Naše první kontrola

Dneska jsme byly s Verun u doktora. Trošku celou akci ohrozilo Verčino nočně/ranní kontinuální zvracení (prý si to dneska dala ze celý první trimestr a tím pokládá celou věc za uzavřenou).

Hlavně že jsme nakonec dorazily, ne?! A výsledek?

Vetřelec ma 14 mm a zatím mu říkají pouze "plodové vejce" :o((
Papušovi, ačkoli se prý neustálým mrskáním snažil měření maximálně znesnadnit, bylo naměřeno 53,5 mm. A to znamená, že jsem se svým odhadem 6 cm vyhrála ;o) (Verun podhodnotila na 4,5, Skalák s Míšou nadhodnotili.)

Ještěd podruhé

Ne že bychom si to dali ještě jednou, ale ráda bych se vyjádřila k této možná záhadné a možná vůbec neobjevené části Skalákova textu:

"Měli jsme z toho takovou radost, že S+M nezvládli úplně nejlépe všechny bezpečnostní opatření."

Kromě zasvěcených si pod tím totiž asi nikdo nic konkrétního nepředstaví, a možná, že by to byla škoda. Ale začněme hezky od začátku...

Existují lidé, kteří mají (pro vlastní pocit klidu) potřebu svůj rádo-by majetek nějak zabezpečit. Mezi ně jsme se objednáním služeb hlídací agentury úspěšně zařadili i my. Jak už to bývá, podstatnou roli zde hraje chybující lidský faktor. Kromě veselých historek o spouštějícím se alarmu vždy, když Míša překročí hranice naší republiky, tady máme jednu novinku.

Teda novinku…upřímně řečeno, už se mi jednou stalo, že jsem hezky pustila alarm, zamkla a šla k sousedům. A pak, když se spustila siréna, mi došlo, že jsem nezavřela dveře na terasu a vítr si je sám otevřel. (Teda doufám, že to byl vítr ;o))

Takže si tak jedeme na Ještěd, Míša řídí, já sedím na sedadle smrti a Skalák sedící vzadu hlásí, že v kufru někomu zvoní mobil. Verun jeho slova výjimečně potvrdila a my začali přemýšlet, zda a na kolik by to mohl být důležitý hovor (takhle v sobotu dopoledne). Míša se slovy: "kašli na to, to vyřídím později, to nemůže být nic důležitého ... leda by nám hořel barák a byla to agentura" myslel, že celou diskusi uzavřel. Ve zbytku posádky to však vyvolalo spíš lehké zaváhání a zadalo impuls k přemýšlení nad tím, jaká je pravděpodobnost, že začne hořet dům a případně i co se asi stane s tím sousedním, že…Mezi tím Skalák vylovil z kufru Míšův mobil, ale už jsme to nestihli zvednout a volané číslo nám nic neříkalo. Neshodovalo se ani s žádným z těch, které měl Skalák uložené pod heslem "alarm". Rozhodovací proces, zda zavolat zpět či nikoli, přerušilo volání na Skalákův mobil, kde se na displeji zobrazilo "naše ztracené číslo". No a hádejte co! NE NEHOŘEL nám dům. Ale alarm hlásil vniknutí dveřmi na terasu. Shodli jsme se, že situace není hodna placené výjezdové čety, že tímto alarm rušíme a že nikdo z agentury nikam jezdit nemusí.

Nyní se tedy nabízely 2 varianty:
vrátit se zpět a dveře zavřít (to jsme měli za sebou asi půlhodiny cesty)
najít někoho ze sousedů (nejlépe důvěryhodného), který by byl ochoten nám jít dům zavřít

