sobota 27. prosince 2008

Jak to všechno bylo...

Je asi půl čtvrté ráno a Soník mě budí slovy: "...asi si dáme cvičně jízdu do porodnice..." Tak jo, proč ne, vyspaný docela jsem. Jen rychle zjišťuju, co je toho příčinou - Soňa je vzhůru už asi hodinu a má bolesti břicha (zatím tomu neříká kontrakce), které ani po teplé sprše (rada porodní asistentky z předporodních kurzů) neustupují, naopak se zintenzivňují. Je tedy pravděpodobné, že to kontrakce jsou.

Soňa má vše připraveno, já rychle sbalím foťák a pár drobností pro případ, že by to nebyl falešný poplach a jede se. Cesta je samozřejmě volná, kdo by taky v takový čas někam jezdil. K Apolináři přijíždíme krátce po čtvrté.

Přichází chvíle nervozity, zda nás přijmou. Naštěstí to vypadá, že rodit o vánočních svátcích není žádné terno, místo mají a my můžeme pokračovat na porodní sál č. 2. Tam se nás ujímají 2 porodní asistentky, jejichž jména si nevybavuju. Opravdu tady dneska není (zatím) nijak rušno. Tak jo, jdeme rovnou na monitor a Soniné obavy (?? možná taky přání??) se stávají skutečnými - ano, má poměrně intenzivní a stále častější kontrakce a navíc, což pořád nevím, co přesně znamená, je otevřená na 2 cm. Stejně je to úžasný pocit, slyšet tlukot srdce miminka v bříšku... Každopádně monitoring trvá asi půl hodiny, mezitím já dostávám k prostudování (a k Soninému podpisu) spoustu papírů (různé souhlasy s všemi možnými i nemožnými procedurami apod.) a Soňa je vyzpovídaná panem doktorem Slámou. Po skončení monitoringu je Soňa otevřená na 6 cm, což pan doktor komentuje slovy: "Teda mamčo, vy jedete jak Šinkanzen."

Takže žádná příprava, žádný klystýr apod., ale rovnou na sál. Resp. ještě udělat zásadní a rychlé rozhodnutí, zda epidurál ano či ne. Soňa se rozhoduje pro. Rychle se teda přemístit na sál, tam je pusto a prázdno. Obsazujeme jeden box z asi 6 nebo kolik jich tam je (postupně se během rána zaplní ještě další dva) a děláme si (hlavně Sonička) pohodlí. A jde to ráz na ráz.

Já musím na chvíli pryč, přišla paní doktorka s epidurálem. Poté se můžu vrátit a více méně nás nechávají našemu vlastnímu osudu. Co taky s námi, že. Trvá to zhruba hodinu, průběžně nás párkrát přijdou zkontrolovat. Soňa je "nadšená" epidurálem, opravdu ji pomáhá kontrakce zvládat. Tak aspoň že tak.

A nastává finále. Navíc okořeněné závodem se sousedním boxem, kde se paní rozhodla taky rozjet porod.

Tak jsme úplně otevření, tzn. Sonička může začít tlačit. Doktor nás chodí průběžně kontrolovat, stejně tak asistentka. Žádný učený z nebe nespadl, tak to možná nejde tak jednoduše a rychle, jak by si představovali. V jednu chvíli ale doktor uzná, že už bude lepší u nás zůstat. "Tatínku, pojďte si pro foťák, jestli jej tady máte, pak vás sem nepustíme," říka porodní asistentka. To jako půjde vše až tak rychle???? Najednou je v boxu asi 5 lidí. "Tak mamčo, tlačte! Už by to mohlo vyjít!" Bohužel, čas 7:07 jako čas narození nezvládáme. "Nevadí, mamčo, příští kontrakce je naše!" fandí doktor. A taky že jo. Pomáhá porodní asistentka, která se téměř celou svou vahou pokládá na Soniné bříško. První zatlačení, vidím hlavičku. Druhé - vidím už i tělíčko... Začínám se klepat (ne hrůzou, ale nadšením). Třetí - a Filípek je venku!!! Je právě 7:13 ráno. To byl fofr.

Nechápu, jak může něco tak velkého být "schováno" v břiše, natož jak pak může vylézt ven, ale stalo se!!! Přestřihávám pupeční šňůru, poprvé slyším nesmělý křik Filípka. Pár sekund na to putuje do náruče šťastné a dojaté maminky.

Chvilku poté jej bere pediatrička a společně jdeme měřit (51 cm), vážit (3,68 kg, to je panečku kus chlapa!) a provést takovou tu základní prohlídku. Paní doktorka Filípka zabalí a já jej celý šťastný nesu Soničce.

Jen co pak doktor dokončí svou práci, prakticky všichni zmizí a jsme v boxu se Soňou a malým Filípkem sami. Skoro na 2 hodiny, kdy má Sonička odpočívat (s průběžnými kontrolami asistentky). Užíváme si ten pocit... Je to prostě slovy nepopsatelné... Malý je hodňoučký, jen tak mžourá očičkami a občas něco zakňourá.

Pak už následuje jen přesun na pokoj. Mi nezbývá nic jiného, než oznámit tu radostnou novinu celé rodině, všem známým a kamarádům. Je lehce po desáté hodině a já vyrážím z porodnice domů. Bylo to fakt všechno strašně rychlé...

Děkuju Ti, Soničko, žes to všechno tak perfektně zvládla! Miluju Tě!

Stejně tak děkuju i noční/ranní službě. Všichni na nás byli po celou dobu strašně milí a příjemní!

1 komentář:

Dan řekl(a)...

To jste tedy kabrňáci. Já jsem sice zklamaný z toho, že není chobotnička, ale Filípek je bomba. Dokonce mi připadá že kluk vypadá fakt dobře. A k tomu snad nestačí jen pěkná maminka. Kdo je tedy opravdu taťuldou?.....:-)