neděle 26. září 2010

Expedice Ydykseb 2010, den druhý

Budíček nám (pro změnu) zajistí Fífa. 7:00 je ten správný čas! Resp. po skončení celého dne zjišťuju, že to bylo pozdě… Ale nepředbíhejme.

Spolu s Fífou ťukáme i na vedlejší pokoj a postupně se všichni dostáváme do té správné cestovatelsko-dobrodružné nálady. V 8:00 (tedy dle plánu) přijíždí Skalák, my ale zdaleka ještě nejsme ready. Takže výjezd je malinko opožděn, ca o půl hodiny. Začíná to hezky – sluníčko prosvítá skrz mraky, asi bude hezký den a čeká nás hezký výlet do kopečků.

Směr Malenovice (tam je ale krásně!), Ostravice, Skalka… Začíná první kopec (docela mírné, byť hoooodně táhlé stoupání), bohužel i první deštík. Díky tomu začíná má první obava, zda to vůbec můžeme (nejen) časově zvládnout. Naštěstí po stoupání obvykle (i tentokrát) přichází klesání, díky kterému doháníme naši časovou ztrátu (letos jsme nezapomněli odbočit dle plánu). Staré Hamry, Masarykovo údolí, tam odbočujeme z naší loňské cesty a míříme směrem na Grúň a Bílý Kříž (lehce zkráceno, nenašel jsem odbočku). Na Bílém Kříži máme za sebou zhruba 46 km, většinu po zpevněných cestách. Byť nemáme za sebou ani polovinu plánované trasy, jdeme na oběd (hotel Sulov, nepletu-li se). Byť jsme špinaví a mokří, obsluha nás nechá sedět uvnitř. Čajíček, česnečka, borůvkové knedlíky (Pája půlku kuřete), všechno výborné. Chvilku to vypadá, že déšť ustává, ale opravdu to je jen chvilka. Následuje ještě větší slejvák než dosud (přirovnal bych to k tomu loňskému).

Tak jo, je třeba vyrazit. Jedeme po červené turistické značce směrem k chatě Slavíč, pak Ropice, Ropička. Zpočátku je cesta relativně OK, postupně ale začíná jít do tuhého. Šutry, bláto, přidává se mlha (opravdu velmi špatná viditelnost), do toho neustálý déšť. Někdy v tuto chvíli Pája pronáší větu, která krásně vystihuje pustou krajinu, kterou projíždíme: „Myšáku, se nedivím, že tady žijí medvědi, vlci a partyzáni.“ Přicházejí první pády i technické potíže, naštěstí nic vážného a můžeme pokračovat. S přibývajícím časem některé úseky procházíme pěšky (čímž se samozřejmě dostáváme do značného časového skluzu). U Ropičky nastává dlouho očekávaný okamžik – od této chvíle začínáme prakticky jen klesat. To s sebou samozřejmě přináší i vedlejší efekty jako např. chlad. Pořád prší.

Někde u chaty Na Kotaři odbočujeme z červené trasy a snažíme se dostat zase na zpevněnou cestu. Byť se na chvíli ztrácíme (nebo že by byla špatná mapa?), naštěstí zvolená cesta je správná a míříme dolů na Morávku. Přichází další problém – tma. Máme jen jedno bílé světlo a dvě zadní červené, což na celkový počet 5 kol není mnoho. Čím více se blížíme do civilizace, tím je větší a větší šero (překvapivě), takže brzo přichází zásadní rozhodnutí – voláme Soňu, ať si pro nás na Pražmo přijedou.

Mezitím nějak špatně odbočíme, jedeme po krásné nové asfaltce, která najednou končí v poli…. Takže otočka a vracíme se. Jenže kde jsme udělali chybu? Nějaký pán je ještě v tuto pokročilou hodinu (lehce po sedmé večer) venku, takže jej zpovídáme, jak se dostat na místo setkání s doprovodnými (resp. záchrannými) vozidly. Takže prý jsme jeli správně, jen je třeba se nebát toho pole a následně projet i lesíkem. Že nemáme světla? To je v pohodě, jen se koukejte nahoru, uvidíte světlý pruh oblohy. Dá se to jet jinak? Jo, můžete na hlavní cestu, ale to je 3x delší. OK, jedeme lesem. Nakonec to není tak strašné a lesík bez problémů projedeme. Pak už jen zvolit správný směr na hlavní cestě (nejprve jedeme bohužel špatně) a už jsme u našich zachránkyň. Trochu se třesoucí zimou nakládáme kola i sebe do aut a hurá domů – do teplé sprchy, na výborný guláš.

Pája poté vyráží domů (šílenec), my ostatní tak nějak posedáváme a pomalu se u krbu dostáváme na normální teplotu. Resp. v mém případě je to tak, že začínám docela slušně hřát a sálá ze mě teplo. To se bude dobře spát!

Pár fotek před odjezdem:



Krátké video z mobilu z průběhu cesty:



První část naší cesty (do borůvkových knedlíků):



Poznámka Soni k druhému dni: mrholí až prší, předpověď říká, že kolem 17 hod to ustane; kolem 17 hod se mi zdá, že prší ještě víc, že by opravdu jen sen?; po 19 hod volají cyklisté o pomoc, automobilová záchranná četa vyráží, na jedné z posledních křižovatek děsí „náhodného řidiče“ rozblikanými auty, pobíháním v dešti, máváním rukama a svou otázkou „kudy tudy do Pražma“; lehce před 20 hod probíhá další záchranná akce, tentokrát je třeba utěšit vlastní dítě, které pláče, že jej rodiče opustili

Žádné komentáře: