sobota 28. února 2009

Už zase výlet do Budějic

Už jsme tam byli se Skalákovic pro jejich nové autíčko, tentokrát jsme se tam vydali pro Balajkovic nové autíčko. Pomalu by se měli přesunout do Prahy, tak aby mohli s Matýskem pohodlně cestovat, vybrali si na to corollu verso. Nejdříve jsem zvažovala, jestli máme s tím naším prckem zase někam cestovat. Nakonec nás přemluvila Markétka, a to nabídkou oběda a pobytu v chaloupce jejich tety, která je prý nedaleko.

S mírným zpožděním (pochopitelně se Filípo rozhodl spát déle než obvykle), jsme vyrazili do Chýně pro Páju a hurá do Budějic. Evidentně to zpoždění nikomu nevadilo, neboť jsme stejně museli čekat, než se předá auto předchozímu zákazníkovi. Ale pak už to šlo ráz naráz. Sice jsme v autosalonu stihli Fífu ještě nakojit a přebalit (škoda, že se strejda Danouš zase někde toulal, jeho stůl v kanceláři by byl určitě víc babyfriendly, než ten dětský koutek). Všechno však proběhlo v pořádku a my brzy vyráželi směr Stráž nad Nežárkou (pokud to nepletu).

Závěr cesty byl velmi netradiční a už jsme raději ani netipovali, kde to vlastně skončíme. Cílová stanice nakonec byla někde téměř v areálu pily. No zajímavé to bylo. Ale samotná chaloupka byla hotová romantika. Hezky zrekonstruovaná a vedle splavu. To se dětem venku v kočárku krásně spinkalo. Matýsek byl hodný a hezky se prostřídal s Fífou. No poté, co jsme stihli ochutnat všechny dobroty, mohli jsme vyrazit zpět do Nehvizd.

Ale tím jsme neskončili. Cestou zpět jsme to totiž vzali ještě přes Prosek, kde jsme na chvíli zaskočili k Veselkovým. Trošku je ten jejich drobeček trápí, takže teď musí být Libuška doma na nemocenské. Ale věříme, že to všechno dobře dopadne. A v létě už budeme mít tu možnost se seznámit s malým veselým Františkem (vybrané jméno jsme totiž nakonec z maminky přeci jen vyloudili ;o)).

čtvrtek 26. února 2009

Teta už nám odletěla

Posunuli jsme si kvůli tomu kontrolu u doktorky (tu jsme tím pádem úspěšně zvládli už včera), a tak jsme dnes mohli odvézt Raďu na letiště. Nakonec jsme ji jenom vyložili před letištěm, protože s Fífou by bylo loučení v hale poněkud náročnější. Obzvlášť, když se Raďa „zvládla“ sbalit do dvou kufrů a jedné óoobr „kabelky“ (to bychom tam asi trošku nacvičovali). Vůbec nechápu, jak u přepážky ten druhý kufr ukecala jako „další“ příruční zavazadlo, aniž by vůbec musela zaplatit ta kila přesváhy. Každopádně úkol byl bohužel splněn a Raďa mířila do teplých krajů.

No a když už jsme s Filípem tak cestovali, rozhodli jsme se navštívit tátu v práci. (Prostě běžná kontrola, jestli vůbec odchází do Toyoty, jak nám každý den tvrdí ;o)) Škoda, že mne nenapadlo se zeptat, který sjezd z okruhu použít pro cestu na Zličín, a tak jsme to na Barranďáku mohli zase otočit směrem nahoru. Pak ještě letmý pokus o zkratku pomocí navigace, který taky nevyšel, neboť jsem si spletla název ulice. Ale Toyota-house byl nakonec dobyt! Fífa z toho množství nových lidí asi trošičku zpanikařil a raději předstíral náročný a velmi důležitý spánek. Převážně. Bylo pár okamžiků, které prořval, nejlépe v cizích náručích, aby si udělal „kamarády“ (nebo spíš „kamarádky“).

A když už máme ten návštěvní den, v iDnesu nám zůstala ještě jedna osůbka, kterou jsme minule nestihli a kterou už bychom tam možná brzy nemuseli potkat vůbec, neboť v současné době v bříšku pěstuje dalšího kamaráda a brzy odejde na mateřskou. Ano, zaskočili jsme ještě za tetou Bárou. No a jelikož měla máma hlad, nechal se Fífa chvíli ponosit od strejdy Honzy-kameramana (tetě Báře to ještě tolik nejde, nemá holt za sebou tu spoustu nočních tréninkových hodin jako strejda Honza). Nutno podotknout, že pravidla nošení si Fífa striktně stanovoval sám! Na tetu Báru jsme se pak ještě párkrát usmáli při přebalování, to aby se na malého Honzíka (pokud to ještě platí) pořádně těšila. A tím jsme se pro dnešek myslím zcela vyčerpali a šli do postýlek nabrat síly na další den.

PS: na fotografii je Fífa, jak cestou projevoval svůj demonstrativní postoj k tetinému odjezdu.

pondělí 23. února 2009

U Veličků

Poslední den na Moravě a nás čekala ještě návštěva u Veličků. S balením na cestu zpět do Prahy jsme se tam dostali opět až někdy po desáté, ale hlavně že vůbec, ne ;o)) Raďa se za námi, mezi obíháním úřadů a dalším programem, na chvíli taky stavila a vzala s sebou i Zdeněčka, který teď doma plní funkci čekatele na důchod. Takže se u oběda zvládlo dokonce zapít svatbu ;o) No a jelikož Raďa vyzvedla vše, co potřebovala, začala se jevit jako reálná původně hypotetická varianta o tom, že by jela do Prahy ještě dnes večer s námi. To ovšem znamenalo, že na ni počkáme až bude mít za sebou i domluvenou návštěvu u Markétky a tety Adélky. Z toho mohla mít největší radost Janushka, která si tak ještě pořádně zvládla užít synovce. Pak už nás čekala jen ta „daleká cesta“, ale doma jsme byli naštěstí docela rychle.

neděle 22. února 2009

Příště už budeme jezdit na sáňkách

Pokračujeme v návštěvách prarodičů, tentokrát pod Ondřejníkem u taťky/dědy a Blanky. Tady měl dokonce Filípo možnost se „seznámit“ i s tetou Miladou, která bydlí daleko v Německu. (Aspoň teď teta ví, pro jakého experta zajišťovala ten dětský pokojíček.) Na chvíli jsme zaskočili i za pradědou a prababi z Hlučína, kteří teď taky bydlí u taťky.

Bylo nádherné zimní počasí, takže jsme stihli výbornou procházku v zasněžených horách. Prostě paráda.

Nakonec se na Fífu přijela podívat ještě teta Zuzka, za kterou bychom opět nemohli, protože měla opět nemocnou Barborku. A ve finále i teta Jana, která nás chtěla překvapit návštěvou u mamky. Někdy je holt lepší se regulérně nahlásit a zařadit do programu ;o)) I když takhle se zase mohla teta Jana zúčastnit Filípova večerního koupání. To asi taky není špatné. Ovšem to už byl konec dne a my všichni jsme šli hezky do hajan.

sobota 21. února 2009

Je libo veku?

Tak jsme zase dorazili za babičkami a dědečky a opět táboříme u mamky. V obýváku jsme si dokonce rozložili skládací postýlku, ať můžeme mít toho našeho drobečka pořád na očích. Nejdříve bylo potřeba se zregenerovat (a někteří taky dospat) po včerejším sklípku. Na večer už jsme však odvážně naplánovali setkání s Káťou, Robertem a Patrikem.

Fakt nevím, kam tihle na ty veselé historky chodí. Ale poté, co jsme probrali neúměrnou velikost klíče u aurise a jiné zajímavosti světa, vyřešili jsme také zcela zásadní záhadu. Lidstvo ji určitě řeší už spoustu let a my jsme na to přišli.

Čili kdo neví, proč se vekám říká veka, tak vězte, že to takhle večer seděli pračlovíčci u ohně a jeden zvolá: „VEKA! Dobrý, ne?!“, a druhý na to: „hmm…dobrý…ale co to jako je??“ První na to: „Ještě nevím.“ A druhý: „Tak já zítra něco upeču.“ No a od té doby se vekám říká veka. (S bagetami je to obdobné, jen ve francouzštině ;o))

pátek 20. února 2009

Filípův první sklípek

Tak už se do naší skupiny třicátníků pomalu řadí i somadí Jirka. A aby to bylo v tradičním duchu, naplánoval oslavu u Cyrila. (Dlouho jsme tam nebyli, že…naposledy asi před půl rokem…a před rokem taky ;o)) Nicméně Filípo tam jede poprvé (pokud nepočítáme návštěvu v prenatálním věku). Dokončuje svůj druhý měsíc a už se vydal na tak zásadní akci. Holt, co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš. No a aby se toho Fífa stihl naučit hodně, musí začít brzy, jinak to nefunguje ;o))

Účastníci oslavy nás přivítali hrobovým tichem. Tak jsme jim vysvětlili, že se nemusí obávat, že Filípo je tvor společenský a na nějaký ten hluk už je zvyklý ze svatby, kterou absolvoval před několika týdny. Takže ho to rozhodně nemůže vyvést z míry, natož probudit ;o) Strejdovi Jirkovi jsme (zpoza víček) pogratulovali k tomu pěknému výročí a mohli jsme začít s večeří a „volnou zábavou“. Teta Jana „Procházková“ z naší návštěvy měla asi radost největší. I když výdrž v huštání ještě úplně nemá a bude muset ještě trénovat.

Každopádně podle hesla všeho s mírou jsme zkontrolovali ještě dolní útroby, kde Cyril schovává všechny své poklady, počkali na ochutnávku Neuburského a myslím tak kolem 23. hodiny jsme pak vyrazili na kutě. Naštěstí jsme si zajistili úbytko docela blízko. A díky Fífovi se nám dostalo nebývalé péče, hlavně co se topení týče ;o)) Do hajan s námi šla i Raďa, přestože tvrdila, že se jí sklípek líbí a že ho bude muset někdy navštívit s Ianem, až bude v ČR (we will see ;o)). A tak musel Míša zabojovat za celou rodinu a svou přítomností až do ranní páté hodiny zprůměrovat ten nezvykle krátký pobyt. Hlavně když při návratu na pokoj pěkně cinkal. To je dobré znamení ;o)) Nicméně s Fífou jsme ho probudili už kolem 7. hodiny a začali jsme s přesunem na Moravu. Bohužel se to neobešlo bez hysterického pláče, který zahnalo pouze kojení. Ale zvládli jsme to! A akci sklípek/oslava Jirkových narozenin si můžeme odškrtnout. Hurá!

No a na fotky se můžete podívat zde http://sklipek.velicka.com/.

neděle 15. února 2009

Zase o rok starší

Tak ode dneška 31! Moc se mi to číslo nelíbí, docela už se těším, až to bude 32. To vypadá hned lépe ;o)) No ale když má člověk díky tomu doma květinářství, tak to s těmi narozeninami zas tak hrozné nebude ;o)

sobota 14. února 2009

Oslava vodnářů

Rok se s rokem sešel, jsme zase o rok starší, takže můžeme s klidným srdcem uspořádat oslavu všech těch únorových narozenin. V podstatě jde o to, se dobře najíst a napít, ale nějak se to maskovat musí ;o)) Nás už je letos doma trošku více, za to volných rukou na přípravu oslav méně, a tak jsme se s Čejkovic domluvili, že si organizaci vezmou na starost převážně oni. Ti se rozhodli tradičně spojit síly s Makulovými a dokonce využít i jejich většího prostoru, takže jsme šli slavit o nějaký ten dům dál. Zvládli jsme to, i když jsme se vnutili i s kočárem. Příště už budeme větší a zvládneme to snad i bez něj. Pro sicher jsme měli s sebou i naši „hlídací“ tetu Radku, nicméně o ruce, které by si chtěly pochovat malého Filípa, nebyla nouze.

Chvíli trvalo, než jsme si všichni vzájemně popřáli ;o) V průběhu večera jsme zkontrolovali, jak se daří ještě nevylíhnuté Barborce. Probrali, co na dětské ekzémy. Já ochutnávala jídlo, Raďa s Míšou a Honzíkem i pití. S postupující hodinou se jako tradičně rozezpívali Tomáš i včelí medvídci a začalo se s objímáním, neboť jsme s sebou měli i našeho Honzíka. Ten už sice jednu chvíli polehával opodál, ale pak přeci jen ještě nabral sílu a slavil dál. A tak máme zase na rok vystaráno. Následuje Skalákova fotodokumentace.

pátek 13. února 2009

Solná jeskyně poprvé

Po pár "odpočinkových" dnech strávených převážně doma, jsme se zase vydali na cesty. Tentokrát nedaleko - na návštěvu do solné jeskyně. Před tím jsem stihla ještě zaskočit do mafří účtárny, dodat podklady pro vyúčtování daní. (Už aby mi něco vrátili!) A pak hurá do té oázy klidu a míru, kde se snad Fífovi zlepší exém, který se nám zčista jasna objevil. (Buď je to tradiční dětský exkém po 6nedělí, nebo následek dlouhé úterní procházky, nebo reakce na krém na obličej, který jsem poprvé a naposled použila, nebo něco úplně jiného...who knows?!) Daník si hezky pohrál v "solném pískovišti", jen se trošku divně tvářil, když olizoval lopatku ;o)) Filípo se tam kromě relaxu taky pořádně napapal možná taky lehce přisoleného mlíčka ;o) Nicméně úplně nejvíc babyfriendly tam teda taky nejsou. Aspoň paní z recepce, která nás vyhazovala, abychom nerušili následující relaxující skupinu, ne. Snad jim do příště dojde, že si v takové situaci mají před další skupinou dát raději delší pauzu ;o)

úterý 10. února 2009

Tetiny návraty ;o)

Jedeme si pro tetu, která už na Moravě nemá stání a stýská se jí po uspávání malého draka. Zakotvily jsme (už téměř tradičně) v Palladiu. Vyložily kočárky a kluky a vyrazily na procházku ke Škodovi tatínkům pro fotopapíry ;o) Procházka nám ve finále trvala 3 hodiny – pro Filípa zatím asi nejdelší. Ale to už byl čas vyzvednout Raďu a vyrazit směr Nehvizdy, ještě se zastávkou ve Štěrboholích. Kromě přebalování a kojení bylo potřeba se naobědvat a nakoupit. V potravinách nás pronásledoval nějaký „vysloužilý pan pedofil“, který nejdříve obdivoval Daníka a následně i Fífu, a to dlouho a vydatně. No hlavně že jsme všichni živí a zdraví!

pondělí 9. února 2009

Kontrola kyčlí

Dnes se máme dopravit na kontrolu kyčlí. Teta Radka zatím ještě vyřizuje na Moravě nové doklady, tak to pro tentokrát musíme zvládnout sami. Nové místo, nové auto. Tedy „nové“…vyfasovali jsme Míšův služební Avensis, aby on mohl dneska zajet s Corollkou do servisu. Už se těším, že nám to dneska časově s kojením a oblíkáním vychází docela pěkně, nicméně následuje scénka nakládání kočárku. Kufr je sice velký, ale přeci jen je to sedan. Takže po chvíli velké námahy mám pocit, že nejde podvozek ani tam ani zpátky. Nakonec mi podařilo jej dovnitř narvat, ovšem s pochybami o tom, že jej ještě někdy dokážu vyndat ven :o(( Připadám si jako kretén a přemýšlím nad tím, kolik sousedů vidělo mé „nacvičování“ dneska (přeci jen v pátek při nakládání do Verčiného Yaríska jsem na tom byla skoro podobně ;o)).

Ordinaci jsme našli docela rychle, ale místo k parkování aby člověk pohledal. Takže když už mi nejde vyndat ten kočár, tak si aspoň zajdu větší kousek. To se přeci vyplatí, ne?? Za tu pochvalu od pana doktora (pokud vyloučíme tu část, že nebylo proč brečet, Fífo!!), to nakonec přeci jen stálo. Tak snad se to příště bude panu doktorovi pořád tak líbit.

A jen tak na okraj, dětí ke kontrole tam byla HROMADA. Ve srovnání s těmi ročními vypadá Filípo takový bobišek, ale vrstevníci jsou poněkud menší. Nebo že by to dělalo to „chlapácké“ oblečení?? Kdo ví?!?!

sobota 7. února 2009

Na procházce

Skoro by se dalo říct, že se dnes nestalo nic výjimečného. Ovšem dneska byl Filípo na procházce s mamkou i taťkou, a to bylo poprvé!!! Tak jen aby to všichni věděli ;o))

pátek 6. února 2009

Jak si vede náš vozový park?

Tak jsme se po svatbě zvládli opět sbalit, vyzvednout veškerou výslužku, kterou jsme částečně rozdali u Veličků a následně pak taky u sousedů v Nehvizdech a absolvovali jsme náročnou cestu zpět do Prahy. Filípo byl moc šikovný a vydržel skoro celou cestu spát. Občas jsme ale museli najít dudlík a vrátit tam, kde patří a odkud ho Fífa rád a statečně vyplivuje. Každopádně jsme to zvládli, jakož i velké praní a žehlení, které nás po návratu čekalo. No a jelikož jsme byli po pobytu v Beskydech nějak rozhození a Filípo přes den nechtěl moc spinkat, rozhodla jsem se, že než by každý den unavil Fífa mne, že občas unavím já jeho a vydáme se opět na nějakou kratší výpravu. Taky se blíží Daníkovy narozeniny a Verčin svátek, tak jsme s Míšou vymysleli krátký polední shopping na Zličíně. Ve chvíli Filípova dopoledního spánku jsem pracně naložila kočár a nachystala věci, následovala příprava nás dvou a čas odjezdu. Když jsem však sedla do Corollky a chtěla odjet, zazněl žalostný hukot a rozblikaly se kontrolky. Stručně řečeno Corollka nejede. Poslala jsem na kontrolu ještě Verun, jestli to není pouze mé fluidum nebo nějaká má „mladická nerozvážnost“, co ne a ne auto nastartovat, ale bohužel, příčina byla jinde. (Jak jsme později zjistili, šlo o vybitou baterii a to kvůli zapnutému světýlku, kterým jsme svítili mj. při umisťování dudlíku. Náhoda?!?)

Co teď? Nakonec jsem si půjčila auto od Verun, potřebovala ho až později odpoledne. Trochu jsem váhala, jestli dělám dobře, když jsem se velmi dlouho snažila naložit svůj kočárek, a když jsem se pak z kruhového objezdu u Čerozu vracela pro „přebalovaní tašku“, kterou jsem si stihla naložit do nepojízdné Corollky, kde jsem ji taky úspěšně zapomněla. Whatever…nevzdali jsme to a s Míšou nakonec nějaké ty dary na Zličíně nakoupili. Kdysi mi to šlo sice i lépe (třeba v tandemu s Janushkou ;o)), ale nemusí pršet, hlavně když kape, ne ;o)) Hlavně když máme nějakou tu veselou historku do sbírky a když vím, že mám nepojízdné autko a na pondělní kontrolu kyčlí se musím zařídit jinak.