Tak jsme zase dorazili za babičkami a dědečky a opět táboříme u mamky. V obýváku jsme si dokonce rozložili skládací postýlku, ať můžeme mít toho našeho drobečka pořád na očích. Nejdříve bylo potřeba se zregenerovat (a někteří taky dospat) po včerejším sklípku. Na večer už jsme však odvážně naplánovali setkání s Káťou, Robertem a Patrikem.
Fakt nevím, kam tihle na ty veselé historky chodí. Ale poté, co jsme probrali neúměrnou velikost klíče u aurise a jiné zajímavosti světa, vyřešili jsme také zcela zásadní záhadu. Lidstvo ji určitě řeší už spoustu let a my jsme na to přišli.
Čili kdo neví, proč se vekám říká veka, tak vězte, že to takhle večer seděli pračlovíčci u ohně a jeden zvolá: „VEKA! Dobrý, ne?!“, a druhý na to: „hmm…dobrý…ale co to jako je??“ První na to: „Ještě nevím.“ A druhý: „Tak já zítra něco upeču.“ No a od té doby se vekám říká veka. (S bagetami je to obdobné, jen ve francouzštině ;o))
Žádné komentáře:
Okomentovat