Zkusili jsme přítele na telefonu. Ačkoli nás (ani nevím proč ;o)) jako první napadl Tomáš, nešlo o přijatelné řešení, neboť soused Čejka se toho času nacházel stále v globusu (pravděpodobně v sekci prodeje čerstvých ryb).
Další pokus – Silva – dopadl také neúspěšně.
Aspoň že do třetice všeho dobrého pořád platí. A proto Jarda dneska vyhrál cenu "Nejlepšího souseda" a měl tu čest s telefonem na uchu a Aleškem doma překonat zahrady a i těžký úsek u Eliščina kompostéru, aby nám zavřel naše "francouzské" dveře. To ovšem znamenalo vstoupit do domu a spustit další alarm (tentokrát díky pohybovému čidlu). Tajně jsem doufala, že moje klíče s dálkovým ovladačem jsou opravdu na místě, které jsem Jardovi do telefonu popsala. HURÁ! Zvládli jsme to! Alarm byl zastaven, domek uzavřen ze všech stran. Stálo nás to nervy, Jardův čas a tričko. To, že se takto Jarda dostal do lehce patové situace, neboť se teď vracel domů předními dveřmi, kterými rozhodně neodešel, a tudíž neměl klíč, což si lidé, kteří jdou na zahradu obvykle neberou, to tady snad ani radši psát nebudu. Myslím, že bude stačit velké "DĚKUJEME SOUSEDE", odměna tě nemine! Minimálně v podobě téhle oslavné ódy, kde jsi jasně za hlavního hrdinu zachraňujícího "téměř" celý svět!

A to by pro vysvětlení asi mohlo stačit.

Ještěd

Po dlouhé době nás v sobotu Myshák vyvezl na vejlet. Vyhověl návrhu Veruš a jeli jsme se podívat na Ještěd. Měli jsme z toho takovou radost, že S+M nezvládli úplně nejlépe všechny bezpečnostní opatření. Naštěstí bylo možné vše vyřešit i na dálku a tak jsme mohli v cestě pokračovat.

Nebylo to vůbec daleko a přálo nám počasí. Lanovkou jsme si pomohli nahoru (dokonce bezplatně, děkujeme Verun!) těšně pod vysílač. Kousek jsme se prošli, abychom si vytvořili dostatečný prostor v žaludku pro - guláš, hodně knedlíků, smažený žampióni, uzeným plněný knedlíci se zelím, sladký knedlíci, bramborovou polívku, banánovou nálož s čokoškou, zmrzlinový nášup, velkou a miniaturní kávu. Jako bonus k tomu ještě Myshák okukoval servírku :))

Po přežrání jsme seběhli od vysílače dolů zpátky k autu. Cestou jsme nasbírali pár hub a hřibů. Některé z nich bohužel těžko specifikovatelné a tak pro sichr cestovaly do koše.
Výlet byl skvělý a zakončili jsme ho u Tomáše a Jany na grilovačce - tentokrát ryby. Výtečně jsme si pochutnali a závěrem přišlo i na karty - prší ve čtyřech. Zřejmě proto, že Soňka i Verun šly spát, nám s Myshákem se dařilo trochu více :)

Tak už jsou z nás těhulky

Stálo to jen 2400,- a máme průkazky na plavání pro těhotné. Už se obě moc těšíme, jen si musíme ještě někde rychle zakoupit plavky s imaginárním břichem, protože Verun se bojí, že tam budeme za exoty, když se nám zatím pouze zvětšily prsa na normální velikost ;o)) Tak asi tak.

Jinak ještě dneska večer Míša pohnojil trávník. Tak uvidíme, jestli pohnojil, nebo pohnojil.

Simpsonovi

Tak to vypadalo, že jsme se v neděli domluvili, ale dnes to bylo ještě na několik hodin. Nicméně kino nakonec bylo. A celé.

Taky byl dneska obídek s Martiškou. To se tak někdy stane, že se Ostravská princezna po Praze prochází. Opět spousta veselých historek, třeba o tom, jak Martinka 140 tisíc našla a pak zase vrátila. No vždyť ji znáte. Hlavně když je pro co žít.

Jak jsem se málem stala zprávařkou

O víkendu jsme dokončili analýzy a ještě večer rozeslali do světa. A hned dneska (no jo pondělíčko) se Míša zdržel v práci, a tak jsem jela domů z práce MHDčkem.

Ještě před vstupem do metra mne stihl telefonát od Jany z Expresu. V podstatě pro mne nemohla mít špatnou zprávu. Ať tak či onak, každá varianta měla své pro i proti. Nicméně slavnou zprávařkou se budu muset stát až někdy příště. Tentokrát na to asi ještě nebyl ten pravý čas. Ale oceňuju, že mi vůbec byla šance projevit své "schopnosti". Byla to opět docela zábava, potkala jsem se tam s Charliem, se kterým jsem nahrávala svůj úžasný projekt ExpresYourself.

Jinak cesta městskou hromadnou stálo to za to. Podél silnice dvě ozbrojené jednotky držely na zemi posádky dvou postarších favoritů. Zřejmě velcí pašeráci, které je třeba krutě potrestat. Nepochybuji o tom, že se tak určitě i stalo.

Eliška má narozeniny

Přes den jsme pilně pracovali, jen občas jsme se zašli vyhřát na sluníčko na zahrádku. A večer bylo zase grilování. Tentokrát narozeninové u Elišky. Měla všechno moc pěkně přichystané, k masíčku byly různé dresingy...prostě lahoda.

Dokumentují to ty již jednou zmiňované Skalákovy fotky, kde je mix i z předchodí akce ;o))

Toyotí kolaudace

Dnes mám dovolenou. Ano, vzala jsem si volno, abych se řádně vyspinkala a připravila pak domeček na kolaudaci. Dnes pro členy svazu TMCZ. Takže nějaký ten úklid, pečení koláčů, příprava jednohubek…všechno se nám povedlo na výbornou. Co se tak úplně nepovedlo, byl příchod hostů. Podle našich odhadů jako první dorazil Danouš s Domčou. No aspoň jsme stihli probrat všechny dovolenkové i podovolenkové záležitosti, než se dostavili i další účastníci zájezdu. Přijelo jich tolik, že nezbylo než parkovat i na trávníku. Co se dá dělat. A pak se jedlo, pilo (nejvíce teda nealko pivo) a veselilo. Ti kluci toyotí mají vždy nějakou veselou historku v rukávu.

A pak už nám tu zůstal jenom Lumpik a Ivča, ta spíš nedobrovolně. Ale určitě byli za svou výdrž skvěle odměněni našim veselým příběhem. A doufám, že bylo Ivě aspoň o trošku méně líto, že musela zůstat vzhůru až do 3 do rána.

A výsledek? Výsledek je jasný. Dům zůstal stát a dokonce to vypadá, že dojde k jeho dalšímu rozvoji. Kolaudace znamenala totiž velký přísun kvalitního vína, což Míša zcela jistě využije v argumentaci o výhodách a nutnosti zakoupení vinotéky. Už se na to všichni moc těšíme!

Přípravy na toyotí kolaudaci

Dnes jsme byli pro změnu v práci a po ní nás čekal velký nákup na zítřejší kolaudaci. Který jsem pak večer uklízela celou dobu, co se Skalákovic dokoukávali na Lost. Stihla jsem i naložit maso, aby bylo na zítra pěkně uleželé...snad bude výborné.

Cesta na Moravu

Míša má dnes cestu k dealerovi do Ostravy a tak jsem se rozhodla, že se k němu přidám. Díky tomu jsem se mohla stavit za Péťou, Gabkou a Matýskem, který už vypadá jako pořádný velký kluk. A vyřídit doktora. Odměnou mi byl megavýborný oběd v Zámečku v Jičíně. Všechno to časově krásně vyšlo, skoro jsme tomu ani nechtěli věřit. Málem mne ještě v Jičíně zaměstnali jako recepční. Určitě by mi to šlo skvěle, ale to dojíždění…nevím, nevím. Asi přeci jen zůstanu v iDnesu.

Večer jsme se nějak zasekli na zahradě se sousedy a najednou sedíme u nás na terásce, v krásném počtu 13 lidí. A byl z toho večer velkých odhalení, která nám vydržela na posezení až do 1 hodiny ranní. Výsledkem byl Jardův poněkud zcestný mail o averzi ke slivovici ;o)

Akci fotili:
Čejkovi
a
Skalák
(Skalákovic album obsahuje i fotky z pozdější akce u Elišky)

Dnes jsme za bandity

V neděli večer se zastavili se Jiří s Lindou a Honzou. Naučili jsme je hrát 30 a oni nás za odměnu naučili Bandity. I když při této hře a v našem počtu se mi zdál výsledek tak nějak předem jasný. Fakt nevím proč.

Co v dílech Lostu nebylo

Někde mezi dílem a dalším dílem, a jednou a další skleničkou vína jsme Honzíkovi oznámili tu šťastnou novinu. Když na předcházející poznámku, "na zdraví strejdo" nereagoval. I tak se v podstatě zmohl jen na zvídavé "obě?", čímž diskusi o sourozenci a bratranci pro dnešek ukončil.

Tento víkend zahradničíme

Tento víkend se mělo vyrazit na Feraty, ale pro nepřízeň počasí jsme dojeli jen do nedalekého zahradnictví. Tam jsme se nadchli na úplně všechno a najednou to vypadalo na hustý les nebo aspoň lesík na zahrádce. Stálo nás to sice ještě jednu cestu, ale za to teď máme před domečkem mooooc krásné. Však na fotkách posuďte sami. K večeru dorazil Honzík a rozhodli jsme se popojet s Lostem.

Co se děje v práci

Často se mě lidé ptají, cože to v té práci dělám.
Tak třeba jako chodím na obědy, někdy i na záchod a někdy...

Výlet s Verun do Hostivaře

Ráno jedeme s Verun do Hostivaře na testy. Taky jsem si mohla ověřit, že se nemá snídat před tím, než jsem se pustila do vloček. Snad to na přítomnost hormonu HCG vliv mít nebude. Za pokus to stojí. A stojí to něco málo přes 300,- Kč, kdybyste to chtěli vědět. Míša po icq vyzvídá, co a jak. Nějak se mu nezdá, že výsledky budou až zítra ráno, že pro ně nepojedu už přes oběd. Bonzuju to Verun a ta se staví na Míšovu stranu a dychtí po výsledcích úplně stejně. A já vůl jim na to skočím a mažu si to do Hostivaře. S tím, že jim za trest nic neřeknu. Jenže oni ani neřekli nic mně. Čekala jsem něco jako pozitivní nebo negativní a ono číslo…To je na mne trochu moc. Tak jsem tuto veselou historku předala dál. Ovšem než jsem se vrátila, měla už Verun vyhledané tabulky o hodnotách HCG v době těhotenství a připravenou i svou vylepšenou verzi o dvojčatech ;o)) To už by bylo asi hodně splněných přání najednou.

Jak nám jdou testy

Děcka, hádejte co?!?! Bez nápovědy!!! Ano, vyplnilo se nám naše další přání. Nejen že máme s Verun společnou zahradu (rozuměj "dvojdomek" ;o))), my budeme mít i společné těhotenství. Tím míněno jakože po časové ose se nám to bude docela shodovat ;o) No není to nádhera, vědět, že tady budeme společně vyšilovat a ... však víte. No ale je to jenom test. Takže co teď.

Když se člověk nudí...

Malé dodatky s tématem, které se dříve nemohlo prezentovat...

Když nám v pondělí po dovolené netekla voda a dostali jsme rozchod, cestou domů jsem si – fakt nevím proč ;o) - zakoupila těhotenský test. Verun už byla taky doma, takže jsme stihly probrat všechny důležité věci včetně toho, že test můžu dělat i večer ;o) Na ty fórky ale neskočím ;o))

Zase neteče voda

Tak přijdu po dovolené do práce...a že se mi fakt nechtělo...no a netekla nám voda. Tohle znám z minula, to znamená, že máme jít domů. Protože to minule dopadlo zakoupením nové sukně a trička, raději jsem se v budově zdržovala do poslední chvíle. Ale příroda je nekompromisní, takže po obědě jsem vyrazila směr Nehvizdy. Aspoň jsem pokecala s Verun, která dneska taky dorazila poněkud dříve.

A trik s vodou se dostavil i ve středu. Co víc si člověk po dovolené může přát. Jen jestli to tak půjde dál, tak se možná i začnu doma nudit. Musím o tom více popřemýšlet.

Konečně zase doma!

Ve 3 ráno jsme se dostali do postýlky, v 6 už nás budily skvělé ukrajinské hity. Jak jen jsou podobné té chorvatské lidové... No nic. Hurá do práce. Analýzy čekají! A pracovně jsme pokračovali i v neděli, kdy mne (abych se nenudila) začala tradičně bolet moje osmička vpravo dole. Kromě bolesti to má za následek špatnou artikulaci a poslintané polštáře. Ještě že je možné je prát v pračce!

Na ostrově – den poslední

Dnes naše dovolená končí. Dopoledne probíhalo balení věcí a likvidace zásob v lednici, neboť do 10 hodin jsme měli opustit apartmán. A nějak jsme to nakonec zvládli.

Už včera jsme zjistili, že jsme se měli předem domluvit na odjezdu, neboť – jak se ukázalo – představy naší skupiny se poněkud lišily. Já a Míša jsme počítali, že se po opuštění apartmánu vyrazí domů, zbytek počítal, že cestou domů zvládne zkontrolovat ještě nějaké další krásy Chorvatska. Máme aspoň poučení pro příště, že je třeba na přípravném setkání kromě odjezdu, zásob jídla i her, projednat i podrobnosti návratu do vlasti.

Nakonec se tedy vyrazilo dopoledne ještě na pláž a s poledním nezdravým sluníčkem jsme se vydali na cestu k domovu. Ještě jsme využili "hotelové" venkovní sprchy a hezky se na veřejnosti převlékli a hurá do Prahy, do Podolí, do lékárny… s tím, že se cestou někde najíme. Odbočka na pizzerii se nám zdála lákavá a vzdálenost pár kilometrů přijatelná. Skutečnost však předčila naše očekávání. Ani jsme nezkoumali, jestli je ten podnik otevřen či nikoli a rychle zamířili zpět (teď by měl Tom Tom říkat to své "pokud je to možné, otočte se"). Další varianta "po cestě" vypadala velmi lákavě. Bohužel jen vypadala. Obsluha byla poněkud pomalá a nedostačující. Kvalita kuchyně nás také nijak neohromila. Z čehož Danouš vyvodil svou další teorii, tentokrát o obecně nekvalitním chorvatském pohostinství.

A konečně jsme mohli jet dál k domovu. Cestou nás zastihly nějaké deště a následně také kolony. K diskusi v autě tentokrát nebyla žádná vhodná témata. Téma analýz a představ o cestě domů se propralo několikrát, téma finančního vyrovnání to nevytrhlo. Ale doufám, že tyto mráčky na závěr nezkazily celkově (překvapivě) velmi pozitivní dojem z celé dovolené. Jinak cesta domů proběhla bez větších problémů, ale i bez nějakých zásadních veselých historek. Ani ten mekáč už nějak nevyšel. Ale co už. Hlavně když jsme v pořádku dojeli.

Jinak myslím, že až budeme někdy příště požádáni… že se jim na to nevy…, jen se včas domluvíme, jak to bude s odjezdem.

Na ostrově – den sedmý

Ráno jsme s Míšou vstali jako první, a tak jsme rovnou vyrazili pro pečivo. Od rána sluníčko řádně hřálo! Nakoupili jsme od všeho trochu a všechno se to ráno snědlo. A to tak tak, abychom včas dorazili k lodi.

Výlet nás celkově poněkud zklamal. Vlnky byly malé, takže se loď málo houpala, jela celkově docela pomalu, oběd (čili ryby) taky nic moc (holt je teď laťka hodně vysoko ;o)), s pitím to taky byla bída (o pivo si Danouš musel důrazně říct a víno bylo opravdu stolní). Zkrátka výlet na Kokořín by byl možná lepší.

Na Krce jsme s Míšou už jednou byli, zůstali jsme proto nedaleko slunit se a osvěžovat u dolního velkého vodopádu. Taky jsme si krátili čas přemýšlením nad tím, co bychom si tak ve stáncích koupili. Jestli zmrzlinu, palačinku, nebo perfektně vychlazené ice-tea.

Domča, Danouš, Bára a Max vyrazili udělat několik komerčních promo-fotografií a před odjezdem se ještě rychle stihli zajít do dolního vodopádu vyčůrat… teda osvěžit, jsem chtěla říct. Myslím, že strategii placených záchodků v "komerční" zóně s placeným vstupným není nutné nijak zvlášť rozebírat. Prostě je to holý nesmysl a tím to hasne.

Cestu zpět jsme všichni strávili na lodi nahoře, kde jsme se slunili a občas taky řádně sailovali. Danouš dokonce chvíli simuloval kapitána. Po příjezdu jsme zamířili rovnou do restaurace. Evidentně ta, kterou jsme v Chorvatsku navštívili jako první, poskytovala nejlepší služby a nejchutnější jídlo. Po dnešku už jsme opravdu nic neriskovali a zamířili přímo na krevetky, mix-gril, špíz, pizzu, či oblíbené fish-chips ;o)) Královské krevetky byly opět velmi drahé, ale opět velmi chutné. Pak jsem ještě měla tu čest ochutnat Domčinu pizzu a Bářin špíz. Což doplnilo krevetky na normální porci jídla.

A následovalo speedování na západ slunce (naše poslední šance). Chtěli jsme tam vyrazit na koloběžkách, ale ty nás společně s Janou a Pavlem míjely, když jsme se blížili k apartmánu. Takže varianta B – auto a pěšky. Zvládli jsme to! Bohužel bylo pár mráčků, takže to na focení nebyl úplně ideál. I tak jsme něco nafotili.
Pak jsme ještě zvažovali večerní plavání, ale nikdo se nedokázal patřičně odhodlat, a tak jsme pouze zlikvidovali ráno zakoupený meloun, který byl výborný a který se nám teď náramně hodil. Zítra nás čeká cesta domů, tak je třeba se na to pořádně vyspinkat.

Na ostrově – den šestý

Dnes dopoledne jsme my holky vyrazily zapracovat na krásné dovolenkové barvě pleti k bójkám, kluci se vydali na výlet na ostrov. Pochopitelně na menší ostrov, než ten náš, pochopitelně menší/větší kousek od toho našeho. A pochopitelně na kajacích. Vrátili se s velkým úlovkem (teda spíš jak kdo, Míša ten svůj zvládl při nástupu do lodi zlikvidovat a ještě si přitom způsobit tržné rány). Každopádně si to zasloužilo pořádnou odměnu – 3chodový oběd (vždyť taky potřebujeme pomalu začít likvidovat zásoby ;o)). A když, tak pořádně, takže se likvidovala výborná čočková polévka i konzervy s fazolkami v tomatové omáčce i párky. Skoro jsme to všechno snědli. Opět jsme oběd zakončili několika hrami JS. (To musí být!)

I odpoledně jsme se chtěli opalovat, ale opalování na lehátkách u bójky poněkud stěžoval sílící vítr. (Prosím nehledat žádnou souvislost s naším obědem, větrno bylo už od rána!) Já teda raději zůstala s lehátkem na souši, Domča statečně pobývala u bójky, no a Danouš si vymyslel novou zábavu. Po cestě i s lehátkem došel až k mostu, kde se „nalodil“ na svůj dopravní prostředek a nechal se unášet směrem k nám. Po cestě vždy nezapomněl zamávat Báře s Maxem, kteří se slunili kousek dál na rovných betonových plošinkách. Svou několikaminutovou jízdu si pak zopakoval ještě několikrát. Kromě Báry a Maxe už mu mávali i ostatní slunící se lidé. A Danouš na lehátku si to dával znovu a znovu a znovu… A kdybychom nenavrhli pěší průzkum ostrova, jezdil by tam zřejmě dodnes.

Ve složení Domča, Danouš, Míša a já jsme se vydali na kontrolu místního přístavu – opravdu jeden z nejkrásnějších, které jsme zatím v Chorvatsku měli možnost poznat. Takže jsme fotili a fotili a procházka trvala déle a déle. Došli jsme až k místu, kde zřejmě prováděli místní romantické svatby „pod širým nebem“ – počítám zakončené skokem do moře, aby to stálo za to ;o)) Nebojte, taky jsme se tam vyfotili.

Ovšem to už byl tak akorát čas vrátit se zpět do apartmánu, protože dnes nás čekalo hromadné grilování na velké terase. Každý si mohl zvolit, co by na večeři chtěl. Většina lidí si dala rybu, někteří čevapčiči a našli se i experimentátoři, kteří si objednali chobotnici či mušle. Chobotnici posléze odvážlivci nabízeli i všem ostatním, žádná velká reakce na tuto nabídku se však nekonala. Celá večeře byla vcelku povedená. Jídlo jsme dostali tradičně jako poslední. O salát jsme si museli říct, donesli nám jej od vedlejšího stolu, kde ho dali omylem. Ryba zdaleka nedosahovala takových kvalit, jako ty od Bářiny mámy. A tak nezbylo než grilování stylově zakončit hraním JS – tentokrát jsme si to dali rekordně v 10 lidech, pak jsme raději chvíli hráli na 2 skupiny a závěr opět v 10 lidech. Ale pak už do hajan, zítra nás totiž čeká výlet na vodopády Krka.