Vypadá to, že Raďa, ač po delším časovém úseku, než je obvyklé (asi to bude u nás tradice ;o)), zakončí své studium na Západočeské univerzitě (obor Humanistika) titulem. A věřte, že to není jednoduché. Tak například tomu předchází nesčetná komunikace Johannesburg-Plzeň-Johannesburg, někdy taky Johannesburg-Nehvizdy-Johannesburg a hlavně tomu předcházela cesta do Plzně.
Los padl na mne, kojený Fífula se sveze chtíc-nechtíc a Verun s Daníkem nás v tom přeci nenechají. (Ještě že je máme, jinak bychom byli v Plzni určitě docela ztraceni.) Připomínám, že jakákoli akce trvá s dětmi 2x až 3x déle než samostatnému dospělému jedinci. (To máte dodržet spaní, krmení, do toho se sem tam přidá nějaké přebalování, však to znáte…)
Časovou rezervu jsme si dali dostatečnou. (Naštěstí!) Plán cesty jsme obdržely v mailu a nechali si Míšou pečlivě vytisknout. Navigaci jsme měly připravenou. (Příště si ji vezmeme i na pěší pochůzky, protože už jsme zase o něco chytřejší.) Mapu jsme si sice taky nechaly vytisknout, ovšem při volbě parkování v obchodním centru (nikdy nevíte, kdy začne pršet) jsme se rázem ocitly mimo zobrazenou část a hned z úvodu musely tipovat, na které straně plánku se tak asi nacházíme. Vyšly jsme ven a obloha se začala zatahovat. Po dohodě jsme vyrazily zvoleným směrem. Tmavá obloha a hrozící bouře se blížila. Po malém zaváhání si bereme jako nápovědu odpověď kolemjdoucího. Volíme nejvhodnější cestu s přihlédnutím na kritéria – stín, kopec apod. Dostáváme se do oblasti zobrazené na mapě. Hurá!!! Opět volíme nejvhodnější trasu s přihlédnutím na kritérium „krásná procházka parkem, hlavně se vyhnout rušné cestě“.
Bouřka se pořád blíží!
Řídíme se pokyny v mailu a blížíme se k místu označenému šipkou. Snažíme se najít kopycentrum Bílý slon. Podle všeho jsme přesně v místě šipky, ale slona nevidíme :o(( Chvíli se točíme na místě a pak přeci jen jednoho slona objevíme. Verun hlídá děti a kočárky a já jdu pro vytištěné bakalářské práce. „Nic takového tady určitě nemáme. To jste nejspíš špatně.“ „COŽE???? Určitě to tady musí být, sestra to objednávala telefonicky, tady mám od ní instrukce, vyzvednout v tiskárně Bílý slon.“ … po kratší diskuzi zjišťuju, že tiskáren Bílý slon je v Plzni víc a momentálně jsme v té „špatné“. Paní nás posílá směrem „vzhůru“ do kopce, doufáme, že je to směr správný. Hledáme číslo a už je téměř jasné, že to bude tradičně až na konci ulice a že šipka v mapě byla pouze orientační (na střed ulice, příště si to budeme raději ověřovat :o((). Téměř před koncem si všímáme mega reklamy na zdi jednoho z domů, která informovala – včetně ukazatelů směru - o 4 či 5 pobočkách tiskáren Bílý slon. Aspoň že už víme, že jdeme dobře. Vzhledem k tomu, že nám v této pobočce práce vydali, prvního cíle jsme dosáhly.
Další úkol zněl – vyzvednout žádost o kopii zadání bakalářské práce (nebo tak nějak) a zaplatit poplatek. Tentokrát nehodláme ponechat nic náhodě a nastupujeme na uvedenou ulici hned v počátku, abychom se při hledání čísla nemusely vracet. Pochopitelně to i tentokrát bylo na konci ulice! Bouřka už nás dostihla! Ale jde o jemný deštík. Bohužel se i ochladilo :o( Děti musí vydržet, přioblíkat se bude až na další zastávce. Fífulka už začíná být z procházky utahaný. Studentům postávajícím před cílovou budovou se matek s dětmi zželelo a pustili nás dovnitř (vstup pouze na kartu, jinak navigace na jiný vchod z jiné strany :o((() Ufff. Při organizování dokumentů, přípravě peněz a předávce dítěte Verun se pro změnu mně zželelo paní za dveřmi a pouštím ji bez karty dovnitř. Kdybych tušila, že míří ke stejné studijní a bude mne čtvrthodiny zdržovat, zůstala by venku na dešti, než to vyřídíme.
Následuje kojení.
Následuje hledání další administrativní síly, které mám předat získanou žádost a bakalářské práce. Pobíhám po budově, snažím se kopírovat instrukce, což v reálu moc nelze. OK. Zkusím to „na vlastní – investigativní – pěst“. Potkávám paní studijní, která naštěstí ví, kam mířím a ví, že je to na úplně jiném čísle této ulice. (Hmmm… v instrukcích bylo stejné číslo domu.) Pochopitelně se opět vracíme, tentokrát mírně do kopce. Nakonec to není zas tak daleko. Vstupuju do budovy, kam mne poslala bodrá studijní a koukám…jeden dělník/zedník vedle druhého. To si dělají prdel, ne?!?! Nevěřícně procházím prostorami, kde se osekává zeď, dělají nové schody apod. Naštěstí i v tomto prostředí se studuje a hlavně se i v tomto prostředí odevzdávají bakalářské práce. Pak už stačilo jen zvládnout krátký společenský rozhovor. Přejít skutečnost, že nám ve výtiscích přeci jen něco chybí. Ještě že jsem tentokrát vzala Fífulu s sebou, snad i díky němu a skutečnosti, že nejsem zdejší, mne paní nehodlá posílat do některého z místních papírnictví pro chybějící „infoknihovnickou kapsu“.
A máme splněno!! Teď už jen suchou nohou dorazit zpět do obchodního centra k autu. Nakrmit sebe i děti. Přebalit. Unavit. Naložit a modlit se, aby cestu zpět taky prospali. Hurá, povedlo se! Akce za námi. Děkuji všem zúčastněným! Radi, teď už to musíš „dát“, když jsme ti to tak pěkně „rozjely“.
Žádné komentáře:
Okomentovat