Dobře posilněni večeří ve smíchovském Sphinx jsme vyrazili směr O2 Aréna. Cesta nebyla úplně nejlehčí , překvapivě tím směrem jela spousta aut. Měli jsme s sebou mapičku, kde zaparkovat a ušetřit tak nemalé penízky za parkování přímo před halou (to víte, v době řešení výbavy dětského pokojíčku a nového foťáku je každá koruna dobrá). Bohužel jsme odbočili trošičku jinak, tak jsme pak zastavili tam, kde bylo místo (místo pro parkování pouze s povolením pražské 9). Parkovali tak všichni, tak snad se nic nestane (pro nedočkavé – nestalo se, auto zůstalo na svém místě).
Teď už jen najít svá místa v hale. Naštěstí je O2 Aréna proslavená tím (nebo se tím aspoň sama chlubí), že z každého místa je na plochu vidět velmi dobře. Sedíme v páté řadě, výhled je docela v pohodě. Navíc jsou Coldplay šikovní kluci a mají nainstalovaná 2 velká plátna, postupně pak průběžně odhalují velké promítací plátno za pódiem a velké koule, do kterých taky promítají obraz.
Zhruba přesně v 8 večer začíná hrát předkapela. Přiznám se, že jsem nějak přeslechl jejich jméno. Dozvěděl jsem se jej až druhý den v médiích – šlo o Alberta Hammonda, kytaristu kapely The Strokes, který v Praze hrál se svou vlastní kapelou. Mně osobně to nějak nenadchlo.
V tu dobu jsem se trochu obával, kolik že přijde lidí. Z mého pohledu to na začátku hraní předkapely vypadalo tak na zpoloviny zaplněnou halu. Postupně se to ale zlepšovalo, kolem deváté hodiny, kdy už všichni čekali na začátek Coldplay, byl kotel zaplněný a v sedící části se jen tu a tam našla volná místa (jak už bývá pravidelně zvykem, nepočítám do toho prázdná místa v klubové a sky-boxové části). Kousek od nás seděl David Koller, vypadalo to, že si koncert docela užívá. Těsně za námi pak seděla nějaká slečna, ke které někdy před prvním přídavkem přišel jakýsi týpek s pořadatelskou vizáží a řekl 17 885 (nebo takové nějaké číslo). Tak nějak si myslím, že tolik lidí bylo ten den v hale (byť se všude v médiích objevilo 15 tisíc).
Zhruba kolem té devítky už to lidi nevydrželi a rozjeli mexické vlny. Tohle jsem už dlouho na žádném koncertu nezažil. Super!
Někdy ve čtvrt na deset se konečně začalo něco dít na pódiu. Sice ještě pořád bylo pódium schované za plachtou a byly jen vidět obrysy, ale všem bylo jasné, kdo se to tam objevil. Life In Technicolor byla první skladbou, kterou zahráli. A po ní to konečně začlo. Kluci se s tím nepárali, hned poté rozjeli várku obrovských hitů – Violent Hill z nového alba, Clocks, In My Place, Speed Of Sound… Sice bylo v hlase poznat to, že Chris byl o víkendu nemocný, myslím ale, že to nikomu nevadilo – všichni přišli s úmyslem užít si super atmosféru a zazpívat si s Coldplay. Včetně nás.
Zhruba v půlce standardní doby se celá čtyřka přesunula na boční část pódia, kde spustili techno verzi písničky God Put A Smile Upon Your Face. Pak se Chris omluvil za to, jak špatně zahráli jednu z předchozích skladeb – Fix You. Kdyby to neřekl, přiznám se, že jsem nic nepoznal. Každopádně na svou řeč navázal totální změnou žánru – z techna jsme přešli na písničkou The Hardest Part doprovázenou jen na piano. Hezké.
Těsně před koncem „normální“ hrací doby všichni 4 seběhli z pódia. Nejdříve jsem myslel, že si dají kolečko kolem haly, jen tak, pro kondičku. Ale ne. Na druhé straně haly v jednom z diváckých sektorů se zastavili a začali hrát mezi lidmi. Nejdříve The Scientist, pak skladbu Death Will Never Conquer (nezpíval Chris, ale bubeník Will Champion). Mimochodem, tahleta písnička není na žádném CD, je ke stažení na stránkách kapely www.coldplay.com.
No a to bylo vše. Teda vše z „normální“ hrací doby. Kapela se schovala v útrobách haly, světla ovšem zůstala zhasnuta, jasný signál, že se bude pokračovat. Navíc se spustil taneční remix Viva La Vida. Bylo úžasné, jak většina lidí do toho začala svítit svými mobilními telefony. Fakt to vypadalo skvěle. Pak jsem se teda na internetu dočetl, že takhle to vypadá i při koncertech v jiných městech. I tak se mi to ale moc líbilo.
Po remixu kapela znovu naběhla na pódium a spustila první přídavek – Politik, Lovers In Japan a Death And All His Friends. Zase válí, lidi nadšeně reagují. A druhý odchod z pódia doprovázený obrovským jásotem. Ten vydržel ještě dlouhou dobu, takže následoval druhý přídavek – Yellow a opakovaně Fix You (tentokrát zřejmě bez chyby). Pak už jen rozloučení a alou všichni domů. Myslím, že všichni (jak kapela, tak i celá hala) spokojeni s předvedeným výkonem. Teda já určitě. Celé se mi to moc líbilo a koncert řadím po bok Depeche Mode na 3. - 4. místo v rámci Top 4 všech koncertů, co jsem kdy viděl.
Playlist koncertu
Life In Technicolor - Violet Hill - Clocks - In My Place - Speed Of Sound - Cemeteries Of London - Chinese Sleep Chant - 42 - Fix You - Strawberry Swing - God Put A Smile Upon Your Face (techno verze) - The Hardest Part (piano) - Postcards From Far Away (instrumentální verze) - Viva La Vida - Lost! - The Scientist (akustická verze) - Death Will Never Conquer (akustická verze) - Viva La Vida (remix)
První přídavek
Politik - Lovers In Japan - Death And All His Friends
Druhý přídavek
Yellow - Fix You (opakování)
Neodpustím si ještě vložit jeden Coldplay videoklip. V TV jsem jej neviděl, původně se objevil jen na jejich webu. Jde o písničku Viva La Vida, klip je ale inspirován starým klipem od Depeche Mode ke skladbě Enjoy The Silence.
Žádné komentáře:
Okomentovat