Den nám dneska začal poněkud brzy, a to přímo v 1 v noci. To si dal Fífula mlíčko, nabral sílu a rozhodl se, že je akorát tak čas si s námi užít nějakou tu srandu. Já šla toho večera spát brzy, protože mi nějak začínaly docházet síly, Míša kvůli tomu musel analyzovat o to víc a rychleji a pak toto. Třikrát jsem ho uhoupala na míči a nic. Počtvrté uhoupal táta a taky nic. Tak jsme se uchýlili k možnosti poslední a nechali toho našeho drobečka plakat. Prostě na něj nikdo neměl sílu ani náladu. Smůla. Po hodině křiku nakonec usnul. Zkoušel to pak na nás ještě ve 4 ráno. My rozhodnuti, že ustoupit je největší chyba, jsme se drželi strategie. Tentokrát už to byla jen půlhodina.
Ráno jsem se cítila provinile a byla přesvědčena, že to malému vynahradím a uděláme si „Fífovo a Soniččin den zábavy“. No…a taky že jóóó. V plánu byla návštěva Libušky, což znamenalo vyrazit s Verun a Daníkem už na jejich rehabilitace. Tam si Fífa trošku dáchnul v kočárku. A jelikož to vypadalo na dýl, vyrazila jsem z rehabilitací k Libušce pěšky, zatímco Verun tam popojela autem. Bohužel se Fífa hned za prvním rohem probudil. Nu což, na tuto variantu jsem byla připravena a nainstalovala jsem si jej do klokánka. Bohužel jsem nějak nebyla připravena na to, že se dnes výrazně ochladí. Než jsme se dostali k Libušce, byl malý promrzlý jako preclík (následně z toho byla slušná rýmička). U Libušky se o nás naštěstí dobře postarali, dostali jsme dobrý obídek i „zákuseček“. Nicméně následoval přesun do Tesca, Verun pro kalhoty a pro plíny v akci. Tentokrát šla Verun se „spícím“ Daníkem pěšky a my s Fífou autem. Shopping absolvujeme opět v klokánkovi. Pobíháme hystericky sem a tam a najednou šok - koukám, že Fífulovi nějak padla hlava. Rychle volám Verun, jestli mu něco je nebo jenom usnul. Chudáček, vůbec jsem si nevšimla, že už ho nosím přes 3 hodiny a on už měl svůj spací čas :o(( Protestoval jen mírně, na to má klokánka moc rád. Takže to byly další mínusové body.
Poslední přišly při odjezdu. Všechno včetně kočárku a dětí jsme naházely s Verun do auta a najednou známý zvuk „Filípo se posral“. Návrat do obchoďáku, hledání přebalovací místnosti apod. už se nám zdálo zhola nemožné. Takže smůla i tentokrát. Fífa jede domů s prokaděnou plínou. A závěr??? Myslíte si, že už se nemohlo nic stát? Ale ano, při vystupování z auta jsme si dali „závěrečnou tečku“ – nechtíc jsem při snaze vyndat malého z auta praštila Fífu do hlavy. Ještě že mají děti krátkodobou paměť jinak už bych se z těch minusových bodů nikdy nedostala a musela bych se cítit provinile až na věky věků.
Stručný pohled na věc očima Fífy naleznete zde.
Žádné komentáře:
Okomentovat