Po návratu z dovolené a nedělním tanko-výletu nás čekaly výlety do Prahy. Z části shoppingové, úřední a z části věnované Radčiným kamarádkám, se kterýma se chtěla ještě před odjezdem setkat. S dítětem na krku toho opravdu člověk stihne méně, tak snad jsme alespoň to hlavní zvládli. To jsme se ještě při pondělku zasekli v mateřském centru, kam jsme speedovali na cvičení ve 12 hodin. Jaké bylo překvapení, když nám bylo oznámeno, že to v pohodě stíháme, protože máme cvíčo až od 14 hod ;o)) (Aspoň jsme se díky tomu ten den sešli ještě s Evičkou a Adámkem.)
Každopádně rázem tady byla středa a Raďa se snažila sbalit a my se psychicky připravovali na odpolední cestu na letiště. Nakonec jsme cestou zvládli i návštěvu Štěrboholského kadeřnictví, takže jsem se po 2 dnech marných pokusů přeci jen nechala díky Radě a jejímu hlídání ještě ostříhat. Třeba to při její další návštěvě zvládnu zas ;o))
Whatever…nekompromisně začínal čas loučení. Původně byl v plánu pláč a skřípění zubů, ale Fífula se cestou překonával a předváděl nejhodnější a nejroztomilejší miminko na světě (zřejmě aby teta měla na co vzpomínat), a to byla cesta díky zácpám opravdu dlouhá. Na parkovišti si ještě zařádil za volantem a v letištní hale ve vozíku. To všechno si mohou ti, co ještě neviděli, prohlédnout na přiložených záznamech ;o))
Nicméně na pláč nakonec přeci jen došlo. Teda u tety tipuju že ano, u nás v autě rozhodně, protože se malý začal vztekat hned po odjezdu z benzínky, kde jsem si naivně myslela, že po kojení usne. Místo toho letěly hračky a následně i dudlík na stranu ke dveřím a šílený řev trval až někde do půlky cesty k Barrandovskému mostu :o(( to už jsem začínala s pláčem taky. Snad jen u Míši v autě byl klid po pěšině, leda že by i on za tetu zamáčkl slzu. Stejně to jedni nebo druzí nevydrží a zase se brzy poletí Praha<->Johannesburg. Vsaďte se ;o))
V autě:
Za volantem:
Na letišti:
Žádné komentáře:
Okomentovat