sobota 31. května 2008

Dary, které potěší

Stále na Moravě, den druhý… Snídani jsme si dali hezky na terásce s mamkou, Zdendou, babičkou a malou koláčovou bitvou (rozuměj bitvou o koláče, ještě že jsme si u Veličků včera nabalili pořádnou výslužku ;o)).

Řádně posilněni jsme vyrazili nakoupit květiny a chybějící dárky, když se ty včerejší Jance úplně nelíbily. Snad si příště dá pozor na to, co si přeje (taky už by mohla vědět jak to chodí, pohádky jsou plné podobných případů). Ještě všechno zabalit a můžeme vyrazit gratulantům v ústrety. DVD série Jistě pane ministře! a slušivý cyklistický toyota dres, to už jsou asi lepší narozeninové kousky. Ovšem když má Janka ty kulatiny, tak co třeba výlet do Londýna, který se u rodičů úplně neujal? A vypadá to, že u Janky se ujme ;o) … takže hurá do Londýna!!!

Ale ještě před tím si dáme zastávku v Pržně. Slíbili jsme to těm malým princeznám a je třeba se seznámit s tou třetí nejmladší. Myslím, že momentálně bude mít Míša nejradši Barborku, ta totiž zatím neumí říkat „aaale strejdooo“ a nechce pořád hrát na honěnou. Barborce je totiž zatím jenom 5 týdnů. Každopádně už je to velká holka, protože se nás Zuzka pro změnu ptala, jestli už nám může malé věci odkládat a předávat. „Jasně…bereme všechno…třeba jako dárek pod stromeček.“ ;o)

Večer jsme pak příjemně unaveni poseděli U Hráze a u ohýnku. Mamku se Zdendou jsme tam pak nechali hlídat ohýnek samotné a šli do hajan. Přeci jen to byl náročný den.

pátek 30. května 2008

Smutné zprávy

Dnes nás čekala cesta na Moravu. Netradičně hned v pátek ráno, protože ve 14 hodin se konal pohřeb Míšovy babičky. I když se tímto původně plánovaná oslava Jančiných kulatých narozenin posunula zatím na neurčito, nemohli jsme si – jako nejbližší příbuzní - dovolit dorazit bez dárků. A tak přesně jak si Janka přála, vykonali jsme cestou domů shopping-zastávku na benzínce. Aby věděla, jak ji máme rádi, nezůstali jsme u nějaké „jen tak obyčejné“, ale vybrali jsme značkovou Shell. Zainvestovali jsme a zakoupili: hadřík na přední sklo, bezpochyby luxusně vonící kokosový stromeček a zcela jistě velmi chutný kuřecí sendvič - vše zručně zabaleno do značkové/dárkové igelitové tašky Shell.

Cesta uběhla rychle, a tak jsme překvapivě ve Frýdlantě stihli ještě návštěvu holiče (to konkrétně Míša) a návštěvu lékaře (pro změnu já).

Smuteční obřad se konal v kostele na Borové. Ačkoli nejsem věřící a některé prvky „ceremoniálu“ mi byly cizí, krásné počasí, lehký osvěžující vánek a ten neskutečný klid umocněný rozprostírajícími se loukami, které zde ve své náruči objímají poměrně malý „starý“ hřbitov i jeho větší, novější část, vytvořenou opodál…to vše dohromady tvořilo místo a atmosféru, kterou by snad nenatočil ani ten nejlepší režisér. Myslím, že to pro všechny bude opravdu krásná vzpomínka. Po obřadu následovala smuteční hostina, na které jsem – k překvapení mému i překvapení ostatních - některé rodinné příslušníky poznávala.

Vzhledem k tomu, že část příbuzenstva přespávala u Veličků, strávili jsme dnešní noc u mamky. Nezapomněli jsme však na slušné vychování a zajeli Jance předat ty skvělé Shell-dary. Fakt nevím, proč se tvářila tak smutně, když si je sama přála. Prý že doufá, že budeme zítra v předávaní darů pokračovat, jinak bude smutná. Co na to říct?!?!? Dobrou noc?

Poznámka na závěr... Pochopitelně, že před naším odjezdem konečně klematis vyhodil květy. Donutila jsem Míšu to urychleně vyfotit. Co kdyby zafungoval zákon schválnosti a klematis by do pondělí (než se vrátíme) odkvetl?! To nemůžeme riskovat!!!

čtvrtek 29. května 2008

Soutěž o nehvizdského cyklistu roku

Dorazíme si takhle „zničení“ po volejbale domů a … přesně jak Skalák psal … mají sousedi na návštěvě Péťu Strnadla. Hezky tam na terase se Skalákem už nějakou hodinku „relaxovali“, dlouhé letní večery jsou u nás teď opravdu příjemné. Obzvlášť když vám dělá společnost pan Tullamore ;o)

Bohužel nás s Míšou čeká balení na zítřejší cestu na Moravu. Čili rychlou povolejbalovou sprchu střídá superrychlé holení a už s námi venku vykecává i Míša. Debatíme nad globálními problémy lidstva, probíráme vše důležité a ani nevím, jak jsme se dostali k tomu, že před námi najednou stojí Míša ve svém zbrusu novém Toyota-cyklistickém oblečku. Jedná se o velmi slušivý model, jehož pořízení začíná Skalák také zvažovat. Kromě teambuldingu by jej Skalák určitě využil i na své noční Tour de nehvizdy-pub. V mezičase našeho povídání se totiž dnes večer vydal - i se svými neodlučitelnými kamarádkami žabkami - na kole Péťovi pro cigarety.

