Den h.v.n

Naše odvaha, posilněna pravidelným jevem, kterým byla tuhá konstituce stolice našeho staršího dítěte, dnes rozhodla, že Fíla vyrazí na hřiště jen ve slipáčích. Jak už všichni tušíte, a jak by řekl Blesk McQueen „Ale néééé… To se nemělo stát!!!“

První level na sebe nechal dlouho čekat, ale vypadal celkem bezproblémově. „Maminko, čůrám!!!“ V rožku pískoviště, téměř u plotu, to bude dobré. Ano, byla sice nutná výměna slipů, kraťasů, ponožek i BOT. Ale na všechno jsme byli překvapivě ready.

Na co jsme ovšem nebyli ready, byl další level, který přišel v zápětí, řekněme do 3 minut. Odtahujíc své dítě, které v rámci boje o volant zuřivě škrtilo sousedovic Verunku, z dřevěné mašinky, jsem zpozorovala „podivné likvidní stopy“. Ano, ano, ano…průjem byl tu. A s ním hromada otázek na téma „co zachránit jako první?“ zbytky oblečení, dřevěnou mašinku, hřiště kolem nás, sousedovic Verunku, která by si mohla pouhým pozorováním uhnat pěknou „womitidu“??? Tak jo, se zaťatými pěstmi i zuby jsem začala likvidovat škody. Bez pomoci Cimbůrkových by byla situace v podstatě i nezvládnutelná a neřešitelná. Hlavně díky tomu, že jsme neměli dostačující materiální zázemí. Díky, díky, díky!!! A také proto, že po psychické stránce jsem na něco podobného nebyla VŮBEC připravena. Ve vzniklé situaci jsem se rozhodla pro variantu demonstrativního mlčení, která mi vydržela až do půli cesty k domovu, ke které jsme byli připraveni ihned po zužitkování veškerých vlhčených i nevlhčených ubrousků a kapesníků. Stačilo odnést svůj radioaktivní balíček i odvést provinilé dítě až před dům. Fíla šel mlčky vedle kočárku, a rozhodl se zkusit situaci odlehčit vřelou konverzací.

„Je to náročné maminko, že?!“

„Zvládli jsme to, Kamča ještě spinká.“

Ano Filí, je to náročné a jediné štěstí, že to Kami po počátečním breku po chvíli raději celé prospala. Jinak bychom měli po dnešku o dost větší slovní zásobu.