Ani víkend na Moravě bez ranního větrání neznamenal pozdní vstávání. Míša se rozhodl, že obnoví svou frizúru, a před schůzkou v 9 hod ohledně schodů, jsme chtěli ještě nakoupit květiny na oslavy apod. Nakonec z toho byla jen Zdeněčkova výživná snídaně. (Asi nějaká modifikace pravé anglické snídaně – měli jsme určitě pravé moravské párky a pravé domácí vajíčka. Uff, ufff!)
V Metylovicích jsme to nakonec všechno zvládli za 15 min. A co teď? Ještě jsme neviděli malého Matýska. A dlouho asi zase neuvidíme, takže hurá do Ostravy. Jenom ještě ty kytičky. A taky dárek pro Matýska. Vzhledem ke kvalitě materiálu ve Frýdecko-Místeckých květinářstvích se to nakupování trochu protáhlo a k Péťovi a Gabce jsme se dostali až kolem 11 hodiny. Nicméně jsme se řádně seznámili s Tomečkem nejmladším a dozvěděli se, jak to vlastně bylo s megaoslavami u Veličků. Prostě děsná náhoda!
Následoval oběd u Veličků a pak oslavy u Zuzky. Popřáli jsme Zuzce i Terezce a otestovali některé z dárků – nejvíce vláčky a koloběžku. Otestovali jsme i zapékané rohlíčky, marlenku a jiné tradiční dobroty. Na závěr nějaké skládání puzzle a rychle k mamce, kde byl domluven sraz s Káťou a Robertem. Od nich jsme se dozvěděli, že:
1. mám být už dávno těhotná, jako všechny ostatní spolužačky ze střední
2. kolaudovali jsme o den dříve – prostě o fous
3. už to bude 10 let od ukončení střední školy a Monika si myslí, že bychom měli udělat nějaký sraz
Když Káťa dojedla všechny nachystané kuřecí kousky, chvíli ještě trvalo, než se ji podařilo Roberta odtrhnout od pití slivovice, nicméně nakonec přeci jen vyrazili na plánovaný ples. Áčko z této akce mají Lumča s Jankou, kteří ten den také vyráželi na ples, a Marťa, která si na tento víkend naplánovala uklízení bytu. My si dali ještě nějaké vínko a Míša se Zdeněčkem slivovičku a pak hurá na kutě.
V neděli ráno byl původně plánovaný squash. Ovšem objednávání kurtů se odkládalo tak dlouho, až byly všechny plné. Takže místo toho proběhlo školení u počítače, konkrétně na kopírování fotografií z digitálu. Pak už na nás čekal oběd u taťky a řešení dárečku pro Raďu. Chvíli to trvalo, ale doufám, že výsledek bude stát za to. Následovaly různé hry – schválně kolik z vás si pamatuje, jak se hraje „Honzo vstávej!“. Já už teď zase jo ;o)) Holky jely večer ještě na koníčky a my už jen vyzvednout volant a pak ještě nějaké penízky u Zuzky. Tam jsem si pro změnu zopákla Černého Petra – i zde bylo nutné oživit si pravidla ;o)) A tím byl náš víkend na Moravě završen.
Ještě malou veselou historku na závěr… Do Prahy jsme jeli nečekaně v 5 lidech. Nějaké 2 řidiče kamionů nám dodal Láďa. Pro Honzíka to bylo celkem překvápko, bavili jsme se víceméně jen na zastávkách u benzínek. Pány řidiče jsme vysadili někde kousek před Prahou - u Stránčic. Hned poté, co opustili vůz, Honzík - s jistou známkou lítosti v hlase – poznamenal: „Už jsem se bál, že s námi pojedou až do Prahy!“ … prostě tradičně… to bylo asi za Míšovu páteční hlášku při příjezdu do F-M, kde Honzíkovu poznámku: „konečně zase domov“ komentoval slovy „bejvalej“. A tak to u nás chodí.
Žádné komentáře:
Okomentovat