No náročný večer to byl, štěstí, že jsem měla ještě dost síly pořídit fotodokumentaci. Bez ní by to byl příběh téměř nezajímavý ;o)

středa 28. května 2008

Kam až sahá moje fantazie

Tak zase jednou Míšu z Centra pozvali na „slavnostní party“, tentokráte u příležitosti zveřejnění oficiálního názvu. No a takovou příležitost si já - zvědavec zvědavý - nemůžu přeci nechat ujít. Schválně kolik tam ještě potkám Atlasáků a co že se to v tom našem malém internetovém rybníku děje ;o)

Už na parkovišti jsme se potkali se Skalákem, v budově pak ještě s Markem, který opět potvrzuje, že co Skalák neví, to nepoví ;o) No hlavně když nám ten „trávník“ dobře roste!

Z Atlasáků potkávám více těch se statusem „ex“ a celkově to, v počtu známých, snad tentokrát dokonce vyhraje „bývalá ČIA“. No a když už víme, kdo kde pracuje, jak se má a kde vlastně bydlí, nic nebrání tomu se začít plně věnovat rautu.

Míša si pochvaloval dobrý výběr catteringové agentury, obzvlášť poté, co jsem dorazila s luxusním steakem, který velmi ochotně dojedl. Nicméně „důvěřuj, ale prověřuj“, proto jsme museli prověřit i zákusky a jahody v čokoládě a tak podobně. Však to znáte ;o)

Slečna moderátorka večera zanechávala nezapomenutelný dojem. Poté, co prohlásila, že křtící šampaňské pít nebude, protože je potom obvykle strašně ukecená, jsem zjistila, že má fantazie – ačkoli jsem si kolikrát myslela, že nezná mezí – má své hranice. Whatever…nový název – Centrum holdings – mne zanechal chladnou…že by díky té designové prezentaci ve velké ledové kostce? Bůh ví! Čekala jsem něco zajímavějšího…ale není všem dnům konec, že…tak třeba zase někdy příště!

pondělí 26. května 2008

Tanec na Salze aneb Viděno skrze zmáčené brýle

Budu stručný. Někdy v zimě jsem se nechal přesvědčit, kupodivu docela snadno, k účasti na pozdně květnovém zájezdu do Rakouska "Salza – vodácký ráj". Měl jsem tam jet s Michalem a Soňou a několika desítkami mě více nebo méně známých lidí. Na vodě jsem se do té doby plavil akorát tak na šlapadle nebo na nafukovacím lehátku, proto jsem již brzy začal o celém podniku silně pochybovat, a doufal jsem, že třeba zrovna v době zájezdu lehce onemocním, a tím se mu vyhnu.

Nestalo se, proto jsem v pátek večer dorazil ke KFC na Černém Mostě, kde jsem se potkal s Michalem – mým parťákem na loď, kterému se myšlenka společného pobytu v kanoi moc nezdála, a Soňou, která si ve spolupráci s Michalem nějaký svůj důvod našla a výletu se neúčastnila. Později přišel Honza H. a ještě později Jirka s Lindou. Další účastníky jsem většinou neznal.

Autobus naší cestovky Cvok dorazil něco po půl sedmé. Vystoupil z něj vysmátý chlapík, tedy náš instruktor a průvodce, a ukázal na připravený zasedací pořádek, čímž většinu lidí docela zmátl. Hlavně Michal byl poněkud nesvůj, když zjistil, že sedí s jistým panem Hronem na pomezí dvou kolektivů, které si zájezd objednaly. Naložili jsme své věci do autobusu a dozadu do přívěsu a čekali, až odjedeme vstříc Salze. Všichni ostatní se pak rozloučili se svými partnerkami a rodinami a nebo s nimi nastoupili do autobusu, a mohlo se vyrazit. Michal si našel místo podle plánku, já si sednul úplně dozadu do rohu.

Kdybych toto vyprávění členil na kapitoly, ta další by se jmenovala "Pogrcaný batoh". Poté, co jsem Michalovi na jeho vyžádání poslal zprávu, že ještě jedno místo vzadu volné je a může tedy přejít na naší stranu, tak začal nezřízeně pít. Začalo se domácí slivovicí, pak přišlo na řadu pár piv a nakonec po vodě hlavní tekutá látka toho víkendu – rum. Prokládali jsme to řízky a kousky bábovky, které dostal taťka od mamky, naštěstí nejen pro sebe, ale hlavně i pro ostatní. Děkujeme.

