Pro znalce, je to Suzuki GSF 650S (Bandit), model 2005.
pondělí 29. května 2006
Hlásím upgrade
Tak jsem se po letech dokopal k tomu, abych si konečně pořídil motorku novější, silnější, rychlejší, hezčí, lepší, prostě tuto:
Pro znalce, je to Suzuki GSF 650S (Bandit), model 2005.
Pro znalce, je to Suzuki GSF 650S (Bandit), model 2005.
pondělí 1. května 2006
Scotland 2006
Ve dnech 11. - 17. dubna roku 2006 jsme s přáteli (občas nevím, jestli to slovo nemám dávat do uvozovek, takoví to jsou někdy "kamarádi", ale stejně bych je nevyměnil) navštívili Skotsko. Výprava se uskutečnila ve složení (podle abecedy): já, Michal, Peťa, Soňa a Verča. Do Skotska, konkrétně Edinburghu, jsme se dostali 
letecky s přesednutím v Londýně. O tomto výletu jsme začali uvažovat někdy před Vánoci roku 2005, kdy jsme se střetli s kamarádkou Evou ze střední školy, která se tam šťastně provdala a pozvala nás na návštěvu (nebo jsme se možná pozvali sami, to už si přesně nepamatuji a není to podstatné). Původní myšlenka byla, že budeme u Evy a jejího muže (vím, jak se jmenuje, ale nebudu to psát, abych to jméno nezkomolil) přespávat doma, nicméně několik týdnů před odjezdem jsme zjistili (já teda ještě o několik týdnů později), že naši hostitelé v době naší dovolené odjíždějí na svou dovolenou. Já už jsem si začal představovat, jak strašné to bude, až zase budeme spát ve stanech, avšak Eva s manželem byli tak laskaví, že nám svěřili svůj dům do naší péče a nechali nás v něm týden bydlet. Na následujících řádcích se pokusím popsat naše zážitky.
11. dubna 2006 – Letecký den
V 7:10 jsme vyjeli s taťkou a mamkou (čili s Michalem a Soňou, pokud je ještě vůbec nutné to pořád opakovat) od Zeleného ptáka. Myslím, že bylo škaredě.
Takže jsme byli tak zhruba připraveni na počasí, které nás tam mělo pravděpodobně čekat. V osm jsme přišli na letiště Praha – Ruzyně a o deset minut později jsme se postavili do dlouhé fronty na odbavení u přepážky 121. 8:20 přišel Peťa i s Verčou (neboli strejda i s tetou), takže jsme byli všichni.
Další procedury, které se odehrály na letišti, asi nebudou tak zajímavé, ale já jsem si je značil, neboť pro mě byly nové (kromě poznámky s časem 8:40 „Už mě serou“). Takže už jen ve stručnosti: 8:50 převzetí palubního lístku při současném odevzdání zavazadel (Michal 12 kg, Soňa 11 kg, Verča asi spoustu věcí zapomněla, takže jenom 7,2 kg, já jsem si vzal naopak i to, co jsem nepotřeboval – 12,1 kg, Peťa hezkých 10,1 kg), 9:20 jsme prošli všichni zdárně rámem a naše příruční zavazadla rentgenem, či co to tam mají, no a 9:35 jsme vstoupili na palubu letadla Airbus 319. 9:45 jsme se rozjeli a v 9:55 vzlétli. Od té chvíle je pro mě létání rutinou.
Ve čtvrt na jedenáct jsme přistáli v Londýně, Stanstedu. Bystřejší pochopili, že jsem právě přešel na londýnský čas. Na letišti jsme měli několik hodin času, takže jsme si stihli dát oběd, projít se po obchodech, nebo v nich několik desítek minut hrát hry na PSP.
O půl třetí jsme nastoupili do letadla Boeing 737-300. Dále by se nestalo prakticky nic hodného zaznamenání, až na to, že jsme náhodou odhalili druhou identitu Michala, který se ve Velké Británii a okolí vydává za Paola. Hlásil se totiž k němu nějaký jeho známý, ale Michal alias Paolo před námi dělal, že ho nezná, takže spolucestující odešel s rozpaky dál hledat si své místečko v letadle. Během toho výletu jsem vůbec zjistil, že Michal je tajemnějším člověkem než by se mohlo zdát, a bylo s podivem, že jsme se mohli volně procházet letištními halami bez přímého dohledu ozbrojených složek.
15:55 jsme přistáli v Edinburghu. Po přistání jsme řešili dopad letu ve výškách na tvar plastových lahví. Sonina flaška byla totiž trochu zdeformovaná, tak jsme si říkali, jak k tomu asi tak mohlo dojít. V 16:40 jsme začali ukrajovat první míle naším vypůjčeným vozem VW Passat s poznávací značkou AK06LGX. Cestou do East Saultonu jsme ještě nakoupili v Lidlu, někteří z nás vůbec poprvé v životě. A ve čtvrt na sedm jsme pak konečně stanuli před naším dočasným útočištěm.
Po vstupu a částečném zabydlení se v útulném, avšak dosti chladném domečku, jsme našli několikastránkový elaborát, který pro nás sepsala Eva. Týkal se prakticky všeho, co nás mohlo v jejím domě potkat a případně překvapit. Bylo vidět, že myslela v podstatě na všechno a skoro na nic nezapomněla. Takže jsme se dozvěděli, jak vytopit dům (ve smyslu, aby v něm bylo teplo, čehož jsme po třech dnech dosáhli), jak pouštět televizi a vodu v koupelně, co je v lednici apod. Jak by byl život snazší, kdyby měl člověk ke všemu takový detailní návod…
12. dubna 2006 – Sick of it all
Ačkoliv snaha, byť nepatrná, byla, nikdy se nám nepodařilo vyjet ráno dříve než v deset hodin. Ten den jsme měli v plánu cestu do Glasgowa. Vyrazili jsme tedy v 10:20
a vezla nás Verča. Se skotskou šetrností jsme se setkali během našich cest autem, kdy jsme poznali, že hospodární Skotové se rozhodli neplýtvat zbytečně asfaltem a vystavěli si dosti úzké silnice. Někdy proto bylo putování pro naši posádku značně dobrodružné, neboť jsme míjeli, ať už stojící nebo jedoucí auta, doslova o příslovečný vlásek, řekněme třeba můj, aby bylo dokreslení těchto dramatických situací dostatečně zřejmé.
Těsně před polednem jsme zaparkovali v Buchannon Car Parku a vyrazili do města. Bylo dost škaredě, někteří Skotové nás přesto ohromovali tím, že chodili v tričkách. V Glasgowě jsme navštívili náměstí George Square, viděli jejich katedrálu a hřbitov nad městem. Ten byl docela hezký. V tom pošmourném počasí to bylo docela logické místo k prohlídce.
Nevím, co bych dále k tomuto městu dodal. Edinburgh, který jsme navštívili další den, nám přišel o mnoho hezčí. Zase bychom to ale nemohli být my, abychom i v tomto nepříliš atraktivním městě nezažili zajímavou historku. Hlavně teda Veronika. Přijde mi s ohledem na další události toho týdne dost indiskrétní rozepisovat to, co se jí stalo, pouze tedy naznačím rovnicí, že hospoda „Dows“ + home made soup = 5x zle nedobře.
Zbytek dne už v deníčku zaznačený nemám, takže se asi nic zvláštního nedělo.
