobná přežíračka ve VIP prostorách (už víme, že se vyplatí chodit včas). Každopádně kvalit Verčiných šneků prý ty místní zdaleka nedosahovali, asi do nich zapomněli dát papričky.
Gipsy.cz jsme tedy sledovali jen z povzdálí, ale na Gorana a Kryštofy už jsme hezky v pláštěnkách tvořili davy.
Pochopitelně setkání s Martinkou bylo opět nezapomenutelné. Pořád tahá z rukávů své veselé historky. Tentokrát tu o tom, jak je dobré, když má každý svou Líbu. Viď Honzo!! Prostě Skalákův dealer Jiří Novák (takhle se jmenuje přeci úplně každý), měl 2 lístky od Romana (??) z Libimseti. Jeden pro Marťu a druhý pro Gonzovu Líbu. Škoda, že Martiška do dnešního večera žádnou Líbu neznala. Bála se to však přiznat, aby tím nepřišla o svůj lupen, takže si dokážete představit, jak asi vypadala komunikace Marti s Jiřím, že?!?!? Naštěstí teď už Marťa ví a zná a má taky svou Líbu, takže je vše v naprostém pořádku. Po seznámení s Líbou se přemístila „za těmi svými“ a od té doby už jsme ji neviděli.
Jinak myslím, že není nutné psát, že při vystoupení Kryštofů, hlavně teda při písni Obchodník s deštěm, tradičně chcalo až praštělo. Ale na to už jsme naštěstí zvyklí i připraveni.
Fotodokumentaci prováděl pouze pan Novák, takže si dovolím odkázat na jeho materiál. Snad z toho nebudou žádné popotahovačky ohledně autorských práv!
Marťa už ví, jak je dobré mít svou Líbu
hádejte, na kterou kapelu tady čekáme?
středa 11. července 2007
Cesta z města
Janka si to dneska na rozloučenou dala ze Smíchova až na Vinohrady a zpět. Způsobně hlásila návštěvy CH. (Učí se rychle…) Já stihla přes poledne nákup v hračkářství (holky měly 6 let). A odpoledne jsme se s Jankou hezky sehrály, neboť když jsem ji volala po práci kvůli orientaci, právě nakupovala ve Smíchovském Albertovi. Prostě skvělý timing! Pak jsme s Jankou zašly ještě do H&M, holkám pro košile. Měli tam nádherné šatičky…že by pro Vendulku?!? Ale krutá teta Jana rozhodla, že žádná paráda nebude. Že je velmi riskantní odhadnout velikost. Tak asi tak.
Doma jsme dobalili zbytky a snažili se vše nacpat do Míšova Aurise s tím, že stejně máme počkat na Skalákovic, abychom jim tam nechali pípák a ... prostě aby měli jistotu, že jsme odjeli. (Jinak se to asi ani nedokážu vysvětlit.) Nechali jsme jim nakonec ještě tašku s jídlem, kterou si Skalák vynutil. (Určitě aby nemusel chodit tak daleko až k nám do lednice kontrolovat, jestli tam náhodou něco nezůstalo.) No a hurá do Pinerova!!! Nebo aspoň do Frýdlantu či na Ostravici ;o))
Cesta je dlouhá, naštěstí lemovaná sítí strýčka McDonalda, u kterého jsme se stavili na večeři. Pak ještě občas nějaká ta "vynucená pauza", ale zvládli jsme to a dnes již jsme usínali hezký pod moravským měsícem.
Doma jsme dobalili zbytky a snažili se vše nacpat do Míšova Aurise s tím, že stejně máme počkat na Skalákovic, abychom jim tam nechali pípák a ... prostě aby měli jistotu, že jsme odjeli. (Jinak se to asi ani nedokážu vysvětlit.) Nechali jsme jim nakonec ještě tašku s jídlem, kterou si Skalák vynutil. (Určitě aby nemusel chodit tak daleko až k nám do lednice kontrolovat, jestli tam náhodou něco nezůstalo.) No a hurá do Pinerova!!! Nebo aspoň do Frýdlantu či na Ostravici ;o))
Cesta je dlouhá, naštěstí lemovaná sítí strýčka McDonalda, u kterého jsme se stavili na večeři. Pak ještě občas nějaká ta "vynucená pauza", ale zvládli jsme to a dnes již jsme usínali hezký pod moravským měsícem.
pondělí 9. července 2007
Nemusí téct, hlavně když kape
Dnes jedeme do práce i s Jankou, která hodlá vyrazit Praze a obchodům vstříc. V iDnesu netekla voda, což znamenalo nejen že si neuvaříme čajík, ale že ho nebudeme mít za chvíli ani kde "odložit". A tak byl vyhlášen odchod a iDnes prakticky způsobil, že jsem se přidala k Jance a taky podlehla velkým útratám. Mezi tím jsme se ještě s Míšou domluvili, že sushi zkusíme ještě dnes. A taky že to vyšlo.
S tradičním předkrmem už jsme počítali a s tím, že nesníme všechno více méně taky. Každopádně jsme si objednali 18 kousků Maki, grilovaného úhoře (toho nejdražšího, do kterého se nám původně nechtělo) a tygří krevety. Míša se nás s Jankou snažil otrávit neustálou konzumací zázvoru…děvenka moje milovaná. Fakt nechápu, jak to někdo může jíst. Pokud jste to nikdy nejedli, tak si doma zkuste kousnout do mýdla, je to zhruba to samé. Stálo nás to 1500,- Kč, a to jen proto, že polovinu zaplatil Lexus (ještě že ty poukázky pořád platí ;o)). Kytička ani milá a velmi vstřícná obsluha už mne moc nepřekvapily. Za to krém na ruce na záchodcích byl milou pozorností, jak jsme obě s Jankou zhodnotily.
Večer jsme poseděli se Skalákovic. Přeci jen už jsme je dlouho neviděli, tak jsme si museli vyslechnout všechny veselé historky. Třeba tu Skalákovu o tom, jak na nás každou noc mysleli. Sice jen kvůli spacákům, protože ty jejich do plus dvaceti do těch mínus tří nebyly úplně ideál. Ale i tak jsme se chvíli cítili potěšeni. Následně pak opilí, díky lahodnému italskému vínu ;o) Štěstí, že jsme vůbec trefili do postýlek ;o))
S tradičním předkrmem už jsme počítali a s tím, že nesníme všechno více méně taky. Každopádně jsme si objednali 18 kousků Maki, grilovaného úhoře (toho nejdražšího, do kterého se nám původně nechtělo) a tygří krevety. Míša se nás s Jankou snažil otrávit neustálou konzumací zázvoru…děvenka moje milovaná. Fakt nechápu, jak to někdo může jíst. Pokud jste to nikdy nejedli, tak si doma zkuste kousnout do mýdla, je to zhruba to samé. Stálo nás to 1500,- Kč, a to jen proto, že polovinu zaplatil Lexus (ještě že ty poukázky pořád platí ;o)). Kytička ani milá a velmi vstřícná obsluha už mne moc nepřekvapily. Za to krém na ruce na záchodcích byl milou pozorností, jak jsme obě s Jankou zhodnotily.
Večer jsme poseděli se Skalákovic. Přeci jen už jsme je dlouho neviděli, tak jsme si museli vyslechnout všechny veselé historky. Třeba tu Skalákovu o tom, jak na nás každou noc mysleli. Sice jen kvůli spacákům, protože ty jejich do plus dvaceti do těch mínus tří nebyly úplně ideál. Ale i tak jsme se chvíli cítili potěšeni. Následně pak opilí, díky lahodnému italskému vínu ;o) Štěstí, že jsme vůbec trefili do postýlek ;o))
neděle 8. července 2007
MFF KV – den poté
Už jsme zase v Nehvizdech, takže dnešní snídaně je konečně bez paní "igelitové tašky". Úkoly byly rozděleny jasně. Já dnes zůstávám doma pracovat/analyzovat a Míša s Jankou jdou na nákupy. A taky vyměnit ten červený stojan ve Scontu ;o)
Obě skupinky se svého úkolu zhostily na výbornou. Míša s Jankou prvně sjeli do Sconta vyměnit stojan, ovšem transakce proběhla velmi rychle a na obchody s oblečky tak bylo brzy. Se holt nejdříve zašlo do potravin a pak až na oblečky. Janka si pochvalovala Míšův servis. Nejen, že nosil zakoupené tašky, ale také všechno platil, neodmítal vstoupit do žádného obchodu a dokonce sám i několik pěkných kousků pro Janku vyhledal. A jako perličku si pro Janku připravil návštěvu Cofee Heaven. Janka si ho prostě nemohla vynachválit. Všechny nakoupené kousky mi pak po příjezdu předvedla. Pěkné Kačenko, moooooc pěkné!
Za odměnu jsme si dnes ugrilovali masíčko a Míša ještě nainstaloval světlo na terasu a dole na záchodě. Jak mu to šlo, se můžete podívat ve fotogalerii. Večer už na nás ale čekal Kupec benátský a pár neodbytných mušek a komárů. Trošku nás překvapila slovenština, ale zvládli jsme to! Štěstí, že jsme si nezapomněli zapůjčit elektrizující deky, co kdyby se náhodou někdy udělala zima. Nicméně zítra se jde do práce, takže pro dnešek myslím stačilo.
Obě skupinky se svého úkolu zhostily na výbornou. Míša s Jankou prvně sjeli do Sconta vyměnit stojan, ovšem transakce proběhla velmi rychle a na obchody s oblečky tak bylo brzy. Se holt nejdříve zašlo do potravin a pak až na oblečky. Janka si pochvalovala Míšův servis. Nejen, že nosil zakoupené tašky, ale také všechno platil, neodmítal vstoupit do žádného obchodu a dokonce sám i několik pěkných kousků pro Janku vyhledal. A jako perličku si pro Janku připravil návštěvu Cofee Heaven. Janka si ho prostě nemohla vynachválit. Všechny nakoupené kousky mi pak po příjezdu předvedla. Pěkné Kačenko, moooooc pěkné!
Za odměnu jsme si dnes ugrilovali masíčko a Míša ještě nainstaloval světlo na terasu a dole na záchodě. Jak mu to šlo, se můžete podívat ve fotogalerii. Večer už na nás ale čekal Kupec benátský a pár neodbytných mušek a komárů. Trošku nás překvapila slovenština, ale zvládli jsme to! Štěstí, že jsme si nezapomněli zapůjčit elektrizující deky, co kdyby se náhodou někdy udělala zima. Nicméně zítra se jde do práce, takže pro dnešek myslím stačilo.
sobota 7. července 2007
MFF KV – den třetí
Dneska už to balíme. Je to tak. Štěstí, že první film je až na 10 hod. To máme hezký čásek na balení, přípravu i snídani. Paní "Plná-igelitová-taška" opět nezklamala a předvedla nám své akrobatické číslo aneb jak přemístit jídlo z barového pultu do svých plastových krabiček. Neuvěřitelné, jak je nenápadná, kolik jí tam toho vejde a hlavně, že to všechno sní.
No nic, jdeme vyzkoušet Kongresový sál … "tam jsem taky ještě nebyl". Film Poznamenaná nás asi zas až tak nepoznamenal. Náročné, smutné, depresivní…jak se dalo předpokládat.
Následuje novinka. Představení Nevychovaní v nafukovacím stanu, který je letos na fesťáku jako "promítací místnost" poprvé. Zajímavé, ale že bych to musela zažít 2krát, to rozhodně ne. Ani film nebyl nijak zvláštní. Obzvlášť pro Míšu, který si prospal začátek a pak mu chvíli trvalo, než si utřídil, kdo je kdo.
Další film začínal v 17 hodin, bylo tedy dost času na tradiční Bulvár. "Pochoutkový stan" z mostu už stejně zmizel… A když rozloučení, tak pořádně, ne?!? Jančin nápad dát si ještě palačinku po posledním představení se moc neujal. Končili jsme totiž stylově opět v Divadle KV, což by bylo super, kdyby nás ti páni policisté nedonutili přeparkovat na druhý konec festivalového dění. Každopádně palačinky byly ještě na konci třetím ;o) čili totálně mimo. Takže po ruském filmu Ostrov – taková pohádka pro dospělé, o tom, jak boží mlýny melou spravedlivě – hurá hurá rychle domů do Nehvizd. Zalít travičku, protože po deštivých dnech, se na závěr festivalu udělalo docela pěkné počasí. Taky už nám Tomáš psal, jestli prý to nechceme zalít. Při sbírání jejich prostírání na naší zahradě si totiž všiml, že se tráva jeví býti poněkud suchá a že to není jen zdání ;o)
Večer jsme myslím ještě pracovali a Jance pustili tu naši hitovku. Napoleon Dynamite (a taky jenom kroutila hlavou, jako každý ;o)).
Teď už teda jen fotodokumentace:
A Info k filmům ;o)
Poznamenaná
Damage | Damage
10:00 Kongresový sál
Irsko, 2007, 95 min
Cahillovi vyhlížejí jako normální, po všech stránkách šťastná a úspěšná rodina. Na život otce Aidana a matky Michelle navazuje i dcera Emma, která se začíná prosazovat jako fotomodelka. Málokdo tuší, že manželé žijí oddělené životy, v nichž hrají hlavní role Aidanova sekretářka a otec dceřiny kamarádky Laurel, rodinný přítel John Ward. Obraz společensky dobře situované rodiny se však i navenek změní v okamžiku, kdy Cahillovi ve svém domě na elegantním předměstí Dublinu uspořádají oslavu dceřiných jednadvacátých narozenin a Emma je znásilněna. Dívka se odmítá se svým traumatickým zážitkem mlčky smířit. Jaké šance má proti svému protivníkovi a jeho právníkům? Jakou najde možnost vyrovnat se se životem? A dokáží se její rodiče a přátelé semknout, aby jí účinně pomohli? Psychologické drama režisérky Aisling Walshové vypráví o temných stínech, které se promítnou do soukromého i veřejného obrazu jedné úspěšné rodiny.
Nevychovaní
Die Unerzogenen | The Unpolished
13:00 Espace Dorleans
Německo, 2006, 95 min
Stevie, předčasně vyspělá čtrnáctiletá dívka, je nucena sdílet nomádský život svých poněkud netradičních rodičů. Naděje, že konečně začnou žít normálně, jí svitne ve chvíli, kdy se rozhodnou usadit v provinčním německém městečku. Zatímco otec a matka jako obvykle kašlou na své povinnosti, Stevie se snaží udělat na lidi v městečku příznivý dojem. A docela se jí to daří. Dobré časy ale netrvají dlouho: dívka se dozví, že se rodiče chtějí vrátit ke své kriminální činnosti, aby mohli nadále financovat svůj bezstarostný život. Chaos v domě, v němž bydlí, se stupňuje příchodem dalších „rodinných“ přátel. V této atmosféře fyzického i psychického rozkladu musí Stevie nalézt sebe sama a pokusit se osvobodit. Silný debut o rodině, v níž se role rodičů a dětí prohodily, takže lze jen stěží rozeznat, kdo koho vlastně vychovává.
Ostrov
Ostrov | The Island
17:00 Divadlo Karlovy Vary
Rusko, 2006, 112 min
Za války v Severním moři zajali Němci sovětský vlečný člun a za příslib života donutili jednoho z námořníků zastřelit svého kapitána. Člun pak vyhodili do vzduchu. Námořník se ocitl v ostrovním klášteře a jako mnich Anatolij zasvětil svůj život bohu a pokání, aby odčinil svůj hřích. Po letech dřiny v kotelně získal dar vcítění do lidských duší a proslul jako léčitel. Ačkoli pochybuje o seslané boží milosti, neodmítá ty, kdo věří v jeho svatost a prozřetelnost. Poslechne ho i převor, otec Filaret, který se zřekne přepychu a pýchy a nastěhuje se do kotelny... Plyne čas a naplňují se dny Anatolijova života, jeho pokání a zázraků. Duši ctihodného, ale možná jurodivého mnicha rozvrátí příjezd nečekané návštěvy... Anatolij je přinucen rekapitulovat dosavadní život. Jak má nyní vnímat své svědomí, boha a dar, jenž mu byl propůjčen?
No nic, jdeme vyzkoušet Kongresový sál … "tam jsem taky ještě nebyl". Film Poznamenaná nás asi zas až tak nepoznamenal. Náročné, smutné, depresivní…jak se dalo předpokládat.
Následuje novinka. Představení Nevychovaní v nafukovacím stanu, který je letos na fesťáku jako "promítací místnost" poprvé. Zajímavé, ale že bych to musela zažít 2krát, to rozhodně ne. Ani film nebyl nijak zvláštní. Obzvlášť pro Míšu, který si prospal začátek a pak mu chvíli trvalo, než si utřídil, kdo je kdo.
Další film začínal v 17 hodin, bylo tedy dost času na tradiční Bulvár. "Pochoutkový stan" z mostu už stejně zmizel… A když rozloučení, tak pořádně, ne?!? Jančin nápad dát si ještě palačinku po posledním představení se moc neujal. Končili jsme totiž stylově opět v Divadle KV, což by bylo super, kdyby nás ti páni policisté nedonutili přeparkovat na druhý konec festivalového dění. Každopádně palačinky byly ještě na konci třetím ;o) čili totálně mimo. Takže po ruském filmu Ostrov – taková pohádka pro dospělé, o tom, jak boží mlýny melou spravedlivě – hurá hurá rychle domů do Nehvizd. Zalít travičku, protože po deštivých dnech, se na závěr festivalu udělalo docela pěkné počasí. Taky už nám Tomáš psal, jestli prý to nechceme zalít. Při sbírání jejich prostírání na naší zahradě si totiž všiml, že se tráva jeví býti poněkud suchá a že to není jen zdání ;o)
Večer jsme myslím ještě pracovali a Jance pustili tu naši hitovku. Napoleon Dynamite (a taky jenom kroutila hlavou, jako každý ;o)).
Teď už teda jen fotodokumentace:
A Info k filmům ;o)
Poznamenaná
Damage | Damage
10:00 Kongresový sál
Irsko, 2007, 95 min
Cahillovi vyhlížejí jako normální, po všech stránkách šťastná a úspěšná rodina. Na život otce Aidana a matky Michelle navazuje i dcera Emma, která se začíná prosazovat jako fotomodelka. Málokdo tuší, že manželé žijí oddělené životy, v nichž hrají hlavní role Aidanova sekretářka a otec dceřiny kamarádky Laurel, rodinný přítel John Ward. Obraz společensky dobře situované rodiny se však i navenek změní v okamžiku, kdy Cahillovi ve svém domě na elegantním předměstí Dublinu uspořádají oslavu dceřiných jednadvacátých narozenin a Emma je znásilněna. Dívka se odmítá se svým traumatickým zážitkem mlčky smířit. Jaké šance má proti svému protivníkovi a jeho právníkům? Jakou najde možnost vyrovnat se se životem? A dokáží se její rodiče a přátelé semknout, aby jí účinně pomohli? Psychologické drama režisérky Aisling Walshové vypráví o temných stínech, které se promítnou do soukromého i veřejného obrazu jedné úspěšné rodiny.
Nevychovaní
Die Unerzogenen | The Unpolished
13:00 Espace Dorleans
Německo, 2006, 95 min
Stevie, předčasně vyspělá čtrnáctiletá dívka, je nucena sdílet nomádský život svých poněkud netradičních rodičů. Naděje, že konečně začnou žít normálně, jí svitne ve chvíli, kdy se rozhodnou usadit v provinčním německém městečku. Zatímco otec a matka jako obvykle kašlou na své povinnosti, Stevie se snaží udělat na lidi v městečku příznivý dojem. A docela se jí to daří. Dobré časy ale netrvají dlouho: dívka se dozví, že se rodiče chtějí vrátit ke své kriminální činnosti, aby mohli nadále financovat svůj bezstarostný život. Chaos v domě, v němž bydlí, se stupňuje příchodem dalších „rodinných“ přátel. V této atmosféře fyzického i psychického rozkladu musí Stevie nalézt sebe sama a pokusit se osvobodit. Silný debut o rodině, v níž se role rodičů a dětí prohodily, takže lze jen stěží rozeznat, kdo koho vlastně vychovává.
Ostrov
Ostrov | The Island
17:00 Divadlo Karlovy Vary
Rusko, 2006, 112 min
Za války v Severním moři zajali Němci sovětský vlečný člun a za příslib života donutili jednoho z námořníků zastřelit svého kapitána. Člun pak vyhodili do vzduchu. Námořník se ocitl v ostrovním klášteře a jako mnich Anatolij zasvětil svůj život bohu a pokání, aby odčinil svůj hřích. Po letech dřiny v kotelně získal dar vcítění do lidských duší a proslul jako léčitel. Ačkoli pochybuje o seslané boží milosti, neodmítá ty, kdo věří v jeho svatost a prozřetelnost. Poslechne ho i převor, otec Filaret, který se zřekne přepychu a pýchy a nastěhuje se do kotelny... Plyne čas a naplňují se dny Anatolijova života, jeho pokání a zázraků. Duši ctihodného, ale možná jurodivého mnicha rozvrátí příjezd nečekané návštěvy... Anatolij je přinucen rekapitulovat dosavadní život. Jak má nyní vnímat své svědomí, boha a dar, jenž mu byl propůjčen?
pátek 6. července 2007
MFF KV – den druhý
Dnes si dal Míša ranní vstávání, aby smskami objednal lístky na sobotu (start objednávání v 7.00). Nevyšlo to sice hned napoprvé, ale zarezervovali jsme se na 2 filmy, o které jsme měli zájem, a na 1 náhradní výběr.
Teď teda v klídku vstávat a na snídani, od 9 máme první představení - Cesta za svatým Diegem. Nečekali jsme, že snídaně v hotelu bude natolik „výživná“. Ale evidentně byla, protože „paní Ruska“ si několik vzorků z široké nabídky odnesla v pečlivě připravených plastových kelímcích v igelitové tašce. Nezalekla se ani přemisťování salátu, jen tvaroh – nebo co to bylo – si (děsně nenápadně) snědla přímo u stolu. Počítáme, že to měla výslužku na celý den, možná i na trochu déle. No nic… nás čekala ještě dlouhá cesta za svatým Diegem (Maradonou). Lehce úsměvný film o prostých lidech s tak trochu jiným životem, než na jaký jsme zvyklí v Praze ;o) Však to znáte, fanatismus i hory zdolává.
Nicméně další filmy nás čekaly až k večeru, tak ještě vyzvednout lístky na sobotu a hurá do Bulváru. Cestou jsme zkusili ještě nějaké nákupy – takže máme s Jankou nějaké to tričenko a já dokonce zbrusu novou čepici! I dnes jsme se v Bulváru řádně nadlábli. Takže na tradiční palačinky už nezbylo místo :o(( Proto padl návrh, uspořádat dnes palačinkovou noční výpravu. Ovšem, zatímco Míša pilně trávil oběd a snažil se vyležet co nejvíce efektu z toho draze zaplaceného hotelu a já imitovala práci na analýze, Janka simulovala zdravotní procházku. Z té se později vyklubala regulérní Cesta za svatou palačinkou!!! Ať je to jak je to, hlavně abychom byli včas v kině Čas na Podoby fíkovníku. Toť pro nás asi hvězda letošního festivalu (z toho co jsme viděli, tj. z 8 shlédnutých filmů). Takový ten obrazový film, který nedává moc smysl, o to více však upoutá vaši pozornost.
Ovšem abych nezapomněla, štěstí, že jsme vyrazili s předstihem, protože cestou na představení Míša při běžné kontrole luxusně zaparkovaného autíčka objevil za stěračem lístek. A nebyl to jen tak obyčejný lístek, byl to lístek od místní Policie. Nastala malá panika, co teď…naštěstí jsme na kolonádě objevili místní strážníky, které Míša slušně poprosil o radu, co se vzniklou situací a kde se teda vlastně může stát. Zjištění, že prakticky celé centrum je zónou, kde se nesmí parkovat atd. atd., jej stálo 200,- Kč (prý že má šťastný den, více papírků v bločku už nebylo). Takže před filmem ještě proběhlo přeparkování na naše tradiční festivalové místo nad Thermalem u nemocnice. Po fíkovníku jsme stihli ještě rychloobčerstvení na mostě, nějaký ten stejčík se do nás prostě vešel ;o) a pomalou procházkou hurá do divadla na další film. Letos prostě vše zakončujeme v divadle, neboť je to VELMI POHODLNÉ místečko. I dílko Bez slitování bych zařadila na přední příčky top nejlepších shlédnutých filmů. Sice tradiční příběh publikem oblíbeného nájemního vraha zamilovaného do dívky z dětství, kterou je velmi překvapivě slečna prostitutka, která se čistě náhodou zrovna objeví v jeho životě se smutným příběhem o zneužívaní – jí, dcerky a už nevím, jestli i dcery té dcerky… whatever… každopádně příběh nenudil, dialogy se celkem povedly, takže díky autorům a možná i těm Míšovým prospaným odpoledním hodinám, jsme byli relativně schopni zrealizovat zamýšlenou půlnoční výpravu na palačinky. Což jsem si dovolila říct nahlas, bohužel jsem byla pochopena jako iniciátor, který má na palačinku velkou chuť, a nikoli jako člověk, který pouze konstatoval své fyzické schopnosti a možnosti, co se cesty týče. No nakonec se Janka s Míšou obětovali a ve 3 lidech jsme 2 palačinky přeci jen dali. Ale pak už hezky do hajan, myslím, že to bylo tak akorát.
Přikládám trochu fotodokumentace:
A teď už jen info o filmech:
Cesta za svatým Diegem
El camino de San Diego | The Road to San Diego
9:00 Velký sál
Argentina, 2006, 98 min
Když v zimě roku 1952 Eva Perónová zápasila v Buenos Aires se smrtí, rozpoutala se vlna nesčetných demonstrací. Davy obyčejných Argentinců se snažily přispět k její záchraně a dostat se do její blízkosti. Stala se pro ně právě takovým nedosažitelným symbolem jako o půl století později legendární fotbalista Diego Armando Maradona. Poté, co byl 17. dubna 2004 hospitalizován v Buenos Aires kvůli srdeční příhodě, zopakoval se stejný fenomén až nábožné adorace. Protagonista Sorinova příběhu, mladý lesní dělník „Tati“ Benítez, věří, že když se mu podaří dostat do blízkosti Maradony a poznat modlu osobně, i jeho život se změní k lepšímu. A tak naivní poutník podniká cestu ze zapadlého městečka na severu Argentiny napříč pampou, aby svému idolu osobně předal kuriózní dar...
Podoby fíkovníku
Ichijiku no kao | Faces of a Fig Tree
18:30 Kino Čas
Japonsko, 2006, 94 min
V zahrádce u domku Kadowakiových roste fíkovník, který dosud neměl plody. Dcera Jumo na něj zavěsí fotoaparát a samospouští vyfotografuje při jídle otce, matku, mladšího bratra a sebe. Rodina vede poklidný, spořádaný život. Otec, který pracuje na stavbě, se však jednoho dne odstěhuje do holého bytu. Chce mít blíž do práce, kde po nocích napravuje chyby svých kolegů. Pracovní úsilí však zaplatí smrtí. Matka, která se dosud starala jen o domácnost, musí po pohřbu začít znovu... Pozoruhodný snímek je autorským debutem japonské herečky Kaori Momoiové, která napsala scénář podle stejnojmenného románu na pokračování a podle čtyř povídek. Skládá se ze sledu vytříbených a místy poněkud záhadných obrazů, provázených minimalistickou elektronickou hudbou. Pozornost na sebe strhává zejména Kaori Momoiová v roli matky, fixované jen na péči o domácnost.
Bez slitování
Ye-ui-up-nun-gut-deul | No Mercy for the Rude
22:00 divadlo Karlovy Vary
Korejská republika, 2006, 113 min
Killa nemá pořádné jméno a nemluví. Vyrostl jako sirotek a čas tráví sledováním koridy, pojídáním ústřic, psaním poezie a zabíjením. Nájemným vrahem se stal proto, aby jednou mohl zaplatit operaci, která by mu vrátila řeč. Pro svou „práci“ si vytvořil vlastní pravidla – zabíjí jen zjizvené a pokřivené. Když se z Killy, malého chlapce z ulice, a z She, bezprizorní dívky z baru, stane zvláštní rodina a Killa si začne zvykat na nové něžné útočiště, přichází poslední zakázka. Snímek o totálním outsiderovi, který touží někým se stát a najít své místo ve světě, je variací na bojové filmy, jež jsou v Jižní Koreji populární, a je také jakousi odpovědí na tvorbu Tarantina a na Jarmuschův film Ghost Dog - Cesta samuraje. Hlavní roli ve filmu plném evropské vážné hudby, bizarních lokací, násilí i lehkých vtipů a ironie neodolatelně hraje Shin Ha-kyun. Dokázal skvěle ztvárnit obě polohy postavy – drsného zabijáka i dojemného snílka.
Teď teda v klídku vstávat a na snídani, od 9 máme první představení - Cesta za svatým Diegem. Nečekali jsme, že snídaně v hotelu bude natolik „výživná“. Ale evidentně byla, protože „paní Ruska“ si několik vzorků z široké nabídky odnesla v pečlivě připravených plastových kelímcích v igelitové tašce. Nezalekla se ani přemisťování salátu, jen tvaroh – nebo co to bylo – si (děsně nenápadně) snědla přímo u stolu. Počítáme, že to měla výslužku na celý den, možná i na trochu déle. No nic… nás čekala ještě dlouhá cesta za svatým Diegem (Maradonou). Lehce úsměvný film o prostých lidech s tak trochu jiným životem, než na jaký jsme zvyklí v Praze ;o) Však to znáte, fanatismus i hory zdolává.
Nicméně další filmy nás čekaly až k večeru, tak ještě vyzvednout lístky na sobotu a hurá do Bulváru. Cestou jsme zkusili ještě nějaké nákupy – takže máme s Jankou nějaké to tričenko a já dokonce zbrusu novou čepici! I dnes jsme se v Bulváru řádně nadlábli. Takže na tradiční palačinky už nezbylo místo :o(( Proto padl návrh, uspořádat dnes palačinkovou noční výpravu. Ovšem, zatímco Míša pilně trávil oběd a snažil se vyležet co nejvíce efektu z toho draze zaplaceného hotelu a já imitovala práci na analýze, Janka simulovala zdravotní procházku. Z té se později vyklubala regulérní Cesta za svatou palačinkou!!! Ať je to jak je to, hlavně abychom byli včas v kině Čas na Podoby fíkovníku. Toť pro nás asi hvězda letošního festivalu (z toho co jsme viděli, tj. z 8 shlédnutých filmů). Takový ten obrazový film, který nedává moc smysl, o to více však upoutá vaši pozornost.
