Pět hodin ráno a to na zemi i ve vzduchu znamená, že Filípek se potřebuje vykadit. Daří se i v letadle:-). Problém je v tom, že nás letušky nechtějí pustit na záchod přebalit, neboť jsou menší turbulence… Po chvíli sice přestanou, ale to je zase snídaně a chodby jsou plné a) letušek s vozíky b) courajících lidí. Takže na přebalení dojde až relativně pozdě ve stísněných prostorách místní přebalovárny (tzn. letadlového záchůdku, kam se nakonec vměstnáme všichni 3:-).
Po přistání hned zapínám mobil, abych zjistil, jak to vypadá s Radkou. Ta už je na letišti, tak rychle honem honem za ní!!!
No jo, jenže nás čeká ještě místní pasová kontrola. Naštěstí i na tu platí naše privilegia, takže máme vlastní černošskou úřednici. Jenže nejsme sami – před námi je asi zájezd důchodců na invalidních vozících. I tak je naše půlhodinka čekání rychlejší než možná několikahodinová standardní fronta.
To ještě pořád ale není všechno – chybí nám kufry. Na pásu se ne a ne objevit. Soničku s malým posílám za Radkou, aby mohla jít Filípka znovu přebalit a tak. Kufry se na pásu hromadí, jen teda ne ty naše. Hromadí se dokonce tak moc, že v jednom místě padají na zem… Nakonec se ale v celé své kráse objevují i ty naše, takže už nám nic nestojí v cestě a můžeme se přesunout k Radce domů do Duxberry.
U Radky se nic zásadního (aspoň na první pohled) od naší poslední návštěvy před zhruba rokem a půl nezměnilo. Vyfasovali jsme stejný pokojík jako tehdy, takže jsme vybalili věci a nachystali Fífovu zapůjčeno postýlku (kterou už okupovaly kočky). Aby se neřeklo, tak si na chvíli dávám dvacet:-). Když se proberu, je večer a doma už je i Ian. Přivezl si ale návštěvu (jestli tomu dobře rozumím, tak bývalou kolegyni z práce, která je nyní někde v Evropě a zrovna taky přiletěla do JAR) a s ní ale i spoustu dobrých (co dobrých – VÝBORNÝCH těstovin z jakési restaurace. Hurá na večeři.
Po večeři pak všichni poměrně rychle usínáme.
Žádné komentáře:
Okomentovat