13. dubna 2006 – Chůze, chůze, zase ta chůze a hlad
Tentokrát jsme vyrazili až za deset minut jedenáct. Jak již bylo výše naznačeno, cílem naší cesty byl toho dne Edinburgh. Toto město bylo docela blízko, takže jsme již za ? hodiny hledali vhodné parkoviště. Asi v 11:35 jsme vyrazili na zpočátku procházku městem, pak to byla prostě sprostá několikahodinová túra bez přestávky na jídlo, neboť Skotové jsou disciplinovaní a chodí se do restaurací najíst pouze v určených hodinách, takže zřejmě jen v době 12:00-13:00 a pak pravděpodobně někdy večer. My jsme toto samozřejmě netušili a až v půl čtvrté se nám podařilo nalézt restauraci, která se těmito zvyky neřídila, a to asi proto, že byla italská. Tam jsme trochu poškádlili žaludky a šli vstříc další chůzi. Během toho dne jsme mimochodem tedy viděli Edinburghský hrad, nějakou jejich slavnou ulici Royal Mile, další katedrálu a několik whisky shopů.
To ale nebylo nic proti našemu grandióznímu výjezdu z parkoviště. Přišli jsme totiž asi o půl osmé k autu a zjistili, že strážní budka hlídačova je zavřená. Dostalo se nám pod kůži asi taky něco z té skotské šetřivosti, protože jsme se radovali, že tak aspoň něco uspoříme. Nastoupili jsme do auta a začali se blížit k výjezdu. Budka se však jako na potvoru otevřela a z ní vylezl hlídač. Chvíli jsme se na sebe s parkovišťákem dívali, teda hlavně ti, co seděli na pravé straně vozu, a jelikož jsme nabyli pocitu, že nám byl umožněn bezplatný průjezd, tak jsme nezastavovali a jeli pryč. Náš pocit však byl jiný než pocit velkého manažera malého parkoviště, protože ten nám skočil na auto, čímž nám dal najevo, že by nějakou tu libru rád za své služby viděl. Potvrdil to i následující rozhovor:
Hlídač – „You have to pay something!“
Michal (alias Paolo) – (nechápavě) „Really??? How much?“
Hlídač – (po chvíli přemýšlení a počítání) „5 pounds 10 pences“
Posádka ve voze dává složitě dohromady požadovanou sumu.
Do rozhovoru se vložil a tímto ho zakončil Honza, čili já – „Dejte mu 5,20, ať už jde do prdele“.
Ten den jsme ještě někde koupili dárek pro našeho kamaráda Jirku, a to hezkou skotskou čepku s vlasy a dostali jsme s Michalem ponaučení, že není vhodné příliš nahlas chválit krásu skotských prodavaček, zvláště pokud vás slyší, mohly by se z nich vyklubat Češky.
14. dubna 2006 – SPB
Standardní výjezd o půl jedenácté, cílem byly nějaké hrady, především Stirling. Cestou jsme se stavili ještě na Rosslin, na který jsem se už dlouho těšil a nadšeně jsem o něm už dlouho všem vyprávěl, na místě nás však čekalo pouze lešení, pod kterým se skrýval tento údajně krásný chrám, či co to vlastně mělo být. Takže jsme po čtvrt hodině vyrazili na další cestu s tím, že pamětihodnosti, které jsem chtěl ve Skotsku shlédnout, jsem tímto vyčerpal.
Pak byl teda ten Stirling, kde jsme pobyli asi hodinu a poté jsme jeli poprvé vstříc nějaké té skotské přírodě, kterou ten den představovalo jezero Loch Lomond. Cestou jsme řešili, teda hlavně Peťa, nějakou myšlenku, kterou mám v notýsku poznačenou jako „ovce do kopce“, tenkrát mi přišla zřejmě docela zajímavá, teď už však nevím, proč jsem si to značil. Co bych řekl k samotnému jezeru Loch Lomond? Je velké, je v něm voda a ostrovy. Popojedem. V podvečer jsme se zastavili v nákupním centru, kde jsem si koupil své první a nejhezčí, jen trochu potrhané, ale zato značkové rifle (pro Pražáky džíny).
Večer… Večer jsme popíjeli, ostatně nebylo to poprvé, dávali jsme si dobrá skotská piva z Lidla nebo z Tesca, na tom zase tak nesejde, jako problematická se však později ukázala asi nepříliš kvalitní skotská whisky Bell’s. Její plíživý smrtící účinek jsem poznal jenom já, a to asi ve tři hodiny ráno. Tečka. Náladu jsme před spaním ale měli výbornou, což dokazuje to, že jsme, pokud si vybavuju byl u toho i Michal, zkoušeli něco jako skákání rockových hudebníků při koncertu do publika, které pro nás představovala ležící Verča. Peťovi se to už ovšem tak moc nelíbilo a Verči, jak jsme pak zjistili, taky ne.
15. dubna 2006 – Memory remains
Jak jsem uvedl, večer byla nálada výborná, možná až moc, ráno mě osobně však příliš dobře nebylo, a to nejen fyzicky. Nějak jsem zamlknul, zřejmě mě tížily vzpomínky na
nepříliš klidnou noc, a moc jsem toho tedy ten den nenamluvil ani nenapsal. Takže jen stručně. Vyjeli jsme výjimečně už o půl desáté (zrovna, když by se mi hodilo trochu déle si poležet), protože jsme měli v plánu dvoudenní cestu do skotské Vysočiny. V deset hodin jsme projížděli most Forth Road Bridge, který vede nad nějakým zálivem, pak jsme během toho dne dojeli k jezeru Loch Ness, viděli zříceninu největšího skotského hradu, jméno jsem si nepoznačil, ale bylo to stejné fiasko jako Rosslin, procházeli se kolem nějaké řeky s několika zdymadly ve vesnici Fort Augustus a pak se večer ubytovali v zařízení typu B&B ve městě Fort William, kde jsme si zašli na večeři. Co se týká počasí, bylo taky hnusně.
16. dubna 2006 – Highlands
Naše brzké odjezdy pokračovaly, vyrazili jsme totiž něco po půl desáté, počítám někam na sever nebo severovýchod (anebo někam jinam). V deset hodin jsme míjeli jezero Loch Linnhe, pokud jsem si to dobře poznamenal, kde jsme se zastavili a tam jsem viděl nejsnazší úlovek v dějinách, kdy totiž Peťa našel rybu, která na něj čekala na stole. Pravda, již nežila, ale evidentně byla před smrtí ve skvělé formě. Asi byla z nějakého dobrého oddílu.
Pak jsme dorazili ke Glen Coe Village, kde byl pozoruhodný Massacre Monument připomínající vyvraždění několika tamních obyvatel jinými obyvateli. Pokračovali jsme raději dál. Měli jsme v plánu zdolat nejvyšší skotskou horu Ben Nevis, bohužel nám však počasí nepřálo, proto jsme se dohodli, že nebudeme riskovat cestu lesuprostou horou bez buzoly, jak znělo varování v turistických průvodcích, a vybrali jsme si raději krátkou procházku k nějakým vodopádům. Vyrazili jsme kolem jedné hodiny, přičemž hned zpočátku vedly naše kroky poněkud chybným směrem, vydali jsme se totiž k nějakému stavení, odkud žádná stezka dále nevedla.