Nicméně na jedné z mnoha toaletních zastávek, většinou se odehrávajících u kraje cesty, kdy jsme tentokrát zastavili u čerpací stanice, došlo k jevu, který by dal název této části příběhu. Musím se přiznat, že ne všechno si pamatuji úplně ostře, a to nejen proto, že jsem si nedělal poznámky (stejně bych je pak po sobě asi nepřečetl), ale jisté plus mínus je, že když už jsme se začali usazovat v autobuse, tak před Michalovým místem vzadu přesně uprostřed byl jeho batoh pokryt něčím, co tam předtím nebylo.

Pak už si vybavuji jen útržky – zaujal mě chlapík v předklonu, co se rukou opíral o kamion, což jak jsem pak zjistil, byl jeden náš spolucestující z autobusu, shodou okolností seděl přímo přede mnou, a který nebyl s to se ztotožnit s tím novým objevem, hlavně jeho zápachem. Matně si vzpomínám, že Michal pak přišel v čistém tričku, to původní skončilo v ne příliš smraduvzdorné igelitce, nějak jsme se pak usadili a jelo se dál.

Zřejmě jsem usnul, protože z toho, co bylo dál, už vím jen, že jsme asi ve tři ráno stavěli stan. Zdálo se mi, že Michal byl tím svým představením stále trochu překvapen, a nebyl úplně ve své kůži. Poté, co jsme k údivu některých lidí z okolí stan skutečně postavili, jsme šli spát. Já byl teda s Michalem, který si s převlékáním hlavu nelámal, ve vedlejším stanu bylo trio Jirka, Linda, Honza H.

S usínáním jsme neměli problémy ani jeden, zato vstávání nebyla zrovna žádná idylka. Já přesto něco lehkého posnídal a Michal zpytoval svědomí. Po "jídle" jsme si vzali věci na vodu a vyrazili k autobusu. Někteří se mě cestou snažili znervóznit hloupými řečmi o tom, jak je řeka divoká, ale bylo to úplně zbytečné a trapné, protože od předešlého večera jsem byl rozhodnut, že se mi celá tato akce bude líbit. Michal zatím před sebou pro jistotu držel jednu z posledních igelitových tašek, co se našla v autobuse.

Na místě našeho vyplutí jsme se začali oblékat do vodáckých věcí, já přesto, že jsem hlásil, že jedu sám, tak jsem dostal dvoumístný neoprén, ale jinak bylo všechno v pořádku. Sluníčko svítilo, naše gumová loď byla červená, voda krásně zelená, Michal taky, prostě nádhera. Plavbu asi nemá cenu moc popisovat, prostě to plulo, někdy rychle, někdy ještě rychleji. Já seděl vpředu, s pádlem napravo, Michal naopak.

Po doplutí do cíle toho dne, jsme na zpáteční cestě hlasovali, kdo se chce podívat na nějaké místní vodopády. Počet hlasujících pro byl nejednoznačný a stále se měnil, nakonec se ale skoro tři čtvrtiny autobusu odešly podívat na ten zázrak. My rozumnější jsme se posilňovali v hospodě, Michal jen opatrně polévkou. Po příjezdu do kempu, který taťka teď snad poprvé viděl za střízlivého stavu, jsme dali sušit vlhké věci a šli si zase trochu zdřímnout.

Večer jsme snědli steaky, které naší instruktoři připravili, a naše pětičlenná skupinka si sedla za roh, stranou hlavní zábavy. Pustili jsme se do dalších řízků a do debaty, která byla většinou o ničem, teda hlavně pokud mluvil Honza H. Vypili jsme nějaké to pivo, Linda přinesla konkurenci pro Fernet Citrus a pak se šlo spát. Tentokrát to usínání, alespoň pro mě, nebylo tak jednoduché, cítil jsem věci, které předešlou noc ne, třeba že máme stan maličko z kopce, že bez polštáře mě po pár minutách bolí za krkem, že je ve stanu trochu i zima a podobné drobnosti.

Ráno jsem na snídani dojedl řízky, ještě jednou díky, a opět se vyrazilo na vodu. Den, který sliboval příjemnou plavbu naší vyzkoušenou lodí, byl trochu znehodnocen skutečností, že jsme ji záhy píchli. Vyfasovali jsme o něco vratšího modráka, z čehož jsem neměl moc dobrý pocit. Mé obavy se taky po několika hodinách potvrdily, jelikož jsme se na nějaké divné peřeji převrátili, čemuž jsme se do té doby úspěšně bránili. Michal někam odplul s naší převrácenou lodí, já se chytil za námi plující kánoe, jejíž osádka mě dopravila do klidnějších vod a hlavně na břeh. I vám děkuju.