Ovšem abych nezapomněla, štěstí, že jsme vyrazili s předstihem, protože cestou na představení Míša při běžné kontrole luxusně zaparkovaného autíčka objevil za stěračem lístek. A nebyl to jen tak obyčejný lístek, byl to lístek od místní Policie. Nastala malá panika, co teď…naštěstí jsme na kolonádě objevili místní strážníky, které Míša slušně poprosil o radu, co se vzniklou situací a kde se teda vlastně může stát. Zjištění, že prakticky celé centrum je zónou, kde se nesmí parkovat atd. atd., jej stálo 200,- Kč (prý že má šťastný den, více papírků v bločku už nebylo). Takže před filmem ještě proběhlo přeparkování na naše tradiční festivalové místo nad Thermalem u nemocnice. Po fíkovníku jsme stihli ještě rychloobčerstvení na mostě, nějaký ten stejčík se do nás prostě vešel ;o) a pomalou procházkou hurá do divadla na další film. Letos prostě vše zakončujeme v divadle, neboť je to VELMI POHODLNÉ místečko. I dílko Bez slitování bych zařadila na přední příčky top nejlepších shlédnutých filmů. Sice tradiční příběh publikem oblíbeného nájemního vraha zamilovaného do dívky z dětství, kterou je velmi překvapivě slečna prostitutka, která se čistě náhodou zrovna objeví v jeho životě se smutným příběhem o zneužívaní – jí, dcerky a už nevím, jestli i dcery té dcerky… whatever… každopádně příběh nenudil, dialogy se celkem povedly, takže díky autorům a možná i těm Míšovým prospaným odpoledním hodinám, jsme byli relativně schopni zrealizovat zamýšlenou půlnoční výpravu na palačinky. Což jsem si dovolila říct nahlas, bohužel jsem byla pochopena jako iniciátor, který má na palačinku velkou chuť, a nikoli jako člověk, který pouze konstatoval své fyzické schopnosti a možnosti, co se cesty týče. No nakonec se Janka s Míšou obětovali a ve 3 lidech jsme 2 palačinky přeci jen dali. Ale pak už hezky do hajan, myslím, že to bylo tak akorát.
Přikládám trochu fotodokumentace:
A teď už jen info o filmech:
Cesta za svatým Diegem
El camino de San Diego | The Road to San Diego
9:00 Velký sál
Argentina, 2006, 98 min
Když v zimě roku 1952 Eva Perónová zápasila v Buenos Aires se smrtí, rozpoutala se vlna nesčetných demonstrací. Davy obyčejných Argentinců se snažily přispět k její záchraně a dostat se do její blízkosti. Stala se pro ně právě takovým nedosažitelným symbolem jako o půl století později legendární fotbalista Diego Armando Maradona. Poté, co byl 17. dubna 2004 hospitalizován v Buenos Aires kvůli srdeční příhodě, zopakoval se stejný fenomén až nábožné adorace. Protagonista Sorinova příběhu, mladý lesní dělník „Tati“ Benítez, věří, že když se mu podaří dostat do blízkosti Maradony a poznat modlu osobně, i jeho život se změní k lepšímu. A tak naivní poutník podniká cestu ze zapadlého městečka na severu Argentiny napříč pampou, aby svému idolu osobně předal kuriózní dar...
Podoby fíkovníku
Ichijiku no kao | Faces of a Fig Tree
18:30 Kino Čas
Japonsko, 2006, 94 min
V zahrádce u domku Kadowakiových roste fíkovník, který dosud neměl plody. Dcera Jumo na něj zavěsí fotoaparát a samospouští vyfotografuje při jídle otce, matku, mladšího bratra a sebe. Rodina vede poklidný, spořádaný život. Otec, který pracuje na stavbě, se však jednoho dne odstěhuje do holého bytu. Chce mít blíž do práce, kde po nocích napravuje chyby svých kolegů. Pracovní úsilí však zaplatí smrtí. Matka, která se dosud starala jen o domácnost, musí po pohřbu začít znovu... Pozoruhodný snímek je autorským debutem japonské herečky Kaori Momoiové, která napsala scénář podle stejnojmenného románu na pokračování a podle čtyř povídek. Skládá se ze sledu vytříbených a místy poněkud záhadných obrazů, provázených minimalistickou elektronickou hudbou. Pozornost na sebe strhává zejména Kaori Momoiová v roli matky, fixované jen na péči o domácnost.
Bez slitování
Ye-ui-up-nun-gut-deul | No Mercy for the Rude
22:00 divadlo Karlovy Vary
Korejská republika, 2006, 113 min
Killa nemá pořádné jméno a nemluví. Vyrostl jako sirotek a čas tráví sledováním koridy, pojídáním ústřic, psaním poezie a zabíjením. Nájemným vrahem se stal proto, aby jednou mohl zaplatit operaci, která by mu vrátila řeč. Pro svou „práci“ si vytvořil vlastní pravidla – zabíjí jen zjizvené a pokřivené. Když se z Killy, malého chlapce z ulice, a z She, bezprizorní dívky z baru, stane zvláštní rodina a Killa si začne zvykat na nové něžné útočiště, přichází poslední zakázka. Snímek o totálním outsiderovi, který touží někým se stát a najít své místo ve světě, je variací na bojové filmy, jež jsou v Jižní Koreji populární, a je také jakousi odpovědí na tvorbu Tarantina a na Jarmuschův film Ghost Dog - Cesta samuraje. Hlavní roli ve filmu plném evropské vážné hudby, bizarních lokací, násilí i lehkých vtipů a ironie neodolatelně hraje Shin Ha-kyun. Dokázal skvěle ztvárnit obě polohy postavy – drsného zabijáka i dojemného snílka.
čtvrtek 5. července 2007
MFF KV – den první
Odjezd do Varů proběhl přesně podle Míšových plánů, ostatní už bohužel (tradičně) zcela podle našich plánů nešlo. Hustota provozu z Prahy do Varů mohla trochu naznačit, že bude na fesťáku plno, ale že tak plno…. Díky dešti se sice všichni po různu schovávali a při cestě odněkud někam to taky nebylo až tak znám, na množství volných lístků do kin ovšem ano. Nebylo volné už vůbec nic. Představa byla koupit si akreditaci na 3 dny, ale slečna pokladní nám to rychle rozmluvila s tím, že na dnešek a zítřek už žádné lístky volné nejsou, tak jestli by nám nestačila akreditace jen na 1 den čili sobotu. A taky že jo. Stačila. Protože dál už nám nezbývalo než dle skvělého systému doufat, že se do sálů dostaneme bez lístků na akreditaci (bohužel takových stálo před sály mnoho, takže jsme to raději ani nezkoušeli), nebo že získáme nějaký lístek v last minute pokladně (kde byla po těch dnech už značně rozmrzelá slečna, která si tam schovávala lístky asi jen pro sebe a přátele zeleného údolí nebo co) anebo zkusit zakoupit hodinu před představením blokované lístky pro press, které si novináři nevyzvedli.
Poznamenám ještě, že spolu s akreditací jsme zakoupili lístky na 2 páteční představení – jeden japonský Podoby fíkovníku a jeden korejský film Bez slitování. Mně s Míšou se do kinematografie těchto zemí moc nechtělo, ale když už nic jiného volného nebylo...
