Ještě ani neodezněly Velikonoce a my už začínáme trošku hysterčin s naším dlouho plánovaným výletem za sestrou, švagrovou a tetou Radkou (a pochopitelně i švagrem a strejdou Ianem) do JAR.
(Hlavně) Sonička prakticky celé dopoledne i část odpoledne chystala a balila poslední kousky (no, poslední kousky – nakonec toho byly 2 plné kufry, 1 cestovní taška, 2 batohy jako příruční zavazadla a kočárek, tedy poměrně dost věcí).
Celou dobu jsem si myslel, že odlítáme někdy kolem 6. večerní, až zhruba kolem poledne jsem zjistil, že je to až o půl osmé večer. Hurá, máme více času na sbalení. Na druhou stranu po minulé zkušenosti (zapomenutý pas mé milé ženy) jsme i tentokrát vyráželi s jistou časovou rezervou.
Na letiště s námi jela Veruš s Daníkem. Vypadalo to, že bude vše v klídku, ale bohužel si Fífa myslel něco jiného (nebo se mu zkrátka nechtělo cestovat?). Každopádně už kousek za lanovým mostem (pro neznalé místních poměrů ca ve čtvrtině až třetině cesty na letiště) jsme byli nuceni zastavit a Soňa malého nakojit. Zabralo to a zbytek cesty už byl relativně klid.
Odbavení proběhlo docela hladce (hlavně jsem se bál, aby všechna zavazadla splňovala váhové limity), takže jsme se mohli ještě zajít posilnit do místního Mekáče.
Tááák, s plným bříškem se ještě rozloučit s naším doprovodem a hurá do víru velkého cestování. Fífa se naštěstí umoudřil a usnul.
Pro lítání s malými dětmi všude doporučují při vzlétání a přistávání kojení, aby dětem nezalehlo v uších. Tak to Soňa taky zkoušela. „Už mám začít?“ „Ještě ne, ještě vydrž…“ „Už?“ „Ještě ne…“ „Už?“ „Už to zkus…“ Dílo se podařilo, Fífa pil (byť při tom spal) a vypadalo to, že mu letadlo problém nedělá. Let do Frankfurtu je ale jen hodinový, takže zkouška ohněm teprve přijde.
Ve Frankfurtu máme na přestup necelé 2 hodiny. Což je čas tak akorát, obzvláště s malým dítětem. Jednak je místní letiště opravdu velké a jednak je třeba čas využít na přebalení (kdoví, jak to všechno v letadle bude vypadat/fungovat). Přesouváme se k našemu gate, kousek vedle je místnost na přebalování. Sonička se tedy s Fífou zavírá na přebalovací místnosti a já venku hlídám věci. Zřejmě to vypadá, že stojím frontu na záchod – za těch asi 20 minut jsem musel „slušně poprosit“ 4 pány, aby šli jinam.
Co je na cestování s dětmi dobré jsou jistá privilegia – např. i to, že boarding je přednostní. To si já náležitě vychutnávám (a baví mě pozorovat ty naštvané lidi). Takže i ve Frankfurtu tomu nebylo jinak.
Najdeme si v letadle svá místa, trochu překvapivě to v řadě 3 sedadel není okýnky a prostřední (kam se má dávat postýlka), ale chodba a prostřední. Po vzlétnutí, když letušky začnou postýlku instalovat, naše spolucestující pochopí, že pro ní bude pohodlnější se přehodit. Nechápu, proč na to lidi při vydávání boarding pasů nemyslí.
Let probíhá v pohodě – start je trochu těžkopádnější (inu, velké jumbo…), jídlo přiměřeně dobré (večeře i snídaně). A co hlavně, skoro celou cestu Fífa krásně spinká!
Žádné komentáře:
Okomentovat