Zbytek plavby proběhl v klidu, možná až moc velkém, jelikož ke konci jsme se dostali do stojatých vod a museli vynakládat větší úsilí. Všimnul jsem si, že Michal občas zabíral pádlem na mé straně, což bylo nesmírně ponižující, ale nechtěl jsem nic říkat, abychom se nehádali jak Linda s Jirkou. I když už mě to v té lodi stejně moc nebavilo, takže zase tak hodně mi to nevadilo. V kempu jsme pak sbalili stany, osušili věci, dopili zbytek lihoviny á la Citrus, posbírali zbytky rumu a nenačatého myslivce a vydali se někteří plni zážitků, někteří o něco prázdnější, na rychlou cestu zpátky…

Divoká Salza, část třetí

To je ale krásné ráno! Cítím se naprosto úžasně a svěže. To ale nejde říct úplně o všech… Cestou k lodím dneska nejsem ten, kdo má u pusy sáček:-)

Přijíždíme na místo – bohužel náš jediný generátor ne a ne naskočit. Že bychom ty lodě museli foukat ručně?? Se sakra trochu více snažte, ne? Nakonec se to naštěstí povedlo, generátor běží a lodě pomalu nabývají na objemu. Nikdo je ale nepočítá… Takže jich je nafouknuto o 4 více (někteří jsou dnes na raftu).

Takže s mírným zpožděním nasedáme a vyrážíme. Instruktoři svážejí ty přebytečné lodě o pár stovek metrů níže, kde už čeká náš autobus s přívěsem. Tak jo, i já s Honzíkem se vydávám na cestu. Fajn, jde nám to dobře, první těžší překážka je za námi.

Píchneme to někam na kraj a počkáme na zbytek, co? Fajn. Plujeme na levý břeh řeky. Honzo, pozor, je tady nějaké železo!!! Opatrně, zaber! PSSSSSSSSSSSSS…. Kuwa, píchli jsme to! Rychle z lodi pryč. Proud je docela silný, naštěstí hned za námi je Linda s Jirkou, takže se jich chytám. Jsme jen kousek od místa, kde stojí autobus. Ve vodě je ještě poslední přebytečná loď. Náhoda??? Halóóó, nechte tu loď dole, my potřebujeme náhradu!

Sakra, ona je to ta modrá, rychlejší, méně stabilní… Nu co, na výběr nemáme.
A zcela subjektivně – je to poznat. Naštěstí jsme už vytrénovaní a hodně toho zvládáme:-) No ale i tak se nakonec s Honzou v jednom místě cvakneme. Proud je trošku silnější – Honza se chytá projíždějící loďky, já se chytám té naší převrácené. Instruktor je za chvíli u mne a tahá mě i s lodí na břeh. Hurá, přežili jsme.

Honzíkovi je od teď strašná zima. Rád přijímá nabídku Lindy, že si lodi vyměníme (jeli dosud taky na červené). Mi je to celkem jedno… Kdybych ale tušil, že od tohoto místa to bude hoooodně poklidné a budeme muset pádlovat, abychom se aspoň trochu plavili, tak bych asi neměnil. Honzíkovi se navíc pádlovat nechtělo, údajně mu rychlost vody naprosto vyhovovala…

Fajn, konec dnešního úseku je u kempu. Teď už jen loď vynést nahoru k autobusu… Docela náročná záležitost.

Balíme a vyrážíme domů. Zpáteční cesta je překvapivě méně náročná, nikdo už není nejčerstvější na větší množství alkoholu, byť teda nějaká flaška švestkové vodky a rumu po autobuse putuje.

Do Prahy dorážíme někdy po desáté večer. Nakonec teda všichni živi a zdrávi. Někteří možná zklamáni malou náročností, někteří možná rádi, že to zvládli. Každopádně to byl fajn víkend!

Škoda jen, že s námi nebyla Sonička. To by se to celé mohlo vyvíjet úplně jinak. Ale o tom až někdy jindy…

neděle 25. května 2008

Divoká Salza, část druhá

Ráno jsem překvapivě relativně v pohodě. Jen teda jíst mi nechutná, bohužel:-( Snad to nebude moc náročné a nebudu v té vodě nějak často (na druhou stranu – ledová voda by mě možná probrala? Kdo ví…).

Fajn, tak jo, nakonec jsem na lodi s Honzíkem. On nulové zkušenosti, já zkušenost 0,05 ze 100 možných bodů – myslím, že budeme úžasný tandem a celé to vyhrajeme.
Vyfasuju balík č. 56 – sakra, nenapsala mi tam Soňa nějaké malé číslo na ten neopren? Tak tak se do něj vejdu (zatímco třeba na Honzíkovi, překvapivě, visí…).
Dle doporučení instruktorů si bereme červenou loďku (myslím, že typové označení Orinoko). Údajně je pomalejší a stabilnější. Uvidíme, co je na tom pravdy.
Tak jo, vyrážíme. Jako ostřílený sázavský vlk musím opravdu uznat, že Orinoko je hooodně stabilní. Naprosto bez problémů to zvládá jakékoliv nerovnosti ve vodě či v naší stabilitě:-)

Co mě sere je, že stojíme za každou zatáčkou, abychom se zase shlukli a pokračovali společně. Když se přiblížíme k údajně nejtěžšímu místu, jdeme si to obhlídnout. Nu, vypadá to strašidelně, ale nás to prostě nemůže zastavit (obzvláště, když to většina lodí před námi projede).

Jdeme na to. První část projíždíme překvapivě naprosto bravurně. Teda projíždíme – řeka nás nese… Pozor, jez… Honzo, kuwa, zaber trochu!!! Fajn, tak tohle jsme neustáli a je to v pr..li:-( Ne, pozor, ještě to vyrovnáváme a vracíme se do stabilizované polohy!!! My to projeli!

Po zbytek cesty se nic zásadního nestalo. Jen teda že jsem měl neskutečnou chuť na maso a neskutečnou nechuť na rum (který mi samozřejmě neustále strkali pod nos).
Tak jo, dnešní úsek je za námi – ani jednou jsme se s Honzíkem necvakli!!! To si myslím zaslouží pochvalu.

Ale pozor, nastává zásadní zvrat v mém stavu. Nějak se mi přitížilo. V autobuse už zase vyhledávám sáček. Cestou do kempu se stavujeme u nějaké hospody, odkud část, bohužel, vyráží k vodopádům. Já zůstávám v té hospodě. Pivo si nedávám, nějak nemám chuť. Zato polévka s játrovým knedlíkem je výtečná a pomáhá mi dát se trochu do kupy. Zato Kupka samozřejmě kousek dva dá a začíná se se všemi kamarádit:-)

V kempu si dám dvacet. Hlad je ale svině a steak láká, takže je nejvyšší čas vyrazit do centra dění. Kuwa, proč všichni musejí chlastat? A proč zrovna tuzemák? Vždyť k němu stačí čichnout a musí všechny natahovat…

Se steakem si teda sedáme kousek vedle. Je výtečný, to zase musím uznat. Ale je toho trochu málo… Řízky! Ještě pořád mám řízky! Dá si někdo dezert? Mám řízky! Dáváme se do nich.

No a pak už jen tak kecáme se Somado skupinkou a Honzíkem a řešíme zásadní problémy lidstva jako např. nulovou práci Lindy, nulovou práci Honzíka, nacismus apod., zatímco ostatní se nezřízeně ožírají o kousek dál…

Pár fotek:

sobota 24. května 2008

Divoká Salza, část první

Takže jako divoká voda, jo? A to jako mám být v loďce s naším Honzíkem, jo? Si děláte prdel, ne?

Tohle se mi honilo hlavou asi tak 14 dní v kuse… No nic, pojištěný jsem, takže by ženuška snad měla aspoň nějakou dobu na živobytí, pak by se o ni určitě postarali mí skvělí sousedi:-)

Každopádně – u autobusu to vypadalo docela dobře – většina lidí na první pohled opravdu ani náznakem nevypadala jako vodáci, takže se zřejmě když tak nebudu topit sám (což teda nevím, jestli je či není výhra).

Tak si tak stojíme před autobusem, když se to náhle začalo vyprazdňovat a lidi se hrnuli dovnitř. Ještěže je na dveřích ten zasedací pořádek, aspoň se nemusím nikam tlačit. Ale ouha! Jak jsem mohl být tak naivní, že by se na ten papír vůbec někdo podíval… No a protože jsem se venku zdržel nejdéle, z „party Adam“ jsem byl úplně poslední a v zadní části autobusu, kam byla „parta Adam“ uložena, už jaksi místo nebylo… Nu což, ještě na mě zbylo místo hned v druhé řadě:-( Tak jsem se tam vydal, celý nasraný jsem si SMSkou stěžoval Soni, jak se na mě všichni „kamarádi“ vykašlali. Zkusil jsem pak napsat ještě Honzíkovi, ať se pořádně rozhlídne kolem, jestli tam přece jen něco není. A bylo… Když tak nad tím přemýšlím, tak si úplně nejsem jist, zda to pro mě byla výhra…

První čůrací pauza kousek za Prahou (aspoň myslím), takže beru svůj batoh plný řízků a všeho možného dobrého a sunu se na… prostřední sedadlo zadní pětky. Obrovská výhra. Vlevo Linda s Jirkou, vpravo dva Honzové. OK, není to nejpohodlnější, ale třeba bude nějaká zábava.

Vytahuju slivovičku, ta se prostě musí, ať je dobrá nálada. Řidič má plnou ledničku piva, tak jsem, jako prostřední, vyslán. Má Kozlíky Medium, mé oblíbené:-)

Jsme už někde u Tábora a je tady nějaká větší zácpa. Autobus se jen pomalounku posunuje kupředu. Jdu se podívat, co dělají Lumpík, Švíbák a další. Jak tam tak u nich jsem a povídáme si, objevuje se zkáza dnešního dne – Jerzy a jeho věrná přítelkyně flaška. A nebyla to obyčejná flaška, byl to tuzemák… Ani nevím jak a leje to do mne. A ještě. A ještě jednou, však cesta je ještě dlouhá… Přiznám se, že v těchto místech začínám mít okno… @#@$(($)@#*)*)*

Bleeee… Ty woe, tady se nějaké hovado poblilo! Slyším zleva… Ty kráso, v tu chvíli si uvědomuju, že, i když to mí spolusedící neví, se baví o mně… No výborně, paráda, nic lepšího si člověk na úvod víkendu nemůže přát. V tu chvíli mi to samozřejmě je i relativně jedno, že… Následuje nějaká možná plánovaná, možná neplánovaná zastávka – utíkám ven, kde ještě párkrát obhodím přívěs. Pan řidič mi promlouvá do duše, ale fakt nevím, co přesně říká:-)

A najednou stojím uprostřed louky a mám před sebou nadlidský úkol – musím společně s Honzíkem postavit stan. Fajn, těch kolíků je nějak málo, tyčky do sebe moc nezapadají, ale naštěstí je tady Linda, která nám pomáhá, a nakonec jsem mezi prvními, kteří lezou do spacáku a jdou spát.

Dobrou noc!

pátek 23. května 2008

Náročná vodácká příprava

Dlouho očekávaný vodácký víkend se blíží a do odjezdu směr rakouské Alpy a řeka Salza zbývají už jen hodiny. A tak je potřeba ještě rychle upéct bábovku a usmažit řízky. Když už autobusový výlet, tak pořádně, ne ;o)

A tak jsme postupně balili střídavě Míšovy tašky, střídavě kuřecí řízky. Škoda že jsme bábovku pekli jako první. Možná by přerazila tu vůni přepáleného oleje po smažení řízků. Každopádně jsme to stihli tak tak, abychom zabalili část domácí stravy do tašky s oblečením a část do „příručního zavazadla“ (slovy batohu). Vzhledem k informacím, pro které jsme si speciálně došli na včerejší volejbal, jsme měli pocit, že tato domácí strava bude jediným světlým bodem na celém výletu a možná taky posledním jídlem před smrtí. Tak snad se vše povedlo.

Večer jsme vše naházeli do corollky a vyrazili směr Černý Most. Pochopitelně jsme před tím ještě hodili část řízků ke Skalákům, aby měli po návratu z obchodů taky něco „teplého“ do žaludku. Na ČM jsme potkali Poštoláka, kousek dál už nás očekával zkroušený Honzík (K.) a následně dorazil vysmátý Honza (H.). Byl správně vybaven krájeným bochníkem chleba, který už si - po informaci o řízcích - zkušeně nechal u sebe. Následovalo hodnocení účastníků zájezdu. Kdo vypadá dostatečně vodácky a bylo by vhodné se mu vnutit do loďky a kdo ne ;o) (Štěstí, že si Linda vzala ten vodácký šátek.) A seznámení s akčními organizátory. Pak už jen uložení zavazadel, zhodnocení zasedacího pořádku a loučení.

V noci ještě pár informačních sms a poslední telefonát z ČR. Honzíkovi slivovice, pivo a rum evidentně zvedly náladu a v těchto nočních hodinách se mu zájezd zdál úúúúžasný! Slibovaná zpráva o příjezdu do kempu už nepřišla. Veselou historku o tom proč a jak k tomu došlo, se stejně jako já dozvíte až z Míšova vyprávění o celém zájezdu. ;o)

středa 21. května 2008

Indiana Jones

Po „mém“ prvním velkém nakupování s Verun a Daníkem (zvládli jsme to výborně i s kojící zastávkou na parkovišti před Lidlem ;o)) nastal večer v „akčním“ duchu a ve společnosti Indiana Jonese.

Díky - některým neznámému - sponzorovi (jistě ho potěší vaše návštěva jeho stránek http://www.indianajones.cz/, které byly partnerem posledního dílu této kultovní série), jsme se dostali na předpremiéru filmu INDIANA JONES A KRÁLOVSTVÍ KŘIŠŤÁLOVÉ LEBKY.

A bylo to právě včas a v dobré společnosti! Po nelehkém výběru se mezi vyvolené dostali „somaďáci“ nahlášeni na víkendové sjíždění řeky Salzy v rakouských Alpách. Někteří už před filmovým zážitkem vyjadřovali své pochybnosti o tom, zda byla přihláška na zájezd dobrý nápad. Po pasáži „3x se propadneš“ už o tom nebylo pochyb. Aspoň víme, co a jak a že se dá VŠECHNO v pohodě, s nechybějící vtipnou hláškou na rtech, zvládnout.

Každopádně s filmem byli všichni spokojeni, i když kdo hledá, najde nějaké ty mušky všude ;o) Ale atmosféra předchozích dílů zůstala zachována a to je nejdůležitější. I když musím uznat, že „štiplavé“ dialogy mezi Fordem a Connerym v křížové výpravě jsou bezpochyby více le-gen-dary! A když už proběhlo poděkování sponzorovi večera, proč taky neodkázat na jeho vlastní recenzi ;o) Zájemci čtěte na jeho blogu.

pondělí 19. května 2008

A zase ty markýzy

Zřejmě abychom nevyšli ze cviku, dali jsme si toto pondělí další schůzku ohledně markýz ;o) …dobrá, dobrá…bylo to na náš podnět, neboť předchozí pan dodavatel nás o svých kvalitách úplně nepřesvědčil. Každopádně je zajímavé pozorovat vývoj skupinového vyjednávání. Sociologie má holt něco do sebe ;o) Tentokrát byl pozván „náš“ favorit a stejně jako minule jsme z jednání měli lepší pocit. To jsem zvědavá, jak se nakonec všechno vyvrbí a jestli si budeme stínit ještě letos nebo až příští rok. Pozitivní je, že jsme se i se Skalákovic docela rychle shodli na barevné kombinaci látky. Taky už se těšíte na fotečky nainstalovaných markýz?!

neděle 18. května 2008

Pekařské kousky

Dnes byl ten slavný den, kdy byl poprvé odzkoušen Janiččin lopaťák. Byl výborný, jako od maminky ;o) Takže si teď můžeme rozdělit služby a péct na střídačku…není to pohodička. Pak to začneme prodávat ve velkém a budeme bohaté. Moooc hodně bohaté ;o)

čtvrtek 15. května 2008

Markýzy - další díl

Opět se dnes sešla „velká nehvizdská rada“, abychom s panem Pomajblíkem obešli domky a provedli zaměření na markýzy. Hezky jsme se rozdělili na dámskou a pánskou část. Dámská zůstala v teple domova a vybírala ze vzorkovníku barvičky. Nakonec nám ho tady pán nechal, takže si bude moci vybrat „na vlastní oči“ i Verun.

Bohužel do tohoto oboru moc nevidíme, ale dojem z pána jsme neměli nejlepší. Teda část skupiny. Takže jsme vznesli dotaz, zda by nebylo dobré projít celou pasáž ještě s nějakou jinou firmou. Uvidíme, jak se bude vše vyvíjet dál.

No ale hlavně když bylo veselo. Probrala se spousta témat, ani nevím, proč jsem si zapamatovala pouze část, kdy jsme řešili problematiku sladění spodního prádla k vybraným markýzám.

Jinak jestli někdy někdo při Silvestru nebo co to bylo komentoval, že od nás hosté odchází velmi pomalu, tak pan Pomajblík má rekord. Už jsem si říkala, že asi bude potřeba nabídnout kafe.

středa 14. května 2008

Kunderovská mánie

Tak jsem dočetla další kousek – Valčík na rozloučenou – a pustila se do Nesmrtelnosti. Čili Kunderovská mánie u mne nekončí. Ačkoli se hlavní motivy či problematika relativně opakují pokaždé stejně něčím novým zaujme. Takže i když budu číst o tom, jak jsou si nejbližší lidé vlastně nejvíce vzdáleni, vždycky si v textu nějaké to moudro najdu. A vlastně ani nevím, u kolika a kterých knih jsem četla i doslov a komentář autora. Nebo že by v jiných knihách ani nebyly?!?

pondělí 12. května 2008

Sítě proti hmyzu

Máme za sebou další zaměřování sítí proti hmyzu. Snad to bylo taky zaměřování poslední. Je toho poslední dobou nějak hodně. Ale sítě se budou brzy hodit. Vlastně už by se hodily teď ;o) Člověk si koupí domek a pak aby se o něj pořád staral. To nebývalo!

neděle 11. května 2008

Pro Raďu

Ostatním to tak nepřijde, ale považte, kdybyste byli v Jihoafrické republice, taky si necháte vyprávět o tom, jaká byla ráno krásná rosa ;o) No a já jsem to pro Raďu pro sicher i vyfotila.

sobota 10. května 2008

Míša a jeho akrobatické kousky

Co takhle dát si i pracovní sobotu? Evidentně tento nápad některé natolik rozhodil, že se raději šli schovat na střechu. Děsně nenápadné Míšo!!! Ale jinak to máš pěkné, moc pěkné. Jen nevím, jak budete natírat ty poslední spidermanské kousky podbití.

pátek 9. května 2008

Zahradnické úspěchy

Po výborném grilování jsme si vzali den volna a rozhodli se to oslavit prací, a to především na zahradě ;o) Míša rozhodl, že vytvoříme záhonek podél plotu, protože tam tráva stejně prorůstá a špatně se to upravuje. A proč tam nemít nějaké pěkné kytičky, že ;o) Které budou sice taky prorůstat, ale upravovat už je snad nebudeme muset.

Takže následovala návštěva zahradnictví, náročný výběr květin a pak jejich náročná „instalace“ do záhonku. A na fotkách se můžete podívat, jak to hezky dopadlo. Mimochodem začal nám kvést klematis. Myslím, že to je jeden z posledních nově zakoupených a překvapivě je to z těch před domem. Ačkoli vzadu na zahradě už pěkně dlouho klematis prezentuje hromadu pupenů, ale rozvinout se v květy to se mu asi nechce. Nevím, jestli čeká, že mu s tím vlastnoručně pomůžeme nebo co?!

V následující fotodokumentaci se nenechte zmást tím, že náš květinový záhon začíná jahodami ;o) a že na zrádné pupeny klematisu v zadní zahradě nelze ani pořádně zaostřit ;o)

čtvrtek 8. května 2008

Grilování s Atlasáky

Státní svátek způsobil, že jsme se u nás v Nehvizdech sešli s pravidelnou lostí skupinkou, abychom něco malého ugrilovali. Sice tomu předcházelo velmi náročné hlasování, ale zvládli jsme to. Sluníčko nám přálo. Možná až trochu příliš (vzhledem k tomu, že markýzu zatím nemáme) a grilování jsme následně prokládali tequilou. I u sousedů se činili, takže jsme provedli malou výměnu kuchařských kousků, neboť pro lopaťáky má prostě Tomáš slabost. Stejně tak to evidentně bylo i s ostatními členy grilovací skupiny ;o) Nicméně i Jančin ovocný koláč sklidil úspěch.

A naštěstí bylo všeho dost, takže zbylo i pro ty, kteří si ještě před grilováním odskočili do Hradce (zřejmě velmi důležitá neodkladná záležitost). No a pak už se jen povídaly veselé historky o tom, jak nalehko cestovat Chorvatskem apod.

Ještě jsme ostatní naučili, že grilovaný ananas je prostě lahoda, a otestovali, jak chutná grilovaný lilek či cuketa. To byl zase tip příchozích z Hradce ;o)

A tak jsme se pomalu přehoupli do nočních hodin a na dno lahve. Snad nám to příště půjde taky tak dobře. Prohlídka našeho domku zřejmě i přes pochvalné komentáře (děkujeme, děkujeme) nezaujala natolik, aby si někdo vyzkoušel, jak máme v Nehvizdech tiché vesnické ráno. Možná toho někteří litují, možná nikoli. A možná, že na to třeba dojde někdy příště ;o))

Tak grilování zdar! A lostu zvláště!

neděle 4. května 2008

Výlet do Chýně

Dnes dopoledne jsme zrealizovali domlouvanou schůzku s Markétkou. Vzhledem k těhotenství to byl poslední výlet do Prahy, pak už tady plánuje cestu až s miminkem. A tak jsme se šli podívat, kde že to budou bydlet. Chvíli jsme poseděli u její kamarádky, která bydlí v bytě, který si Markétka s Pájou taky vybrali. Je to pěkně řešené, zahrádku měli dokonce větší než my. I když Markétka s Pájou prý budou mít asi menší. Každopádně jsem zvědavá, jak si to tam zařídí. Místo je to docela klidné a pěkné. Takže určitě ještě nějakou návštěvu dáme ;o)

Obědvali jsme dneska u Skalákovic, takže jsme ani nemuseli moc spěchat ;o) Protože Peti si s lososem v troubě hezky hrál na „kdo dýl vydrží“. Takže jsme mezi tím měli spoustu volného času, čímž vznikla rozporuplná diskuse na téma „kam nám bude stínit markýza“. Ale přežili jsme to, stejně jako ochutnávku pikantních brambor. (Mé hranice jsou opravdu o hodně níže, asi budu muset více potrénovat v KFC ;o)) A tak nám v poklidu a za svitu sluníčka utekl celý víkend.

A abych nezapomněla...Skalák pilně pracoval na olejování zahradního nábytečku. Míša taky pilně pracoval, jen jenom tak úplně přesně nevíme na čem ;o))

sobota 3. května 2008

Výlet do Úval

Nejdříve jsme se zbavili veškerého tříděného odpadu, a že toho papíru ze zahradního nábytečku bylo požehnaně a následně se vydali na cestu do Úval, vyměnit pneumatiky za letní. Nestihli jsme sice včas odbočit, ale příště už to zvládneme na poprvé, jako Pája. Další úkol zněl „vrátit coolcag“. Však už tam u nás pěkně dlouho strašil. A tak jsme snad poprvé navštívili Tesco na Skalce. Překvapivě zelenina tam vypadala docela kvalitně.

Odpoledne pak dorazil taťka, který byl s Quellou v Praze za ženichem. Tak si u nás odpočinuli, aby se šli hned druhý den „seznamovat“ ještě jednou.

pátek 2. května 2008

Sítě proti hmyzu

Z práce jsme vyrazili brzy, cesty byly prázdné a tak nic nebránilo tomu, abychom dorazili včas před příjezdem pána z firmy, která by nám mohla realizovat sítě proti hmyzu. Pán si změřil okna u nás i u Čejkových a nakonec i u Skalákovic a světe div se, každý máme jiné rozměry. To by jeden neřekl. No hlavně když sítě budou sedět přesně.

Jinak 100% příplatek za nestandardní okna nás nepotěšil, stejně jako skutečnost, že nám okenní rolety znemožňují umístění sítě proti hmyzu na dveře na terasu. No pro případnou realizaci příštího domku si to budeme pamatovat! ;o)

čtvrtek 1. května 2008

Ikea shopping

Přesně jak jsme se domluvili, realizoval se dnes rodinný výlet do Ikei. Verun s Daníkem se sice zatím neúčastnili, výlet na svatbu jim asi na chvíli stačil, ale jinak „rodinný výlet“. Vybrali jsme nábytek, pak jsme udělali generální průzkum podušek. Bohužel bez vítěze v této kategorii jsme se odebrali k pokladnám.

Střídavě pršelo a svítilo, takže se střídavě skládalo a neskládalo ;o) Nakonec se to ale všechno zvládlo, jak je vidět na fotografiích ;o)

Btw hledání rozkvetlé třešně jsme pro letošek vynechali. Alternativou bylo lehnout si pod rozkvetlý rybíz či angrešt. Ale nakonec asi s Verun svorně prozkoumáme, jak je to s tím „usycháním“.