my máme přání jediný…abychom je ve zdraví přežili ;o)) Na Jardových narozeninách jde totiž každému o život. A to nejprve při automobilovém závodě (tady v té virtuální realitě to ještě není tak hrozné), následně pak i v reálu při střelbě (nebudu psát „při střelbě na cíl“, ne u všech tomu totiž bylo tak – i když snaha možná byla). Whatever, když po sobě začnou střílet oslavenec s hostem, začíná být atmosféra hustější a hustější. To je potom potřeba pročistit vzduch a při té příležitosti vystrčit někoho na vzduch zchladit hlavu ;o))
My jsme poprvé nechali doma synka a „synka“. Jeden hlídal druhého. (Do teď vlastně nevíme, který kterého ;o)) Každopádně Honzík byl z celé situace „lehce“ nervózní. Není divu, že by si pak, co jsem uklidila poblinkané (né…nebojte, tentokrát to nebyl Honzík, to Fífula nebyl na náhradní hlídání úplně ready a nějak se z toho „zakuckal“), rád zašel k Mendlům oddechnout ke hrám a skleničce něčeho ostřejšího (k tomu dobrému jídlu, kterého tam byla spousta). Bohužel Míša mi byl v patách, takže Honzík raději nakonec zůstal doma s námi a svou virtuální realitou. Stále tak nevíme, jestli by nás Honzík zastřelil (rozuměj trefil), kdyby nám „musel říct, co na tom ministerstvu vlastně dělá“.
Žádné komentáře:
Okomentovat