pondělí 26. listopadu 2007

Veličká kupka afrického dobrodružství

Pá 16. 11.
Ať bylo, jak bylo, hlavně když se vířilo
Polovinu dne jsme sice ještě strávili v letadle, ale lehce po obědě už jsme seděli s Raďou v autíčku a za pomoci klimatizace se postupně aklimatizovali. S touto činností jsme pokračovali ještě u bazénku a kluci chvílemi i ve vířivce. Proběhlo taky alergologické cvičení, neboli Míšovo seznámení s koťaty. No a po dobré večeři jsme večer zkontrolovali ještě pravou africkou bouřku a mohli jsme jít v klidu spinkat.

So 17. 11.
Klobouky, servis a drinky
Na dnešní den byly naplánovány velké přípravy. Bylo potřeba nakoupit zásoby na safari, což byl úkol pro Raďu a kluky. Na mne zbyla slečna kadeřnice. Když ji Honzík spatřil, marně přemýšlel nad tím, co a jak by si taky mohl nechal ostříhat. Bohužel si tento zážitek musel odepřít a raději si při nákupech s Míšou vybrali pěkné safari kloboučky. Smutek pak s Míšou zapil několika míchanými drinky v místní kavárně. Odpoledne jsme zakoupené zásoby několikrát přerovnali, přidali k tomu naše tašky s oblečením a byli jsme ready brzy ráno vyrazit. Abych nezapomněla, při tomto nakupovacím cestování jsme poznali, jak vypadá místní autoservis (několik pánů na rybářských židličkách u cesty) a jak fungují páni vrátní Johannes a Burg („vždy s úsměvem“).

Ne 18. 11.
A nejhorší ze všeho jsou divočáci, ti vám vlezou všude!
Dnes nás čekalo brzké ranní vstávání a zhruba 8 hodin jízdy autem. Cestou jsme se několikrát setkali s místní africkou umělou zaměstnaností. Kvóty na počet černochů např. způsobily, že k tomu, abychom si dali náš úžasný brunch, bylo zapotřebí téměř deseti černošek (3 u dveří, další nám podala menu, jiná přijala objednávku, nevíme ani kolik vařilo, jiná nám brunch donesla a opět rozlučka u dveří). Do Hluhluwe Umfolozi Parku (konkrétně Mpila parku), kde jsme měli zajištěno naše safari a ubytování, jsme se dostali odpoledne. Místní recepce vypadala solidně, až na nějaké divné existence s parohy, které se zde vyskytovaly. Místní zvířectvo z blízkého okolí jsme zkontrolovali v rámci noční vyjížďky, čili poté, co Honzík splnil prvý ze svých nakupovacích úkolů a do své sbírky dárků zařadil pravé africké náprstky. Blíže se k této akci, na níž jsem byla potupně zbavena funkce hlavního svítíce, snad ani zmiňovat nebudu. Stejně se Honzíkovi ty slečny na sedadlech před námi ani nelíbily. No a že jsme se polili horkým čajem, to není vůbec žádné překvapení.

Každopádně ubytování ve stanech bylo luxusní, avšak s částečně otevřenou kuchyní. Tu musíte na večer patřičně zabezpečit proti hladovým opicím a jiným zvířátkům, což jsme taky učinili. Na popelnici pod schody jsme však zapomněli. Ne tak pan divočák, který přišel ve 3 v noci na večeři. Naše vychytralá akce zahánění prasete rozsvícením světla se moc neujala. (Ačkoli rozsvítit světlo skrze moskytiéru není vůbec žádná sranda!) No a jelikož nikdo neměl dost odvahy si zajít s panem divočákem popovídat z očí do očí, vyslechli jsme si jeho hodování do posledního kousku odpadků. Aspoň jsme se poučili pro příště. Tedy možná… Snad…

