Plán na dnešek zněl „administrativní den“! Chtěla jsem vyřídit žádost o porodné, změny v životní pojistce a nějaké „drobné“ nákupy. To pro mne a Filípa znamenalo první velký „výletní“ den. Jako doprovod a pomoc jsme měli Verun s Daníkem.
Abych vám opět přiblížila běžný život na mateřské dovolené, vězte, že vyrazit jsme s Verun chtěly původně v 11 hodin. Zhruba v tu dobu jsme si zavolaly, že to nepůjde. Jedno dítě ještě nebylo nakojené, druhé (už nachystané, oblečené i s botičkami) usnulo. To nám to pěkně začíná…Nevadí, už jsme si zvykly, že když tak plánovaný program podle potřeby prohodíme, nebo v nejhorším i něco vynecháme.
Takže start byl nakonec ve 13 hod. (Jenom poznamenám, že se nám do corollky vešly oba kočárky, takže jsme mohli cestovat všichni jedním autem. Není to paráda?!?!) Kromě výše zmíněných věcí jsme měli někdy v průběhu dne přemístit taťku v rámci Prahy na vlak nebo autobus směr Frýdlant.
Ještěže jsme začaly úřadováním a tudíž máme porodné a změny v pojistném vyřízeny. Kdybych Filípa v Amcicu vytáhla z kočárku dříve, možná bychom byli i rychlejší. Každopádně jsme zcela jistě překvapily místní kojením na chodbě před servisním centrem a náročným oblékáním drobotiny i nás samotných u recepce. Je to náročné a docela to trvá :o((
Abychom si další převlékání a lokalizaci dětí na jednom místě ušetřily, rozhodly jsme se pro malou procházku a oběd v Subway, kde se dá posedět přímo v pasáži.
Následoval shopping v Palladiu, pochopitelně zahájen přebalováním. Jednou se Verun snažila v tomto obchoďáku hledat záchody podle šipek a bylo prý to náročné a bez výsledku. Tak jsme dle mé zkušenosti vyjely až do posledního patra a šly přebalit rovnou až tam. Pak zase hurá dolů do obchodů. Začínáme v H&M, kde jsme taky rychle skončily. Poté, co jsme vybraly nějaké rifle, svetry a vestičky na zkoušení, se Filípo začal tvářit strašně hladově, takže jsme vše odevzdaly prodavačkám (že prý se pro to ještě vrátíme, ha ha) a šly opět hledat nějaké místo vhodné ke kojení. Opět bylo až v posledním patře. Po tomhle nacvičování jsme s Verun rezignovaly a vydaly se pouze pro to nejnutnější do potravin a hurá domů. Ještě v autě nakojit (pozor, v takovém případě je dobré zaplatit až po jídle, neboť na odjezd zbývá jen 10 minut ;o)).
V autě jsme pak konstatovaly, že jsme 5-6 hodin pryč a v podstatě jsme nestihly, co jsme chtěly. Jaká je to pak krize, když se nás „matek na mateřské“ někdo zeptá, „co jste celý den dělaly“. Měli byste tu odvahu říct, že jste za 5 hodin koupili pár rohlíků a mléko?!?! Ach jojojo. Asi si budu muset vymyslet něco pestřejšího, co budu ve své fiktivní odpovědi uvádět. Pak jsme ještě přemýšlely, jak to rodičové dělali, když měli děti rok od sebe. Naštěstí jsme našly uspokojivou odpověď ve skutečnosti, že jsme do mých 3 let bydleli u babičky. To je přeci jen několik rukou navíc ;o)) Takže to jsme klidnééé!
Jo, a pokud pozornému čtenáři chybí, co že se stalo s taťkou (alias dědou Juchelkou)?!? Tak tomu se taky nějak operativně mění program (nevím, čím to u něj bude ;o)) a místo odjezdu kolem 15-16 hodiny byl ready až kolem 18 hod a místo v centru Prahy tady na východě v Jenštějně. Takže jsem si ho vyzvedla u nás v Nehvizdech a po průzkumu hromadné dopravy jsme zhodnotili, že ho raději hodí ráno Míša na pendolino, než bychom ho posílali domů nočním rychlíkem. Takhle se mohl ještě chvíli věnovat vnoučkovi (škoda že byl po celém dni utahaný a tedy i uplakaný). No a Míša mi to ranní vstávání snad odpustí, i když to vyšlo zrovna tak špatně v den, kdy šel večer oslavovat do hospody :o(( Tak už to u nás ale chodí. Operativní změny jsou na denním pořádku a my se snažíme s tím žít co nejradostněji ;o)
Žádné komentáře:
Okomentovat