Odjezd do Varů proběhl přesně podle Míšových plánů, ostatní už bohužel (tradičně) zcela podle našich plánů nešlo. Hustota provozu z Prahy do Varů mohla trochu naznačit, že bude na fesťáku plno, ale že tak plno…. Díky dešti se sice všichni po různu schovávali a při cestě odněkud někam to taky nebylo až tak znám, na množství volných lístků do kin ovšem ano. Nebylo volné už vůbec nic. Představa byla koupit si akreditaci na 3 dny, ale slečna pokladní nám to rychle rozmluvila s tím, že na dnešek a zítřek už žádné lístky volné nejsou, tak jestli by nám nestačila akreditace jen na 1 den čili sobotu. A taky že jo. Stačila. Protože dál už nám nezbývalo než dle skvělého systému doufat, že se do sálů dostaneme bez lístků na akreditaci (bohužel takových stálo před sály mnoho, takže jsme to raději ani nezkoušeli), nebo že získáme nějaký lístek v last minute pokladně (kde byla po těch dnech už značně rozmrzelá slečna, která si tam schovávala lístky asi jen pro sebe a přátele zeleného údolí nebo co) anebo zkusit zakoupit hodinu před představením blokované lístky pro press, které si novináři nevyzvedli.
Poznamenám ještě, že spolu s akreditací jsme zakoupili lístky na 2 páteční představení – jeden japonský Podoby fíkovníku a jeden korejský film Bez slitování. Mně s Míšou se do kinematografie těchto zemí moc nechtělo, ale když už nic jiného volného nebylo...
Každopádně protože už jsme měli klíče od hotelu, kde byl sice check in až od 14 hod, mohli jsme v klídku spustit honbu na lístky na kterékoli z dnešních představení. Před tím však bylo třeba se ještě pořádně posilnit, což znamená jediné - Bulvár. Tam jsme taky (děsnou náhodou) potkali Kačenku. Ale kašlala na nás, tak jsme se na ni taky vykašlali a šli zkoušet své štěstí u last minute pokladny, o které se nám mezi kašláním stihla zmínit.
Nejdříve jsme všichni postávali u last minute pokladny (hned jak jsme objevili, která to vlastně je). Zde jsme taky potkali Honzu Drozda, který byl prý letos ve Varech poprvé, moc se mu to líbilo, dnes už to však balil a vyrážel zpět domů. Jako dárek jsme si od něj tedy vyprosili malý program, který byl již zcela vyprodán (někdo nějak neodhadl, kolik tady bude letos lidí). Pak se z řady postupně oddělil Míša – udělat generální průzkum (rozuměj kouknout se tuhle a kouknout se támhle) a Janka, která potřebovala trošku protáhnout nohy. Naštěstí to vzala směrem ke karlovarským oplatkům a s nákladem zpět. Hurá!
Míša byl nakonec se svým generálním průzkumem taky úspěšný, takže jsme získali lístky na představení Poslední vlak. Opustili jsme tedy své první místo v řadě u last minute pokladny, které už 2 hodiny neneslo žádné ovoce a vyrazili k autu, hodit věci do hotelu a hurá na film. Míša si ještě přeparkoval na luxusní místo téměř před hotelem, aby mohl autíčko po očku z povzdálí sledovat. Ten den jsme pak získali ještě lístky na film Volný styl.
Filmy nelze ohodnotit slovem "šlágr" a těžko se hledají i nějaká jiná. Poslední vlak je prostě klasika o deportaci židů, sice z trošku nového pohledu, ale emoční efekt to holt vyvolá vždycky stejný. Člověk může být jen rád, že nic takového nezažil.
A Volný styl je také těžké hodnotit, mimo jiné proto, že jsme jej všichni z části prospali. Ani si nejsem jista, jestli bychom z těch kousků, co každý z nás viděl poskládali celek ;o)) Každopádně to chvílemi připomínalo Skalákem objevenou hitovku Napoleon Dynamite, a to převážně díky dlouhým scénám, kdy dlouho nepadne žádné slůvko.
No co vám budu povídat, rozhodně jsme byli rádi, že to máme tak blízko do "luxusního hotýlku".
Níže přikládám pro zvědavce stručné info o filmech.
Poslední vlak
Der letzte Zug | The Last Train
16:30 hotel Pupp
Německo, Česká republika, 2006, 125 min
Berlínská železniční stanice Grunewald. Právě na tomto místě začíná vzpomínka na tragické příběhy berlínských Židů, které v roce 1942 svedlo dohromady Goebbelsovo rozhodnutí zbavit "definitivně" metropoli jejich přítomnosti. Pod záminkou ochrany před bombardováním byly celé židovské rodiny nakládány do vlaků a odváženy do místa, odkud nebylo návratu – do koncentračního tábora Osvětim. Několik dní trvající cesta v dusných nákladních vagonech, bez jídla a pití, pod dohledem ozbrojených, lhostejných stráží, se nemohla obejít bez ztrát na životech. Do zmučených myslí se pozvolna vkrádá tušení, že to je jen začátek konce… Tragickými hrdiny, kteří se v jednom takovém vagonu pokoušejí během pěti děsivých dnů neztratit rozum, naději a lidskou důstojnost, jsou slavný boxer Henry Neumann, zpěvák Jakob Noschik, šestnáctiletá Ruth Zilbermannová… Kdo z nich přežije? Joseph Vilsmaier, kterého proslavilo válečné drama Stalingrad (1992), nabízí spolu se svou manželkou, režisérkou a herečkou Danou Vávrovou, komorní drama evokující tragédii holocaustu. Film svým tvůrcům získal v loňském roce zvláštní Bavorskou filmovou cenu.
Volný styl
Svobodnoje plavanije | Free Floating
22:00 – Divadlo Karlovy Vary
Rusko, 2006, 101 min
Dvacetiletý Ljoňa žije v městečku na Volze, kde „chcíp’ pes“. Jedinou továrnu zavřeli, pracovní úřad nemá co nabídnout. Zatímco propuštění dělníci se vyžívají v utopických snech a popíjení, Ljoňa zkusí prodávat boty u stánkaře, zednické práce ani úklid se mu nezamlouvají. Pár dní stráví u cestářů, ale na melouchy prohnaného brigadýra nemá náturu. Holky ve městečku jsou drzé. Ty diskotékové i spolužačky. A snad právě proto zdejší mládenci rádi rukují na vojnu. Ljoňovu poctivost a slušnost však nemine odměna. Náhoda mu přihraje šanci seberealizace, sice náročné a nevýnosné, zato chlapské a zcela nezávislé... Inspirací autorovi byla konkrétní realita uboze živořící provincie. Její beznadějná tvářnost jako by prosákla do psychiky lidí, ochromila smysluplnost sociálních vztahů. Popis psychopatologie všedního života v běžných projevech bytí evokuje hrůznost pověstného ruského bezčasí...
Žádné komentáře:
Okomentovat