Každopádně protože už jsme měli klíče od hotelu, kde byl sice check in až od 14 hod, mohli jsme v klídku spustit honbu na lístky na kterékoli z dnešních představení. Před tím však bylo třeba se ještě pořádně posilnit, což znamená jediné - Bulvár. Tam jsme taky (děsnou náhodou) potkali Kačenku. Ale kašlala na nás, tak jsme se na ni taky vykašlali a šli zkoušet své štěstí u last minute pokladny, o které se nám mezi kašláním stihla zmínit.
Nejdříve jsme všichni postávali u last minute pokladny (hned jak jsme objevili, která to vlastně je). Zde jsme taky potkali Honzu Drozda, který byl prý letos ve Varech poprvé, moc se mu to líbilo, dnes už to však balil a vyrážel zpět domů. Jako dárek jsme si od něj tedy vyprosili malý program, který byl již zcela vyprodán (někdo nějak neodhadl, kolik tady bude letos lidí). Pak se z řady postupně oddělil Míša – udělat generální průzkum (rozuměj kouknout se tuhle a kouknout se támhle) a Janka, která potřebovala trošku protáhnout nohy. Naštěstí to vzala směrem ke karlovarským oplatkům a s nákladem zpět. Hurá!
Míša byl nakonec se svým generálním průzkumem taky úspěšný, takže jsme získali lístky na představení Poslední vlak. Opustili jsme tedy své první místo v řadě u last minute pokladny, které už 2 hodiny neneslo žádné ovoce a vyrazili k autu, hodit věci do hotelu a hurá na film. Míša si ještě přeparkoval na luxusní místo téměř před hotelem, aby mohl autíčko po očku z povzdálí sledovat. Ten den jsme pak získali ještě lístky na film Volný styl.
Filmy nelze ohodnotit slovem "šlágr" a těžko se hledají i nějaká jiná. Poslední vlak je prostě klasika o deportaci židů, sice z trošku nového pohledu, ale emoční efekt to holt vyvolá vždycky stejný. Člověk může být jen rád, že nic takového nezažil.
A Volný styl je také těžké hodnotit, mimo jiné proto, že jsme jej všichni z části prospali. Ani si nejsem jista, jestli bychom z těch kousků, co každý z nás viděl poskládali celek ;o)) Každopádně to chvílemi připomínalo Skalákem objevenou hitovku Napoleon Dynamite, a to převážně díky dlouhým scénám, kdy dlouho nepadne žádné slůvko.
No co vám budu povídat, rozhodně jsme byli rádi, že to máme tak blízko do "luxusního hotýlku".
Níže přikládám pro zvědavce stručné info o filmech.
Poslední vlak
Der letzte Zug | The Last Train
16:30 hotel Pupp
Německo, Česká republika, 2006, 125 min
Berlínská železniční stanice Grunewald. Právě na tomto místě začíná vzpomínka na tragické příběhy berlínských Židů, které v roce 1942 svedlo dohromady Goebbelsovo rozhodnutí zbavit "definitivně" metropoli jejich přítomnosti. Pod záminkou ochrany před bombardováním byly celé židovské rodiny nakládány do vlaků a odváženy do místa, odkud nebylo návratu – do koncentračního tábora Osvětim. Několik dní trvající cesta v dusných nákladních vagonech, bez jídla a pití, pod dohledem ozbrojených, lhostejných stráží, se nemohla obejít bez ztrát na životech. Do zmučených myslí se pozvolna vkrádá tušení, že to je jen začátek konce… Tragickými hrdiny, kteří se v jednom takovém vagonu pokoušejí během pěti děsivých dnů neztratit rozum, naději a lidskou důstojnost, jsou slavný boxer Henry Neumann, zpěvák Jakob Noschik, šestnáctiletá Ruth Zilbermannová… Kdo z nich přežije? Joseph Vilsmaier, kterého proslavilo válečné drama Stalingrad (1992), nabízí spolu se svou manželkou, režisérkou a herečkou Danou Vávrovou, komorní drama evokující tragédii holocaustu. Film svým tvůrcům získal v loňském roce zvláštní Bavorskou filmovou cenu.
Volný styl
Svobodnoje plavanije | Free Floating
22:00 – Divadlo Karlovy Vary
Rusko, 2006, 101 min
Dvacetiletý Ljoňa žije v městečku na Volze, kde „chcíp’ pes“. Jedinou továrnu zavřeli, pracovní úřad nemá co nabídnout. Zatímco propuštění dělníci se vyžívají v utopických snech a popíjení, Ljoňa zkusí prodávat boty u stánkaře, zednické práce ani úklid se mu nezamlouvají. Pár dní stráví u cestářů, ale na melouchy prohnaného brigadýra nemá náturu. Holky ve městečku jsou drzé. Ty diskotékové i spolužačky. A snad právě proto zdejší mládenci rádi rukují na vojnu. Ljoňovu poctivost a slušnost však nemine odměna. Náhoda mu přihraje šanci seberealizace, sice náročné a nevýnosné, zato chlapské a zcela nezávislé... Inspirací autorovi byla konkrétní realita uboze živořící provincie. Její beznadějná tvářnost jako by prosákla do psychiky lidí, ochromila smysluplnost sociálních vztahů. Popis psychopatologie všedního života v běžných projevech bytí evokuje hrůznost pověstného ruského bezčasí...
Poznamenám ještě, že spolu s akreditací jsme zakoupili lístky na 2 páteční představení – jeden japonský Podoby fíkovníku a jeden korejský film Bez slitování. Mně s Míšou se do kinematografie těchto zemí moc nechtělo, ale když už nic jiného volného nebylo...
Každopádně protože už jsme měli klíče od hotelu, kde byl sice check in až od 14 hod, mohli jsme v klídku spustit honbu na lístky na kterékoli z dnešních představení. Před tím však bylo třeba se ještě pořádně posilnit, což znamená jediné - Bulvár. Tam jsme taky (děsnou náhodou) potkali Kačenku. Ale kašlala na nás, tak jsme se na ni taky vykašlali a šli zkoušet své štěstí u last minute pokladny, o které se nám mezi kašláním stihla zmínit.
Nejdříve jsme všichni postávali u last minute pokladny (hned jak jsme objevili, která to vlastně je). Zde jsme taky potkali Honzu Drozda, který byl prý letos ve Varech poprvé, moc se mu to líbilo, dnes už to však balil a vyrážel zpět domů. Jako dárek jsme si od něj tedy vyprosili malý program, který byl již zcela vyprodán (někdo nějak neodhadl, kolik tady bude letos lidí). Pak se z řady postupně oddělil Míša – udělat generální průzkum (rozuměj kouknout se tuhle a kouknout se támhle) a Janka, která potřebovala trošku protáhnout nohy. Naštěstí to vzala směrem ke karlovarským oplatkům a s nákladem zpět. Hurá!
Míša byl nakonec se svým generálním průzkumem taky úspěšný, takže jsme získali lístky na představení Poslední vlak. Opustili jsme tedy své první místo v řadě u last minute pokladny, které už 2 hodiny neneslo žádné ovoce a vyrazili k autu, hodit věci do hotelu a hurá na film. Míša si ještě přeparkoval na luxusní místo téměř před hotelem, aby mohl autíčko po očku z povzdálí sledovat. Ten den jsme pak získali ještě lístky na film Volný styl.
Filmy nelze ohodnotit slovem "šlágr" a těžko se hledají i nějaká jiná. Poslední vlak je prostě klasika o deportaci židů, sice z trošku nového pohledu, ale emoční efekt to holt vyvolá vždycky stejný. Člověk může být jen rád, že nic takového nezažil.
A Volný styl je také těžké hodnotit, mimo jiné proto, že jsme jej všichni z části prospali. Ani si nejsem jista, jestli bychom z těch kousků, co každý z nás viděl poskládali celek ;o)) Každopádně to chvílemi připomínalo Skalákem objevenou hitovku Napoleon Dynamite, a to převážně díky dlouhým scénám, kdy dlouho nepadne žádné slůvko.
No co vám budu povídat, rozhodně jsme byli rádi, že to máme tak blízko do "luxusního hotýlku".
Níže přikládám pro zvědavce stručné info o filmech.
Poslední vlak
Der letzte Zug | The Last Train
16:30 hotel Pupp
Německo, Česká republika, 2006, 125 min
Berlínská železniční stanice Grunewald. Právě na tomto místě začíná vzpomínka na tragické příběhy berlínských Židů, které v roce 1942 svedlo dohromady Goebbelsovo rozhodnutí zbavit "definitivně" metropoli jejich přítomnosti. Pod záminkou ochrany před bombardováním byly celé židovské rodiny nakládány do vlaků a odváženy do místa, odkud nebylo návratu – do koncentračního tábora Osvětim. Několik dní trvající cesta v dusných nákladních vagonech, bez jídla a pití, pod dohledem ozbrojených, lhostejných stráží, se nemohla obejít bez ztrát na životech. Do zmučených myslí se pozvolna vkrádá tušení, že to je jen začátek konce… Tragickými hrdiny, kteří se v jednom takovém vagonu pokoušejí během pěti děsivých dnů neztratit rozum, naději a lidskou důstojnost, jsou slavný boxer Henry Neumann, zpěvák Jakob Noschik, šestnáctiletá Ruth Zilbermannová… Kdo z nich přežije? Joseph Vilsmaier, kterého proslavilo válečné drama Stalingrad (1992), nabízí spolu se svou manželkou, režisérkou a herečkou Danou Vávrovou, komorní drama evokující tragédii holocaustu. Film svým tvůrcům získal v loňském roce zvláštní Bavorskou filmovou cenu.
Volný styl
Svobodnoje plavanije | Free Floating
22:00 – Divadlo Karlovy Vary
Rusko, 2006, 101 min
Dvacetiletý Ljoňa žije v městečku na Volze, kde „chcíp’ pes“. Jedinou továrnu zavřeli, pracovní úřad nemá co nabídnout. Zatímco propuštění dělníci se vyžívají v utopických snech a popíjení, Ljoňa zkusí prodávat boty u stánkaře, zednické práce ani úklid se mu nezamlouvají. Pár dní stráví u cestářů, ale na melouchy prohnaného brigadýra nemá náturu. Holky ve městečku jsou drzé. Ty diskotékové i spolužačky. A snad právě proto zdejší mládenci rádi rukují na vojnu. Ljoňovu poctivost a slušnost však nemine odměna. Náhoda mu přihraje šanci seberealizace, sice náročné a nevýnosné, zato chlapské a zcela nezávislé... Inspirací autorovi byla konkrétní realita uboze živořící provincie. Její beznadějná tvářnost jako by prosákla do psychiky lidí, ochromila smysluplnost sociálních vztahů. Popis psychopatologie všedního života v běžných projevech bytí evokuje hrůznost pověstného ruského bezčasí...
středa 4. července 2007
Přijela k nám Janushka
Dnes večer jsme si vyzvedli Janku. Naštěstí si svůj čtvrteční lístek vyměnila za středeční, takže zítra můžeme v klídku vyrazit do Varů, jak bylo původně v plánu. Hurá! Chtěli jsme sice ještě před příjezdem zabít čas zakoupením nějakého pečiva či čerstvé zeleniny, ale ani jedno nám v podstatě nechtěli nikde prodat :o(( Pak ještě drobné zdržení přímo na nástupišti. Fakt nevím, proč nemůžou jezdit vlaky o jednom vagónu, pro nás čekající by to bylo podstatně jednodušší. Štěstí, že jsme měli ceduli … JANA BANANA … to musí být vidět na sto honů.
Doma potom proběhla řádná předváděčka, protože Janka je u nás prvně. Míša dostal dárečky k narozeninám. Potom ještě na skok ke Skalákovic, když máme tu službu na zalévání květin i zahrady... A pak jsme se s Míšou pustili do zpracovávání posledních dnů analýzy a data byla hotova dříve než Janka stihla dokoukat náš tradiční návštěvový pořad Sám doma. Aspoň teď už dobře ví, kdy, kde a jak správně imitovat únavu.
PS: štěstí, že jsme byli připraveni na všetečné Jančiny dotazy týkající se architektury našeho hlavního města. I když musím příznat, že trošičku jsme se u toho možná i zapotili.
Doma potom proběhla řádná předváděčka, protože Janka je u nás prvně. Míša dostal dárečky k narozeninám. Potom ještě na skok ke Skalákovic, když máme tu službu na zalévání květin i zahrady... A pak jsme se s Míšou pustili do zpracovávání posledních dnů analýzy a data byla hotova dříve než Janka stihla dokoukat náš tradiční návštěvový pořad Sám doma. Aspoň teď už dobře ví, kdy, kde a jak správně imitovat únavu.
PS: štěstí, že jsme byli připraveni na všetečné Jančiny dotazy týkající se architektury našeho hlavního města. I když musím příznat, že trošičku jsme se u toho možná i zapotili.
úterý 3. července 2007
Kolik stojanů máš....tolik uložíš CDček
Dnešní úkol zněl jasně. Co nejvíce analyzovat. Ať to před festivalem stíháme. Míša ovšem ne. Ten se pustil do sestavování včera zakoupených stojanů a dělání pořádků s naší hromadou CDček a DVDček. Já se bohužel zrovna dnes zasekla v AMC, naštěstí jsem s tím počítala a byla jsem vybavena vlastním autíčkem. Takže jsem kolem půl deváté mohla vyrazit domů pracovat. To už měl Míša rozbalený první stojan a řešil problematiku "chybějících dírek na šrouby". To ještě netušil, že je to to nejmenší. Sotva jsme krásně vymysleli, jak to všechno rozmístit a sotva Míša dovrtal třetí stojan (druhý překvapivě dírky měl), při rozbalovaní čtvrtého kousku se nám ta šedá barva zdála poněkud červená. A nebylo to jen zdání. Takže čtvrtý stojan zatím čeká v předsíni na to, až jej vyměníme za tu správnou barvu a získá jiného, zbrusu nového majitele. Jinak to Míša zvládl moooooc pěkně, Kačenko, mooooc pěkně!
pondělí 2. července 2007
Skandální odhalení!
Vím, že se budu opakovat, když zase napíšu, že „dnes byl ten velký den“. Ale když u nás jich je tolik! A TOLIK asi ještě doufám bude ;o))
Každopádně dnes jsme zvládli resty z víkendu a zakoupili jsme ty stojany na CD. Pán nás utáhl na velkou slevu a hrozby o tom, že už to je doprodej a už se to vyrábět nebude. Čili místo 3 stojanů za necelé 3 tisíce, jsme si domů vezli 4 za necelé 2 tisíce. Plus světlo pro Kačenku. Konečně ji ho budeme moci vrátit. Hezké, Kačenko, moc hezké! Viď?!!
Každopádně se zastávkou u Langerů – opět předávka tajných materiálu, za tajnou informaci o tom, že začnou asi tajně stavět i „bez dovolení“ – my ale nic neřekli…jako hrob! No prostě dostali jsme se domů docela později, ale tak nějak jsme byli rozhodnuti dnes odhalit tu naši chloubu celou. Všichni travičku zatím jen chválili, tak proč ji ještě schovávat. Postupně jsme sundávali jeden pás tkaniny po druhém…hotové drama…ale povedlo se. Travička byla slavnostně odhalena. Nestihli jsme sice na večer domluvit krojované slečny s chlebem a solí, ale Míša měl volí oko. Tak to myslím možná v rámci tradic i stačí ;o))
Jako první a tento den i poslední se k našemu dílku vyjádřil soused Radek, který přidal pár rad, jak vše doladit a dostat do pořádné formy. Uvidíme, kdy se k tomu dostaneme. Zatím budeme asi rádi, když zvládneme pravidelně zalívat ;o)
A tady ty nezbytné obrázky:
Každopádně dnes jsme zvládli resty z víkendu a zakoupili jsme ty stojany na CD. Pán nás utáhl na velkou slevu a hrozby o tom, že už to je doprodej a už se to vyrábět nebude. Čili místo 3 stojanů za necelé 3 tisíce, jsme si domů vezli 4 za necelé 2 tisíce. Plus světlo pro Kačenku. Konečně ji ho budeme moci vrátit. Hezké, Kačenko, moc hezké! Viď?!!
Každopádně se zastávkou u Langerů – opět předávka tajných materiálu, za tajnou informaci o tom, že začnou asi tajně stavět i „bez dovolení“ – my ale nic neřekli…jako hrob! No prostě dostali jsme se domů docela později, ale tak nějak jsme byli rozhodnuti dnes odhalit tu naši chloubu celou. Všichni travičku zatím jen chválili, tak proč ji ještě schovávat. Postupně jsme sundávali jeden pás tkaniny po druhém…hotové drama…ale povedlo se. Travička byla slavnostně odhalena. Nestihli jsme sice na večer domluvit krojované slečny s chlebem a solí, ale Míša měl volí oko. Tak to myslím možná v rámci tradic i stačí ;o))
Jako první a tento den i poslední se k našemu dílku vyjádřil soused Radek, který přidal pár rad, jak vše doladit a dostat do pořádné formy. Uvidíme, kdy se k tomu dostaneme. Zatím budeme asi rádi, když zvládneme pravidelně zalívat ;o)
A tady ty nezbytné obrázky:
neděle 1. července 2007
Návštěva Lindy
Dlouhé týdny jsme se domlouvali, že nás navštíví Linda, aby si u nás vyzvedla nějaký studijní materiál. Včera večer to po dlouhé komunikaci s Míšou přes icq zrušila. A to taky dodržela a v sobotu vůbec nepřišla. Čímž nám zcela chybělo rozptýlení, takže je vlastně jen a jen její vina, že jsme pak vyrazili do obchodů nakupovat. Bohužel jsme vyrazili pozdě, protože jsme ani nestihli zajet pro stojany do Sconta, což měl být jako ten hlavní důvod k cestě "do města" ;o)) Klasika.
Linda nakonec dorazila v neděli ve 14 hodin, jak napodruhé slíbila ;o) Studijní materiály jsme s ní vyměnili za nějaké filmečky. Taky jsme ji při té přiležitosti ukázali tu naši chloubu, co pomaličku ale jistě na zahradě vyrůstá. Pak se měla uskutečnit ještě výprava k sousedům ohledně garáží. Peťa ale stále nereagovala na Míšovu sms a vypadalo to, že u nich celý víkend nikdo není, tak jsme se nakonec nechali ukecat a šli k Petrovi Langerovi zkontrolovat ministerskou půdu. To víte, ti jsou zvyklí mít pevnou půdu pod nohama, takže to u nich nahoře vypadá úžasně! Škoda že Hanka trpí závratěmi :o(( Já svou fóbii z výšek v tomto případě ještě překonala. Každopádně tohle se u nás počítám bude muset taky časem zrealizovat. To už je jasné teď ;o)) Prošmejdili jsme jim celý dům. Nicméně příště musíme přijít jako slušná návštěva s něčím na zub, jinak se asi dostaneme do řečí.
Pak jsme ještě donutili, aby naši skvělou novou travičku zkontrolovalo i ministerstvo, a tak si to Petr musel vyšlápnout k nám nahoru ;o) prý že pro nějaké papíry asi ;o)) Tam se naštěstí chvíli zdržel, takže stihl i příjezd Peti s Jardou a kolouškem, kteří se vraceli z chaty a stavili se ohledně těch garáží. I jim jsme se chtěli pochlubit novou travičkou, ale dostal nás Jarda s tím, že nám ji už kontroluje z druhé strany od Elišky ;o)) Čili ví, že je vše v naprostém pořádku a tráva roste jako z vody. No a než jsme stihli vše vyřídit, přihnaly se velké černé mraky. Spustily přesně, když šel Petr s Míšou k Petře pro stavební dokumentaci. Něco z prudkého deště skončilo i u nás na podlaze, než jsem stihla všechno sklidit a zavřít, protože jsme právě chvíli před tím zalívali, ŽE! A právě jsme se se zalíváním chtěli přesunout dopředu, ŽE! A protože do toho ještě přišel telefonát od maminky a Zdeněčka, tak jsme úplně zapomněli zavřít střešní okna, ŽE!!! Štěští, že před tím, než jsme šli kontrolovat Petrovu půdu, Míša aspoň stihl posekat trávník vpředu (pochopitelně i u Skalákovic).
No a teď už se jen na fotkách pochlubíme s tou novou travičkou i vám ostatním ;o)) Na některých fotkách je i Míša a musím říct, že vypadá jako velký sekáč! Co říkáte??
Linda nakonec dorazila v neděli ve 14 hodin, jak napodruhé slíbila ;o) Studijní materiály jsme s ní vyměnili za nějaké filmečky. Taky jsme ji při té přiležitosti ukázali tu naši chloubu, co pomaličku ale jistě na zahradě vyrůstá. Pak se měla uskutečnit ještě výprava k sousedům ohledně garáží. Peťa ale stále nereagovala na Míšovu sms a vypadalo to, že u nich celý víkend nikdo není, tak jsme se nakonec nechali ukecat a šli k Petrovi Langerovi zkontrolovat ministerskou půdu. To víte, ti jsou zvyklí mít pevnou půdu pod nohama, takže to u nich nahoře vypadá úžasně! Škoda že Hanka trpí závratěmi :o(( Já svou fóbii z výšek v tomto případě ještě překonala. Každopádně tohle se u nás počítám bude muset taky časem zrealizovat. To už je jasné teď ;o)) Prošmejdili jsme jim celý dům. Nicméně příště musíme přijít jako slušná návštěva s něčím na zub, jinak se asi dostaneme do řečí.
Pak jsme ještě donutili, aby naši skvělou novou travičku zkontrolovalo i ministerstvo, a tak si to Petr musel vyšlápnout k nám nahoru ;o) prý že pro nějaké papíry asi ;o)) Tam se naštěstí chvíli zdržel, takže stihl i příjezd Peti s Jardou a kolouškem, kteří se vraceli z chaty a stavili se ohledně těch garáží. I jim jsme se chtěli pochlubit novou travičkou, ale dostal nás Jarda s tím, že nám ji už kontroluje z druhé strany od Elišky ;o)) Čili ví, že je vše v naprostém pořádku a tráva roste jako z vody. No a než jsme stihli vše vyřídit, přihnaly se velké černé mraky. Spustily přesně, když šel Petr s Míšou k Petře pro stavební dokumentaci. Něco z prudkého deště skončilo i u nás na podlaze, než jsem stihla všechno sklidit a zavřít, protože jsme právě chvíli před tím zalívali, ŽE! A právě jsme se se zalíváním chtěli přesunout dopředu, ŽE! A protože do toho ještě přišel telefonát od maminky a Zdeněčka, tak jsme úplně zapomněli zavřít střešní okna, ŽE!!! Štěští, že před tím, než jsme šli kontrolovat Petrovu půdu, Míša aspoň stihl posekat trávník vpředu (pochopitelně i u Skalákovic).
No a teď už se jen na fotkách pochlubíme s tou novou travičkou i vám ostatním ;o)) Na některých fotkách je i Míša a musím říct, že vypadá jako velký sekáč! Co říkáte??
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)