Po 19. 11.
Osudové setkání s nosorožci
Dnes brzy ráno vstáváme, měníme totiž místo působiště. Přesunujeme se pozorovací safari jízdou do Hlathikhulu Bush Lodge. Cestou proběhlo mimo jiné osudové setkání s nosorožci. Schovávali se ve stínu největšího stromu…kousek od něj ideální velká louže…no co vám budu povídat, nechtěli se hnout…bohužel to bylo vše maximálně 5 metrů od silnice. My se pomalu blížili, paní nosorožkyně taky. A když jsme se přiblížili ještě blíže, ona taky. A když jsme byli na jejich úrovni, šlápli jsme na plyn a ona ne. Uff, to bylo o fous! A tak jsme protentokrát zvítězili nad divokou zvěří.

Další setkání nás čekalo odpoledne, kdy jsme se vydali na pěší túru. Páni černoši nás provedli okolím. Jeden byl ozbrojen, druhý – který nám kryl záda – naštěstí ne. Ten totiž celou cestu něco žvýkal a při drinking pauze si dokonce sňupl broučka, co mu chvíli před tím lezl po noze. Halt divočina! No a s tímto doprovodem jsme se ocitli na 20 metrů od pana nosorožce, který prý sice dobře slyší a cítí, ale houby vidí. Vzhledem k naši skvělé geografické poloze jsme si mohli dovolit jej hodnou chvíli v klidu pozorovat a udělat i nějaké pictures, než pan nosorožec totálně znervózněl a zbrkle, jakoby „útočně“, se rozběhl opačným směrem. Tento zážitek dokonce předčil fotografování hrochů, kteří jsou prý také velmi nebezpeční, nicméně na tu vzdálenost, na kterou jsme si je fotili, nás žádný strach nepřepadl. To bylo větší drama, když na mne cestou do Hlathikhulu zcela troufale a drze zaútočila mega-velká africká kobylka. Honzík se chvíli ostýchal mi v této těžké životní situaci pomoct a maskoval to hledáním kapesníku (zřejmě nutně potřeboval otřít ty slzy smíchu, které mu vyhrkly, vtipálek! Jediné, co ho omlouvá, je, že v tu chvíli ještě netušil, že taková africká mega-kobylka může být klidně i jedovatá!!)

Večer pak proběhlo tradiční přejídání…páni černoši nám skvěle uvařili a my to málem ani všechno nezvládli sníst.

Út 20. 11.
Další den v Hlathikhulu
Dneska jsme si dali pro změnu ranní vstávání a vyrazili na pěší túru dříve než začne sluníčko pořádně hřát. Co se zvířátek týče, byl to výlet méně úspěšný, ale hlavně že jsme zase protáhli kosti. Po zbytek dne jsme totiž opět jezdili, dnes s jasným cílem „po stopách lvů“, kteří byli předchozího dne viděni u brány do druhého parku. Honzík nezapomněl celé akci dodat šťávu popěvkem „where the lion sleeps tonight“. Dojeli jsme až na druhý konec celého safari komplexu a pak zase zpátky domů. Po lvech pochopitelně ani památky :o(( Za to jsme měli tu čest poznat pana nosorožce, který byl přesvědčen o tom, že je buvolem. A nenašli jsme stanoviště č. 14. Naštěstí to nezměnilo nic na kvalitní večeři, kterou nám páni kuchaři opět připravili a my mohli jít v klidu prospat svou poslední noc v Hlatihikhulu.
Za celých 8 hodin jsme dnes najeli necelých 140 km, což znamenalo, že tipovací soutěž překvapivě vyhrál Honzík, zřejmě si uměl lépe spočítat, kolik nám zabrala času opičí akce obsazení silnice.

St 21. 11.
Hvězdu na čele máš aneb Oceán mezi námi!
Ráno nás čekalo opět ranní vstávání a opět přesun. Tentokrát k oceánu. Indickému (aby bylo jasno). Zabalili jsme si svých 5 švestek, zkontrolovali, jestli se u řeky nepovalují páni krokodýli a mohli jsme vyrazit. Ještě kousek přes park se zvířátky. Impaly už snad ani nefotíme a míříme dál na východ do Cape Vidal.

Ubytovat se můžeme až odpoledne, proto bylo potřeba vymyslet dopolední program. Vzhledem ke střídavému oblačnu jsme se rozhodli zkontrolovat pláže, neboť právě na chvíli zase svítilo sluníčko. Tušila jsem, že to bude něco silnějšího než moře s vlnkami, ale na takový nářez jsem připravena nebyla. Hukot to byl co se zvukových efektů i síly vln týče. A jaké plyne z oceánu poučení?
1. Brát si na pláž prostěradlo je zcela zbytečné.
2. Zahrabete-li se do písku, stane se z vás regulérní pan černoch (nebo aspoň pravý ostravský horník).
3. Mazat se, mazat se a mazat se, že Míšo!
4. Zapomeňte na hry typu „postavíme se vlnám a necouvneme ani o krok“, že Míšo! (Pokud teda nehodláte mít kolena protlačená na druhou stranu a plavky někde v dálce.)
5. Prcháte-li v oceánu od svých přátel, dělejte to rychle, jinak můžete tvrdě narazit (například hlavou do Honzíkových žeber).
6. Tzv. „Honzíkova“ oceánská rada: máte-li pocit, že už se nedostanete zpět na břeh, plavte vodorovně s břehem čili po vrcholu vlny na její kraj, kde nemá takovou sílu a tudíž ani zpětný chod, který by vás vracel daleko od civilizace ;o)) A hlavně to pak nezapomeňte ve vhodnou chvíli aplikovat, že jo Honzíku!
7. Boj s vlnami vás zaručeně řádně vysílí a vyhladoví. Na doplnění sil doporučujeme „oceánský košík“, který je nabízen v rámci místního, afrického, „fastfoodového“ řetězce. Ideální je si potom zajít do nedalekého obchůdku s oblečením, pro nějaké pěkné plážové tričko, či trenky. To je pak radosti…

A teď si dáme neveselý příběh s ubytováním. Představte si chatičku jako klícku v borovém lesíku….jedna vedle druhé. Máte číslo 13, což přeci VŮBEC NIC neznamená. Proč ovšem právě toto číslo má nepoužitelnou sprchu, jakož i vanu a velmi vábné umyvadlo, nad kterým kachličky už zřejmě delší dobu chybí?!? A lákavé postýlky s úžasně flekatým povlečením s pravými hovínky? Odpověď snad ani nechci znát. Jediné pozitivum byla „nedaleká“ pláž hned za „kopcem písku“. Trošku mne zneklidňovaly ty malé modré potvůrky medúzovitého typu, které oceán toho večera vyplavoval. Míša je s velkou chutí zahrabával do písku a pukal jako takové ty naše bílé kuličky z křoví, však je znáte… Asi proto se ho pak jedna ve vodě chytla a pomstychtivě jej za všechny zemřelé několikrát řádně žahla. Neměl si s nimi zahrávat! Jinak to v Cape Vidal takhle na večer pod mrakem vypadalo jako po pádu Oceanic 815, jak uvidíte na fotkách. Čili jsme stručně řečeno letěli desítky hodin pro zážitek ala „Pupendo“, kde se na závěr u moře pro velkou mlhu všichni ztratí… Whatever… vyfotili jsme se, dali si večeři a šli spát spánkem spravedlivých. Vždyť zítra ráno brzy vstáváme, tentokrát na focení východu slunce.

