Už někdy od 4 ráno jsem začal sledovat obrazovku s naším příletem do Frankfurtu – zda jako máme šanci stihnout přílet nebo ne. Pořád tam svítilo 9:00, což by znamenalo 35 minut na přestup (teoreticky asi možné).
Těsně před přistáním jsem se snažil zjistit od letušek, jaký bude náš gate, abychom se nezdržovali. Byly ale odměřené a odkázaly mne na obrazovky v letadle, kde se údajně vše včas objeví. Neobjevilo. Hlásili to pouze rozhlasem, ale bohužel na našich sedadlech nebylo vůbec nic slyšet. No paráda.
Takže jsme přistáli, lehce po 9. hodině. Teď se ještě rychle dostat z letadla a hurá hledat náš gate. Btw. nechápu, proč Lufthansa přichystala autobus jen pro některé přílety (jakože odvezla lidi přímo k přípojům), ale do Prahy nic. Přitom kromě nás letěli minimálně další 2 lidi, které jsem pak viděl na letišti v Praze.
Takže jsme vystoupili z letadla a čekali, až vylezou i všichni ostatní, abychom mohli autobusem do haly. Hned při výstupu byla přepážka Lufthansy, tak jsem se šel optat, odkud nám to letí. „Jéje, to máte ale smůlu, váš gate je úplně na druhé straně letiště. No ale jestli poběžíte, tak byste to mohli stihnout…“ Paráda. Takže Soňa s malým v nosičce, já s batohem plným foťáků (ca 15 kg) na zádech a kočárkem s dalším batohem jsme vyrazili. Kličkovat mezi lidmi nám docela šlo. Pasovou kontrolu jsme taky zvládli (byli jsme asi třetí na řadě), bohužel nás čekala ještě bezpečnostní kontrola, u které byla brutální fronta. Jdeme za nějakým černouškem, který vypadá, jakože tady pracuje, ať nás pustí dopředu, že potřebujeme běžet na přípoj. Bez keců nás vede na začátek jedné fronty. Tam se to ale nelíbí jedné postarší Němce – prý nejsme první, kteří se takto před ní dostáváme, a že prý ona taky potřebuje rychle na let apod. Řve na mě německy, já na ní česky, to je ale asi tak vše, co se stane. Svůj výstup zakončí slovy: „Je tady ještě někdo, kdo potřebuje rychle jít? Já ho klidně pustím“. Jeden pán, který přišel asi později, toho využil… Paní to možná ani nečekala:-)
No takže jsme u kontroly, ale máme bohužel problém. Náš kočárek se nevejde do rentgenu. Strašný problém. Takže si nás berou stranou, Soňu s malým (kteří prošli) posílám ke gejtu, ať se pokusí letadlo nějak zdržet. Mezitím já jsem u kočárku, sekuriťáci jej prohlížejí, ručně skenují, vytahují všechny věci, co tam kde jsou. Nakonec někam odcházejí s tím, že já mám čekat… Čekám asi 5 minut, pak přijdou a pouštějí mě pryč, že je to OK.
Super. Takže teď už jen najít náš gejt. Bohužel jsem o patro níž, výtah nikde nevidím, ale jsem hned u schodů. Říkám si, že přece musí být maximálně tak 3x zalomené a jsem tam. Beru tedy kočárek s batohem do ruky a jdu na to. Bohužel jsem se mýlil, patro bylo přece jen vyšší, takže když se schody zalomily poosmé, měl jsem fakt dost. Zpocený jako kráva jsem vyšel ven a hurá dát si asi 300m sprint s kočárkem a všemi věcmi ke gejtu. Dobíhám na místo, kde už mě vyhlíží Soňa. Bohužel ale letadlo je už v pr… Pryč.
Takže jsem se zpotil jak hovado, ale stejně to k ničemu nevedlo. No nic, u pána, který je u gejtu, si měníme let na další, máme tedy asi 3 hodiny času…
Myslím, že už se nic zásadního nestalo, vlastně nám ještě jednou přesunuli gejt, ale to už byla prkotina.
Let do Prahy proběhl naprosto v pohodě, Veruš nás vyzvedla a my se konečně (téměř po 24 hodinách cestování) dostali domů.
Žádné komentáře:
Okomentovat