pondělí 30. července 2007

Na ostrově – den čtvrtý

Budíček v 7.15... definitivně jsme však vstali až později, až po Danoušových "vtipných" hláškách o velounech, což výjimečně nebylo z jeho hlavy, ale Domčin nápad. O to raději to Danouš převzal a začal hojně používat, alespoň pro dnešek.

Vycházku pro pečivo, peníze, opalovací krém atd. jsme si dnes dali s D+D společně. Bára s Maxem už byli toho času na koloběžkovém výletě. Asi bych ani nemusela psát, že bylo vedro. Ale dneska bylo obzvlášť horko.

U tržiště jsme stihli krmení dravé zvěře (rozuměj krmení racků rybími vnitřnostmi). Pochopitelně jsme ty potvory z moře vytažené museli zkontrolovat. Vypadalo to moc dobře. Ovšem jídlo na dnešní den je již zajištěno. Tak jen si vybrat pečivo na snídani a hurá do směnárny a zpět. Cestou jsme ještě udělali velké "jéééé" na zeleného metalízovaného megabrouka, který se nám snažil zkřížit cestu. Snad jej ostatní budou taky jenom okukovat. Vůbec jsme jej totiž z chodníku nikam nepřemístili, jak je našim dobrým zvykem. U snídaně jsme odhalili malý komunikační šum týkající se pečiva pro Báru a Maxe. Ale zvládli jsme to i tak.

Pak následovalo velké rozhodování. Vydat se s ostatními na rodinný výlet či nikoli?? Toť oč tu běží! A tak jsme chvíli dělali drahoty a nakonec se uvolili sdílet čas společně. Třeba by nám mohl zbytek chybět. Teda hlavně auto, kdyby se nikdo nevrátil. Takže jsme vlastně souhlasili s cestou do Segetu za Vránovic sestřenicí Veronikou a jejími rodiči. A do vesnice za Trogirem za Bářinou maminkou na večeři.

TomTom nemá Chorvatsko ještě úplně v malíčku, takže naše cesta za Veronikou byla poněkud klikatá. Ale dojeli jsme! A byly tam i stánky s párky. Ale o tom až později.

Danoušovi příbuzní si nás naštěstí vyzvedli už na parkovišti před stylovým komunistickým hotelem (zřejmě největším v okolí), který jsme měli – asi bohužel - tu možnost si prohlédnout i zevnitř. Cesta byla dlouhá, i tak mám pocit, že jsme nestihli všechny novinky ze Slovenska i z Hostivic. (Doteď nevím, komu z rodu Vránů udělit cenu za nejvíce vyřčených slov. Že by vliv genetiky??)

Na pláži nás slovenská vítací četa seznámila s vychytaným systémem "plážování se ve stínu i na sluníčku". (...se máme ještě co učit!) No a pak? Pak jsme se seznamovali s místními atrakcemi. Kromě stánků s párky zde totiž nabízeli také jízdu na banánu, gumách či let s padákem, skútry apod.

Po výborném obídku, Danouš dokonce našel své oblíbené fishchips ;o) a ostatní se taky nekompromisně přejedli, se vytvořily skupinky. Jako první se na jízdu na gumách vydali Danouš, Míša a moje maličkost. Držkovou jsme si dali jen já a Míša, Danouš se držel zuby nehty (teda hlavně rukama, takže si pak ještě 2 dny při umývání nádobí stěžoval, jak ho ta sedřená místa štípou. Au, au!). Masáž zadku, řádný průplach očí solným roztokem a testování hlasivek si už dali komplet všichni. A je dost možné, že se něco z toho podařilo zachytit Domče na kameru. To ještě zjistíme. Tuto krásnou atrakci si následně vyzkoušeli Max s Bárou a Veronikou. Myslím, že zážitek měli zhruba podobný, držkovou si v této skupince dal stylově pouze Max, který se po hlavě vrhl na Veroniku a pak se asi raději pustil.

Na cestu k nebesům se dnes vydali Míša, Danouš a Domča. (Asi se rádi vznáší v oblacích ;o)) Ovšem dalo to zabrat, než se v tomto složení dopočítali na 200 kg, které byly limitem pro uvázání na 1 padák. No ukecali to. I když Bůh ví, co znamenalo to kapitánovo významné mlčení?!? Whatever... Prostě stojím na člunu, oni tam někde hodně vysoko visí na padáku a já se to snažím natočit. To byl výsledek. Takže i tento, jistě krásný zážitek, možná zůstane na nějakém dlouhodobém nosiči (minimálně dlouho zůstane na té videokazetě ;o)). Ačkoli musím poznamenat, že jsem se střídavě mezitím snažila zachytit i Maxe a Báru dovádějící na skútru.

Pochopitelně jsme se někde mezi tím vším stihli ještě trošku slunit a jen tak zlehýnka osvěžit ve vodě. Ale opravdu jen zlehýnka, protože zdaleka nedosahovala úrovně, na kterou jsme z Rogoznnice zvyklí! No a když si tak s Míšou sedíme u koktejlů a imitujeme vyklidněné milionáře, přijdou D+D s tím, že bychom už měli vyrazit do Trogiru a na večeři. Co naplat, kamarády nezabiješ (alespoň prozatím teda ještě ne).

Takže šup šup do Trogiru...hmmm moc hezké...hmmm pamětihodnosti...hmmm fotečka, jedna, dvě...hmmm zmrzlinka (teda jen Míša, Danouš to měl kvůli slečně prodavačce zakázané, nebo to bylo jinde?)...hmm jachtičky (tak jsme si je zase spravedlivě rozdělili)...a hmmm, neměli bychom rychle zakoupit pití, ovoce a zeleninu???

Ufff, to jsme to rychle zvládli. Šikulky! Tak teď už hurá za Bářinou mamkou na večeři. Kdybyste tam někdy náhodou jeli, tak se stačí orientovat podle odpadků. Jakmile jich bude málo, jste špatně a vracíte se zpět na start. Asi jsem zapomněla dodat, že cestou jsme přibrali další auto s Bářinými kamarády Darjou, Tomášem, Janou a Pavlem. Tak teď je to komplet.

Po rychlé kontrole terásky a "téměř" skupinovém fotu jsme se vydali zkontrolovat místní kaskádovité pláže. Vypadalo to moc pěkně, hlavně to byla konečně zase čistá voda (i když koupat se rozhodla cca jen polovina z nás). Jen kdyby to zpátky nebylo tolik do kopce. Ještě že nám odměnou byla výborná večeře. Maličké rybičky (prý se jim říká "moly" – jak asi říkají molům??) byli prostě neodolatelné a k tomu nějaké to pečivo a zelenina. Plus diskuse Danouše a Domči o nejdokonalejším způsobu krájení rajčat. Po rybičkách přišly na řadu i stejky, prý taky velmi chutné (to já už netestovala). Každopádně si tam tak sedíme a pochutnáváme za doprovodu Danoušových argumentů pro výhody krájení zleva či zprava a najednou koukáme, jak nám tam nějaký týpek okoukává Previi. Kluci nejdříve pochvalně kývou hlavou, jaký je to znalec, když jej zajímá právě toyota, nicméně když se týpek začal stejnou měrou zajímat i o kamarádovic Peugeota, pojali jsme podezření, že něco není v pořádku. A taky že jo. Pán na nás prostě a jednoduše volal chorvatskou policii, protože jsme stáli na "JEHO" parkovacím prostoru. A že byl fakt velký a neoznačený! Whatever. Kluci šli taktně přeparkovat, a manžel Bářiny mámy – my s Danoušem mu říkáme prostě František Čížek (fakt nevíme, proč se jmenuje zrovna Martin Košek) – si šel s panem "majitelem Chorvatem" vyměnit pár – možná i chorvatských – slov. Tím jsme však považovali celou situaci za vyřešenou a vrátili se zpět ke konzumaci všeho, co ještě nikdo nesnědl ;o)

Tak nějak došlo taky na degustaci vína pana domácího. Velmi kvalitní produkt, po kterém prý se mohou Češi utlouct. Nás však ani po opravdu dlouhém zvažování nenapadlo, jak víno upravit tak, aby bylo pitelné, a tak jsme si s dovolením nic nekoupili. Nicméně jsme si u té příležitosti vyslechli Danoušovu teorii difuse plastových lahví s vodou v nich obsaženou. A když jsme tuto problematiku rozebrali už opravdu ze všech stran, nezbylo než se vydat na cestu k domovu.

Sedáme takhle do auta a co nevidíme. Vůz chorvatské police! Panu nervnímu domorodci se lehce zajiskřilo v oku! Františku Čížkovi už se asi trošku sevřela pěst. Prostě, kdybych chtěla zveličovat a přehánět – čili rybařit – byla by z toho hotová rvačka. Já se však k něčemu takovému nesnižuju, a proto upřímně napíšu, že došlo jen na výměnu pasů a krutých pohledů. Možná nám páni policisté něco řekli, ale v chorvatštině si mohli říkat, co chtěli ;o)) Výsledkem bylo pouhé zdržení, které ve srovnání s tím, co nám způsobily zácpy při cestě do Trogiru, bylo naprosto zanedbatelné. Krátili jsme si cestu nočním focením, ale vypadalo to, že se tím spíš jen zdržujeme a fotografický výsledek byl v podstatě nulový, tak jsem toho nakonec nechala.

Poslední perlička přišla v Rogoznici. Ve městě byl nějaká velká sláva. Policisté nám oznámili, že projedeme leda tak za 2 až 3 hodiny (po všech dnešních zážitcích nemyslitelné) nebo že se můžeme vrátit zpět. Čili vycouvat zpět jednosměrnou a protlačit se přes další auta, která si jela pro stejnou informaci. Holt někdy by stačilo postavit se o kousek dál, že páni policisté!! Jen ještě poznamenám, že jsme tím naším couváním v jednosměrce vyděsili naši českou slečnu prodejkyni zájezdů na Krku. Ale nakonec jsme si všechno vysvětlili a mohli jsme už vážně na kutě!

Žádné komentáře: