Ačkoli se považuji spíš za toho, kdo si diář nevede a plány nezapisuje, život mě občas donutí aspoň zásadní akce na měsíc-dva dopředu „někam“ zapsat. Obvykle do „outlook-kalendáře“, který Míša vytiskne a zaplní svými důležitými záležitostmi. No a občas dochází i k synchronizaci se Skalákovic programem. Toto však obvykle probíhá ústní formou, což má malá úskalí. Nejvíce to zadrhává na míře pozornosti všech zúčastněných, a tak se stalo, že 30. 9. se už s bezmála měsíčním předstihem stalo datem magickým, temným a záhadným, na které už se raději nikdo ZNOVU neptal.
Ještě že já s Verun jsme zůstaly v obraze a byly tak schopny zrealizovat výlet do Špindlerova Mlýna, kde chtěla Verun zkontrolovat, jak to letos běží na veletrhu pořádaném SPLV. Chvíli ještě zvažoval Skalák, že by si vzal volno, nakonec jsem se přeci jen funkce řidiče a hlídače ujala já. Ještě jsme si s Peťou dali oběd v pizzerii u Village a hurá na výlet! Kojili jsme hned za křižovatkou za Ženskými domovy, ale pak už to šlo jak po másle. Daník střídavě hezky spinkal, střídavě se stylově prezentoval jako hodný potomek všem Verčiným kolegyním a kolegům. Dal si i zdravotní procházku a spánek na horském vzduchu. A kdyby nebylo tak deštivo, mohlo to být úúúúžasné.
I tak jsme to všichni zvládli na výbornou. Doufám, že se Verun pořádně odreagovala a načerpala hromadu těch „jiných“ dojmů, než kterými je zahlcena maminka po 7měsíčním pobytu s prcošem na mateřské. Cestou zpět jsme stihli probrat všechny nedůležité maličkosti našich životů, jakož určitě kluci stihli doma u vínka vyřešit všechny globální problémy lidstva. Cestu nám zpestřila část s železničními přejezdy. To, že jsme chytili červenou vlnu, bych ještě zvládla tak nějak pochopit, ale ruku na srdce, kdo jste kdy naposled viděli, že by šraňky zvedal osobně „pan železničář“ točením klikou?!?! A to jsme myslím ještě zdaleka nebyli v Jičíně – městě pohádek. A jestli kecám, tak to musely být kolektivní halušky!
Večer jsem si pak u sousedů vyzvedla svého lehce ovíněného manžela a málem jsem se počůrala smíchy, při jeho nacvičování u dveří na terasu. Nejdříve jsem si myslela, že tam tak dlouho poskakuje a hledá ve tmě papuče, které měl přímo pod nohama, pak jsem zjistila, že se snažil si před deštěm uchránit své venkovní bačkůrky. Na ty domácí si vzpomněl až na schodech, kde je začal „velmi nutně potřebovat“. No raději jsem mu je donesla. Kdyby si pro ně šel sám, mohlo by to být ještě na dlouho. A co kdyby bez nich dokonce ani neusnul?!? ;o)
Žádné komentáře:
Okomentovat