sobota 9. října 2010

Nova Author Cup 2010, den druhý

Ráno vstávání dle budíku, i když si myslím, že Fífa by nás stejně nenechal dlouho spát. Přes drobné nedorozumění se Soňou nakonec zhruba kolem 8:45 vyjíždíme posilněni snídaní (už na kolech) do Josefova Dolu, tedy na start závodu. Je to nějakých 8 km, hezká ranní rozjížďka. Na startu a v nejbližším okolí už stojí prvních pár tisíc závodníků, postupně to houstne a houstne. Start bude zřejmě masakr. A taky že jo.

Zhruba v 10:15 se rozjíždí i naše 600, dle předpokladů to jde hooooodně pomalu. Možná je to i tím, že jen pár metrů za startovní čarou leží nějaký týpek na zemi a evidentně svůj pád jen tak nerozdýchá, je v bezvědomí (a spousta lidí kolem něj). Prvních pár stovek metrů ještě v obci jede opravdu pomalu, navíc je tady tolik lidí, že se nedá nějak moc manévrovat a předjíždět. Slyším také první nadávky, jak někteří nerozdýchávají tu masu lidí a snahu některých i přes opravdu velkou masu lidí prodrat se dopředu. Naštěstí brzo přichází první (a poměrně dlouhé) stoupání, což je moje a Pájova chvilka – spoustu lidí předjíždíme. Navíc se mi zatím jede velmi dobře. Při sjezdu k přehradě míjíme sanitku, ve které se ošetřuje další méně šťastný závodník. Po přejezdu hráze se cesta zužuje a začíná opět stoupání, přičemž se jede už po ne zcela zpevněné cestě. A tady už se nemůžu nějak prodrat kupředu, takže Pája mi ujíždí (a pak jej vidím až v cíli). No nic, zamakám a opět předjedu pár desítek lidí (samozřejmě, pár jedinců předjede i mě:-).

Přichází první dlouhé klesání po panelech, to mi na mém kole fakt nejde, čehož využívá spousta mých soupeřů. A tak to bude ještě několikrát – já je předjedu cestou do kopce (pořád ještě mám dost síly), oni mě pak předjedou cestou z kopce… První občerstvovací stanicí projíždím, jen na jejím konci neodmítnu jednu miňonku. Stále se cítím docela fit. A to už jsem na Knajpě, tzn. nejvyšším místě celého závodu a následuje dlooooouhé klesání. Občas je proloženo kratším kopečkem (jakože směrem nahoru) a pomalu se blížím k druhé občerstvovací stanici. To už mi došla voda, takže si beru první kelímek, který mi nabízejí (čistě náhodou je to nealko pivo). Týpek přede mnou náhle zastaví, já už na to ale nestíhám zareagovat (= vypnout se z SPD pedálů, které mám dneska poprvé), takže se s kolem převracím na zem. Pivo je v pytli. Kašlu na to a jedu, vezmu si aspoň banán na posilnění.

Výjezd z občerstvovací stanice je poměrně brutální (strmý kopec, "měkký" štěrk či co to bylo), takže po pár záběrech to vzdávám (jako většina ostatních) a kousek tlačím kolo. Do cíle zbývá nějakých 11 km a já začínám pociťovat nedostatek síly. Sice šlapu, ale už to není co na začátku. Rychle do sebe dostat ještě nějakou energii. Přichází úsek před přehradou, z loňska si pamatuju, že to není úplně to pravé pro mé kolo. Má paměť je dobrá, opravdu mi to tady neskutečně drncá. Taky málem ještě jednou padám (resp. málem vyjíždím z cesty někam do lesa). Na poslední chvíli jsem se vypnul z pedálů a ubrzdil to. Uf.

Původně jsem si myslel, že po vyjetí cesty od přehrady nahoru je to poslední stoupání, ale to jsem se špatně koukal do propozic. Závod na posledních několika kilometrech krouží kolem Josefova Dolu, je to pořád nahoru a dolů. Už ale slyším nějaký hluk, to bude zřejmě cíl… tak do toho ještě naposledy pořádně šlápnu s vidinou párků a piva. Tak je to za mnou! Volám hned Pájovi, ten už nějakou dobu (později zjistím, že je to 15 minut) odpočívá v cíli (Skalákovi nevolám, tuším, že je ještě někde na trati). Rychle si dávám párečky a pivo, měl jsem na ně fakt chuť (a obrovskou žízeň a hlad).

Nakonec dojíždí i Skalák a po nějaké hodince odpočinku sedáme na kola a jedeme zpátky na penzion (nějakých 9 km). Musíme jet samozřejmě znovu to první stoupání, ale překvapivě to po těch pár hodinách regenerace není tak hrozné.

Drahé polovičky jsou s dětmi už nějakou dobu na penzionu, takže rychle se převlíct do normálního oblečení a začít se starat o rodinku. To samozřejmě znamená i dát si večeři, pohrát si s dětmi v herně, a pak pokud možno co nejrychleji tu drobotinu uspat. Původní plán na večer byl takový, že si všichni sedneme, něco zahrajeme nebo tak něco, ale nakonec Zákorovic jdou spát (Pája je unaven), takže je to jen takové poklidné krátké posezení u burčáku.

A tahkle vypadal závod v mém podání:

Žádné komentáře: