Budu stručný. Někdy v zimě jsem se nechal přesvědčit, kupodivu docela snadno, k účasti na pozdně květnovém zájezdu do Rakouska "Salza – vodácký ráj". Měl jsem tam jet s Michalem a Soňou a několika desítkami mě více nebo méně známých lidí. Na vodě jsem se do té doby plavil akorát tak na šlapadle nebo na nafukovacím lehátku, proto jsem již brzy začal o celém podniku silně pochybovat, a doufal jsem, že třeba zrovna v době zájezdu lehce onemocním, a tím se mu vyhnu.
Nestalo se, proto jsem v pátek večer dorazil ke KFC na Černém Mostě, kde jsem se potkal s Michalem – mým parťákem na loď, kterému se myšlenka společného pobytu v kanoi moc nezdála, a Soňou, která si ve spolupráci s Michalem nějaký svůj důvod našla a výletu se neúčastnila. Později přišel Honza H. a ještě později Jirka s Lindou. Další účastníky jsem většinou neznal.
Autobus naší cestovky Cvok dorazil něco po půl sedmé. Vystoupil z něj vysmátý chlapík, tedy náš instruktor a průvodce, a ukázal na připravený zasedací pořádek, čímž většinu lidí docela zmátl. Hlavně Michal byl poněkud nesvůj, když zjistil, že sedí s jistým panem Hronem na pomezí dvou kolektivů, které si zájezd objednaly. Naložili jsme své věci do autobusu a dozadu do přívěsu a čekali, až odjedeme vstříc Salze. Všichni ostatní se pak rozloučili se svými partnerkami a rodinami a nebo s nimi nastoupili do autobusu, a mohlo se vyrazit. Michal si našel místo podle plánku, já si sednul úplně dozadu do rohu.
Kdybych toto vyprávění členil na kapitoly, ta další by se jmenovala "Pogrcaný batoh". Poté, co jsem Michalovi na jeho vyžádání poslal zprávu, že ještě jedno místo vzadu volné je a může tedy přejít na naší stranu, tak začal nezřízeně pít. Začalo se domácí slivovicí, pak přišlo na řadu pár piv a nakonec po vodě hlavní tekutá látka toho víkendu – rum. Prokládali jsme to řízky a kousky bábovky, které dostal taťka od mamky, naštěstí nejen pro sebe, ale hlavně i pro ostatní. Děkujeme.
Nicméně na jedné z mnoha toaletních zastávek, většinou se odehrávajících u kraje cesty, kdy jsme tentokrát zastavili u čerpací stanice, došlo k jevu, který by dal název této části příběhu. Musím se přiznat, že ne všechno si pamatuji úplně ostře, a to nejen proto, že jsem si nedělal poznámky (stejně bych je pak po sobě asi nepřečetl), ale jisté plus mínus je, že když už jsme se začali usazovat v autobuse, tak před Michalovým místem vzadu přesně uprostřed byl jeho batoh pokryt něčím, co tam předtím nebylo.
Pak už si vybavuji jen útržky – zaujal mě chlapík v předklonu, co se rukou opíral o kamion, což jak jsem pak zjistil, byl jeden náš spolucestující z autobusu, shodou okolností seděl přímo přede mnou, a který nebyl s to se ztotožnit s tím novým objevem, hlavně jeho zápachem. Matně si vzpomínám, že Michal pak přišel v čistém tričku, to původní skončilo v ne příliš smraduvzdorné igelitce, nějak jsme se pak usadili a jelo se dál.
Zřejmě jsem usnul, protože z toho, co bylo dál, už vím jen, že jsme asi ve tři ráno stavěli stan. Zdálo se mi, že Michal byl tím svým představením stále trochu překvapen, a nebyl úplně ve své kůži. Poté, co jsme k údivu některých lidí z okolí stan skutečně postavili, jsme šli spát. Já byl teda s Michalem, který si s převlékáním hlavu nelámal, ve vedlejším stanu bylo trio Jirka, Linda, Honza H.
S usínáním jsme neměli problémy ani jeden, zato vstávání nebyla zrovna žádná idylka. Já přesto něco lehkého posnídal a Michal zpytoval svědomí. Po "jídle" jsme si vzali věci na vodu a vyrazili k autobusu. Někteří se mě cestou snažili znervóznit hloupými řečmi o tom, jak je řeka divoká, ale bylo to úplně zbytečné a trapné, protože od předešlého večera jsem byl rozhodnut, že se mi celá tato akce bude líbit. Michal zatím před sebou pro jistotu držel jednu z posledních igelitových tašek, co se našla v autobuse.
Na místě našeho vyplutí jsme se začali oblékat do vodáckých věcí, já přesto, že jsem hlásil, že jedu sám, tak jsem dostal dvoumístný neoprén, ale jinak bylo všechno v pořádku. Sluníčko svítilo, naše gumová loď byla červená, voda krásně zelená, Michal taky, prostě nádhera. Plavbu asi nemá cenu moc popisovat, prostě to plulo, někdy rychle, někdy ještě rychleji. Já seděl vpředu, s pádlem napravo, Michal naopak.
Po doplutí do cíle toho dne, jsme na zpáteční cestě hlasovali, kdo se chce podívat na nějaké místní vodopády. Počet hlasujících pro byl nejednoznačný a stále se měnil, nakonec se ale skoro tři čtvrtiny autobusu odešly podívat na ten zázrak. My rozumnější jsme se posilňovali v hospodě, Michal jen opatrně polévkou. Po příjezdu do kempu, který taťka teď snad poprvé viděl za střízlivého stavu, jsme dali sušit vlhké věci a šli si zase trochu zdřímnout.
Večer jsme snědli steaky, které naší instruktoři připravili, a naše pětičlenná skupinka si sedla za roh, stranou hlavní zábavy. Pustili jsme se do dalších řízků a do debaty, která byla většinou o ničem, teda hlavně pokud mluvil Honza H. Vypili jsme nějaké to pivo, Linda přinesla konkurenci pro Fernet Citrus a pak se šlo spát. Tentokrát to usínání, alespoň pro mě, nebylo tak jednoduché, cítil jsem věci, které předešlou noc ne, třeba že máme stan maličko z kopce, že bez polštáře mě po pár minutách bolí za krkem, že je ve stanu trochu i zima a podobné drobnosti.
Ráno jsem na snídani dojedl řízky, ještě jednou díky, a opět se vyrazilo na vodu. Den, který sliboval příjemnou plavbu naší vyzkoušenou lodí, byl trochu znehodnocen skutečností, že jsme ji záhy píchli. Vyfasovali jsme o něco vratšího modráka, z čehož jsem neměl moc dobrý pocit. Mé obavy se taky po několika hodinách potvrdily, jelikož jsme se na nějaké divné peřeji převrátili, čemuž jsme se do té doby úspěšně bránili. Michal někam odplul s naší převrácenou lodí, já se chytil za námi plující kánoe, jejíž osádka mě dopravila do klidnějších vod a hlavně na břeh. I vám děkuju.
Zbytek plavby proběhl v klidu, možná až moc velkém, jelikož ke konci jsme se dostali do stojatých vod a museli vynakládat větší úsilí. Všimnul jsem si, že Michal občas zabíral pádlem na mé straně, což bylo nesmírně ponižující, ale nechtěl jsem nic říkat, abychom se nehádali jak Linda s Jirkou. I když už mě to v té lodi stejně moc nebavilo, takže zase tak hodně mi to nevadilo. V kempu jsme pak sbalili stany, osušili věci, dopili zbytek lihoviny á la Citrus, posbírali zbytky rumu a nenačatého myslivce a vydali se někteří plni zážitků, někteří o něco prázdnější, na rychlou cestu zpátky…
Žádné komentáře:
Okomentovat