Čas letí hrozně rychle, za chvíli se budou plánovat další dovolené a ja ještě nestačil ostaním poreferovat o té poslední.
Se Simčou jsme využili pro Čechy nové možnosti levného lítání po Evropě a už v březnu jsme si u EasyJetu koupili zpáteční letenky do Londýna na začátek července. Těšil jsem se na to jako malý kluk, protože to byl můj první let opravdovým letadlem. Proto, až si budete (snad už brzo) prohlížet naše fotky z této výpravy, nedivte se, že tak třetina fotek je focena z okna letadla:) Po ostrém startu z Ruzyně by mě opravdu zajímalo, jaké to je startovat se stíhačkou. Nečekal jsem, že takové obyčejné letadélko dokáže zrychlovat před odlepením se od země tak rychle. Chvíli po startu přišly menší turbulence, což Simča snášela jen s velkým sebezapřením, ale nakonec i přistání dopadlo dobře a sáčky zůstaly nepoužity (stejně byly slepené žvýkačkami, tak by nám nebyly nic platné). Na letišti London Gatwick nás přivítalo typicky anglické počasí, déšť, vítr, až jsem začal pochybovat o tom, jestli mé rozhodnutí vzít si do Anglie pouze sandále, bylo opravdu správné. No nakonec se ukázalo, že mi to tentokrát vyšlo, protože déšť při příletu byl poslední, který jsme tam zažili.
Hned na letišti jsme vyměnili nějaké libry, koupili si první skvělý sendvič a postavili se do řady na lístky na vlak. Nejprve mě trošku zmátl svou výslovností člověk na informacích, když naši cílovou stanici Crystal Palace vyslovil trochu jinak, než jsem očekával, že se to čte. Když jsem o pár minut později použil jeho výslovnost u okénka při kupování lístků, zůstal na mě černoch za sklem koukat hodně nechápavě, tak jsem mu to nejdříve zopakoval a když jsem viděl, že se snažím marně, rozbalil jsem mapu, abych mu to ukázal. Když zjistil, kam chceme jet, usmál se a vyslovil to tak, jak jsem se o to snažil poprvé na informacích. Abych nezapomněl, v té frontě před námi stál herec Jan Hrušínský, asi i s manželkou a dcerou (pokud to byla manželka). Znovu jsme jej potkali u pásu na zavazadla na Ruzyni po návratu zpět, takže letěl asi tam i zpět s námi stejným letadlem. Ale zpět k těm vlakům. Až na malou komplikaci s naším dalším putováním do kempu, kdy zrovna na naší trase byla kvůli opravám celý víkend výluka, musím přepravu vlaky v Londýně jen chválit. Mapky a letáčky s jízdními řády k dostání zdarma, na každém nástupišti funkční informační cedule s časy 3-4 vlaků, které v nejbližší době u toho nástupiště zastaví, nikde žádná zpoždění a ve vlacích přiměřeně kvalitní sezení.
Když jsme se tedy při přestupování na jednom nádraží dověděli, že dál nám vlak nejede, že musíme kvůli výluky autobusem, začalo naše první dobrodružství. Jak jsem chválil vlaky a dobrou informovanost na nádražích, tak stejně musím nadávat na autobusové jízdní řády. Na nich totiž nebyly vždy uvedeny úplně všechny zastávky na trase, což nás dosti zmátlo. Nasedli jsme sice do správného autobusu, ale po pár zastávkách jsme raději vystoupili zkontrolovat na zastávce, jestli jsme náhodou tu naši už nepřejeli. Zjistili jsme, že bychom ještě 2-3 minuty měli jet dál, tak jsme počkali na další autobus se stejným číslem, jako byl ten předchozí. Po pár minutách cesty, když naše zastávka pořád ještě nebyla, jsme znovu vystoupili abychom zjistili, že autobus, kterým jsme jeli, už nemá číslo takové, jaké měl v době, kdy jsme do něj nastoupili. Bohužel jsme u sebe ani neměli podrobnou mapku, abychom zjistili, kde přesně se nacházíme a jak to máme daleko do kempu. Takze jsme se vydali pěšky zpět po trase, kterou jsme tím autobusem přijeli. V každé autobusové zastávce jsme kontrolovali naši polohu na mapkách, které tam byly. Bohužel ukazovaly vždy jen pár okolních ulic, ale i tak se nám nakonec podařilo dojít ke Crystal Palace Parku, ve kterém měl být i kemp, který jsme si ještě v Praze vybrali při hledání na internetu. Při průchodu parkem jsme zjistili, že je trochu větší, než jsme očekávali a na kemp jsme se raději zeptali, protože bloudění už jsme ten den měli dost.
Jak jsme o chvilku později zjistili, samotný kemp je vzhledem k velikosti celého parku strašně malinkatý, ve stanové části mohlo být maximálně 15 stanů. Druhá - karavanová část byla tak 2-3x větší, ale nás vzhledem ke stanu v batohu zajímat nemusela. Na recepci nás přivítali starší manželé, kteří to tam měli celé na starost. Zaplatili jsme 44 liber za stanování na 3 noci, dostali cedulku s číslem pro náš stan a číselné kódy pro vstup na WC a do sprchy, jejichž používání už bylo v ceně ubytování. Při průchodu kempem jsem si všiml cedulek s pokynem, že stany se mají stavět minimálně 3 metry od sebe. Bohužel ale u každého stanu stálo velké auto (většinou Peugeot 807), takže najít volné místo byl trošku problém. Když jsme si místo vybrali a začali rozbalovat naše skvělé "áčko", vylezla z vedlejąího stanu černoška a namířila si to přímo k nám. Spustila, že tam by si ona stan nestavěla, že ti vedle dělají dlouho do noci kravál a mají nahlas puštěnou hudbu. Tak jsem ji ujistil, že to nám vadit nebude, ale asi jsem to neměl dělat. Asi si potřebovala s někým povídat, tak spustila, ale to už jsem ji přestal rozumět. Postěžovala si, že její chlap s ní nechce chodit kempovat, ale ona že to bere jako skvělou relaxaci, tak prý kempuje sama. Jak se později ukázalo, byla to nějaká spiritistka, čarodějnice nebo něco takového:) Já, když jsem zjistil, že ji asi moc neporozumím, jsem ji nechal vykecávat a pokračoval ve stavění stanu. Chvilku na něj zírala a několikrát zopakovala "It is very strange". Furt jsem si říkal, co se jí na tom stanu zdá cizího? Jaký cizí? Český, babo! No až později mé mozkové buňky zapracovaly a připomněly mi, že strange znamená i divný:) Ale to ona byla taky:) Povečeřeli jsme chleba a salám z Prahy, krátce se prošli krajem parku a ještě za světla šli spát.
Žádné komentáře:
Okomentovat