úterý 21. února 2006

Honza málem ...

Tak se nás včera Honzík snažil dohnat a zmáknul dva díly Lost. My ostatní (S+M+V+P) jsme řešili naši "společnou budoucnost" (určitě jsme to zmákli dobře, není možné aby nějaké temné síly přebily přání pana oddávajícího, který nám "věštil" KRÁSNÝ a ŠŤASTNÝ SPOLEČNÝ život - a když se držíte pravidel, tak vás nikdo s pilkou nezabije ;o) to je tutovka!)
Nicméně jelikož jsme synka nechali bez dozoru, tak vlastně vůbec nevíme, jestli už byl totaly lost, zaručeně vám však můžeme říct, že se možná trošku připos.... To jsou ty strejdovy legrácky, když si na chvíli odskočí od rybaření!
Jo a jestli to někdo z výše uvedeného textu nepoznal, tak jsme se s Míšou rozhodli vzdát Jinočan a orientovat svůj zájem na Nehvizdy. Je to tam jeden domek vedle druhého ;o) není možné si nevybrat. Sousedy jsme si sice uz vybrat nemohli, ale snad se nějaká dobrá duše v blízkém okolí najde ;o) Nejlépe, kdyby to byl nějaký vášnivý rybář se třemi auty a hodnou ženou!
Jo a rozhodně máme dobrý základ, protože číslo našeho domu není ani 4 ani 8 ani 15 ani 16 ani 23 a ani 42. Takže žádné PROKLETÍ NEBUDE!!!! Není ten život skvělý??

pondělí 13. února 2006

Completely Lost!

...taky že jo, dneska večer (po velkém přemlouvání Skalákovic a Honzy) další čtyři díly!!! A docela to nabírá grády, jen co je pravda. Naštěstí 15. díl skončil relativně optimisticky, takže se všichni mohli bez problémů vydat do svých domovů:-)

Zoufalý víkend, ve kterém se snadno ztratíte!

Začalo to v pátek, 10. 2. ve 21 hod někdy kolem roku 2006. Ti lepší si donesli své nádobíčko - rozuměj žehličku -, jiní přišli zhola nepřipraveni, že Honzíku!! Všichni účastníci (já, Míša, Verun a Honzík) však ten večer propadli droze. Byl to prostě náš FAMILY TIME!!! A moc se nám povedl. Zvládli jsme 5 dílů Desperate housewives a mít jen trošku víc energie, dali bychom i víc. No raději jsme se na to šli vyspinkat, abychom další den byli opět při síle. A TAKY ŽE JO!!! 10x jsme se ZTRATILI a znovu našli…prostě WHATEVER…
Jo a někde mezi tím jsme si zajeli lexusem k nejbližšímu vleku za Prahou (Verun možná dodá fotky ;o)). Na kopci se k naší výpravě já, Míša, Verun, Honzík přidal i sněhulák. Stejně jako si Honzík nevšiml koníčků, kteří se brodili sněhem opodál, nikdo z nás nepostřehl, jak se tam objevil Skalák, který nás všechny zkouloval a nepozorován zase zmizel…

Malá poznámka… bez řetězů se nevydávejte ani do takových „nízkých“ hor… Sice jsme rádi za každý pohyb na „čerstvém vzduchu“, ale tahle rozcvička už začínala hraničit!! Štěstí, že Míša pak přišel na řešení (jako obvykle… velmi prosté, ale to už tak bývá).

Tohle však naštěstí byla ještě ta část, která nás až tak nepoznamenala. Doufám, že ne trvalé nicméně velmi bolestivé následky na nás zanechal golfový dýchánek… Až budu příště požádána, abych odpálila pár míčku, tak se vám na to vážení nejspíš vys… Fakt jsem si nemyslela, že mne z takového nenápadného máchání holí může bolet celý člověk.

A tak jsme strávili víkend v dobré společnosti ani nevíme jak… Ovšem čeká nás ještě 12 dílů na opuštěném ostrově (ještě že už si Honzík pro každý případ nosí ten kapesní nožík, člověk nikdy neví, kdy ho přepadnou kanci), a cca 16 dílů na předměstí (myslím, že si pořídíme ty prášky na uklidnění malých dětí, co dospělé tak udržují fresh&cool).

Takže vzhůru do toho… snad dáme dneska aspoň ty další 2 díly ;o)))

nové přírůstky...

(teda jestli se tomu malému nic dá říkat přírůstek ;o), ale my víme, že je to jenom tím, že je strejda opravdu za VELKÉHO strejdu ;o))
Čili, když už se tu všichni chlubíme svými úspěchy, je potřeba zadokumentovat, že se náš milý kamarád Standa de Pfizer stal BIG strejdou a bude od teď vzorem malému Ondráškovi.
Všichni mu to moc přejeme a doufáme, že jeho stav "zatím nepoblinkán, nepočůrán ani nepokakán" mu ještě dlouho vydrží!!!
No koukněte, jak jim to spolu sluší ;o))

čtvrtek 9. února 2006

...když už jsme u toho

tak si myslím, že bychom měli veřejně pokárat Honzíka, který zatím nedodal svou slohovou práci na téma "Stěhování tety a strejdy na (nebo pod) Černý most".
Čili zatím stále přicházíme o informace o tom, jak dopadla hra "umistěte svůj nábytek na 39 m2", jak Honzík obětoval vlastní krev, aby důvěryhodně nasimuloval totální vyčerpání, jak si Skalákovic do nového bytu odvezli "kus štěstí" (rozuměj jak všichni při stěhování šlápli do hovna a nejspíš si to Toyotě - sponzor akce ;o) - odvezli až na most) apod.
Proto DŮRAZNĚ žádám o podrobný popis celé akce, než se na všechno zapomene!
(Honzíku, vždyť už nejsi nejmladší - viz. oslava v Dětenicích - tak piš, dokud víš!!!)

co jsme si to vybrali!!!

Tak tohle si prostě nemůžu nechat pro sebe. "Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až ... STUDNA!!!"
Ano...jen tak si brouzdám stránkami internetu a na co nepřijdu! V našich milých Jinočanech, kde jsme si vyhlídli náš skvělý řadový domeček, se natáčel slavný díl neméně slavného seriálu 30. případů majora Zemana (http://www.majorzeman.cz/modules.php?name=Content&pa=list_pages_categories&cid=9).
No není to paráda? Teď jenom přemýšlím, jestli se k sekyrce dostanu dřív já nebo Míša.
Že bychom změnili anketku?!?! ;o)

sobota 4. února 2006

Skalákovic cesta do Black Bridge

Teda teda, po dnešním dnu se fakt netěším na naše stěhování do Jinočan (jestli všechno dobře dopadne). Skalákovic mají přece jen trochu míň věcí (aspoň si to myslím), ale i tak to stěhování stálo za to.
Byli jsme na to čtyři (já, Skalák, Honza a Veruš) a jedna nadupaná Hyena. Nějakých pět hodin a bylo hotovo (=odstěhovány ty největší věci). Postele, lednička, pračka, TV, koberec a další spousta věcí. Sranda byla, že Honza se hned při první várce (resp. první věci, kterou jsme snesli dolů k autu) odrovnal, tekla z něj spousta krve. Jak ve starém, tak i v novém baráku si s námi zahrávaly výtahy - ve starém v přízemí výtah zastavoval trochu níž, než měl, postele jsme proto museli vykládat v 1. patře; v novém zase pro změnu jezdil jen malý výtah, velký někdo asi schválně odrovnal:-) Úžasná akce...

pátek 3. února 2006

Dětenice - středověku nejvíce

V pátek 3. února se uskutečnilo posezení v restauraci středověkého typu v Dětenicích (poblíž Kozodírek). Účastníky cesty zpět časem do dob selek, čeledínů, rytířů a jiných úkazů byli manželé Veličkovi a Nešpůrkovi a já. Z Prahy jsme vyjeli přibližně kolem šesté hodiny večerní. Cesta probíhala v poklidu, až na to, že někteří z nás občas zahlédli mezi stromy zvláštní postavy.

Po příchodu se nás obsluha v dobových kostýmech pokusila znervóznit tím, že nám řekla, že naše rezervace je na sobotu, nikoliv na pátek, což mě osobně trochu rozhodilo, ale ostatní byli v klidu. Asi byli na středověké poměry zvyklejší. Pak jsme ale byli konečně uvedeni k našemu dřevěnému stolu s dřevěnými židličkami. Na jedné z nich si Michal občas něco přiskřípnul, nám ostatním se to však nestávalo, protože jsme se asi tak nevrtěli.

K pití, čili podle tamních poměrů k chlastu, jsme si dali pivo a víno, ke žrádlu pak různé druhy masa, nějaké placky, kusy jablek a kukuřice, špízy atd. (Nemůžu si všechno pamatovat). Jedlo se rukama a bylo to moc dobré, všichni jsme se nažrali až hanba. Celý večer zpestřovali zpěvem, tancem a akčními scénkami potulní umělci. Do svých vystoupení občas zapojovali, ať už dobrovolně nebo ne, i přihlížející obecenstvo, které občas mělo co dělat, aby představení přečkalo bez ožehnuté tváře nebo rány paličkou do hlavy od příliš blízko stojícího bubeníka. V jistém stádiu večera mi byly slečnou kartářkou vyloženy karty mého osudu, ale vyšel z toho pro mě dost chaotický zmatek, takže to asi sedělo.

Nálada během posezení byla výborná, k čemuž ne nepodstatnou měrou bezpochyby přispěla také konzumace světlého piva a červeného vína podpořená popotahováním ze šlaušku vodní dýmky. Je třeba se ještě zmínit i o personálu restaurace, který se i přes nezvyklou prostořekost jevil býti vcelku sympatickým, zvláště děvěčka jménem Martinka. Škoda jen, že nepoznala, že bych byl raději oslovován rytíř, než sedlák, ale i to se napravilo.

Zařízení jsme opouštěli v povznesené náladě v čase, který je těžké si vybavit. Cesta zpět byla veselá, místy i vzrušující. Myslím, že jsme tímto večerem hezky oslavili Soniny tři písmenka a mé narozeniny.

středa 1. února 2006

A je to tady!!!

Já vím, po těch letech to není žádná velká sláva... nicméně to vypadá, že si za svou vytrvalost přeci jen odnesu odměnu v podobě těch tří malinkatých písmenek (taky mohli dát něco víc, co já jich musela použít na různé seminárky apod.)
No nic... Kamarádi inženýři, zůstávám s vámi!!! (nebo vy se mnou? nebo my všichni pohromadě? nebo že by to bylo úplně jedno???)

vaše paní inženýrka Veličková

PS: myslím, že slečna Juchelková je po těch letech tvrdé dřiny pěkně nasraná!!