Jak Skalákovi hledali až …

…dnes už si těžko kdo vzpomene, jak k tomu došlo, ale stalo se, že jsme se já a Míša účastnili Skalákovic procesu výběru místa k bydlení. Zřejmě zrovna Verun a Péťa rozpůjčovali všechna 4 auta, nebo ani v jednom z nich nezbyla ani kapka benzínu, nicméně s trochou sebezapření se rozhodli požádat o zapůjčení auta Myshaka. A jelikož Míša měl zrovna pouze nové Aygo, které nedá z ruky, a já zas jen tak nepustím Míšu, tak jsme se vydali na výlet ve čtyřech.

První vhodnou lokalitou k bydlení měly být Kojčice u Pelhřimova… Ty jsme bohužel minuli o 1 kilometr, no vzhledem k výsledku výletu na ně možná ještě někdy dojde.
Ovšem když už jsme byli u Pelhřimova, říkali jsme si, proč by Skalákovi nemohli bydlet zrovna tam, v místě, kde by díky Muzeu strašidel určitě rychle našli i nějakou tu práci. A tak jsme tam zastavili… Verun se tam moooc líbilo, našli jsme i vhodný dům, který by potřeboval jenom trošku přetřít… Ovšem místo hned v rohu krásného náměstí se spoustou restaurací a kaváren bylo vskutku luxusní. Bohužel jsme si šli na chvíli sednout do jedné z mnoha cukráren, a to jsme neměli dělat. V+P zde zjistili, že dostat práci v Muzeu strašidel by vzhledem k místní konkurenci nebylo tak snadné a tudíž by usídlení se v tomto městě mohlo souviset s drobnými existenčními problémy. Zvažovali také uplatnění v Muzeu rekordů a kuriozit, ale rekordní doba nepřerušovaného spánku byla na Skaláka příliš vysokou hranicí a možnost, že by Verun v brzké době upletla šálu delší než 160 km, taky zrovna nepřipadala v úvahu. Tak jsme si aspoň všichni nabrali trošku štěstí, což si člověk zajistí tak, že si ve zmíněném muzeu sedne holým zadkem na cihlu označenou československými korunami, a pustili se dál hledat.

V jedné vesnici však bylo příliš mnoho hospod, v druhé málo krav či koní… No bylo to opravdu těžké, a to jsme si mysleli, že Verun by mohla bydlet téměř všude. Ale to bylo porád tohle mi vadí, tohle tu chybí, to je tu navíc… Na pokraji smrti vysílením jsme se dopravili do jedné z místních restaurací. Skalák ji těžce vyhledal na internetu a my ji pak těžce museli hledat v terénu, abychom pečlivě dodrželi všechny body Péťova plánu. Ještě že jsme Skalákovi neskočili na doporučení dát si biftek a spokojili se s topinkami s česnekem! Jinak bychom se snad ani nenajedli. Panu číšníkovi jsme vysvětlili, jak je možné, že nám nezbyla ani korunka na dýžko a s poděkováním jsme restauraci opustili.

To už jsme se vydali na cestu zpět do Prahy. Čekala nás už jen poslední prohlídka domu, kterou Skalák domluvil. Přiběhli jsme tak tak na poslední chvíli, ale zjistili jsme, že zájemců o tuto stavbu v Jemništi bylo více a Skalákovi neměli na to, aby přeplatili nabídku místního 80letého šviháka, který se rozhodl, že si zde udělá letní sídlo, a tak jsme po hodinové aukci mohli zase nasednout do Ayga a vrátit se zpět, odkud jsme přijeli.

Bylo to krásné, ale ztratilo to smysl. Doufám, že příště…příště už si Skalákovic dům a město k bydlení vyberou. Nevím kolikrát by jim byla Toyota ještě ochotna zaplatit cestu za poznáním ;o)

Dobře, že jsme si večer stihli ještě vylepšit program kulturně-sportovními aktivitami, které se nám mimořádně vyvedly. No posuďte sami, postoupit do finále v hokejovém mistrovství světa je přeci jen úspěch! Nemyslíte?!?!