Čt 22. 11.
Slunce nevyšlo, černoši ano, už mezi ně patří i náš Honzík
Vstávali jsme snad o půl páté, nejdříve jsem si myslela, že budu-li ráno požádána, že se jim na to vy… Ale nakonec jsem se v polospánku přeci jen oblíkla a vyrazila s kluky za kopec. Už jsme si mysleli, že to snad ani nestihneme, ale Míša hezky v klidu vybalil stativ, nastavil foťáček, udělal zkušební picture, pak ještě pár dalších, pak jsme ještě v klídku další hoďku postávali a slunce pořád nic. To už začal Míša trošku nervózně popocházet po pláži a přemisťovat stativ sem a zase tam. Po další hodině jsme se dohodli na tom, že dneska prostě slunce nevyjde a že už v tom „více jasno“ mít ani nebudeme. Svou pozornost jsme tedy na chvíli zaměřili na ubohé krabíky. Míša konečně jednoho chytil do ruky, čímž si splnil svůj target a mohli jsme jít zpátky do chatky spinkat.

A zatím co jsi spal, Honzíku, jsme vymýšleli, co zvláštního bychom (kromě venkovního sprchování takhle na konci listopadu) mohli podniknout. Počasí vypadalo všelijak, tomu odpovídaly i naše neurčité plány. Shodli jsme se pouze na oceánském košíku k obědu a dál že se uvidí. Mezitím stihl Míša odmítnout naši první a poslední návštěvnici v Cape Vidal, uražená paní opice odešla i se svým prckem si dát aspoň kapku vody z naší venkovní sprchy.

Po tradičně skvělém obědě jsme si dali tradiční billabong shopping (obojí nám šlo výborně) a přesunuli jsme se na naší tradiční „první“ pláž, kterou jsme zde v Cape Vidal (spíš tedy v St. Lucii) navštívili. Spokojeně jsme se střídavě rochnili ve vlnách, dokud se nezačaly stahovat černé mraky. Tím je myšlen stále se zvyšující počet mladých černochů, kteří se koncentrovali v naší blízkosti a začali vést řeči typu „I love you“, „I will follow you“…jelikož jsme si nic podobného nehodlaly s Raďou ani představovat, začali jsme se DĚSNĚ nenápadně přemisťovat ke sprchám a autu. Jde to dost těžko, když vás následují desítky černochů, no aspoň si díky tomu kluci všimli, že odcházíme a nechápavě se k nám přidali. Vypadali poněkud méně nervózněji a Míša dokonce vážně zvažoval nabídku pana černocha na společné focení. (Pochopitelně foťák nemajíc, pokud nepočítáme ty naše, kterých jsme se takto snadno zbavit nehodlali.) Pochopitelně bez písku z pláže neodejdete a pochopitelně v takové situaci funguje vždy pouze 1 sprcha, a to sprcha venkovní. (Ostatně se pak ukázalo, že ani uvnitř dámských záchodků není člověk před pány černochy v bezpečí.) Tak se tam veřejně s Raďou sprchujeme a Míša se za rohem fotí, neboť pan černoch byl „OK“, protože měl svého „cameramana“. No není to úžasné! Doufám, že se aspoň jedna z těch téměř desíti Míšových fotografií s pány černochy objeví na přední stránce místního černošského měsíčníku. Nebo jej budou po letech poznávat potomci vyfocených s tím, že je to ten pán, co je s taťkou na té fotce, co mají doma na zdi. Každopádně z pláže se nám překvapivě podařilo uniknout, ačkoli nikdo nepochyboval o tom, že by nás Honzík před těmi dvěma desítkami pánů černochů ubránil. Proto jsme ho přeci s sebou vzali!