Vrátili jsme se tedy k autu a po pár metrech našli branku, kterou jsme prošli na cestičku vedoucí vzhůru do kopců. Zprvu to vypadalo na příjemnou procházku, pak však ona stezka byla čím dál kolmější, až jsme na jednom místě museli použít naši vytříbenou horolezeckou techniku, z čehož jsem zrovna dvakrát radost neměl. Opět jsme však byli nakonec limitováni počasím, neboť se rozpršelo, proto jsme se dohodli, že dojdeme k náhodně zvolenému kamenu a zpátky. Při sestupu jsme kromě počasí narazili na další pozoruhodný jev, a to Verčiny vibrující nohy. Tvrdila, že když se zastaví a napne nohy, tak jí začnou vibrovat. Zkoušel jsem to napodobit, ale moc mi to nešlo.
Za hodinu a půl už jsme seděli zase v autě a jeli vlastně zpět k East Saultonu. Během sestupu z kopce se mi už definitivně vrátila dobrá nálada, proto když jsem viděl, že si Soňa sundala v autě boty, tak jsem neváhal a vyzval ji na ponožkový souboj, který jsem s přehledem vyhrál. Cestou se samozřejmě zastavovalo, jednak kvůli větrání v autě a především kvůli pořízení skvělých záběrů skotské flóry a fauny.
Ve voze bylo celkem veselo, nicméně mě se ještě pořád občas vracely vzpomínky na předminulou noc a zejména na reakce, které mohly nastat. To, že jsme si užili legraci dokumentuje i to, že při jedné zastávce u silnice Michal tak dlouho popojížděl s autem a znemožňoval tím nastoupit Peťovi, až se před nás dostala asi kilometrová fronta vozidel, které vévodil kombajn a auto s lodí na přívěsu. Ti dva však hned zahnuli někam jinam, takže to zase tak vtipné nebylo.
V čase 18:02 – 18:05 jsme navštívili vesničku sousedící vedle East Saultonu, Gifford. Myslím, že jsme mu věnovali přesně ten čas, který si zasloužil.
Po chvíli jsme se setkali s Evou a jejím manželem, se kterými jsme pak strávili příjemný večer v nějaké restauraci pár mil od jejich domu.
17. dubna 2006 – Letecký den II.
Den poslední. Tentokrát jsme vyjížděli už ve čtvrt na osm, spěchali jsme totiž na
letiště. V osm jsme vrátili auto; úplně čisté nebylo, to musíme přiznat, pár smítek se na zemi našlo. Celkový počet mil, který jsme s passatem najeli, činil 852,7. Z toho já tři a i to mi stačilo.
Nebudu rozepisovat všechny naše kroky letištěm, snad jen pro názornost zmíním váhu našich zavazadel při odletu: Michal 13,9 kg (+1,9 kg oproti příletu), Soňa 11,7 kg (+0,7 kg), já 12,6 kg (+ 0,5 kg a navíc outsize baggage), Verča 10,3 kg (+3,1 kg!!!), Peťa 12,3 kg (+2,2 kg – teta a strejda hodně nakupovali trička, mikiny apod.).
V Londýně při poslední osobní prohlídce a kontrole příručních zavazadel se mi potvrdilo, že s Michalem nebude něco v pořádku (to máme jeho druhou identitu jako Paolo, družné hovory s letištním personálem, které jsem doposud ani nezmínil, navíc prý už byl kdysi veden policisty se samopaly a kdoví, co nám ještě neřekl). Přišlo totiž, co se muselo stát, v jeho příručním zavazadle byla po důkladné kontrole nalezena nějaká ostrá zbraň, kterou si nechali na letišti na památku. Taťku nám vrátili.
A tak už pak nic nebránilo tomu, abychom v 16:03 SEČ přistáli všichni v Praze a udělali si fajfku u další země na mapě.
letecky s přesednutím v Londýně. O tomto výletu jsme začali uvažovat někdy před Vánoci roku 2005, kdy jsme se střetli s kamarádkou Evou ze střední školy, která se tam šťastně provdala a pozvala nás na návštěvu (nebo jsme se možná pozvali sami, to už si přesně nepamatuji a není to podstatné). Původní myšlenka byla, že budeme u Evy a jejího muže (vím, jak se jmenuje, ale nebudu to psát, abych to jméno nezkomolil) přespávat doma, nicméně několik týdnů před odjezdem jsme zjistili (já teda ještě o několik týdnů později), že naši hostitelé v době naší dovolené odjíždějí na svou dovolenou. Já už jsem si začal představovat, jak strašné to bude, až zase budeme spát ve stanech, avšak Eva s manželem byli tak laskaví, že nám svěřili svůj dům do naší péče a nechali nás v něm týden bydlet. Na následujících řádcích se pokusím popsat naše zážitky.11. dubna 2006 – Letecký den
V 7:10 jsme vyjeli s taťkou a mamkou (čili s Michalem a Soňou, pokud je ještě vůbec nutné to pořád opakovat) od Zeleného ptáka. Myslím, že bylo škaredě.
Takže jsme byli tak zhruba připraveni na počasí, které nás tam mělo pravděpodobně čekat. V osm jsme přišli na letiště Praha – Ruzyně a o deset minut později jsme se postavili do dlouhé fronty na odbavení u přepážky 121. 8:20 přišel Peťa i s Verčou (neboli strejda i s tetou), takže jsme byli všichni.Další procedury, které se odehrály na letišti, asi nebudou tak zajímavé, ale já jsem si je značil, neboť pro mě byly nové (kromě poznámky s časem 8:40 „Už mě serou“). Takže už jen ve stručnosti: 8:50 převzetí palubního lístku při současném odevzdání zavazadel (Michal 12 kg, Soňa 11 kg, Verča asi spoustu věcí zapomněla, takže jenom 7,2 kg, já jsem si vzal naopak i to, co jsem nepotřeboval – 12,1 kg, Peťa hezkých 10,1 kg), 9:20 jsme prošli všichni zdárně rámem a naše příruční zavazadla rentgenem, či co to tam mají, no a 9:35 jsme vstoupili na palubu letadla Airbus 319. 9:45 jsme se rozjeli a v 9:55 vzlétli. Od té chvíle je pro mě létání rutinou.
Ve čtvrt na jedenáct jsme přistáli v Londýně, Stanstedu. Bystřejší pochopili, že jsem právě přešel na londýnský čas. Na letišti jsme měli několik hodin času, takže jsme si stihli dát oběd, projít se po obchodech, nebo v nich několik desítek minut hrát hry na PSP.
O půl třetí jsme nastoupili do letadla Boeing 737-300. Dále by se nestalo prakticky nic hodného zaznamenání, až na to, že jsme náhodou odhalili druhou identitu Michala, který se ve Velké Británii a okolí vydává za Paola. Hlásil se totiž k němu nějaký jeho známý, ale Michal alias Paolo před námi dělal, že ho nezná, takže spolucestující odešel s rozpaky dál hledat si své místečko v letadle. Během toho výletu jsem vůbec zjistil, že Michal je tajemnějším člověkem než by se mohlo zdát, a bylo s podivem, že jsme se mohli volně procházet letištními halami bez přímého dohledu ozbrojených složek.
15:55 jsme přistáli v Edinburghu. Po přistání jsme řešili dopad letu ve výškách na tvar plastových lahví. Sonina flaška byla totiž trochu zdeformovaná, tak jsme si říkali, jak k tomu asi tak mohlo dojít. V 16:40 jsme začali ukrajovat první míle naším vypůjčeným vozem VW Passat s poznávací značkou AK06LGX. Cestou do East Saultonu jsme ještě nakoupili v Lidlu, někteří z nás vůbec poprvé v životě. A ve čtvrt na sedm jsme pak konečně stanuli před naším dočasným útočištěm.
Po vstupu a částečném zabydlení se v útulném, avšak dosti chladném domečku, jsme našli několikastránkový elaborát, který pro nás sepsala Eva. Týkal se prakticky všeho, co nás mohlo v jejím domě potkat a případně překvapit. Bylo vidět, že myslela v podstatě na všechno a skoro na nic nezapomněla. Takže jsme se dozvěděli, jak vytopit dům (ve smyslu, aby v něm bylo teplo, čehož jsme po třech dnech dosáhli), jak pouštět televizi a vodu v koupelně, co je v lednici apod. Jak by byl život snazší, kdyby měl člověk ke všemu takový detailní návod…
12. dubna 2006 – Sick of it all
Ačkoliv snaha, byť nepatrná, byla, nikdy se nám nepodařilo vyjet ráno dříve než v deset hodin. Ten den jsme měli v plánu cestu do Glasgowa. Vyrazili jsme tedy v 10:20
a vezla nás Verča. Se skotskou šetrností jsme se setkali během našich cest autem, kdy jsme poznali, že hospodární Skotové se rozhodli neplýtvat zbytečně asfaltem a vystavěli si dosti úzké silnice. Někdy proto bylo putování pro naši posádku značně dobrodružné, neboť jsme míjeli, ať už stojící nebo jedoucí auta, doslova o příslovečný vlásek, řekněme třeba můj, aby bylo dokreslení těchto dramatických situací dostatečně zřejmé.Těsně před polednem jsme zaparkovali v Buchannon Car Parku a vyrazili do města. Bylo dost škaredě, někteří Skotové nás přesto ohromovali tím, že chodili v tričkách. V Glasgowě jsme navštívili náměstí George Square, viděli jejich katedrálu a hřbitov nad městem. Ten byl docela hezký. V tom pošmourném počasí to bylo docela logické místo k prohlídce.
Nevím, co bych dále k tomuto městu dodal. Edinburgh, který jsme navštívili další den, nám přišel o mnoho hezčí. Zase bychom to ale nemohli být my, abychom i v tomto nepříliš atraktivním městě nezažili zajímavou historku. Hlavně teda Veronika. Přijde mi s ohledem na další události toho týdne dost indiskrétní rozepisovat to, co se jí stalo, pouze tedy naznačím rovnicí, že hospoda „Dows“ + home made soup = 5x zle nedobře.
Zbytek dne už v deníčku zaznačený nemám, takže se asi nic zvláštního nedělo.
13. dubna 2006 – Chůze, chůze, zase ta chůze a hlad
Tentokrát jsme vyrazili až za deset minut jedenáct. Jak již bylo výše naznačeno, cílem naší cesty byl toho dne Edinburgh. Toto město bylo docela blízko, takže jsme již za ? hodiny hledali vhodné parkoviště. Asi v 11:35 jsme vyrazili na zpočátku procházku městem, pak to byla prostě sprostá několikahodinová túra bez přestávky na jídlo, neboť Skotové jsou disciplinovaní a chodí se do restaurací najíst pouze v určených hodinách, takže zřejmě jen v době 12:00-13:00 a pak pravděpodobně někdy večer. My jsme toto samozřejmě netušili a až v půl čtvrté se nám podařilo nalézt restauraci, která se těmito zvyky neřídila, a to asi proto, že byla italská. Tam jsme trochu poškádlili žaludky a šli vstříc další chůzi. Během toho dne jsme mimochodem tedy viděli Edinburghský hrad, nějakou jejich slavnou ulici Royal Mile, další katedrálu a několik whisky shopů.
To ale nebylo nic proti našemu grandióznímu výjezdu z parkoviště. Přišli jsme totiž asi o půl osmé k autu a zjistili, že strážní budka hlídačova je zavřená. Dostalo se nám pod kůži asi taky něco z té skotské šetřivosti, protože jsme se radovali, že tak aspoň něco uspoříme. Nastoupili jsme do auta a začali se blížit k výjezdu. Budka se však jako na potvoru otevřela a z ní vylezl hlídač. Chvíli jsme se na sebe s parkovišťákem dívali, teda hlavně ti, co seděli na pravé straně vozu, a jelikož jsme nabyli pocitu, že nám byl umožněn bezplatný průjezd, tak jsme nezastavovali a jeli pryč. Náš pocit však byl jiný než pocit velkého manažera malého parkoviště, protože ten nám skočil na auto, čímž nám dal najevo, že by nějakou tu libru rád za své služby viděl. Potvrdil to i následující rozhovor:
Hlídač – „You have to pay something!“
Michal (alias Paolo) – (nechápavě) „Really??? How much?“
Hlídač – (po chvíli přemýšlení a počítání) „5 pounds 10 pences“
Posádka ve voze dává složitě dohromady požadovanou sumu.
Do rozhovoru se vložil a tímto ho zakončil Honza, čili já – „Dejte mu 5,20, ať už jde do prdele“.
Ten den jsme ještě někde koupili dárek pro našeho kamaráda Jirku, a to hezkou skotskou čepku s vlasy a dostali jsme s Michalem ponaučení, že není vhodné příliš nahlas chválit krásu skotských prodavaček, zvláště pokud vás slyší, mohly by se z nich vyklubat Češky.
14. dubna 2006 – SPB
Standardní výjezd o půl jedenácté, cílem byly nějaké hrady, především Stirling. Cestou jsme se stavili ještě na Rosslin, na který jsem se už dlouho těšil a nadšeně jsem o něm už dlouho všem vyprávěl, na místě nás však čekalo pouze lešení, pod kterým se skrýval tento údajně krásný chrám, či co to vlastně mělo být. Takže jsme po čtvrt hodině vyrazili na další cestu s tím, že pamětihodnosti, které jsem chtěl ve Skotsku shlédnout, jsem tímto vyčerpal.Pak byl teda ten Stirling, kde jsme pobyli asi hodinu a poté jsme jeli poprvé vstříc nějaké té skotské přírodě, kterou ten den představovalo jezero Loch Lomond. Cestou jsme řešili, teda hlavně Peťa, nějakou myšlenku, kterou mám v notýsku poznačenou jako „ovce do kopce“, tenkrát mi přišla zřejmě docela zajímavá, teď už však nevím, proč jsem si to značil. Co bych řekl k samotnému jezeru Loch Lomond? Je velké, je v něm voda a ostrovy. Popojedem. V podvečer jsme se zastavili v nákupním centru, kde jsem si koupil své první a nejhezčí, jen trochu potrhané, ale zato značkové rifle (pro Pražáky džíny).
Večer… Večer jsme popíjeli, ostatně nebylo to poprvé, dávali jsme si dobrá skotská piva z Lidla nebo z Tesca, na tom zase tak nesejde, jako problematická se však později ukázala asi nepříliš kvalitní skotská whisky Bell’s. Její plíživý smrtící účinek jsem poznal jenom já, a to asi ve tři hodiny ráno. Tečka. Náladu jsme před spaním ale měli výbornou, což dokazuje to, že jsme, pokud si vybavuju byl u toho i Michal, zkoušeli něco jako skákání rockových hudebníků při koncertu do publika, které pro nás představovala ležící Verča. Peťovi se to už ovšem tak moc nelíbilo a Verči, jak jsme pak zjistili, taky ne.
15. dubna 2006 – Memory remains
Jak jsem uvedl, večer byla nálada výborná, možná až moc, ráno mě osobně však příliš dobře nebylo, a to nejen fyzicky. Nějak jsem zamlknul, zřejmě mě tížily vzpomínky na
nepříliš klidnou noc, a moc jsem toho tedy ten den nenamluvil ani nenapsal. Takže jen stručně. Vyjeli jsme výjimečně už o půl desáté (zrovna, když by se mi hodilo trochu déle si poležet), protože jsme měli v plánu dvoudenní cestu do skotské Vysočiny. V deset hodin jsme projížděli most Forth Road Bridge, který vede nad nějakým zálivem, pak jsme během toho dne dojeli k jezeru Loch Ness, viděli zříceninu největšího skotského hradu, jméno jsem si nepoznačil, ale bylo to stejné fiasko jako Rosslin, procházeli se kolem nějaké řeky s několika zdymadly ve vesnici Fort Augustus a pak se večer ubytovali v zařízení typu B&B ve městě Fort William, kde jsme si zašli na večeři. Co se týká počasí, bylo taky hnusně.
16. dubna 2006 – Highlands
Naše brzké odjezdy pokračovaly, vyrazili jsme totiž něco po půl desáté, počítám někam na sever nebo severovýchod (anebo někam jinam). V deset hodin jsme míjeli jezero Loch Linnhe, pokud jsem si to dobře poznamenal, kde jsme se zastavili a tam jsem viděl nejsnazší úlovek v dějinách, kdy totiž Peťa našel rybu, která na něj čekala na stole. Pravda, již nežila, ale evidentně byla před smrtí ve skvělé formě. Asi byla z nějakého dobrého oddílu.
Pak jsme dorazili ke Glen Coe Village, kde byl pozoruhodný Massacre Monument připomínající vyvraždění několika tamních obyvatel jinými obyvateli. Pokračovali jsme raději dál. Měli jsme v plánu zdolat nejvyšší skotskou horu Ben Nevis, bohužel nám však počasí nepřálo, proto jsme se dohodli, že nebudeme riskovat cestu lesuprostou horou bez buzoly, jak znělo varování v turistických průvodcích, a vybrali jsme si raději krátkou procházku k nějakým vodopádům. Vyrazili jsme kolem jedné hodiny, přičemž hned zpočátku vedly naše kroky poněkud chybným směrem, vydali jsme se totiž k nějakému stavení, odkud žádná stezka dále nevedla.
Vrátili jsme se tedy k autu a po pár metrech našli branku, kterou jsme prošli na cestičku vedoucí vzhůru do kopců. Zprvu to vypadalo na příjemnou procházku, pak však ona stezka byla čím dál kolmější, až jsme na jednom místě museli použít naši vytříbenou horolezeckou techniku, z čehož jsem zrovna dvakrát radost neměl. Opět jsme však byli nakonec limitováni počasím, neboť se rozpršelo, proto jsme se dohodli, že dojdeme k náhodně zvolenému kamenu a zpátky. Při sestupu jsme kromě počasí narazili na další pozoruhodný jev, a to Verčiny vibrující nohy. Tvrdila, že když se zastaví a napne nohy, tak jí začnou vibrovat. Zkoušel jsem to napodobit, ale moc mi to nešlo.
Za hodinu a půl už jsme seděli zase v autě a jeli vlastně zpět k East Saultonu. Během sestupu z kopce se mi už definitivně vrátila dobrá nálada, proto když jsem viděl, že si Soňa sundala v autě boty, tak jsem neváhal a vyzval ji na ponožkový souboj, který jsem s přehledem vyhrál. Cestou se samozřejmě zastavovalo, jednak kvůli větrání v autě a především kvůli pořízení skvělých záběrů skotské flóry a fauny.
Ve voze bylo celkem veselo, nicméně mě se ještě pořád občas vracely vzpomínky na předminulou noc a zejména na reakce, které mohly nastat. To, že jsme si užili legraci dokumentuje i to, že při jedné zastávce u silnice Michal tak dlouho popojížděl s autem a znemožňoval tím nastoupit Peťovi, až se před nás dostala asi kilometrová fronta vozidel, které vévodil kombajn a auto s lodí na přívěsu. Ti dva však hned zahnuli někam jinam, takže to zase tak vtipné nebylo.
V čase 18:02 – 18:05 jsme navštívili vesničku sousedící vedle East Saultonu, Gifford. Myslím, že jsme mu věnovali přesně ten čas, který si zasloužil.
Po chvíli jsme se setkali s Evou a jejím manželem, se kterými jsme pak strávili příjemný večer v nějaké restauraci pár mil od jejich domu.
17. dubna 2006 – Letecký den II.
Den poslední. Tentokrát jsme vyjížděli už ve čtvrt na osm, spěchali jsme totiž na
letiště. V osm jsme vrátili auto; úplně čisté nebylo, to musíme přiznat, pár smítek se na zemi našlo. Celkový počet mil, který jsme s passatem najeli, činil 852,7. Z toho já tři a i to mi stačilo.Nebudu rozepisovat všechny naše kroky letištěm, snad jen pro názornost zmíním váhu našich zavazadel při odletu: Michal 13,9 kg (+1,9 kg oproti příletu), Soňa 11,7 kg (+0,7 kg), já 12,6 kg (+ 0,5 kg a navíc outsize baggage), Verča 10,3 kg (+3,1 kg!!!), Peťa 12,3 kg (+2,2 kg – teta a strejda hodně nakupovali trička, mikiny apod.).
V Londýně při poslední osobní prohlídce a kontrole příručních zavazadel se mi potvrdilo, že s Michalem nebude něco v pořádku (to máme jeho druhou identitu jako Paolo, družné hovory s letištním personálem, které jsem doposud ani nezmínil, navíc prý už byl kdysi veden policisty se samopaly a kdoví, co nám ještě neřekl). Přišlo totiž, co se muselo stát, v jeho příručním zavazadle byla po důkladné kontrole nalezena nějaká ostrá zbraň, kterou si nechali na letišti na památku. Taťku nám vrátili.
A tak už pak nic nebránilo tomu, abychom v 16:03 SEČ přistáli všichni v Praze a udělali si fajfku u další země na mapě.
Stavební deník - 1
Dneska bylo v Praze krásně (sice trochu zima, ale sluníčko), vyrazili jsme tedy se Soníkem velmi krátce zkontrolovat naši (i Skalákovic) stavbu. Oproti posledně žádná změna u nás (aspoň si myslím), jen opravena chybička u Skaláků.
úterý 25. dubna 2006
Shrnutí
Zase to vypadá, že se nic neděje a přitom opak je pravdou.
Už jsme stihli navštívit Raďu, dřív než se odstěhovala z Budapeště do JAR. Z návštěvy jsme si kromě fotografií, dárků, paprik a klobás, dovezli několik pokojových květin o celkové rozloze minimálně 1 m2 a lyže ;o)
Pak přišla část věnovaná globální analýze, které jsem se konečně zbavila "snad" teprve včera. Každopádně díky všem spolupracovníkům (Míšovi, Honzíkovi, Verun i Jance), bylo to opravdu náročné a bylo toho dost. Doufám, že dostaneme i dost penízků, aby zbylo na všechny ;o))
Odevzdání proběhlo na poslední chvíli, stejně jako podpis smlouvy na domky v Nehvizdech (pro ty, kteří se v tom ztrácí, to předchozí, to byl zatím podpis hypotéky, teď už jsme se upsali asi snad úplně na všechno - datum upsání 10.4.2006). Nicméně všechno proběhlo tak akorát, abychom - sice s vyplazeným jazykem - přeci jen stihli vyrazit na "svatební cestu".
Od 11. do 17. dubna jsme se kochali skotskou přírodou, kulturou, historií, KUCHYNÍ a hlavně skotským počasím! Všichni jsme si dali svou jízdu smrti a všichni jsme to přežili. Kdo chce zažít adrenalin, ať si sedne ve Skotsku s Čechem za volantem na zadní sedadlo, vůbec nejlépe na levou stranu! Jo a nezapomeňte si ve Skotsku dát haggis, nejlépe chutná jako zákusek! Trochu méně doporučujeme domácí zeleninovou polévku s whiskey Belt. Existují také vybrané zříceniny, které prostě musíte vidět! Ale o tom všem asi až v nějakém podrobnějším příspěvku jenom o Skotsku.
A teď malou hádanku. Víte, jak vypadá francouzské okno? Kdo ví, ať napoví, jinak se to asi dozvíme až při předávání domků a ani to si tím nebudeme moc jisti. Avšak obvodové zdi už jisté jsou a nyní nám začíná práce na projektech interně nazvaných "kuchyň", "koupelna", "dveře/zárubně" atd. atd. atd. atd. A na to prý ještě potřebujeme prachy prachy prachy a prachy. (btw. kdybyste se chtěli náhodou někdy programátorů ptát na radu, kde sehnat dělníka, který vám udělá příčku, připravte se na tázavý pohled vyjadřující zhruba toto: "...a proč si to jako neuděláte sami?!?" - což může taky znamenat, že se tu v budoucnu objeví článeček o tom, "jak si Soňa a Míša udělali vlastní kuchyň" - nebo aspoň tu příčku a kachličky.)
Zdá se vám toho málo, dobrá, tak prozatím tady máme pohádku o tom, jak Míša s Honzíkem malovali a malovali, až Evičce vymalovali pokoj. A to bylo prosím minulý víkend s tím,že v sobotu večer a v neděli ráno se stihla Evička ještě přestěhovat. Takže tento víkend je druhé kolo - stěhování Skalákovic do bytu u Zeleného ptáka. Čili kdybyste potřebovali nějakou radu ohledně stěhování, zeptejte se odborníků ;o) (to jako Verun a Péti, na konci roku si to dají letos zřejmě potřetí)
Naštěstí jsme v neděli stihli ještě první letošní grilování - u příležitosti Jiříkových narozenin a svátku. Počasí se nás snažilo vyděsit, ale my se nedali a grilovali a grilovali a jedli a pili... a pak jsme ještě zajeli zkontrolovat, co se děje v Nehvizdech. (to jsme možná raději ani neměli dělat, no každopádně víme, že na 103 mají co opravovat!)
A to bude pro dnešek asi vše. Půjdu ještě nastudovat něco o střešních oknech, španělských oknech, vídeňském řízku, maďarském guláši a českém pivu!
Publicistice zdar! Nazdar!
s
Už jsme stihli navštívit Raďu, dřív než se odstěhovala z Budapeště do JAR. Z návštěvy jsme si kromě fotografií, dárků, paprik a klobás, dovezli několik pokojových květin o celkové rozloze minimálně 1 m2 a lyže ;o)
Pak přišla část věnovaná globální analýze, které jsem se konečně zbavila "snad" teprve včera. Každopádně díky všem spolupracovníkům (Míšovi, Honzíkovi, Verun i Jance), bylo to opravdu náročné a bylo toho dost. Doufám, že dostaneme i dost penízků, aby zbylo na všechny ;o))
Odevzdání proběhlo na poslední chvíli, stejně jako podpis smlouvy na domky v Nehvizdech (pro ty, kteří se v tom ztrácí, to předchozí, to byl zatím podpis hypotéky, teď už jsme se upsali asi snad úplně na všechno - datum upsání 10.4.2006). Nicméně všechno proběhlo tak akorát, abychom - sice s vyplazeným jazykem - přeci jen stihli vyrazit na "svatební cestu".
Od 11. do 17. dubna jsme se kochali skotskou přírodou, kulturou, historií, KUCHYNÍ a hlavně skotským počasím! Všichni jsme si dali svou jízdu smrti a všichni jsme to přežili. Kdo chce zažít adrenalin, ať si sedne ve Skotsku s Čechem za volantem na zadní sedadlo, vůbec nejlépe na levou stranu! Jo a nezapomeňte si ve Skotsku dát haggis, nejlépe chutná jako zákusek! Trochu méně doporučujeme domácí zeleninovou polévku s whiskey Belt. Existují také vybrané zříceniny, které prostě musíte vidět! Ale o tom všem asi až v nějakém podrobnějším příspěvku jenom o Skotsku.
A teď malou hádanku. Víte, jak vypadá francouzské okno? Kdo ví, ať napoví, jinak se to asi dozvíme až při předávání domků a ani to si tím nebudeme moc jisti. Avšak obvodové zdi už jisté jsou a nyní nám začíná práce na projektech interně nazvaných "kuchyň", "koupelna", "dveře/zárubně" atd. atd. atd. atd. A na to prý ještě potřebujeme prachy prachy prachy a prachy. (btw. kdybyste se chtěli náhodou někdy programátorů ptát na radu, kde sehnat dělníka, který vám udělá příčku, připravte se na tázavý pohled vyjadřující zhruba toto: "...a proč si to jako neuděláte sami?!?" - což může taky znamenat, že se tu v budoucnu objeví článeček o tom, "jak si Soňa a Míša udělali vlastní kuchyň" - nebo aspoň tu příčku a kachličky.)
Zdá se vám toho málo, dobrá, tak prozatím tady máme pohádku o tom, jak Míša s Honzíkem malovali a malovali, až Evičce vymalovali pokoj. A to bylo prosím minulý víkend s tím,že v sobotu večer a v neděli ráno se stihla Evička ještě přestěhovat. Takže tento víkend je druhé kolo - stěhování Skalákovic do bytu u Zeleného ptáka. Čili kdybyste potřebovali nějakou radu ohledně stěhování, zeptejte se odborníků ;o) (to jako Verun a Péti, na konci roku si to dají letos zřejmě potřetí)
Naštěstí jsme v neděli stihli ještě první letošní grilování - u příležitosti Jiříkových narozenin a svátku. Počasí se nás snažilo vyděsit, ale my se nedali a grilovali a grilovali a jedli a pili... a pak jsme ještě zajeli zkontrolovat, co se děje v Nehvizdech. (to jsme možná raději ani neměli dělat, no každopádně víme, že na 103 mají co opravovat!)
A to bude pro dnešek asi vše. Půjdu ještě nastudovat něco o střešních oknech, španělských oknech, vídeňském řízku, maďarském guláši a českém pivu!
Publicistice zdar! Nazdar!
s
úterý 4. dubna 2006
pátek 31. března 2006
Totální zadlužení!
A už je to tu! Sice to chtěla napsat Verun, ale až příští rok, a to by mohlo být zase všechno jinak a hlavně bychom si třeba nepamatovali ty veselé historky úplně přesně.
Jen na pouhé 4 dny jsme byli méně zadluženi než rodina Skalákovic! Ale od dnešního dne (zhruba od 9:40 někdy kolem roku 2006) už zase ne :o( Po vstupu do stavu manželského si teď vyzkoušíme krutý život s hypotékou. Hlavně to čím dál tím víc vypadá, že někdy si sousedy vybrat můžeš. (teda aspoň z jedné strany ;o))
Každopádně se pustíme i do charitativní činnosti a založíme konto "Milan & Velíšková", číslo včas uveřejníme. Nicméně musíme také podotknout, že ani pan Milan a ani paní Velíšková nedostali kompenzaci za drobné nedostatky v průběhu vyřizování úvěru a ten poplatek za jeho "vyřízení" budou muset uhradit celý. Pán "Česká spořitelna" (narozen 6.6.) vytáhl pěknou historku o tom, jak ani zaměstnanec není těchto povinností ušetřen, na kterou jsme mu sice neskočili, rozhodně tím ale jasně naznačil, že ze slevy nic nebude. Ovšem ty pěkné modrostříbrné propisky nám věnovat mohl :o(( tak jsme se snažili, aby to pro něj byl "příjemně strávený čas". No nekupte to za ty prachy!
A život plyne dál, jako by se nechumelilo, přestože 4 lidi mají dluhů až nad hlavu. Fakt divné! Ještě že máme šikovného synka, který určitě v nejhorším nějakou korunku pustí! A ještě, že se Míša brzy pojistí, jinak!!!!!
Nyní už zbývá jen otázka na závěr... Co myslíte, podepíšeme smlouvy o uzavření budoucí kupní smlouvy na řadový rodinný dům v pátek 7.4. nebo v pondělí 10.4.?!?!
PS: stav totálního zadlužení by měl trvat až do roku 2031, což znamená, že do 53 let musíme makat jak ...!!! K....!!!
Jen na pouhé 4 dny jsme byli méně zadluženi než rodina Skalákovic! Ale od dnešního dne (zhruba od 9:40 někdy kolem roku 2006) už zase ne :o( Po vstupu do stavu manželského si teď vyzkoušíme krutý život s hypotékou. Hlavně to čím dál tím víc vypadá, že někdy si sousedy vybrat můžeš. (teda aspoň z jedné strany ;o))
Každopádně se pustíme i do charitativní činnosti a založíme konto "Milan & Velíšková", číslo včas uveřejníme. Nicméně musíme také podotknout, že ani pan Milan a ani paní Velíšková nedostali kompenzaci za drobné nedostatky v průběhu vyřizování úvěru a ten poplatek za jeho "vyřízení" budou muset uhradit celý. Pán "Česká spořitelna" (narozen 6.6.) vytáhl pěknou historku o tom, jak ani zaměstnanec není těchto povinností ušetřen, na kterou jsme mu sice neskočili, rozhodně tím ale jasně naznačil, že ze slevy nic nebude. Ovšem ty pěkné modrostříbrné propisky nám věnovat mohl :o(( tak jsme se snažili, aby to pro něj byl "příjemně strávený čas". No nekupte to za ty prachy!
A život plyne dál, jako by se nechumelilo, přestože 4 lidi mají dluhů až nad hlavu. Fakt divné! Ještě že máme šikovného synka, který určitě v nejhorším nějakou korunku pustí! A ještě, že se Míša brzy pojistí, jinak!!!!!
Nyní už zbývá jen otázka na závěr... Co myslíte, podepíšeme smlouvy o uzavření budoucí kupní smlouvy na řadový rodinný dům v pátek 7.4. nebo v pondělí 10.4.?!?!
PS: stav totálního zadlužení by měl trvat až do roku 2031, což znamená, že do 53 let musíme makat jak ...!!! K....!!!
čtvrtek 30. března 2006
Že by se nic nedělo?
Tak si Skalák odjel na golf a my tady z toho hned máme zatmění slunce! Kdy se tohle stihl naučit, to by mě fakt zajímalo?!??
A zajímá nás i spousta dalších věcí, takže jsme se já, Míša, Verun, Honzík a Janushka rozhodli vyřešit letitý spor ... ještě chvíli a už budeme vědět, jestli je lepší Cola, Pepsi nebo Kofola... Jupí! A až potkáte rajce v natuře, vězte, že je to pořád jen dobrá voda... Každopádně už si taky nacvičujeme své Hello, neboť skotské Highlands už na nás netrpělivě čekají. A to bychom měli asi souhrn těch top topics za poslední dny.
Jinak jsme se momentálně zasekli na 13 dílu a fakt si nejsem jista, jestli ten černý kouř zasáhl jen pana Eka, nebo i našeho Honzíka. Poslední dobou je takový divný... Pořád jen sedí před počítačem, ani nemukne, jen občas zasténá... Nebo že by ho děsila ta cesta letadlem či představa pobytu "na samotě ve Skotsku"?! To přeci ale není důvod, aby se u nás opíjel hektolitry laciného vína, které do sebe lije přímo z vázy!
Každopádně Skalákovic z toho dostali takový strach, že už se jim po těch večerních projekcích nechce tmou tmoucí cestovat na Černočerný most. A když si vyzkoušeli, jak se u Evičky v pokoji pěkně spinká, rozhodli se, že se tady usadí "natrvalo". Snažili jsme se to Péťovi všemožně rozmluvit, ale copak je jako správní kamarádi můžeme nechat dále bydlet "pod mostem"???
No nic... Pan Velička po náročném večírku v Brně odložil svůj black tie a už pilně spinká! A paní Veličková se s vámi těmito slovy pro dnešek loučí.
btw. kromě toho, že jsme pořád nezapsali, co se dělo na silvestra (asi to dám za úkol někomu ze Somada, vždyť byly takové pěkné, veselé historky např. o traktoru), tak už nám chybí i záznam o cestě do Budapešti a zpět.
nicméně v pátek... v pátek se určitě ozveme!!! Vypadá to, že budou další novinky!!
A zajímá nás i spousta dalších věcí, takže jsme se já, Míša, Verun, Honzík a Janushka rozhodli vyřešit letitý spor ... ještě chvíli a už budeme vědět, jestli je lepší Cola, Pepsi nebo Kofola... Jupí! A až potkáte rajce v natuře, vězte, že je to pořád jen dobrá voda... Každopádně už si taky nacvičujeme své Hello, neboť skotské Highlands už na nás netrpělivě čekají. A to bychom měli asi souhrn těch top topics za poslední dny.
Jinak jsme se momentálně zasekli na 13 dílu a fakt si nejsem jista, jestli ten černý kouř zasáhl jen pana Eka, nebo i našeho Honzíka. Poslední dobou je takový divný... Pořád jen sedí před počítačem, ani nemukne, jen občas zasténá... Nebo že by ho děsila ta cesta letadlem či představa pobytu "na samotě ve Skotsku"?! To přeci ale není důvod, aby se u nás opíjel hektolitry laciného vína, které do sebe lije přímo z vázy!
Každopádně Skalákovic z toho dostali takový strach, že už se jim po těch večerních projekcích nechce tmou tmoucí cestovat na Černočerný most. A když si vyzkoušeli, jak se u Evičky v pokoji pěkně spinká, rozhodli se, že se tady usadí "natrvalo". Snažili jsme se to Péťovi všemožně rozmluvit, ale copak je jako správní kamarádi můžeme nechat dále bydlet "pod mostem"???
No nic... Pan Velička po náročném večírku v Brně odložil svůj black tie a už pilně spinká! A paní Veličková se s vámi těmito slovy pro dnešek loučí.
btw. kromě toho, že jsme pořád nezapsali, co se dělo na silvestra (asi to dám za úkol někomu ze Somada, vždyť byly takové pěkné, veselé historky např. o traktoru), tak už nám chybí i záznam o cestě do Budapešti a zpět.
nicméně v pátek... v pátek se určitě ozveme!!! Vypadá to, že budou další novinky!!
úterý 21. února 2006
Honza málem ...
Tak se nás včera Honzík snažil dohnat a zmáknul dva díly Lost. My ostatní (S+M+V+P) jsme řešili naši "společnou budoucnost" (určitě jsme to zmákli dobře, není možné aby nějaké temné síly přebily přání pana oddávajícího, který nám "věštil" KRÁSNÝ a ŠŤASTNÝ SPOLEČNÝ život - a když se držíte pravidel, tak vás nikdo s pilkou nezabije ;o) to je tutovka!)
Nicméně jelikož jsme synka nechali bez dozoru, tak vlastně vůbec nevíme, jestli už byl totaly lost, zaručeně vám však můžeme říct, že se možná trošku připos.... To jsou ty strejdovy legrácky, když si na chvíli odskočí od rybaření!
Jo a jestli to někdo z výše uvedeného textu nepoznal, tak jsme se s Míšou rozhodli vzdát Jinočan a orientovat svůj zájem na Nehvizdy. Je to tam jeden domek vedle druhého ;o) není možné si nevybrat. Sousedy jsme si sice uz vybrat nemohli, ale snad se nějaká dobrá duše v blízkém okolí najde ;o) Nejlépe, kdyby to byl nějaký vášnivý rybář se třemi auty a hodnou ženou!
Jo a rozhodně máme dobrý základ, protože číslo našeho domu není ani 4 ani 8 ani 15 ani 16 ani 23 a ani 42. Takže žádné PROKLETÍ NEBUDE!!!! Není ten život skvělý??
Nicméně jelikož jsme synka nechali bez dozoru, tak vlastně vůbec nevíme, jestli už byl totaly lost, zaručeně vám však můžeme říct, že se možná trošku připos.... To jsou ty strejdovy legrácky, když si na chvíli odskočí od rybaření!
Jo a jestli to někdo z výše uvedeného textu nepoznal, tak jsme se s Míšou rozhodli vzdát Jinočan a orientovat svůj zájem na Nehvizdy. Je to tam jeden domek vedle druhého ;o) není možné si nevybrat. Sousedy jsme si sice uz vybrat nemohli, ale snad se nějaká dobrá duše v blízkém okolí najde ;o) Nejlépe, kdyby to byl nějaký vášnivý rybář se třemi auty a hodnou ženou!
Jo a rozhodně máme dobrý základ, protože číslo našeho domu není ani 4 ani 8 ani 15 ani 16 ani 23 a ani 42. Takže žádné PROKLETÍ NEBUDE!!!! Není ten život skvělý??
pondělí 13. února 2006
Completely Lost!
...taky že jo, dneska večer (po velkém přemlouvání Skalákovic a Honzy) další čtyři díly!!! A docela to nabírá grády, jen co je pravda. Naštěstí 15. díl skončil relativně optimisticky, takže se všichni mohli bez problémů vydat do svých domovů:-)
Zoufalý víkend, ve kterém se snadno ztratíte!
Začalo to v pátek, 10. 2. ve 21 hod někdy kolem roku 2006. Ti lepší si donesli své nádobíčko - rozuměj žehličku -, jiní přišli zhola nepřipraveni, že Honzíku!! Všichni účastníci (já, Míša, Verun a Honzík) však ten večer propadli droze. Byl to prostě náš FAMILY TIME!!! A moc se nám povedl. Zvládli jsme 5 dílů Desperate housewives a mít jen trošku víc energie, dali bychom i víc. No raději jsme se na to šli vyspinkat, abychom další den byli opět při síle. A TAKY ŽE JO!!! 10x jsme se ZTRATILI a znovu našli…prostě WHATEVER…
Jo a někde mezi tím jsme si zajeli lexusem k nejbližšímu vleku za Prahou (Verun možná dodá fotky ;o)). Na kopci se k naší výpravě já, Míša, Verun, Honzík přidal i sněhulák. Stejně jako si Honzík nevšiml koníčků, kteří se brodili sněhem opodál, nikdo z nás nepostřehl, jak se tam objevil Skalák, který nás všechny zkouloval a nepozorován zase zmizel…
Malá poznámka… bez řetězů se nevydávejte ani do takových „nízkých“ hor… Sice jsme rádi za každý pohyb na „čerstvém vzduchu“, ale tahle rozcvička už začínala hraničit!! Štěstí, že Míša pak přišel na řešení (jako obvykle… velmi prosté, ale to už tak bývá).
Tohle však naštěstí byla ještě ta část, která nás až tak nepoznamenala. Doufám, že ne trvalé nicméně velmi bolestivé následky na nás zanechal golfový dýchánek… Až budu příště požádána, abych odpálila pár míčku, tak se vám na to vážení nejspíš vys… Fakt jsem si nemyslela, že mne z takového nenápadného máchání holí může bolet celý člověk.
A tak jsme strávili víkend v dobré společnosti ani nevíme jak… Ovšem čeká nás ještě 12 dílů na opuštěném ostrově (ještě že už si Honzík pro každý případ nosí ten kapesní nožík, člověk nikdy neví, kdy ho přepadnou kanci), a cca 16 dílů na předměstí (myslím, že si pořídíme ty prášky na uklidnění malých dětí, co dospělé tak udržují fresh&cool).
Takže vzhůru do toho… snad dáme dneska aspoň ty další 2 díly ;o)))
Jo a někde mezi tím jsme si zajeli lexusem k nejbližšímu vleku za Prahou (Verun možná dodá fotky ;o)). Na kopci se k naší výpravě já, Míša, Verun, Honzík přidal i sněhulák. Stejně jako si Honzík nevšiml koníčků, kteří se brodili sněhem opodál, nikdo z nás nepostřehl, jak se tam objevil Skalák, který nás všechny zkouloval a nepozorován zase zmizel…
Malá poznámka… bez řetězů se nevydávejte ani do takových „nízkých“ hor… Sice jsme rádi za každý pohyb na „čerstvém vzduchu“, ale tahle rozcvička už začínala hraničit!! Štěstí, že Míša pak přišel na řešení (jako obvykle… velmi prosté, ale to už tak bývá).
Tohle však naštěstí byla ještě ta část, která nás až tak nepoznamenala. Doufám, že ne trvalé nicméně velmi bolestivé následky na nás zanechal golfový dýchánek… Až budu příště požádána, abych odpálila pár míčku, tak se vám na to vážení nejspíš vys… Fakt jsem si nemyslela, že mne z takového nenápadného máchání holí může bolet celý člověk.
A tak jsme strávili víkend v dobré společnosti ani nevíme jak… Ovšem čeká nás ještě 12 dílů na opuštěném ostrově (ještě že už si Honzík pro každý případ nosí ten kapesní nožík, člověk nikdy neví, kdy ho přepadnou kanci), a cca 16 dílů na předměstí (myslím, že si pořídíme ty prášky na uklidnění malých dětí, co dospělé tak udržují fresh&cool).
Takže vzhůru do toho… snad dáme dneska aspoň ty další 2 díly ;o)))
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)