Dnes je služba v kuchyni na nás. Snídani jsme zvládli tak nějak všelijak. No minimálně teda to nádobí jo. A to už na nás čekali včera domluvení kajaci. Dopoledne jsme na ně vyrazili my s Domčou a Danoušem. Hezky jsme si objeli ostrov, rozhlídli se, kam všude by se ještě dalo jet a vrátili se zpět.
Bára s Maxem a dalšími dvěma páry (Darčou a Tomášem a Janou a Pájou) se do jízdy na kajacích pustili odpoledne. Dopoledne stihli prozkoumat Primošten.
Každopádně cestování kajaky nebylo tak náročné, jako jejich umístění zpět do stojanů. Sedíme si tak na terásce a hrajeme tradičních „30“, a v tom se ozve strašná rána. Myslím, že nikdo dlouho nepochyboval o tom, že to byl pád kajaků. Kluci se děsně nenápadně odplížili zpět před apartmán a v duchu „a je to“ se snažili kajaky zase nahodit do stojanů. A pak…jako by se nechumelilo (vždyť se taky nechumelilo)…zase sedíme na terase a hrajeme „30“ pouze s malou přestávkou na torteliny se sýrem a kečupem (<- máme přeci službu, tak je třeba vařit jednoduché jídlo). Dneska jsme se naučili ještě jungle speed (JS). A pro sichr jsme vyzkoušeli i kostkové scrabble. V JS zřejmě pravidlo o „štěstí v lásce – neštěstí ve hře“ moc neplatí. V kostkovém scrabble je to dost na hraně. Skóre bylo:
Dan - 97
Míša - 93
Já - 111
Domča – 111
Což znamenalo, že při rozdělení Veličkovi versus Vránovi jsme prohráli. Ale to už bylo dost pozdě a bylo nutné jít do moře a opalovat se.
Tentokrát všichni na lehátcích, všichni nahoře bez a všichni u bójek. Všichni teda myšleno jako já, Míša, Domča a Danouš, protože Bára s Maxem byli na těch kajacích, jak už jsem psala. A když to opalování Míšu přestalo bavit, pustil se do šnorchlování. A když se do toho pustil i Danouš, ocitly se rázem všechny mořské potvůrky ve velkém nebezpečí. Vytáhl takové ty potvůrky, co si hledají útočiště v ulitách. Dali jsme je do mělčiny a pozorovali, jak se „z toho srabu vyhrabou“. Chvíli jim trvalo, než se odvážili z ulity vůbec vytáhnout nohy. Překvapivě víc zaspeedoval ten, kterého Danouš vylovil až jako druhého. Stal se z něj jasný favorit na vítěze. Teda do té doby, než jej Danouš znovu vylovil a donesl zpět na mělčinu v domnění, že je to zbrusu nový úlovek. Tomu se říká mít peška. Snad toho živočicha nečekala další zrada.
V závěru druhé části slunění jsme se rozhodli navštívit Vránovic u jejich bóje. Se tam s nimi tak chvíli sluníme a sluníme, D+D se občas něčemu zasmějí, prý „jen tak, pro nic za nic“. No a když se pak rozhlédneme po okolí, je to už docela jiné okolí, než na začátku. Okolí o několik desítek metrů dál. Klasická Vránovina. Náš lehátkový geometrický útvar spojený rukama a nohama totiž závisel na jednom „chybujícím“ lidském faktoru – na Danoušovi.
Večer proběhla velká výprava na večeři. ...a bylo nás 10! Naštěstí jsme vyrazili včas, a tak jsme ulovili docela krásné místo, překvapivě všichni u jednoho stolu. Někteří zůstali u svého – rybiček a kalamár – jiní se pustili do čevapčiči, ražničí apod. Následoval průzkum místní „lidové kultury“. Pod tímto slovem se zde považovalo pozorování hry velmi podobně pétanque. Ale na pravidla jsme se snad radši ani neptali. No a se zmrzlinou na sukni jsem se s ostatními mohla vrátit zpět k apartmánu, kde jsme na velké terase pokračovali hraním JS. A to do té doby, než jsme rozlili baileys. Pak jsme raději hráli „30“ a snažili se přitom naplánovat zítřejší výlet do Trogiru. No a když jsme na terásce zůstali sami, vrátili jsme se k hraní JS. Nejdříve v jeho nové podobě s využitím (s)prostých slov. Opět do té doby, než jsme něco rozlili a tentokrát i rozbili. To už jsme zhodnotili, že je asi na čase, abychom vše ukončili a šli raději spát. A tak jsme taky udělali.
Žádné komentáře:
Okomentovat