To jsme ale netušili, že stále není veselým příhodám konec. Jelikož jsme se nedokázali rozhodnout ani pro večerní výlet za želvami, které v této době kladou vejce, ani pro výlet za delfíny, kteří jsou v této oblasti téměř zaručenou atrakcí, nezbylo nám, než se po úniku z pláže vydat do tradiční africké Zulu vesnice. Společnými silami jsme nějak dorazili na to správné místo právě včas, abychom se přidali ke dvoučlenné výpravě páru odněkud ze severu Evropy, jestli se nepletu. Slova paní průvodkyně o 10tisícové vesnici se trošku neshodovala s těmi několika domky lemujícími cestičku, kterou jsme došli až k první tradiční africké chýši. Tam nám předvedli tradiční sekání dříví, tradiční fazolovou večeři, tradiční paní čarodějnici s tradičními skalpy na zdi její chýše a tradiční africký taneček sponzored by místní pivovar. By jeden nevěřil, co se dá udělat z plechovek od piva…whatever…nekup to za zhruba 600 Kč na osobu plus různé drobné, které ti doporučují nechat jako pozornost. Takže jsme se chtěli - po průchodu uličkou hanby, kde máte dětem rozdávat bonbóny, které jsme neměli – tak nějak vypařit s úhradou minimálních nákladů. Ty jsme odhadli na 300 Kč za všechny ;o)) No paní průvodkyně byla chytrá a přišla na nás s tím, že jsme nestihli „first part“, která je úplně nejvíc tradiční. Co na to říct!! A tak jsme šli zkouknout ještě pár těch jejich domků, tradiční pletení slámových koberců, tradiční navlékání korálků a další tradiční africké tanečky 7 mladých černochů. Upozorňuji, že tanec spočívá v tom, že si co nejrychleji strčíte nohu co nejvíce za ucho a celé to přežijete. Dále upozorňuji, že ani zde jsme nevyužili možnosti se k tanečkům přidat a raději jsme zaplatili výkupné v podobě „turistického příspěvku chudým černochům“. A tak paní průvodkyně vymyslela další, úplně nejvyšší level, návštěvu „hlavní chýše“. Vlevo je pro dámy a vpravo část pro pány. Na zemi spousta věcí, Raďa se jako jediný aktivně hovořící turista ptá, jaký je to pěkný pařez a k čemu slouží. „Toto je tradiční africká sukně!“…“Hmmm, to musí být asi nepohodlné.“ Zněla její reakce. „To si právě vyzkoušíte.“ Odpověděla vtipná paní průvodkyně. A to už na sobě měli kluci různé kůže a opičí ocásky… Honzík hovořil o tom, jak úplně cítí, že se z něj stává pan černoch…no a k velkému překvapení napotřetí už jsme - co se tradičních afrických tanečků týče - neměli možnost volby a museli skotačit v tradičních oblečcích s ostatními černochy dokud nás smrt nerozdělí… Chtěli jsme tradiční turistické zážitky, tak tady je máme!!! Asi se z toho půjdeme raději vyspat, stejně se blíží tradiční africká večerní bouřka.

Pá 23. 11.
Rychle na pláž a zpět do Johannesburgu
Neustálé dodávky čerstvých hovínek na našich postelích a mytí u venkovní sprchy (čili VyVolení 4) nás znechutili natolik, že jsme se rozhodli svůj pobyt u oceánu o něco zkrátit. Ještě si dopoledne odskočíme na pláž, k našemu překvapení je útesů víc a vody míň, což jsme nečekali. Taky to ovšem způsobilo, že bylo možné se v klidu placatět v „zátoce“, která tak vznikla, což jsme uvítali. I když Honzík vstup do oceánu už po předchozích zkušenostech hodně a dlouze zvažoval. Tento den totiž – zatím co jsme s Raďou balily věci – proběhlo i životu nebezpečné šnorchlování. Ale to je úplně jiný příběh ;o)) Pro většinu to byl prostě efektní závěr oceánského dovádění a mohli jsme vyrazit na cestu zpět do Johannesburgu. Tradiční oceánský košík už jsme bohužel nestihli, neradi bychom zůstali někdy v noci trčet na africké dálnici. Prý to není žádná sranda. A benzínky zde nejsou nijak časté.

Co je mi divné, jak je možné, že i když s námi v autě nebyl Danouš, hrála se jeho oblíbená hra „hádej postavu“. A to docela dlouho! Sice jsme si střídavě museli s Raďou ujasňovat, že „hádej věc“ by byla úplně jiná varianta. Každopádně myslím, že ve hře jednoznačně zvítězil Míša se svým Neználkem, kterého jsme hodně dlouho nikdo nepoznali :o((

So 24. 11.
Hlavně když je co jíst a pít!
Dneska byl vyhlášen takový ten „přelomový“ odpočinkový den. Zahájili jsme jej v podstatě až pozdním obědem. Porce stejků ovšem odpovídala našemu dlouhému čekání. Prostě mňamka. Pak nás Ian vzal na prohlídku muzea pivovarnictví. To se prostě musí. Ve srovnání s prohlídkami u nás to byla velká show, jakož asi všechno v této části zeměkoule. Nevýhodou je, že se bohužel nevyhnete koštování ručně dělaného tradičního afrického piva. Pak jsme ještě chvíli poseděli na terase se skupinkou mladíků zřejmě zapíjejících svobodu. Zhodnotili jsme, že kartičky s nápisem „V případě krize volejte na číslo….“ nejsou vůbec špatný nápad a že bychom to měli někdy zkusit aplikovat.

Ne 25. 11.
Itálie a Lion King
Dnes jsme si měli dát vyhlídkový let balónem, abychom ten Johannesburg viděli pěkně z výšky. Bohužel – nebo možná bohudík – bylo poněkud větrno, a tak se atrakce nekonala. Neboli konala, naštěstí byla v koši várka dřívějších zájemců. Podle výrazu v obličeji by totiž Honzík, jakož asi i my ostatní, přežil tuto akci jen s velkým sebezapřením. Whatever…za to jsme měli možnost si prohlédnout jinou atrakci. Itálii uprostřed Johannesburgu. Evidentně se někomu v této části Evropy velmi zalíbilo, a tak se rozhodl postavit centrum plné restaurací, velkého casina, divadla apod. ve stylu italských uliček se vším všudy – tj. s imitacemi domků, sušícího se prádla, holubů či dokonce hnízda s čápy. No na fotkách určitě nepoznáte, že je to celé „interiér“. Jednotlivé části areálu se lišily především „oblohou“ – někde ji udělali denní, jinde noční, pak zase s červánky… V casinu nás překvapil věkový průměr 40 over a neustálé prohlídky batohů (a že jsme těch zbraní měli). Večer tady jdeme na představení Lion King, ale na to je ještě chvíli čas. Tak jsme vyrazili na okraj Johannesburgu dodělat, co jsme v safari nestihli. Fotky lvů!

Areál to byl docela velký a dle našeho názoru docela nezabezpečený. Ovšem my zítra odlítáme, takže nám to může být fuk ;o)) Nejdříve jsme zkontrolovaly ty chudáčky zavřené v kleci, pak se pustili na okružní jízdu autem. Pochopitelně to bylo včetně vzdělávací části o rozmnožování. Docela se divím, že se panu lvovi v tom vedru vůbec chtělo, a to několikrát rychle za sebou. Paní lvice z toho byla celá rozdivočená, a když jsme si dávali druhé zvídavé kolečko, vrhla se na nás. Tak tak jsme stihli zavřít okna. A v době přemýšlení nad tím, zda platí pojistka auta i na útok lvice jsme zpoza okna stihli udělat pár detailních fotografií.

Následoval přesun domů na večeři a příprava na představení The Lion King. V životě by mne nenapadlo, že by se Míšovi mohl nějaký muzikál líbit (ještě když autorem hudby je jeho „velký oblíbenec“ pan Elton John). A přeci! Ačkoli jsme z celého programu „chytili“ jen 1 vtip (Honzík 0), byla to opět taková show, že nám bylo jedno, že jim v podstatě téměř nerozumíme. Kostýmy byly úžasné a celé to bylo takové svižné, že si představení udrželo pozornost i těch 5letých dětí, jejichž přítomnost jsem z počátku na 2hodinovém muzikálu nedokázala pochopit. Ještě v autě jsme si pamatovali některé ty jejich „africké“ hlášky. Dnes už bych ovšem dala dohromady jen slova písně „Can you feel the love tonight“ ;o)) Muzikálové dojmy jsme večer doplnili Brucem Willisem ve Smrtonosné pasti 2 nebo kolik a v nezvyklém originále, který rozhodně není tak šmrncovní jako náš český dabbing.

Po 26. 11.
Co je to Soweto?
Dnes večer odlétáme a potřebujeme ještě stihnout nákupy a návštěvu Soweta. Čili nervozita lehce stoupá, ale nebojte, už teď vám prozradím, že to všechno víceméně zvládneme ;o))
Hned poté, co nám potvrdili hodinu setkání s našim sowetským průvodcem, jsme mohli vyrazit na nákupy. Pravé africké, čili smlouvat a smlouvat! (Což byl vzhledem k naší slovní zásobě někdy úkol nelehký, ale postupně jsme se zlepšovali a zlepšovali. To už nás ale taky všichni na tržišti znali a pokřikovali na nás „Hello czech republic!“) Stihli jsme ovšem jen to jejich „tržiště“ a tedy pravé africké suvenýry (a už teď nechci vidět, jak to budeme ládovat do našich zavazadel).

Jinak pokud jste si jako my mysleli, že naše návštěva tradiční africké vesnice je ten největší turistický trapas, co nás v JAR potkal, hluboce jste se spletli. Na recepci SABu si nás vyzvedl pán, který celý výlet zařídil (vazbu na spolupráci s Ianem čili SABem není nutné nějak rozebírat, prostě to byla pleasure pro Iana, čili vysoký komfort zaručen…až nám bylo trapně, že všechno platí apod.).

V autě kromě řidiče čekali také paní „svačinářka“ a pan průvodce. Ten nám cestou do Soweta (cca 20 km) začal vyprávět zajímavosti historie Jihoafrické republiky. Míšovo probuzení lehce před cílem komentoval slovy, že by se sám taky nejspíš uspal, a začal se vyptávat, zda není v zásobě nějaké kafe. Pak nám byl představen „tak trochu jiný“ způsob života bez elektřiny a vysokých zdí ve zhruba 4milionovém městě plném černochů, které sem v rámci apartheidu z Johannesburgu „vyhostili“. Jak tvrdil pan průvodce, všichni černoši se vzájemně znají, a tak není potřeba žádných ochran proti kriminalitě, neboť případný zloděj by byl dříve či později odhalen. A aby nám pan průvodce svá slova dokázal, vzal nás do jednoho ze sowetských domků na návštěvu. Už chybělo snad jen vytáhnout foťáky a byli bychom jako zvídaví japonští turisté z filmu Samotáři. Takže tam sedíme u čaje a bábovky, pan černoch povídá o půlročním pobytu v Londýně, o vystudované dceři pracující v Johannesburgu („…jaká škoda, že tady není…má tak ráda návštěvy!“), o tom, jak dlouho v Sowetu žijí…úplně mu visíme očima na rtech… nebo spíš na té zubní protéze, která vypadá, že každou chvíli vypadne. Nu což, ještě probereme politickou situaci, necháme Honzíka rozlít čaj na rozloučenou a můžeme se jít podívat, jak žijí ti méně šťastní Afričané. Taky si v místním katolickém kostele Regina Mundi vyslechneme několik opravdu neuvěřitelných historek, zkontrolujeme bývalý domek Nelsona Mandely a místní muzeum Hektora Petersona, který zemřel jako první dítě při politických bojích roku 1976.

Ale teď už rychle zpět, sbalit se (kluci nezlobte se, ale samotné mi to jde lépe a radostněji) a hurá na letiště. Cestou nás ještě Raďa chvíli přemlouvá, abychom zůstali, ale letenka je nesmlouvavá. Na johannesburském letišti už jsme dali jen velmi mírný nácvik při balení zavazadel a hurá přečíst knížky, než nám to poletí. Že jsme ve správném letadle, poznáme podle těch krásných portugalských skautíků. Tak letu zdar!

Výběr z fotek:

Žádné komentáře: