Těšíme se na to už minimálně od dubna (my znamená Veličkovi z Nehvizd a Radka Everitt-Penhale z Johannesburgu) a konečně je to tady! Ségra přiletěla na svůj cca měsíční pobyt v ČR. Konkrétně teda úplně nejvíc u nás v Nehvizdech ;o)) Překvapivě se na to (netušíc) těšil i Fífula. Aspoň po tom radostném vítání Nešpůrkových na letišti jsem si myslela, že tato akce opět sklidí velký ječící aplaus. Překvapivě radosti nebylo tolik jako minule, i tak je pozorování aut, letištní haly a jezdících schodů v top denních aktivitách. No a tu tetu z Afriky je Fífula ještě ochoten u toho trpět ;o)
Cesta tam byla dlouhá, s nějakou tou kolonou. Naštěstí ovšem zcela prospaná. Tak jsem si říkala, že další etapa, byť bude Fífula vzhůru, by mohla být OK. To jsem ještě netušila, co nás čeká. Ale nepředbíhejme…
Na letiště jezdí rád i tatínek, takže jsme se tam sešli celá rodinka a při té příležitosti a na tomto konci Prahy jsme se v souvislosti s blížícím se cyklovíkendem rozhodli navštívit nějakou hostivickou prodejnu, kde jsme synáčka vybavili helmičkou. Evidentně netušil, do čeho se tím řítí a neustále se na paní prodavačku usmíval. Při hodu krabičky s dudlíkem na zem přidal i svůj regulérní řehot. V dětském si pak pro každý případ (hlavně pro „dobrý příklad“) vybrala helmíka i maminka. Hezký růžovoučký s kytičkami…no nekupte to za tu cenu ;o))
Whatever…hotovo…jedeme…Míša vede a my se na patřičných místech odpojujeme směr Dejvice. Raďa by totiž ještě cestou chtěla zvládnout nějakou tu administrativu, rozuměj zastávku na ambasádě. To ovšem netuší Míša, který hned volá, že jedeme špatně a že nám ukazuje cestu. Tážu se, zda ví, že jedeme na ambasádu do Dejvic…bohužel můj dotaz se rozplynul někde mezi mnou, Raďou, telefonem, druhým telefonem a Míšou, takže se nechávám přesvědčit, stáčím to zpět na okruh a přemýšlím, kudy tudy se dá jet do Dejvic. Míša už trošku popojel, takže probíhá druhý telefonát, na který že to sjezd nás chtěl navést. Míša v domnění, že jsme ještě někde u křižovatky letiště-Dejvice-Hostivice hlásí „na Plzeň, Vávro, na Plzeň“ … „bude tam značený i Barrandov“… sjezd na Plzeň se blíží, hlásím sestře, že Barrandov na cedulích chybí, jestli si je jistá...metry rychle ubíhají a tak provádíme rychlé rozhodnutí a sjíždíme…naštěstí je první sjezd z plzeňské dálnice již na pátém kilometru. Hurá!!! Snažíme se Fífulu „opít chlebem“ a míříme zpět směr letiště-Hostivice-Dejvice...tentokrát už neoblomně. Nervozita v autě (především teda v autosedačce na místě spolujezdce) stoupá. Míříme tedy rychle na kulaťák a dál. Že se tam pak protáhneme a najíme.
Rozkaz zněl jasně: „Potřebuju na ruskou ambasádu do Dejvic.“ Jako správná žena na rodičovské dovolené se snažím eliminovat příjem informací na minimum a neptám se, co že potřebuje ségra řešit zrovna na ruské ambasádě. Prostě v uličkách blízko letenského tunelu najdeme parkovací místo, zaplatíme, po zvážení vzdálenosti a míry hladu se rozhoduju vyndat i kočár, no a když mám vše nachystáno a připraveno, zeptá se Raďa pana „náhodného chodce“ kde je tady Ruská ulice. COŽE?!?!?!?! Ruská ULICE?!?!? To vím náhodou docela přesně, to VŮBEC není v Dejvicích!!! „Ne, ne…už jsem tady byla, určitě je to tady…“ Až tohle zase někdy uslyším, budu kontrolovat i jméno v občance! Diář potvrzuje Ruskou ulici na Praze 10! Tentokrát se ségra ještě ujišťuje telefonicky, zda opravdu JIHOAFRICKÁ ambasáda stále stojí na svém místě v RUSKÉ ulici. ANO!!! A za 20 minut zavírá. Super, že?! Je pravda, že bychom to mohly vyřídit i jindy. Ale to máte nabalit dítě, naložit dítě, časově sladit výlet s krmením…No prostě hážu věci i dítě zpět do auta a jedeme tam hned.
Trocha kličkování skrz centrum a hurá, jsme u cíle. Mohla bych napsat, že to bylo „za 5 minut 12“, ale přeci vám nebudu kecat, když ve skutečnosti jsme měli jen minutu k dobru. Ségra vybíhá z auta a já hledám parkovací místo. Dítě už ztrácí sílu, přesto se hlásí o svůj denní příděl potravy. Při druhém kolečku to vyšlo a podáváme oblíbenou slazenou přesnídávku. Mňam!!! Pokusily jsme se Fífulu uklidnit ještě krátkou procházkou do vietnamských potravin přes ulici a malým posezením u zelné polévky ve vedlejší „čtvrté cenové“. Mají lavice venku, tak nemusíme trpět hlady až do Nehvizd.
Všechny podmínky pro úspěšné spaní v autosedačce tímto byly splněny, přesto Fífula zavřel očka až při poslední odbočce do naší ulice. Klasika!!! No nic, doma uspávání dokončíme…hlavně když už dneska nikam nepojedeme ;o) Přeci jen to byl i tak docela náročný den.
Žádné komentáře:
Okomentovat